Interpretace právních předpisů

 Soud zde odkazuje na teoretické závěry, které umožňují rozlišit tyto dva nástroje. Hranice je spatřována v tom, že správní uvážení dává správnímu orgánu možnost a povinnost postupovat podle vlastního uvážení, jestliže a nakolik mu zákon poskytuje oprávnění za určitého skutkového stavu rozhodnout různým způsobem (vybrat z několika možných a přípustných řešení to, které je zejména s ohledem na veřejný zájem nejúčelnější), zatímco absolutní volná úvaha je založena na tom, že je správnímu orgánu přiznána úplná možnost volby, zda někomu určité oprávnění udělí či nikoliv. Odhlédneme-li od poněkud tautologické cesty k tomuto poznatku (bylo by možno vytěžit z něj quasidefinici, že "správní uvážení je vlastní uvážení správního orgánu", což samozřejmě příliš objevné není), obsahuje v podstatě srozumitelnou představu, jak oba instituty odlišit. Ta je doplněna konceptem soudního přezkumu: zatímco rozhodnutí založená na prvním typu (správní uvážení) jsou zásadně soudně přezkoumatelná, rozhodnutí založená na zákonem poskytnutém oprávnění k "absolutní volné úvaze", která zásadně předmětem soudního přezkumu nejsou (jako příklad se zde uvádí rozhodnutí ministerstva o prominutí daně). V této souvislosti potom předkládané rozhodnutí obsahuje přehledný snímek interpretačních postupů soudu.