Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 98/2014
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 102 T 72/2013, byl obviněný F. E. uznán vinným ze spáchání zločinu ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle § 156 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„v přesně nezjištěné době od 12. 11. 2012 do 18. 11. 2012 v H. M., okr. K. v garáži nacházející se v areálu N. s poliklinikou H., jíž užíval ke své podnikatelské činnosti související s autokarosářskými pracemi, ačkoliv byl srozuměn s obecně známou skutečností, že se v celé Č. r. a především v M.k. a zejména pak v okr. K. dostává od konce léta roku 2012 do oběhu závadový alkohol nejasného původu obsahující metanol, což je vysoce toxická látka ve smyslu ust. § 5 odst. 1 písm. f) zák. č 350/2011 Sb., o chemických látkách a chemických směsích a o změně některých zákonů, která v případě požití přímo ohrožuje lidské zdraví a život, v důsledku čehož již došlo na území Č. r. k úmrtí několika desítek osob, přesto v rozporu s ust. § 44a odst. 3 zák. č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů a v rozporu s ust. § 415 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku v platném znění, prodal J. D. a E. V. 3 láhve nekolkovaného alkoholu o obsahu cca 1l označeného etiketou Rum - Frederico, ačkoliv o původu tohoto alkoholu prakticky nic nevěděl, kdy tento alkohol před tím zakoupil koncem léta roku 2012 od jemu neznámé osoby pravděpodobně vietnamské národnosti mimo oficiální prodejní místo za výhodnou cenu výrazně nižší než byla běžná maloobchodní cena, se záměrem tento alkohol později prodat se ziskem dalším osobám k přímé konzumaci, přičemž tento alkohol obsahoval mimo jiné také metanol v toxické koncentraci kolem 17 až 19%, tímto E. V., která předmětný alkohol následně konzumovala, způsobil újmu na zdraví, která přímo jmenovanou ohrožovala na životě a mimo jiné také spočívala v poruše vědomí, otoku mozku, poruše chůze a vidění, v důsledku čehož musela být hospitalizována od 18. 11. 2012 do 4. 12. 2012 na anesteziologicko resuscitačním oddělení NsP H., přičemž její léčení trvá dodnes, když tato otrava zanechala na zdraví E. V. trvalé následky mimo jiné v podobě organického psychosyndromu a kvadruparézy, což činí jmenovanou zcela závislou na pomoci druhých osob, a J. D. takto způsobil rovněž intoxikaci metanolem, v důsledku čehož byl hospitalizován na jednotce intenzivní péče NsP H. od 18. 11. do 19. 11. 2012 bez dalších zdravotních komplikací“.
Za to byl podle § 156 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §§ 81 odst. 1, 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit náhradu škody poškozené E. V., zastoupené dcerou P. V. a P. V. zastoupené zmocněncem Mgr. Radimem Struminským . částku 209.806,- Kč (192.000,- Kč jako bolestné E. V. 13.806,- Kč P. V. jako cestovné). Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla E. V. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání státního zástupce a poškozené proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. 4 To 156/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. stran poškozené E. V. a opatrovnice P. V., a s přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené E. V., J. V. částku ve výši 134.400,- Kč, a podle § 259 odst. 2, odst. 3 tr. ř. z opaku a z podnětu odvolání státního zástupce doplnil napadený rozsudek o výrok, jímž podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě způsobené škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 476 72 234, částku ve výši 271.348,- Kč, kdy podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou Českou průmyslovou zdravotní pojišťovnu se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 256 tr. ř. odvolací soud zamítl odvolání poškozené E. V. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný F. E. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten spatřoval v tom, že ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který byl čten v rámci veřejného zasedání o odvolání, vyplývá, že trpí a v době spáchání trestné činnosti trpěl duševní poruchou chorobného, trvalého rázu, zvanou posttraumatická stresová porucha, jako následkem úrazu elektrickým proudem, s chronickým situačně evokovaným průběhem a dále organickou poruchou osobnosti, jež nedílně participovala na modelování a průběhu jeho kriminogenní činnosti. V důsledku toho u něj byla podstatně (o polovinu pásma) snížena jeho schopnost rozpoznat protiprávnost jednání a nepodstatně (o třetinu pásma) snížena schopnost své jednání ovládat. Proto u něj měla být shledána nepříčetnost podle § 26 tr. zákoníku, případně zmenšená příčetnost podle § 27 tr. zákoníku.
