Nezákonnost povinného testování malých subjektů

Ministerstvo zdravotnictví nevysvětlilo, proč bylo v dubnu potřeba začít testovat i zaměstnance malých firem a živnostníky bez zaměstnanců.

Nezákonnost povinného testování malých subjektů

Nejvyšší správní soud dnes částečně vyhověl několika podaným návrhům a dvěma rozsudky zrušil některé články mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví, které ukládaly povinnost testovat od 30. března, resp. 6. dubna, zaměstnance firem do deseti zaměstnanců a osoby samostatně výdělečně činné. Soud vyšel ze všech podkladů, poskytnutých ministerstvem soudu, a konstatoval, že z nich nelze zjistit, proč bylo nezbytné rozšířit na přelomu března a dubna povinnost testování zaměstnanců a jiných pracovníků i na ty nejmenší pracovní skupiny a jednotlivce. To soudu znemožnilo posoudit naplnění požadavku pandemického zákona, že mimořádná opatření mohou být nařizována pouze v nezbytném rozsahu a na nezbytně dlouhou dobu, a ústavního požadavku nezbytnosti ukládaných povinností a omezení práv.

Soud naopak odmítl návrh, aby ministerstvu zakázal přijímání dalších obdobných opatření.

Mimořádná opatření o testování zaměstnanců byla jedna z mála, která dosud v soudním přezkumu obstála. Nejvyšší správní soud v rozsudcích ze dne 8. 4. a 27. 4. konstatoval, že v situaci, která v České republice panovala na počátku března, bylo nařízení testování zaměstnanců velkých a středních firem zcela obhajitelné. Mimo jiné i s ohledem na to, jakou zátěž v té době musely v souvislosti se zvládáním epidemie onemocnění Covid-19 nést další skupiny obyvatel (blíže zde a zde).

Nyní soud přezkoumával později přijatou změnu mimořádného opatření, kterou byly povinnosti testování dodatečně rozšířeny i na zaměstnance malých firem (do deseti zaměstnanců) a osoby samostatně výdělečně činné (živnostníky, advokáty a další). Soud v odůvodnění dnešních rozsudků poukázal na to, že tato změna byla přijata již v situaci lepšícího se vývoje epidemie a že není zřejmé, proč bylo nezbytné uložit testování těmto malým skupinám a jednotlivcům od 30. 3., resp. 6. 4., když to ministerstvo neučinilo již dříve, v době výrazně horšího stavu epidemie.

„Nešlo jen o nedostatečné odůvodnění opatření, jako v některých jiných případech. Soud se pečlivě zabýval všemi podklady poskytnutými ministerstvem, ale ani tam nenašel nezbytnou oporu pro ukládané povinnosti,“ uvedl k rozsudku předseda senátu Filip Dienstbier a poukázal i na zjištěné rozpory v podkladech: „Zatímco číselné údaje o stavu epidemie v době vydání opatření jasně vypovídaly o setrvalém, byť pozvolném poklesu počtu nově nakažených osob během celého března, v odůvodnění opatření ministerstvo stále jako důvod pro jeho vydání uvádělo obrat epidemie směrem k růstu.“

Vydání dnešních rozsudků bylo pozdrženo nejen vysokým počtem podávaných návrhů na zrušení mimořádných opatření, ale i postupem jednoho z navrhovatelů, který před nařízeným jednáním ve věci vznesl námitku podjatosti členů senátu z důvodu, že si chtěli ponechat ochranu dýchacích cest. Námitka byla později jiným senátem Nejvyššího správního soudu označena za nedůvodnou.


Převzato z tiskové zprávy Nejvyššího správního soudu

Celý text judikátů ve věcech sp. zn. 6 Ao 6/2021 a 6 Ao 7/2021.

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu