Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1821/2013
Podle ustanovení § 241 odst. 2 zákoníku práce je založena mimo jiné speciální ochrana (a zvýhodnění) zaměstnankyně nebo zaměstnance pečujících o dítě mladší než 15 let. Požádá-li taková osoba o kratší pracovní dobu nebo jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby, je zaměstnavatel povinen vyhovět žádosti, nebrání-li tomu vážné provozní důvody. Judikatura dovodila (a uvádí to i předkládané rozhodnutí), že zaměstnavatel může zrušit svoje rozhodnutí, kterým povolil zaměstnankyni pečující o dítě mladší než 15 let kratší pracovní dobu, jestliže nastaly vážné provozní důvody, které by bránily tomuto rozhodnutí.
Na kratší pracovní dobu nebo na jinou vhodnou úpravu pracovní doby má tedy zaměstnankyně (právní) nárok, kterého se může domáhat, neuspokojí-li ho zaměstnavatel dobrovolně, u soudu. Samotná realizace tohoto nároku je celkem jednoduchá a nepředpokládá žádnou zvláštní míru formalismu – zaměstnanec (v praxi nepochybně nejčastěji zaměstnankyně) požádá zaměstnavatele o určitou úpravu pracovní doby a v případě potřeby doloží podstatné okolnosti (že pečuje o dítě mladší patnácti let). Na zaměstnavateli pak je vyhovět takové žádosti, leda by mu v tom bránily vážné provozní důvody.
Otázka vymezení tohoto pojmu patří k ústředním myšlenkám komentovaného rozhodnutí, které velmi správně poukazuje na komplexnost oněch „podstatných“ okolností a na jejich skutečnou praktickou povahu (např. realistická úvaha formulovaná soudem takto: je – obecně vzato – nepochybné, že zaměstnavatel může vyhovět žádosti o kratší pracovní dobu nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené týdenní pracovní doby tím „snadněji“, čím více má zaměstnanců, čím lépe se jeho zaměstnanci mohou vzájemně zastupovat a čím více má peněžních prostředků použitelných pro jejich odměňování).
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()