Směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb se vztahuje na nadnárodní poskytování služeb v odvětví silniční dopravy

Pracovníci z Německa a Maďarska pracovali jako řidiči na základě charterových smluv týkajících se mezinárodní dopravy, které byly uzavřeny mezi dopravním podnikem Van den Bosch Transporten BV, jehož provozovny se nacházejí v Erpu (Nizozemsko), a dvěma sesterskými společnostmi – jednou založenou podl

Pracovníci z Německa a Maďarska pracovali jako řidiči na základě charterových smluv týkajících se mezinárodní dopravy, které byly uzavřeny mezi dopravním podnikem Van den Bosch Transporten BV, jehož provozovny se nacházejí v Erpu (Nizozemsko), a dvěma sesterskými společnostmi – jednou založenou podle německého práva a druhou podle práva maďarského – patřícími do jedné skupiny, se kterými měli tito řidiči uzavřeny smlouvy. V průběhu dotčeného období byla charterová doprava zpravidla prováděna z Erpu a cesty tam zároveň končily; ve většině případů se však přeprava prováděná na základě dotčených charterových smluv uskutečňovala mimo území Nizozemska. Na společnost Van den Bosch Transporten se jako na člena nizozemského svazu pro nákladní dopravu vztahovala kolektivní smlouva pro toto odvětví (dále jen „KS pro nákladní dopravu“) uzavřená mezi tímto svazem a Federatie Nederlandse Vakbeweging (federace nizozemského odborového hnutí, dále jen „FNV“). Druhá kolektivní smlouva vztahující se mimo jiné i na odvětví silniční nákladní dopravy pro cizí potřebu, jejíž ustanovení byla v podstatě totožná s ustanoveními KS pro nákladní dopravu, byla na rozdíl od první smlouvy prohlášena za všeobecně použitelnou. Podle vnitrostátního práva ale byly podniky, na které se vztahovala KS pro nákladní dopravu, pod podmínkou dodržování první smlouvy z působnosti této druhé smlouvy vyňaty.

FNV tvrdila, že pokud společnost Van den Bosch Transporten využívala služeb řidičů z Německa a Maďarska, měla na ně uplatňovat základní pracovní podmínky KS pro nákladní dopravu jakožto na vyslané pracovníky ve smyslu směrnice o vysílání pracovníků[1] . Vzhledem k tomu, že základní pracovní podmínky stanovené v této smlouvě na tyto řidiče uplatňovány nebyly, FNV podala proti třem dotčeným dopravním podnikům žalobu, které bylo v řízení v prvním stupni mezitímním rozsudkem vyhověno. Tento rozsudkem však byl v odvolacím řízení zrušen. Odvolací soud zejména konstatoval, že dotčená charterová doprava nespadá do působnosti směrnice o vysílání pracovníků; tato směrnice se totiž vztahuje pouze na charterovou dopravu prováděnou přinejmenším převážně „na území“ jiného členského státu.

V těchto souvislostech zaslal Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud Nizozemska), u kterého FNV podala kasační opravný prostředek, Soudnímu dvoru sérii předběžných otázek, které se týkaly především podmínek, za kterých lze dospět k závěru o vysílání pracovníků „na území členského státu“ v odvětví mezinárodní silniční dopravy.

Závěry Soudního dvora

Velký senát Soudního dvora předně uvedl, že směrnice o vysílání pracovníků se vztahuje na nadnárodní poskytování služeb v odvětví silniční dopravy. Tato směrnice se totiž v zásadě vztahuje na jakékoliv nadnárodní poskytování služeb, při němž dochází k vysílání pracovníků, a to bez ohledu na dotčené hospodářské odvětví, a na rozdíl od klasického nástroje liberalizace sleduje řadu cílů souvisejících s potřebou podpory nadnárodního poskytování služeb a současného  zajištění volné soutěže a zaručení dodržování práv pracovníků. V důsledku toho, že právní základ uvedené směrnice neobsahuje ustanovení týkající se dopravy, tedy nemůže být nadnárodní poskytování služeb v odvětví silniční dopravy, a to zejména dopravy nákladní, z její působnosti vyloučeno.

