Uznání dluhu dle NOZ

Pokud je závazek uznán, neznamená to samo o sobě, že existuje, avšak přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka, který pokud tvrdí, že dluh nevznikl, musí to prokázat. Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013

Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 405/2013

Prakticky vzato je (a ještě dlouho bude) cenné, když lze sledovat, jak postupně prvky nové soukromoprávní úpravy obsažené v občanském zákoníku pronikají do rozhodovací činnosti soudů – o to cennější, když se s nimi můžeme seznamovat již přímo v produkci Nejvyššího soudu, který začíná vykládat kodex, pro jehož aplikaci bude interpretační práce vrcholné soudní instituce naprosto kardinální.

Ve sledovaném rozhodnutí je obsažena zajímavá pasáž týkající se přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., tzn. nového občanského zákoníku (konkrétně uplatnění § 3030 obč. zák., který zní: I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. V konkrétním případě jde o ustanovení vztahující se k uznání závazku částečným plněním, která je podle závěru Nejvyššího soudu třeba vykládat ve smyslu § 2, 6 obč. zák.

Z § 2 obč. zák. vyplývají především následující principy:

- každé ustanovení soukromého práva lze vykládat toliko ve shodě s podstatným právem (Listina základních práv a svobod, ústavní pořádek jako celek), s principy soukromého kodexu a v duchu trvale respektovaných hodnot (v odstavci 1, větě první, jde o jistý definiční pokus o stanovení tzv. primárního klíče);

- interpretace každého jednotlivého ustanovení sama o sobě je v tomto ohledu sekundární v tom smyslu, že odporovala-li by uvedenému kritériu, musí primárnímu klíči ustoupit;

- sekundární klíč spočívá v textu vyjádřeném zákonodárcem – je tedy třeba při hledání smyslu jednotlivých ustanovení vycházet ze slov zákona, nikoliv ovšem v jejich „statickém“ významu, nýbrž jednak ve vnitřních souvislostech textu, jednak – a dokonce především – z „jasného úmyslu zákonodárce“.

Problém sekundárního klíče bude zřejmě patřit k nejvýznamnějším interpretačním problémům nového soukromého práva, neboť – na rozdíl od poměrně zdařilé formulace vztahující se k primárnímu klíči – zákonodárce jistou mnohomluvností již v tomto úvodním ustanovení poněkud zamlžuje axiomatický řetěz (srov. odst. 2: Zákonnému ustanovení nelze přikládat jiný význam, než jaký plyne z vlastního smyslu slov v jejich vzájemné souvislosti a z jasného úmyslu zákonodárce; nikdo se však nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. Tedy: rozhodující je podle části věty před středníkem vlastní smysl slov, přitom se však nikdo nesmí dovolávat slov právního předpisu proti jeho smyslu. To může být věru velmi těžký oříšek.).

V duchu těchto pravidel obsažených v § 2 obč. zák. dospěl Nejvyšší soud v konkrétním případě k závěru, že smyslem a účelem ustanovení zákona o uznání závazku částečným plněním bylo zakotvit zásadu, že pokud osoba bez dalšího částečně plní na svůj dluh, je jejím úmyslem plnit na existující dluh, jestliže výslovně neuvede, že částečným plněním dluh plně neuznává.

Z § 6 obč. zák. vyzdvihuje soud zásadu poctivosti. Dospívá k tomu, že dlužník, který bez dalšího plní na existující dluh částečným plnění, a to i prostřednictvím třetí osoby se souhlasem dlužníka, závazek vůči ní uznává.

Na základě uvedených základních zásad občanského zákoníku lze dospět s ohledem na skutková zjištění soudu k závěru, že v daném případě žalovaný vůči žalobkyni uznal závazek, který je předmětem sporu, jestliže třetí osoba podle pokynu žalovaného plnila na jeho závazek vyplývající z uzavřené smlouvy s žalobkyní, a žalovaný nijak nedal najevo, že ve zbývajícím rozsahu pohledávku žalobce zpochybňuje.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu