Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.5.2014, sp. zn. 8 Tdo 479/2014
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o dovolání obviněnéMUDr. D. Ř., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 8/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné MUDr. D. Ř. odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 48 T 8/2012, byla obviněná MUDr. D. Ř. uznána vinnou zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, za což byla podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost nahradit poškozeným škodu v následujícím rozsahu: Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, krajské pobočce pro hl. m. Prahu, IČ: 41197518, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, ve výši 7 618 511 Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody byla tato poškozená podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, Vojenské zdravotní pojišťovně, IČ: 47114975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova 1404/4, ve výši 223 044 Kč, České průmyslové zdravotní pojišťovně, IČ: 47672234, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, ve výši 49 612 Kč, Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, IČ: 47114304, se sídlem Praha 10, Kodaňská 46/1441, ve výši 20 292 Kč a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, IČ: 47114321, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, ve výši 66 744 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená SDI, s. r. o., IČ: 47124733, se sídlem Praha 3, Kubelíkova 16/1250, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná shora uvedeného zločinu dopustila tím, že v období od 1. 1. 2004 do 21. 2. 2006 v úmyslu se neoprávněně obohatit v rámci své kardiologické ordinace, jako zaměstnanec společnosti SDI, s. r. o., IČ 47124733, se sídlem Praha 3, Kubelíkova č. 16/1250, která provozuje nemocnici „Na Žižkově“, vystavila na jména a rodná čísla celkem 495 pacientů nemocnice „Na Žižkově“ bez jejich vědomí recepty na níže uvedené léky, které jim nepředala, proto si tito pacienti tyto léky v uvedených lékárnách a v uvedených dnech oproti receptům nevyzvedli, tyto recepty následně buď sama či prostřednictvím třetí osoby předala do uvedených lékáren, které přijaté recepty zaevidovaly k proplacení příslušnými zdravotními pojišťovnami z veřejného zdravotního pojištění, přičemž tyto léky sama odebrala nebo zajistila prostřednictvím třetích osob jejich odebrání, s léky bylo poté nakládáno dosud nezjištěným způsobem, aniž by léky byly spotřebovány pacienty, na jejichž identitu byly recepty vystaveny, tedy pomocí neoprávněně vystavovaných receptů a prostřednictvím lékáren vylákala léky, jejichž hodnota je hrazená z veřejného zdravotního pojištění a recepty byly uplatňovány v:
1) lékárně „Helénská“, Praha 2, Italská č. 37, kterou v předmětné době provozovaly postupně společnosti V.H.V. PLUS, s. r. o., IČ 257 97 808, LÉKÁRNA PARNÍK ČERNÝ MOST, a. s, IČ 261 69 037, EUROPHARM, s. r. o., IČ 496 21 173, EUROPHARM, a. s., IČ 496 21 173, se sídlem Praha 6, Vlastina č. 23,
2) lékárně „Vinohrady“, Praha 3, Vinohradská č. 176, kterou provozuje společnost MULTIENERGO, a. s., IČ 262 14 920, se sídlem Praha 3, Vinohradská č. 176/1513,
3) lékárně „U svaté Ludmily“, Praha 2, Belgická č. 37, kterou provozuje PharmDr. M. H., IČ 629 34 759, místo podnikání Praha 4, Platónova č. 3282/16,
4) lékárně „Vodičkova“, Praha 1, Vodičkova č. 40, kterou provozuje společnost LEKIA, a. s., IČ 267 63 966, se sídlem Praha 9, Pod Pekárnami č. 213/8,
5) lékárně „Rumunská“, Praha 2, Rumunská č. 16, kterou provozuje společnost MEDIC ART, s. r. o., IČ 614 57 752, se sídlem Praha 10, Křemenná č. 1243/5,
6) lékárně „Francouzská“, Praha 2, Botičská č. 4, kterou provozuje společnost Orthopharm, s. r. o., IČ 256 41 921, se sídlem Praha 1, Truhlářská č.1101/19,
