Podle § 19 odst. 3 správního řádu může účastník správního řízení požádat o doručování na elektronickou adresu. Ačkoliv zákon počítá se situací, kdy se zpráva vrátí jako nedoručitelná, výslovně neřeší situaci, kdy se nepodaří zprávu odeslat vůbec. Této díry v zákoně se někteří zástupci snaží využít použitím e-mailové adresy s diakritikou; na tyto adresy pak nejsou některé aplikace používané správními orgány uzpůsobeny a nejsou schopny zprávu na takovou adresu ani odeslat.
Tuto situaci řešil Nejvyšší správní soud v rozsudku, sp. zn. 8 As 55/2015, a došel k jednoduchému řešení - na takovou adresu není třeba doručovat.
Podle Nejvyššího správního soudu v případě, kdy nemožnost odeslat písemnost na zvolenou elektronickou adresu není dána v důsledku jednorázového technického výpadku, pochybení lidského faktoru či jinou událostí nahodilého charakteru přičitatelnou správnímu orgánu, ale naopak jde o důsledek širšího systémového problému technického charakteru, nemůže zvolená elektronická doručovací adresa být jediný přípustný prostředek doručení písemnosti. Bylo by v rozporu se smyslem § 19 odst. 3, který má přispívat k urychlení řízení, formálně lpět na povinnosti doručovat výhradně elektronicky.
Jelikož využití diakritických znamének není zcela standardní a běžnou součástí adres, lze v takovém případě za analogického užití § 19 odst. 8 a 9 správního řádu písemnost i přes žádost o doručování na (atypickou) elektronickou adresu doručovat tak, jakoby adresát o doručení na elektronickou adresu nepožádal.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()