Rozsudek Soudního dvora EU týkající se výkladu pojmu „pracovní doba“

Dne 10. září 2015 rozhodl Soudní dvůr EU ve věci C-266/14 o předběžné otázce týkající se výkladu pojmu „pracovní doba“ podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby („Směrnice“).

Randl Partners
Randl Partners
změny jmenování soudních funkcionářů
Foto: Fotolia

Shrnutí skutkového stavu

V projednávané věci španělská společnost Tyco vykonávala instalaci a údržbu bezpečnostních systémů ve většině španělských provincií. Během roku 2011 společnost zrušila své kanceláře v provinciích a všechny zaměstnance přidělila k ústřední kanceláři v Madridu.

Zaměstnanci, kteří měli k dispozici služební vozidla, nově vyjížděli za prací (do míst, kde provádí instalaci/údržbu) ze svého bydliště. O plánu cest se zaměstnanci dozvěděli vždy předcházející večer z aplikace v mobilním telefonu. Vzdálenost cesty k prvnímu zákazníkovi a od posledního zákazníka zpět do místa bydliště daného zaměstnance tak mohla být i více než 100 km.

Ještě před uzavřením regionálních kanceláří společnost zahrnovala dobu strávenou na cestě mezi kanceláří a zákazníkem do denní pracovní doby zaměstnanců. Se zrušením kanceláří však přestala dobu strávenou na cestě mezi bydlištěm zaměstnance a zákazníkem započítávat do pracovní doby, neboť měla za to, že se jedná o dobu odpočinku. Za pracovní dobu zaměstnanců tak společnost nadále považovala pouze dobu od příjezdu k prvnímu zákazníkovi, do odjezdu od posledního zákazníka.

Předběžná otázka

V souvislosti s uvedenými skutečnostmi se španělský nejvyšší soud v předběžné otázce dotázal Soudního dvora EU, zda ve smyslu čl. 2 Směrnice má být doba, kterou zaměstnanec stráví cestováním na začátku a na konci pracovního dne, považována za „pracovní dobu“ nebo spíše za „dobu odpočinku“, pokud daný zaměstnanec nemá stálé pracoviště a cestuje ze svého bydliště každý den k jinému zákazníkovi.

Rozhodnutí SD EU

Pracovní dobou se na základě čl. 2 Směrnice rozumí jakákoli doba, po kterou zaměstnanec v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi pracuje, je zaměstnavateli k dispozici a vykonává svou činnost nebo plní úkoly. Dobou odpočinku se poté rozumí každá doba, které není pracovní dobou.

Ve výše uvedené věci SD EU konstatoval, že Směrnice nezná přechodnou kategorii mezi pracovní dobou a dobou odpočinku. Dobu na cestě mezi bydlištěm zaměstnance a zákazníky považuje SD EU za nástroj nezbytný k realizaci technických služeb u zákazníků, a tedy za dobu, během níž zaměstnanec vykonává práci a plní úkoly zaměstnavatele.

Dále SD EU uvádí, že během trvání cesty je zaměstnanec nucen být fyzicky přítomen v místě určeném zaměstnavatelem (ve služebním automobilu), nemá možnost se svým časem volně nakládat a je tedy vlastně po celou dobu „k dispozici“ zaměstnavateli. Pokud je navíc cestování nedílnou součástí výkonu pracovních úkolů zaměstnance, který nemá stálé nebo obvyklé pracoviště, nelze jeho pracoviště omezit pouze na fyzickou přítomnost u zákazníků. Takový zaměstnanec pak pracuje i během cesty k zákazníkům a zpět.

Ve svém rozhodnutí o předběžné otázce SD EU shrnuje, že u zaměstnanců, kteří nemají stálé nebo obvyklé pracoviště, představuje doba strávená na cestě mezi jeho bydlištěm a místem, kde sídlí první a poslední zákazník, „pracovní dobu“ ve smyslu čl. 2 Směrnice.

Dopad na české právní prostředí

Výše popisované rozhodnutí SD EU ohledně výkladu pracovní doby ve smyslu Směrnice se s českou pracovněprávní úpravou a jejím výkladem zásadně liší. Zatímco SD EU vykládá dobu, kterou zaměstnanec stráví na cestě mezi bydlištěm a sídlem zákazníka, jako „pracovní dobu“, český zákoník práce se striktně drží vymezení pracovní doby tak, jak ji rozvrhuje zaměstnavatel.

Pro lepší ilustraci si uveďme následující příklad: Vybraný český zaměstnanec (např. na pozici obchodního zástupce) má pracovní dobu rozvrženou rovnoměrně od 8.00 do 16.30 každý den. Na poměrně časté pracovní cesty přitom vyjíždí pravidelně už v 6.00. Za dobu od 6.00 do 8.00 mu však v souladu s českým zákoníkem práce náleží pouze cestovní náhrady – tato doba se totiž za pracovní dobu zaměstnance nepovažuje – a mzda, případně náhrada mzdy tomuto zaměstnanci náleží až od 8.00 dále. Tato praxe je však nyní ohrožena, jelikož je v rozporu s výše popisovaným výkladem SD EU.

Bude jistě zajímavé sledovat, jak (a v jakém časovém horizontu) se s výše uvedeným rozhodnutím vypořádá český právní systém a zda v tomto směru dojde ke změnám, které by znamenaly zvrat v dosavadním výkladu pracovní doby podle Směrnice a českého zákoníku práce. 

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články