a tímto jednáním uvedla MUDr. D. Ř. zdravotní pojišťovny v omyl tím, že jim byly na základě receptů vystavených MUDr. D. Ř. uvedenými lékárnami fakturovány úhrady za léky, které byly příslušnými zdravotními pojišťovnami hrazeny plně nebo částečně z veřejného zdravotního pojištění, přičemž předepsané léky pacienti, na jejichž identitu byly recepty MUDr. D. Ř. vystaveny, nikdy nevyzvedli, neboť tyto recepty vystavené na jejich jména a rodná čísla od MUDr. Ř. nedostali, a tudíž tyto léky nespotřebovali, tímto jednáním MUDr. D. Ř. způsobila:
a) Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR (dále jen VZP ČR), Krajská pobočka pro hl. m. Prahu, IČ 411 97 518, se sídlem Praha 3, Orlická č. 4/2020, škodu ve výši 12 632 739 Kč,
b) Vojenské zdravotní pojišťovně (dále jen VOZP), IČ 471 14 975, se sídlem Praha 9, Drahobejlova č. 1404/4, škodu ve výši 223 044 Kč,
c) Zdravotní pojišťovně METAL-ALIANCE Divize Čechy (dále jen ZP METAL-ALIANCE), IČ 487 03 893, se sídlem Kladno, Čermákova č. 1951, nyní Česká průmyslová zdravotní pojišťovna, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 11, PSČ 703 00, IČ 47672234, škodu ve výši 49 612 Kč,
d) Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky (dále jen ZP MV ČR), IČ 471 14 304, se sídlem Praha 10, Kodaňská č. 46/1441, škodu ve výši 20 292 Kč,
e) Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví (dále jen OZP), IČ 471 14 321, se sídlem Praha 4, Roškotova č. 1225/1, škodu ve výši 66 744 Kč,
to je celkem na veřejném zdravotním pojištění MUDr. D. Ř. způsobila škodu ve výši 12 992 431 Kč, přičemž zmíněné recepty vystavené MUDr. D. Ř. byly uplatněny na pacienty a léky ve výroku o vině dále specifikované.
Rozsudek nalézacího soudu napadly odvoláními obviněná a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze. Obviněná zaměřila svůj opravný prostředek proti výroku o vině, státní zástupkyně v neprospěch obviněné brojila proti výroku o trestu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, byla odvolání obviněné a státní zástupkyně podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná s odkazem na judikaturu Ústavního soudu namítla, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. V prvé řadě napadla odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, které podle jejího názoru vykazuje výrazné nedostatky stran hodnocení důkazů. Obviněná se domnívá se, že u každého z dílčích 495 útoků mělo být uvedeno, co kterým důkazem bylo zjištěno a proč soud v konkrétním případě upřednostnil důkazy nepodporující obhajobu. Poznamenala, že jediné použitelné a v úvahu připadající usvědčující důkazy – výpovědi osob z řad pacientů či pozůstalých a chorobopisy – se navíc vztahují maximálně k 101 ze 495 dílčích útoků, přičemž ve zbytku se nalézací soud odvolává na to, že obviněná má být usvědčována většinou či drtivou většinou blíže nekonkretizovaných pacientů. Ač je poukaz na nezákonnost odůvodnění rozhodnutí námitkou relevantní a smysluplnou, odvolací soud se jí nezabýval.
V doplněném dovolání obviněná pro ilustrativnost uvedla náhodně vybrané případy nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Z výpovědi svědka M. K. ze dne 7. 5. 2009 vyplývá, že užíval všechny léky ve výroku o vině uvedené a rovněž si je sám či prostřednictvím své ženy v lékárnách ve výroku o vině uvedených vyzvedával. Z výpovědi syna zemřelé M. J. V. J. ze dne 2. 3. 2010 se podává, že v minulosti měl přehled o lécích, které jeho matka užívala, dnes jej však nemá. Pokud jde o lékárnu ve výroku o vině uvedenou, vypověděl, že on tam nebyl, přičemž nevyloučil, že tak nemohli učinit soused či sousedka jeho matky. Svědkyně V. L. se při výpovědi dne 27. 11. 2008 nemohla vyjádřit k žádnému z odsouzených léků, neboť se o léky staral její manžel a pro oba je vyzvedával. Zda jí přímo v ordinaci předávala nějaké léky obviněná, si svědkyně nepamatuje, ví jen, že obviněné nic neplatila. K doplněnému dovolání obviněná rovněž připojila přehled úhrad zdravotní péče od VZP, a to za období odpovídající páchání trestné činnosti. Ze zmíněného přehledu vyplývá, že v určitých dnech, kdy se měla dopouštět jednání ve výroku o vině specifikovaného, nemohla být z objektivních důvodů – hospitalizace, anestezie, porod – na svém pracovišti. Dny uvedených lékařských výkonů dopadají na útoky spojené se 159 pacienty.
