Komentář k rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26.8.2014, čj. 1 Cmo 9/2014-108
Účastník má dvě základní povinnosti: Jednak povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), a dále povinnost důkazní (§ 101 odst. 1 písm. b/). S tím souvisí tzv. teorie procesních břemen. Účastník musí nejprve konkrétní skutečnosti tvrdit, zadruhé je i pro úspěch ve věci prokázat. Často se tak děje prostřednictvím listinných důkazů (§ 129 o. s. ř.), které jsou v praxi zřejmě nejčastějšími důkazními prostředky. Jenže některé listiny nemusí mít účastník z objektivních důvodů k dispozici, přestože je jinak zřejmé, že existují a jsou „v moci“ jiné osoby, nejčastěji druhé strany sporu.
Potom nastupuje tzv. ediční povinnost podle ustanovení § 129 odst. 2 o. s. ř., podle něhož „může“ soud tomu, kdo má listinu u sebe, uložit, aby ji předložil. Uvedená povinnost se podle komentovaného nevztahuje jen na třetí osoby, ale i na účastníky řízení – byť sporného, v němž každý účastník odpovídá za své chování. Obrat „může“, užitý ve shora citovaném ustanovení o. s. ř., bývá standardně interpretován tak, že záleží v zásadě jen na úvaze soudu, zda ke konstituování tzv. ediční povinnosti přistoupí. Vždy budou rozhodné všechny okolnosti konkrétního případu; z hlediska žalobce se ovšem nemůže jednat o jeho „procesní nárok“.
Na problém se ovšem lze dívat i z druhé strany: V praxi totiž nastávají situace, kdy se nepodaří donutit držitele listiny k jejímu předložení a soud se musí obejít bez ní. Platí potom jednoduché pravidlo při hodnocení důkazů: Pakliže účastník zatajil skutečnosti, s nimiž mohl, objektivně vzato, soud seznámit, nechová se procesně korektně, jeho přístup k řízení je částečně nevěrohodný, což oslabuje jeho pozici a váhu tvrzení.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()