V daném případě se jeden z manželů dožadoval zadostiučinění za 20 let trvající řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Namísto požadovaných 8 milionů mu bylo přiznáno pouze 360 tisíc. Městský soud vyčíslil v souladu s konstantní judikaturou první dva roky řízení celkem částkou 15.000 Kč, následujících 17 let částkou 15.000 za každý rok a zbylých 7 měsíců částkou 1.250 Kč za měsíc. Takto získanou částku zadostiučinění městský soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvýšil o 50 % (20 % pro nepřiměřenou délku řízení, 20 % pro vysoký význam předmětu řízení pro stěžovatele, 10 % pro nestandardní, ne vždy rychlý postup soudů) a snížil o 20 % (pro složitost věci, vícestupňové rozhodování). Ústavnímu soudu však takovýto postup nepostačoval.
Podle Ústavního soudu je nutno kompenzovat veškerou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Obecné soudy zadostiučinění určily jen na základě kritérií, která jsou explicitně vyjmenována v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., tj. celkové délky řízení, složitosti řízení, jednání stěžovatele, postupu soudů během řízení a významu předmětu řízení pro stěžovatele. Tento výčet kritérií je přitom v daném ustanovení formulován demonstrativně, nikoliv taxativně. Ústavní soud pak především vytýká soudu, že nezohlednil dobu, v níž původní řízení probíhalo.
Řízení probíhalo po celá 90. léta, kdy docházelo k převratným společenským i hospodářským a právním změnám, mimo jiné též k neustálým podstatným změnám cenových předpisů, jakož i cen samotných věcí nemovitých i movitých. Tento výjimečný společensko-hospodářsko-právní kontext doby tak bez jakýchkoli pochybností vyvolával ještě větší nejistotu účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Politický převrat, přechod z komunistického režimu k demokratickému, přechod od centrálně plánovaného hospodářského systému k tržnímu, tyto výjimečné události dále znásobovaly nejistotu účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení - bylo o to těžší předvídat výsledek řízení, a to jak ohledně výše vypořádávaného majetku, tak například ohledně výše nákladů řízení. Ceny nemovitostí se měnily zcela mimořádným způsobem; jejich neustálé změny pak vedly i k potřebě soudů v původním řízení opakovaně si žádat znalecké posudky za účelem stanovení ceny dotčených nemovitostí (případně i konkrétních movitých věcí) a růst hodnoty vypořádávaného majetku se projevil též ve vyšších soudních poplatcích, jež účastníci řízení byli povinni uhradit. Nic z toho však obecné soudy při posuzování výše zadostiučinění nezohlednily a tím dle Ústavního soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()