Další výhrady obviněné se týkaly údajného užití nepoužitelných důkazů. Obviněná namítla, že výrok o vině je mimo jiné postaven na úředních záznamech o podání vysvětlení, které nebyly ve smyslu § 211 odst. 6 tr. ř. přečteny s jejím souhlasem. V protokolu z hlavního líčení ze dne 11. 3. 2013 je zaznamenán souhlas obviněné se čtením výpovědí svědků při současném opatření jejich chorobopisů; souhlas se čtením úředních záznamů tu však zaznamenán není. Mimo protokolaci je na zvukovém záznamu zachyceno vyjádření obviněné, že bude souhlasit se čtením výpovědí, které měly procesní formu, nikoliv se čtením úředních záznamů. Z protokolu z hlavního líčení ze dne 14. 3. 2013 se podává, že obviněná byla v souvislosti se svědkem M. K. dotázána, zda bude souhlasit s postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. K tomuto dotazu obviněná uvedla, že souhlas se čtením výpovědí pořízených postupem podle § 158 tr. ř. nedává, přičemž na zvukovém záznamu z téhož dne je zachycen dotaz předsedkyně senátu, které svědky bude obhajoba chtít slyšet, a nato učiněná odpověď obhájce obviněné: „jenom ty na 158“. Z protokolu z hlavního líčení ze dne 18. 3. 2013 vyplývá, že obviněná požádala o další konání hlavního líčení v její nepřítomnosti, čemuž bylo vyhověno, obviněná jednací síň opustila v 11.00 hod. a následných jednání se již neúčastnila. Přestože tedy od explicitně vyjádřeného nesouhlasu obviněné se čtením úředních záznamů o podání vysvětlení nedošlo v jejím postoji k žádné změně, již při hlavním líčení konaném dne 19. 3. 2013 byly za souhlasu státní zástupkyně podle § 211 odst. 6 tr. ř. přečteny první série záznamů o podání vysvětlení. V protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 3. 2013 je uvedeno, že tehdejší obhájce obviněné tlumočil její souhlas se čtením všech výpovědí, tj. i těch podle § 158 odst. 5 tr. ř., a proto se se souhlasem státní zástupkyně četly podle § 211 odst. 6 tr. ř. další záznamy o podání vysvětlení. Jednalo se tedy o pokračování nezákonného postupu započatého u hlavního líčení konaného dne 19. 3. 2013, čehož si, jak vyplývá ze zvukového záznamu hlavního líčení ze dne 21. 3. 2013, byla vědoma i předsedkyně senátu, která obhájci obviněné zprvu sdělila, že souhlas musí učinit výlučně obviněná, kdy následně uvažovala nad tím, zda přečtení záznamů neumožňuje fakt, že obviněná není u hlavního líčení přítomna, a v závěru se obhájce obviněné opětovně dotázala, zda zná skutečnou vůli obviněné, kterýžto odvětil, že obviněná bude souhlasit, přičemž ji přesvědčí i k doznání. V této souvislosti obviněná poznamenává, že s postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. musí obžalovaný učinit souhlas osobně, nikoliv prostřednictvím obhájce.
