Komentář k usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015, sp.zn. 91 Co 44/2015
Poplatkovou povinnost a vše co se soudními poplatky souvisí, upravuje zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Na jednu stranu je k účastníkovi řízení (a poplatníkovi) přísný, uvědomíme-li si například, že za žalobu o zaplacení částky 1 mil. Kč musí žalobce zaplatit 50 000 Kč, aby se věcí soud vůbec začal zabývat; na druhou stranu je v některých ustanoveních k poplatníkovi poměrně benevolentní.
Tato benevolence se projevuje například v ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích. Přestože vzniká poplatková povinnost již podáním (například a nejčastěji) žaloby a soudní poplatek by tak měl být zaplacen již v okamžiku zahájení řízení, může jej žalobce nezaplatit a vyčkat na výzvu soudu (§ 9 odst. 1 poplatkového zákona); teprve po uplynutí stanovené lhůty a nezaplacení poplatku může soud řízení zastavit. Tím však žalobce (poplatník) ještě neztrácí šanci na projednání věci, protože ustanovení § 9 odst. 7 zák. č. 549/1991 Sb. mu dává možnost zaplatit soudní poplatek nejpozději do konce lhůty k odvolání proti usnesení o zastavení řízení. V takovém případě soud, který usnesení o zastavení řízení vydal, toto usnesení zruší.
Lhůta podle ustanovení § 9 odst. 7 zákona o soudních poplatcích má charakter procesněprávní, a to proto, že poplatková povinnost, kterou zákon č. 549/1991 Sb. ukládá, je spojena s procesní činností soudu. Z toho plyne, že poplatek je do konce této lhůty „včas“ zaplacen nejen tehdy, je-li připsán na účet soudu, ale i tehdy, když jej poplatník v kolcích vylepí na doručenou výzvu a odevzdá podání v odvolací lhůtě orgánu, který má povinnost je doručit (nejčastěji poště).
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()