Provozovatel se v dané věci bránil, že s ohledem na charakter jeho podnikání, kterým je prodej jízdních kol a náhradních dílů, nemá případné rádiové vysílání, provozované prodavačkou pro vlastní potřebu, dopad na jednání a chování zákazníků. Krajský soud se tímto argumentem však vůbec nezabýval. Navíc, krajský soud vydal odsuzující rozsudek, ačkoliv kolektivní správce ani netvrdil, že hudební produkce se vztahovala k autorům, které zastupuje, neidentifikoval, jaké zařízení mělo být provozováno (rozhlasové či televizní), a byl celkově v řízení zcela pasivní. V takovém případě Ústavnímu soudu nezbylo než rozhodnutí krajského soudu zrušit s tím, že nedostálo požadavku na řádné odůvodnění.
Ústavní soud však dále uvádí, že je třeba respektovat závěry Evropského soudního dvora, podle kterého u sdělování veřejnosti je třeba, aby veřejnost, které je sdělení určeno, byla jednak cílová veřejnost určená provozovatelem a jednak veřejnost tím či oním způsobem vnímavá vůči jeho sdělení, a nikoli náhodně "zachycená", jako je tomu například v ordinaci lékaře. Soud tedy v případě obdobných sporů musí vždy řešit otázku, zda byla veřejnost vnímavá vůči provozování rádia prodavačkou v dané prodejně, tj. zda vysílání rozhlasového přijímače v prodejně provozovatele sloužilo (mohlo objektivně sloužit) jako zvuková kulisa k navození "lepší nákupní atmosféry", resp. k "nárůstu počtu zákazníků".
Celý text judikátu si můžete přečíst zde.
Diskuze k článku ()