Odvolací soud k námitce obviněné stran nepoužitelnosti důkazů uvedl, že obviněná souhlas s postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. obecně dala, a to při osobní účasti v hlavním líčení, nadto byl podle odvolacího soudu tento její souhlas potvrzen obhájcem u hlavního líčení dne 21. 3. 2013, jakož i posléze samotnou obviněnou, která u hlavního líčení konaného dne 8. 4. 2013 výslovně prohlásila, že nežádá o opakování provedení těchto důkazů. Názor odvolacího soudu považuje obviněná za chybný, neboť se domnívá, že jí zvolený procesní postup neměl jiný účinek než ten, že se dříve přečtené úřední záznamy nečetly znovu, nikoliv ten, že pochybení nalézacího soudu bylo zhojeno. Obviněná navíc poznamenává, že protokol z hlavního líčení ze dne 8. 4. 2013 neodpovídá zvukovému záznamu. V písemném protokolu je uvedeno údajné vyjádření obviněné, že, jak uváděl její obhájce během hlavního líčení, souhlasila posléze s tím, aby v době její nepřítomnosti byly čteny i výpovědi osob vyslechnutých podle § 158 odst. 1 tr. ř., a že z toho důvodu opakované čtení úředních záznamů nepožaduje. Na zvukovém záznamu je k tomu zachycena pouze řeč předsedkyně senátu, že se přečetly i výpovědi těch, kteří byli vyslechnuti podle § 158 tr. ř., a to v době, kdy byla obviněná nepřítomna z důvodu své práce, a že obhájce obviněné uvedl, že s tím obviněná posléze souhlasila; předsedkyně senátu následně říká, že se to dá do záznamu, ptá se, jestli si obviněná přeje, aby byly záznamy znovu přečteny, načež si sama odpovídá, že ne. Obviněná se tedy ke čtení úředních záznamů nevyjádřila, což posléze v doplněném dovolání demonstruje přiloženým znaleckým posudkem znalce Ing. Viktora Kotrubenka.
Obviněná má rovněž za to, že v řízení byly opomenuty důkazy. Svoje stanovisko zdůvodňuje tím, že ačkoliv opakovaně navrhovala a domáhala se opatření chorobopisů všech 495 pacientů, s výjimkou 12 chorobopisů, nebylo jejímu návrhu vyhověno, a to přesto, že chorobopisy spolu s výslechy pacientů či pozůstalých jsou jedinými důkazy, které mohou mít přímou vypovídací hodnotu k 495 dílčím útokům. Vypovídací hodnotu naopak nemají výpovědi tehdejších spolupracovníků obviněné – lékařů, pracovníků lékáren i reprezentantů farmaceutických firem – jako i dalších důkazy, neboť nemohou objektivně z vlastního poznání či vnímání cokoliv uvést o kontaktu obviněné s jednotlivými pacienty a jejich lékové léčbě. Opatření všech chorobopisů bylo nutné i s ohledem na odvolacímu soudu předložené odborné vyjádření doc. MUDr. M. A., Ph.D., z Psychiatrické kliniky 1. lékařské fakulty UK Praha, podle něhož pacienti vyššího věku z populace kardiovaskulárně nemocných nejsou v převážné míře schopni přesného sdělení o dosud užívaných léčivých přípravcích. Odvolací soud návrh obviněné definitivně zamítl se zdůvodněním, že výslechy pacientů, případně pozůstalých, byly provedeny způsobem vylučujícím jejich omyl, kdy naopak nejistota při výpovědích byla vždy zohledněna ve prospěch obviněné.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2013, sp. zn. 6 To 39/2013, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 48 T 8/2012, zrušil a věc soudu prvního stupně přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že v rámci dovolacího důvodu podle § § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů ani porušení jiných norem procesního práva (např. § 89 a násl. tr. ř. či § 125 odst. 1 tr. ř.). Poznamenal, že dovolací námitky obviněné formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově vůbec neodpovídají, nadto konstatoval, že těmto námitkám nelze přisvědčit ani v obecné rovině.
