Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) zamítlo návrh skupiny 17 senátorů (dále jen „navrhovatelka“) na zrušení ustanovení Čl. II. bodů 2. a 3. zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Napadená ustanovení jsou součástí zákona, který novelizuje zákon o pozemních komunikacích s účinností k 1. 9. 2012. Upravují, stručně řečeno, možnost provozovat reklamní zařízení (tzv. billboardy), jejichž zřízení a provozování na dálnici či silnici I. třídy a v jejich blízkosti bylo silničním správním úřadem povoleno přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, i nadále až do zániku povolení, nejdéle však pět let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vlastník takového zařízení je po ukončení pěti let – v případě, že mu na jeho žádost nebylo vydáno nové povolení – povinen bez zbytečného odkladu, nejpozději však do pěti pracovních dnů, toto zařízení odstranit.
Navrhovatelka namítala, že napadená ustanovení jsou v rozporu s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a ústavně garantovaným právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. Podle navrhovatelky by také mohly přicházet v úvahu instituty ochrany nabytých práv, legitimního očekávání, nepravé retroaktivity a prohlášení veřejného zájmu zákonem. V této souvislosti též poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/04 (tzv. “jezy na Labi“) a sp. zn. Pl. ÚS 24/08 (o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně).
Ústavní soud předně připomenul, jak již vícekrát konstatoval, že princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, která podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým a technickým změnám, jež mohou vyžadovat i reflexi v nárocích kladených na bezpečnost silničního provozu a na okolnosti s ním spojené.
Pokud jde o námitku zákonné úpravy veřejného zájmu, Ústavní soud konstatoval, že na rozdíl od individuálního veřejného zájmu stanoveného výslovně zákonem, jak tomu bylo v případě navrhovatelkou citovaných nálezů (předmětem jsou konkrétní stavby), jde v napadených ustanoveních o ochranu obecného, v širším slova smyslu chápaného veřejného zájmu, který je znakem každé právní regulace. V daném případě veřejný zájem, resp. účel právní regulace, představuje zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrana života a zdraví jeho účastníků. Aby bylo možno dosáhnout sledovaného veřejného zájmu, bylo nutno zpřísnit režim umisťování reklamních zařízení podél dálnic a silnic I. třídy a stanovit adekvátní přechodná ustanovení.
Ústavní soud podrobil napadená ustanovení také tzv. testu proporcionality. V prvním kroku testu konstatoval, že úprava sleduje legitimní cíl – veřejný zájem v podobě zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrany života a zdraví jeho účastníků, a podpůrně i ochranu veřejného zájmu souvisejícího s ochranou životního prostředí. Předmětná právní úprava proto splňuje podmínku naplnění účelu (vhodnosti). V rámci druhého kroku testu (zkoumání principu potřebnosti) Ústavní soud připomněl, že ačkoliv by z hlediska účelu bylo nejvhodnější přistoupit k okamžitému odstranění billboardů, zákonodárce vzal v úvahu i zájmy jejich vlastníků a po pečlivém zvážení střetu těchto zájmů formuloval přechodné ustanovení, kterým umožnil reklamní zařízení podle vydaných povolení provozovat ještě dalších pět let. Toto řešení je transparentní a nediskriminační, zároveň zajišťuje legitimní cíl a současně šetří zájmy vlastníků zařízení. Napadená ustanovení splňují také podmínku přiměřenosti (v užším smyslu), což znamená, že prošla i závěrečným třetím krokem testu proporcionality.
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani ostatním námitkám navrhovatelky. K její úvaze, že „skutečně není relevantní, kdy byl návrh podán“, uvedl, že podala-li navrhovatelka návrh s dlouhým časovým odstupem, tj. téměř po pěti letech od přijetí zákona a navíc těsně před koncem uplynutí lhůt stanovených pro splnění uložených povinností, lze takový postup posuzovat jako účelový, ba dokonce překvapivý. Na této skutečnosti nic nemění ani navrhovatelkou připomínaný fakt, že část ze senátorů „byla zvolena při posledních senátních volbách“, neboť formálně, ale i materiálně vzato, úvaha o případné neústavnosti zákona (či jeho části) se nemůže vázat na funkční období členů části skupiny senátorů, resp. případného či průběžného hledání dostatečného množství navrhovatelů. Ústavní soud také připomněl zásadu oprávněné důvěry v právo, jakož i zásadu právní jistoty, neboť případné zrušení napadených ustanovení až po uplynutí takřka pětileté doby jejich účinnosti by se nepochybně dotklo těch adresátů právní úpravy, kteří jej respektovali, a to za situace, kdy jejich aplikace (resp. realizace povinností v nich stanovených) nebyla z obsahového hlediska zatížena nalezením protiústavnosti.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()