V daném případě šlo o těžce mentálně retardovanou osobu, která pouze vydávala zvuky (nerozvinula se u ní řeč), neuměla číst, psát ani počítat, neuměla se podepsat a nechápala smysl peněz. Nedokázala pochopit svoji situaci, ráda sledovala televizi a poslouchala zvuk vysavače. Její rozpoznávací a ovládací schopnosti byly v důsledku intelektuálního deficitu omezeny natolik, že nebyla reálně schopna žádných právních jednání. Občanský zákoník však v § 64 stanoví, že rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života, a proto okresní soud rozhodl, že dotyčná osoba není schopna právních jednání v žádných záležitostech, s výjimkou běžných záležitostí každodenního života. Krajský soud následně posuzoval, zda je takovéto omezení vůbec možné a zda je dostatečně určité, aby bylo vykonatelné.
Krajský soud jednak dospěl k závěru, že nelze vyhovět požadavku státního zastupitelství a běžné záležitosti každodenního života v rozsudku blíže vymezit. Běžné záležitosti každodenního života dotyčné osoby se totiž odvíjejí od kvality jejího běžného, každodenního života s přihlédnutím ke všem zvláštnostem a specifikům, což zajisté nelze v rozsudku předjímat. Dále se zabýval rozsahem omezení, a uzavřel, že pro dany případ je přiléhavé právě toto limitní, maximální možné omezení svéprávnosti a rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Nyní lze očekávat, že se soudy inspirují, a budou v obdobných případech toto maximální omezení svéprávnosti aplikovat.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()