Pokud jde o údajné nedostatky rozsudku soudu prvního stupně, kdy obviněná dovozuje porušení § 125 odst. 1 tr. ř. (a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) z toho, že se soud ve svém odůvodnění důkazní situací a jejím hodnocením po jednotlivých dílčích útocích nezabýval, přičemž se domáhá toho, aby odůvodnění hodnotilo každý dílčí útok naprosto individuálně a v podstatě izolovaně bez ohledu na dílčí útoky zbývající, jde podle státního zástupce o námitku postrádající jakoukoliv důvodnost. Státní zástupce je toho názoru, že izolovaným a zcela samostatným posouzením jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu by soud naopak pochybil, protože by nerespektoval povahu pokračování v trestné činnosti, tedy skutečnost, že pokračující trestný čin je trestným činem jediným. Na tom, že dílčí útok pokračujícího trestného činu nelze posuzovat samostatně, izolovaně a mimo kontext pokračování, nic nemění ani ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., podle kterého je pro účely trestního řízení třeba za skutek považovat též dílčí útok pokračujícího trestného činu. Tímto ustanovením totiž z hlediska hmotně právního pojetí nedošlo ke změně v chápání pokračování trestného činu, který je nadále z hmotně právního hlediska pojímán jako skutek jediný (srov. Musil, J., Kratochvíl, V., Šámal, P. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo procesní. 2. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 690.). Předmětem dokazování je vždy skutek v hmotně právním smyslu, to, co se událo ve vnějším světě, tedy skutek jako takový. Dílčí útoky pokračujícího trestného činu, coby jediného skutku v hmotně právním smyslu, nemohou být tím pádem posuzovány a hodnoceny izolovaně jako zcela samostatné skutky (v hmotně právním smyslu), neboť teprve ve svém souhrnu představují skutek (v hmotně právním smyslu), ohledně kterého se dokazování vede. Státní zástupce měl za to, že nalézací soud postupoval v souladu s výše uvedenými předpoklady, tedy přistupoval ke všem dílčím útokům, které byly předmětem obžaloby, jako k pouhým prvkům pokračování, posuzoval je v kontextu věci a nikoliv izolovaně, přičemž tímto způsobem posléze dospěl ke správným a úplným skutkovým závěrům. Vyjádření obviněné, že se námitkou údajné nezákonnosti rozhodnutí odvolací soud nezabýval, považuje státní zástupce za nekorektní, neboť podle jeho mínění se odvolací soud kvalitou rozhodnutí nalézacího soudu zabývá v podstatě v celé části „B.“ odůvodnění napadeného usnesení, tedy na str. 4 až 10 napadeného usnesení.
K obviněnou namítanému použití nepoužitelných důkazů státní zástupce poznamenal, že se jedná o opakování obhajoby uplatněné již v řízení před odvolacím soudem, s níž se odvolací soud vypořádal dostatečně, a to na str. 4 až 5 napadeného usnesení.
Co se týče „opomenutých důkazů“, státní zástupce se domnívá, že ani v tomto směru k pochybení nedošlo. Rozsah dokazování není a nemůže být bezbřehý, je naopak limitován, a to povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Ve světle tohoto pravidla není soud vázán povinností provést veškeré obviněnou navržené důkazy. Zároveň však platí, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, proč soud důkazním návrhům nevyhověl, neboť v opačném případě by se mohlo jednat o pochybení mající povahu tzv. opomenutých důkazů. V posuzované trestní věci rozhodnutí soudu nebylo projevem libovůle, neboť soud řádným způsobem zdůvodnil, proč předmětné důkazní návrhy neakceptoval (viz str. 5 až 7 napadeného usnesení). Z příslušné pasáže odůvodnění vyplývá dostatečně jasně, jakými úvahami se soud řídil, pokud shledal, že uvedené důkazní návrhy nepřinesou do objasňování projednávané věci žádné nové skutečnosti. Zároveň z ní vyplývá, že soud nepochybil, pokud výše zmíněné důkazní návrhy zamítl.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze podle názoru státního zástupce dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, státní zástupce uzavřel, že obviněná podala dovolání z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. S ohledem na obsah dovolacích námitek je na místě též poznamenat, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mají charakter námitek skutkových, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a ve vztahu k nimž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však dovolací soud v projednávané věci neshledal. K výhradě obviněné, že soudy nevyhověly jejímu návrhu na opatření všech 495 chorobopisů, nelze než zopakovat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že soud žádosti obviněné plně nevyhověl (srov. str. 158 rozsudku); výslovně se z něj však nepodává, proč tak soud učinil. Z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že soud návrh na doplnění dokazování o zmíněné chorobopisy shledal nadbytečným, přičemž toto své rozhodnutí náležitě zdůvodnil (viz zejména str. 5 až 7 usnesení odvolacího soudu). Lze tedy konstatovat, že odvolací soud svým zákonným povinnostem zcela dostál, což ostatně připouští sama obviněná, když namítá, že argumenty odvolacího soudu stran nadbytečnosti doplnění dokazování o chorobopisy nelze akceptovat. Navíc pokud jde o nalézací soud, explicitní zdůvodnění jeho rozhodnutí o nevyhovění žádosti obviněné sice absentuje, v kontextu s celkovým odůvodněním rozsudku je však zjevné, že soud dospěl k závěru, že vyžádání všech chorobopisů by byl úkon v posuzované trestní věci nadbytečný, a to zejména vzhledem k rozsáhlosti provedeného dokazování, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Nelze navíc přehlédnout, že část soudem vyžádaných chorobopisů byla zničena při povodni (srov. str. 158 rozsudku ve spojení s č. listu 19 482 a 19 483) a chorobopisy jako důkaz v hlavním líčení provedené měly usvědčující charakter (str. 163 rozsudku).