Obviněný dále namítl, že v důsledku uvedeného stavu nebyl schopen náležitě se hájit, byť si je vědom toho, že měl obhájce již v řízení před soudem prvního stupně a z protokolu o hlavním líčení není patrné, že by jeho stav možnost obhajoby vylučoval. V této souvislosti mělo být odvolacím soudem doplněno znalecké zkoumání jeho osoby o reálné shrnutí možností jeho obhajoby, přičemž pokud k tomu nedošlo, došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jeho jednání, za něž byl odsouzen. K tomu podotkl, že vlivem jeho duševní poruchy není schopen cokoliv přečíst, například ani jídelní lístek v restauraci, což jej neskutečně omezuje, a jeho schopnost hájit se to muselo ovlivnit. Všechny tyto skutečnosti proto měly nalézt odraz ve výroku napadeného rozhodnutí.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že dovolání je přípustné jen ve vztahu k těm výrokům rozhodnutí soudu prvního stupně, kterými se soud druhého stupně zabýval, resp. z titulu své přezkumné pravomoci byl povinen zabývat. V předmětné věci podal odvolání pouze státní zástupce a poškozená. Přitom odvolání státního zástupce směřovalo pouze do výroku o trestu a do výroku o náhradě škody a obsahovalo tak pouze námitky, které nezakládaly povinnost odvolacího soudu přezkoumávat také výrok o vině. Odvolací soud sice přezkoumal i výrok o vině, ale to jen potud, zdali popis skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, je v souladu s použitou právní kvalifikací. Výrok o vině ponechal odvolací soud nedotčený. Státní zástupce má tedy za to, že dovolání obviněného, směřující ve své podstatě proti procesnímu postupu ve věci a proti výroku o vině, neboť namítá porušení svého práva na obhajobu, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné vyhodnocení jeho příčetnosti, je nepřípustné. Nadto státní zástupce považuje námitku o duševní poruše za zcela účelovou, neboť je zřejmé, že v případě obviněného nebyla schopnost rozpoznávací ani určovací zcela vymizelá, a příčetnost obviněného a současně jeho schopnost být subjektem trestného činu byla zachována. Stejně tak obviněný ani přítomný obhájce během soudních jednání jakkoliv nenamítali omezené schopnosti obviněného náležitě se hájit, a proto je i tato jeho námitka zcela irelevantní, nehledě na to, že není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl.
Obviněný F. E. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že podané dovolání není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, proto ho nelze podat proti kterémukoli pravomocnému rozhodnutí a z jakýchkoli důvodů, neboť není univerzálním prostředkem k nápravě všech tvrzených vad a všech rozhodnutí. Podle § 265a odst. 1 tr. ř. lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v § 265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Dovolatel může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně je zatíženo některou z vad uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až 1) tr. ř. Existence takové vady je ovšem podmíněna tím, že soud druhého stupně svým procesním postupem pochybil některým ze způsobů specifikovaných v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. nebo že rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolání je tedy přípustné, jestliže soudu druhého stupně lze vytýkat, že bud sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, anebo že takovou vadu, kterou způsobil již soud prvního stupně, v opravném řízení neodstranil, ač tak měl a mohl učinit. Dovolatel, ať již se jedná o státního zástupce nebo o obviněného, proto může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně vyplývající z § 254 odst. 1 až 3 tr. ř., neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 20/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 20/2004).
Ze spisu Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově sp. zn. 102 T 72/2013 Nejvyšší soud zjistil, že obviněný proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání nepodal. Odvolání bylo podáno pouze státním zástupcem a poškozenou E. V. Odvolání státního zástupce bylo zaměřeno pouze proti výroku o trestu a výroku o náhradě škody, odvolání poškozené pouze do výroku o náhradě škody. V souladu s principem vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání (§ 254 odst. 1 tr. ř.) a bez přítomnosti podmínek pro rozšíření obsahu a rozsahu jeho přezkumné činnosti (§ 254 odst. 2 tr. ř.) proto odvolací soud nepřezkoumával (a ani k tomu nebyl povinen) nikým nenapadený výrok o vině. Pokud za této situace směřoval obviněný veškeré své pod uplatněný dovolací důvod podřaditelné námitky pouze proti výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jak zřetelně vyplývá z jeho konkrétní argumentace obsažené v dovolání, potom se jedná o dovolání nepřípustné.
Nejvyšší soud nad rámec své přezkumné povinnosti pouze dodává, že obviněným namítané podstatné snížení rozpoznávacích schopností a nepodstatné snížení schopností ovládacích nemohlo mít žádný vliv na závěr soudu o jeho trestní odpovědnosti (a v důsledku toho ani na výrok o vině), neboť takový stav nelze posoudit jako nepříčetnost ve smyslu § 26 tr. zákoníku, jak argumentuje obviněný. K závěrům předmětného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, odvolací soud odpovídajícím způsobem přihlédl při přezkoumávání druhu a výměry uložené trestní sankce, když právě i vzhledem k těmto závěrům nepovažoval trest uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby za nepřiměřeně mírný. Za zcela účelovou potom v souladu s názorem státního zástupce považuje Nejvyšší soud námitku obviněného, že se nebyl schopen v důsledku uvedeného stavu náležitě hájit, když takové tvrzení nekoresponduje s faktickým průběhem trestního řízení a obviněný ani přítomný obhájce toto jakkoli nenamítali během soudních jednání.
Protože dovolání obviněného F. E. bylo shledáno jako nepřípustné, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Celý text judikátu si můžete přečíst zde
Diskuze k článku ()