Pokud jde dále o postavení dotčených řidičů coby vyslaných pracovníků, Soudní dvůr připomněl, že má-li být pracovník považován za pracovníka vyslaného „na území členského státu“, výkon jeho práce musí mít s tímto územím dostatečnou spojitost. Existence takové spojitosti se zjišťuje v rámci celkového posouzení takových okolností, jako je povaha činností vykonávaných dotyčným zaměstnancem na uvedeném území, míra intenzity spojitosti činností tohoto pracovníka s územím jednotlivých členských států, v nichž působí, jakož i podíl, který mají tyto činnosti v rámci dopravní služby jako celku.

Skutečnost, že řidič v mezinárodní silniční dopravě, kterého podnik usazený v jednom členském státě poskytl podniku usazenému v jiném členském státě, dostává ke svým úkolům pokyny a plnění těchto úkolů zahajuje nebo ukončuje v sídle tohoto druhého podniku, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby bylo možné konstatovat, že tento řidič byl vyslán na území tohoto jiného členského státu ve smyslu směrnice o vysílání pracovníků, pokud výkon práce uvedeného řidiče nemá s tímto územím dostatečnou spojitost i na základě dalších faktorů.

Soudní dvůr kromě toho upřesnil, že existence skupinové vazby mezi podniky, které jsou stranami smlouvy o poskytnutí pracovníků, sama o sobě nemůže určit míru vazby mezi výkonem práce a územím členského státu, do kterého jsou tito pracovníci vysláni. Existence takové vazby tudíž při posuzování toho, zda došlo k vyslání pracovníků, není relevantní. 

Co se týče specifického případu kabotáže, na kterou se vztahuje směrnice o vysílání pracovníků, jak je zdůrazněno v nařízení o mezinárodní silniční nákladní dopravě2, Soudní dvůr uvedl, že kabotáž probíhá v plném rozsahu na území hostitelského členského státu; na základě této skutečnosti lze přitom mít za to, že výkon práce řidiče v rámci takové přepravy má s tímto územím dostatečnou spojitost. Doba trvání kabotáže je pro posouzení otázky, zda došlo k takovému vyslání, irelevantní, aniž je dotčena možnost členských států, kterou mají podle této směrnice, neuplatnit některá její ustanovení, a to zejména v souvislosti s minimální mzdou, pokud doba vyslání nepřesáhne jeden měsíc.

Soudní dvůr nakonec připomněl, že v případě vysílání pracovníků musí členské státy podle téže směrnice zajistit, aby dotčené podniky zaručovaly pracovníkům vyslaným na jejich území určité pracovní podmínky, které jsou stanoveny mimo jiné i kolektivními smlouvami, které byly prohlášeny za všeobecně použitelné, tedy těmi, kterými se musí řídit všechny podniky dotyčného odvětví nebo povolání v dané zeměpisné oblasti. Otázka, zda byla kolektivní smlouva prohlášena za všeobecně použitelnou, musí být posouzena s ohledem na použitelné vnitrostátní právo. Soudní dvůr nicméně uvedl, že pod tento pojem spadá i kolektivní smlouva, která sice nebyla prohlášena za všeobecně použitelnou, ale jejíž dodržování je v případě podniků, na které se vztahuje, podmínkou vynětí z působnosti jiné kolektivní smlouvy, která za všeobecně použitelnou prohlášena byla, a jejíž ustanovení jsou v podstatě totožná s ustanoveními této jiné kolektivní smlouvy.

Převzato z tiskové zprávy Soudního dvora Evropské unie č. 148/20

Celý text judikátu si můžete přečíst zde


[1]  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb (Úř. věst. 1997, L 18, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 431).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři