Komentář k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.6.2014, čj. 8 As 27/2013-93
Odůvodnění rozhodnutí věnuje mimořádnou pozornost celá triáda našich nejvyšších soudů – Ústavní soud, Nejvyšší soud i – jako v tomto případě – Nejvyšší správní soud.
Nedostatečnost či dokonce absence odůvodnění je považována za základní procesní „faul“ ze strany rozhodujících soudů, který má zpravidla za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí s důsledky, jež s takovou situací právo spojuje. Pokud by takové garance neexistovaly, znamenalo by to ohrožení nebo porušení základního práva na spravedlivý proces.
Na druhé straně nelze nezaznamenat sílící hlasy ze soudcovské obce, které se v této otázce poněkud vymezují. Roman Fiala např. mluví o hypertrofii akcentu na zdůvodňování rozhodnutí a zdůrazňuje, že je třeba přistupovat k této otázce velmi rozumným způsobem: „Je otázka, jestli pro každého účastníka řízení, potažmo pro společnost je více žádoucí, aby byly rychle vyřizovány soudní spory, nebo aby každý dostal obsáhlý elaborát, ve kterém se vysvětlí jemu a nadřízenému soudu, bude-li přezkoumávat toto rozhodnutí, proč a jak bylo rozhodnuto. … Nadřízený soud by měl být tím, kdo rozhodně z obsahu spisu pozná, proč a jak soud nižší instance rozhodoval. Pokud tomu tak, je mám tendenci se přimlouvat za to, abychom se ubírali cestou zestručňování odůvodnění rozhodnutí. A abychom některé typy rozhodnutí mohli vůbec neodůvodňovat, minimálně v některých stupních soudních řízení.“ (cit. podle rozhovoru v časopise Soudce č. 7-8/2014).
Upozorňujeme tedy hlavně na jeden z dalších centrálních problémů aktuálního právního diskursu.
Text komentovaného judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()