Komentář k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27.8.2014, čj. 12 Cmo 67/2014
Ustanovení § 136 o. s. ř. patří k výjimečným procesním ustanovením – jde o „soudcovskou berličku“ umožňující soudu rozhodnout (například) tam, kde: 1. je zřejmé, že žalovaný za škodu odpovídá; 2. nějaká škoda evidentně vznikla; 3. není možné jen určit její výši z objektivních důvodů. Povinností žalobce je sice prokázat existenci škody jako jednoho ze tří předpokladů odpovědnosti škůdce – vedle porušení právní povinnosti (jde-li o odpovědnost subjektivní) a příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou, a na něm leží v tomto směru důkazní břemeno. Jenže v některých případech žalobce nemůže skutečně a při vynaložení veškerého úsilí důkazní břemeno unést z objektivních důvodů, takže by zamítnutí žaloby vedlo ke zjevné nespravedlnosti.
Právě proto existuje ustanovení § 136 o. s. ř., které je výjimečné, neboť na druhou stranu může vést k nepřípustné soudcovské libovůli. Také proto si nemůže soud výši nároku „vymyslet“, ale musí ji vždy opřít o podpůrné skutečnosti a důkazy. Jinak řečeno – musí se pohybovat alespoň v určitých mantinelech vymezených například znaleckými posudky, použitelnými normami či metodami výpočtu. V případě komentovaného rozhodnutí se jedná o škodu na přepravovaném zboží na základě přepravní smlouvy podléhající režimu Úmluvy CMR, které se v průběhu přepravy ztratilo.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()