Pro rozhodčí soudy, přestože jejich činnost je nepochybně alternativou soudní moci a jejich rozhodnutím jsou přiznávány obdobné účinky, však zdaleka natolik vysoké požadavky a oprávnění stanoveny nejsou. Výrazně nižší požadavky jsou stanoveny i pro rozhodce, kterými mohou být občané České republiky, kteří jsou zletilí a způsobilí k právním úkonům, zákonem není stanoven výslovný předpoklad kvalifikace, tzn. ani právnické vzdělání. Rozhodčí řízení není zcela autonomní, neboť soudní řízení představuje ve vztahu k němu opravný element, byť jsou možnosti nápravy omezené a podmíněné existencí jen taxativně vyjmenovaných vad. Zatímco soudní řízení je vedeno nezávislými soudci, začleněnými do institucionálně vybudované struktury soudní soustavy na základě jmenování prezidentem republiky bez časového omezení, k rozhodčímu řízení jsou povoláni ad hoc rozhodci jakožto soukromé osoby, určené zásadně dohodou účastníků sporu. Soudní řízení je výrazem typové působnosti soudní moci jakožto ústavně založené moci státní, a tím i nezpochybnitelné moci „veřejné“, na rozdíl od řízení rozhodčího, jež má sice zákonnou základnu, nicméně nenastupuje automaticky, nýbrž na základě soukromé („soukromoprávní“) dohody účastníků konkrétního občanskoprávního vztahu, resp. jejich individuálního rozhodnutí či vůle, a je tak od soudního řízení odklonem. Všechny tyto odlišnosti jsou natolik zásadní, že postavení rozhodce k postavení soudu připodobnit nelze.
Uvedení v omyl rozhodce je tedy možné.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp.zn. 4 Tdo 239/2014
Nejvyšší soud je toho názoru, že jednání obviněných sestávající se z několika dílčích aktů směřovalo od počátku k uvedení v omyl osoby rozhodce v rozhodčím řízení. K otázce týkající se uvedení rozhodce v omyl je třeba poznamenat, že již byla ustálena soudní praxe, podle níž není možné v omyl uvést soud rozhodující v občanskoprávním řízení. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názory soudů i státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že se tyto závěry týkají výslovně pouze soudů, neboť soudy jsou nezávislé státní orgány, kterým je svěřen výkon soudnictví. Jejich rysem je zejména nezávislost, vázanost pouze zákony a mezinárodními smlouvami a veřejnost soudního jednání. Soudce musí splňovat předpoklady pro tuto funkci vymezené v Ústavě ČR a v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), přičemž soudce odvozuje své ustanovení a autoritu přímo od státu.
Pro rozhodčí soudy, přestože jejich činnost je nepochybně alternativou soudní moci a jejich rozhodnutím jsou přiznávány obdobné účinky, však zdaleka natolik vysoké požadavky a oprávnění stanoveny nejsou (viz zákon č. 216/1994 Sb. o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). Výrazně nižší požadavky jsou stanoveny i pro rozhodce, kterými mohou být občané České republiky, kteří jsou zletilí a způsobilí k právním úkonům, zákonem není stanoven výslovný předpoklad kvalifikace, tzn. ani právnické vzdělání. Rozhodčí řízení není zcela autonomní, neboť soudní řízení představuje ve vztahu k němu opravný element, byť jsou možnosti nápravy omezené a podmíněné existencí jen taxativně vyjmenovaných vad. Zatímco soudní řízení je vedeno nezávislými soudci, začleněnými do institucionálně vybudované struktury soudní soustavy (čl. 82 a čl. 91 Ústavy) na základě jmenování prezidentem republiky bez časového omezení (čl. 93 odst. 1 Ústavy), k rozhodčímu řízení jsou povoláni ad hoc rozhodci jakožto soukromé osoby, určené zásadně dohodou účastníků sporu. Soudní řízení je výrazem typové působnosti soudní moci jakožto ústavně založené moci státní (čl. 2 odst. 1, čl. 81 a čl. 90 Ústavy), a tím i nezpochybnitelné moci „veřejné“, na rozdíl od řízení rozhodčího, jež má sice zákonnou základnu, nicméně nenastupuje automaticky, nýbrž na základě soukromé („soukromoprávní“) dohody účastníků konkrétního občanskoprávního vztahu, resp. jejich individuálního rozhodnutí či vůle, a je tak od soudního řízení odklonem. Všechny tyto odlišnosti jsou natolik zásadní, že postavení rozhodce k postavení soudu připodobnit nelze.
Lze proto dovodit, že v daném případě tedy došlo k uvedení v omyl rozhodkyně JUDr. Renaty Veselé.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že
- obviněný J. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 tr. zákoníku (body 1 a 2 rozsudku), pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 3 rozsudku), a organizátorství pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. a), § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod 4 rozsudku),
- obviněný Mgr. A. V. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a pomoci k pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 24 odst. 1 písm. c), § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
- obviněný V. V. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných J. V., Mgr. A. V. a V. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Diskuze k článku ()