Rozhodné období pro posuzování nároků na podporu v nezaměstnanosti

Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 55/13 dne 12. května 2015 Ústavní soud potvrdil ústavnost délky rozhodného období pro posuzování vzniku nároku na podporu v nezaměstnanosti.

Návrh na zrušení § 41 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb., tak byl zamítnut.

Zákon o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb.) v ustanovení § 41 odst. 1 zákona stanovil, že „rozhodným obdobím pro posuzování nároků na podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci jsou poslední 3 roky před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání“. Zákonem č. 367/2011 Sb., byla doba 3 let snížena na 2 roky (s účinností od 1. 1. 2012) před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Toto napadl v souvislosti se svojí rozhodovací činností Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „navrhovatel“) tím, že podal (podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky ve spojení s ustanovením § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) návrh na zrušení napadeného ustanovení.

Skutkový stav:

Uchazeč o zaměstnání M. M. podal žádost o podporu v nezaměstnanosti dne 13. 2. 2012 na příslušný úřad práce. Jeho pracovní poměr (na dobu určitou, prodlužovaný) s dobou důchodového pojištění trval od 1. 10. 2008 do 31. 1. 2011. Od 27. 12. 2010 do 9. 2. 2012 byl v pracovní neschopnosti. V rozhodném období 2 let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání získal dobu důchodového pojištění podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, v délce 11 měsíců a 19 dní.

Neboť zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „zákon o zaměstnanosti“) vyžaduje pro účely přiznání podpory v nezaměstnanosti dobu pojištění (získanou zaměstnáním či jinou výdělečnou činností či započtením náhradní doby zaměstnání) v rozhodném období alespoň 12 měsíců, bylo rozhodnuto o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti.

Určující pro právní kvalifikaci bylo ustanovení § 39 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 41 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v platném znění. Dobu zaměstnání od 1. 10. 2008 do 12. 2. 2010 nebylo možné zohlednit, neboť nespadala do rozhodného období 2 let před zařazením do evidence uchazečů o zaměstnání. Rozhodnutí orgánu prvního stupně potvrdilo i ministerstvo jako odvolací správní orgán. Pravomocné rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 4. 2012 napadl žalobce žalobou podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

Navrhovatel řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s ustanovením § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na zrušení § 41 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb.

Z argumentů navrhovatele:

Napadeným ustanovením bylo dle navrhovatele „popřeno legitimní očekávání žalobce na poskytnutí odpovídajícího hmotného zabezpečení formou podpory v zaměstnanosti, v jejíž výši by se odrazila zcela po právu i výše příjmu žalobcem dosahovaná.“

Dále zdůraznil, že jde o diskriminaci zaměstnanců, kteří byli zaměstnáni v pracovním poměru na dobu určitou, za dobu trvání tohoto poměru se dostali do pracovní neschopnosti a jejich pracovní poměr skončil v průběhu trvání dočasné pracovní neschopnosti. Dále aplikací napadeného ustanovení na žalobce došlo dle navrhovatele k „popření principu legitimního očekávání žalobce“.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu:

Předně Ústavní soud zkoumal změnu délky rozhodného období ze tří na dva roky, a to zda není délka rozhodného období v rozporu s právem na přiměřené hmotné zajištění. Dle názoru Ústavního soudu je tato doba naprosto běžná ve vyspělých sociálních systémech.

Ohledně tvrzeného popření principu legitimního očekávání žalobce, Ústavní soud konstatoval, že nárok na podporu v nezaměstnanosti vzniká až splněním zákonem stanovených podmínek, které se odvíjí od platné právní úpravy. A nelze se spoléhat na trvalé zachování dosavadní právní úpravy, neboť rozhodování o rozsahu sociálních práv patří mezi politické otázky a závisí na ekonomické situaci státu. Ústavní soud dále konstatuje, že jednotliví zaměstnanci si proto musí být vědomi, že v budoucnu může ze strany zákonodárce dojít ke změně podmínek. Nicméně Ústavní soud nezapomenul podotknout, že zákonodárce mohl případným problémům předejít vhodným doplněním přechodných ustanovení.

Novela zákona o zaměstnanosti ke dni 1. 10. 2015:

Pro úplnost je nutné uvést, že dnes již do zákona o zaměstnanosti, díky novele účinné od 1. října 2015, bylo zařazeno do ustanovení o náhradní době v § 41 odst. 3 nové písm. g):

 „Za náhradní dobu zaměstnání se považuje též doba trvání dočasné pracovní neschopnosti nebo nařízené karantény osoby po skončení výdělečné činnosti, která zakládala její účast na nemocenském pojištění podle zvláštního právního předpisu, pokud si tato osoba nepřivodila dočasnou pracovní neschopnost úmyslně a pokud tato dočasná pracovní neschopnost nebo nařízená karanténa vznikla v době této výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě podle zvláštního právního předpisu.“ 

Tím je odstraněna absence toho, že by se doba dočasné pracovní neschopnosti, která vznikla v době výdělečné činnosti nebo v ochranné lhůtě, pro účely podpory v nezaměstnanosti nepovažovala za dobu náhradní a nezohledňovala se při posuzování nároku na PvN.

Tato úprava se ovšem vztahuje na řízení o podpoře v nezaměstnanosti zahájená po účinnosti této novelizace.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
Sdílejte článek

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu