Definice sousedního pozemku

Nelze dovodit, že práva vlastníka pozemku, který nemá společnou hranici s pozemkem, na kterém má být stavba realizována, nebudou ohlašovanou stavbou nikdy přímo dotčena. Ač lze ohlášení dle § 104 stavebního zákona použít pouze v případě jednoduchých staveb, nelze automaticky dovozovat, že tyto stavby se nikdy nemohou přímo dotýkat práv vlastníků „nemezujících“ pozemků. Například v případě, kdy by pozemek vlastníka byl od pozemku, na kterém má být stavba realizována, oddělen jen úzkým pozemkem o šířce několika desítek centimetrů, mohlo by být nepochybně přímo dotčeno vlastnické právo tohoto vlastníka „nemezujícího“ pozemku i v případě stavby běžného rodinného domu. Posouzení této otázky bude vždy věcí individuálních případů (zřejmě s přihlédnutím k povaze zamýšlených staveb a z ní plynoucích nežádoucích dopadů), a to jak na úrovni rozhodovací praxe stavebních úřadů, tak na úrovni rozhodování o přezkoumávání těchto rozhodnutí v rámci správního soudnictví. Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným důvodem pro postup opačný, který by spočíval v koncipování legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy, nicméně její existence může zužovat prostor pro ochranu ústavně zaručených práv.

JUDr. Karel Havlíček

JUDr. Karel Havlíček

JUDr. Karel Havlíček

Komentář k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2014, čj. 9 As 101/2014-98

Jednou z podstatných myšlenek obsahově i formulačně bohatého rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které je zde předkládáno, je úvaha o vhodnosti „definičního“ pojetí legislativy (část této úvahy spočívá v citaci zdroje, jímž je judikatorní produkce Ústavního soudu). Podstatu úvahy lze – s pochopitelným rizikem zjednodušení – soustředit do myšlenky možnosti koncipování legální definice, která nebude sice činit žádné interpretační problémy, nicméně její existence může zužovat prostor pro ochranu ústavně zaručených práv.

Jde o věčný spor, který je v celých dějinách moderního práva řešen ve skutečnosti podle hesla: „pravidla stanoví vítěz“, což může být nepochybně nahlíženo jako přednost i jako nedostatek – a opět bude důležité spíše to, „kdo nahlíží“, než „čemu jest nahlíženo“. Spor o normativitu nemá ovšem trvalého vítěze a vývoj společnosti naznačuje, že jej ani mít nebude. Má však již dlouhodobě trvalého poraženého, jímž je „spotřebitel práva“, především občan.

Ve stejně věčném souboji o pojetí svobody v posledních čtyřech desetiletích v euroatlantickém měřítku jednoznačně vítězí koncepce svobody jako individuální možnosti volně se rozhodovat nad pojetím svobody jako stavu bezpečí. Tento trend se v právotvorbě projevuje dvěma zdánlivě protichůdnými tendencemi: na jedné straně odporem ke koncipování legálních definic (příkladným produktem tohoto názoru je tzv. nový občanský zákoník ve své obecné části), na druhé straně mimořádnou mírou kasuistiky (což dokumentuje zvláštní část soukromoprávního kodexu – podobná situace nastala přijetím trestního zákoníku).

Legální definice ovšem nejsou ďáblův vynález. Pro veřejné právo jsou naprosto nezbytné (nikoliv ovšem ve smyslu zvrhlých „definičních“ normativních právních aktů s pověstným § 2, v němž se tvůrce rozmáchne k definování všehomíra – příkladů lze najít více než dost) a stávají se nezbytnými i v oblasti práva soukromého, a to především tam, kde prolíná s právem veřejným, což, jak nasvědčuje vývoj, je dnes již prakticky všeobecný stav. Klíč je třeba hledat v řešení stěžejního problému přiměřenosti právní regulace.

Je dobré, že na uvedenou dichotomii předkládané rozhodnutí reaguje a že přináší další prvky do diskuse nad oním věčným sporem.

Komentovaný judikát si můžete přečíst zde

právo stavební právo

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články