K otázce údajné procesní nepoužitelnosti úředních záznamů o vysvětlení osob nutno předeslat, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci. Obviněná tvrdí, že nalézací soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť počínaje dnem 19. 3. 2013 četl úřední záznamy o vysvětlení osob bez jejího souhlasu ve smyslu ustanovení § 211 odst. 6 tr. ř. Správnosti uvedených tvrzení však nelze přisvědčit.
Touto námitkou se v odůvodnění napadeného usnesení zabýval již odvolací soud a dospěl k závěru, že není opodstatněná. Zdůraznil, že obviněná při osobní účasti v hlavním líčení předchozí obecný souhlas se čtením protokolu o výpovědí svědků podle § 211 odst. 1 tr. ř. a stejně tak i úředního záznamu o vysvětlení osob podle § 211 odst. 6 tr. ř. u jednotlivých skupin pacientů a dalších informovaných osob před čtením protokolů zopakovala, ale nadto obhájce JUDr. Jiří Teryngl předchozí souhlas obviněné potvrdil v hlavním líčení konaném dne 21. 3. 2013 v její nepřítomnosti a ona osobně tak učinila výslovným prohlášením v hlavním líčení konaném dne 8. 4. 2013, v němž nepožádala o opakované provedení těchto důkazů (viz str. 4, 5 odůvodnění). Závěrům odvolacího soudu lze v zásadě přisvědčit.
Podle § 211 odst. 6 tr. ř. lze se souhlasem státního zástupce a obviněného v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5 tr. ř.). Vzhledem k dikci § 211 odst. 6 tr. ř. a k rozdílné povaze úředních záznamů o vysvětleních osob a o provedení dalších úkonů ve srovnání s protokoly o výpovědích osob (spoluobviněného, svědka, znalce) je třeba dospět k závěru, že se zde neuplatní postup podle § 211 odst. 1, věty druhé a třetí, u něhož postačí souhlas státního zástupce, a to ani za analogického užití posledně citovaného ustanovení. Zákonodárce totiž v § 211 odst. 6 neodkazuje na obdobné užití § 211 odst. 1, věty druhé a třetí, tr. ř., jak to učinil v případě přečtení protokolu o výpovědi znalce nebo jeho písemného posudku podle § 211 odst. 5, věty druhé, tr. ř. Navíc k přečtení úředních záznamů o vysvětleních osob a o provedení dalších úkonů v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení před samosoudcem podle § 314d odst. 2, věty třetí, tr. ř. se rovněž vyžaduje souhlas státního zástupce i obviněného, aniž by se zde počítalo s případy uvedenými v § 211 odst. 1, věty druhé a třetí, tr. ř. Proto podle § 211 odst. 6 tr. ř. je třeba vždy souhlasu obviněného a nestačí jen souhlas státního zástupce, a to ani tehdy, když obviněný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, se k němu bez omluvy nedostaví anebo se bez vážného důvodu vzdálí z jednací síně (srov. např. Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2659).
Těmto podmínkám soud prvního stupně svým procesním postupem vyhověl. Nutno totiž poukázat na protokol o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2013, jakož i na zvukový záznam tohoto hlavního líčení, z nichž se podává, že obviněná byla seznámena s dosavadním průběhem hlavního líčení, které se od 18., resp. 19. 3. 2011 konalo v souladu s její žádostí v její nepřítomnosti. Předsedkyně senátu obviněné sdělila, že obhájce obviněné tlumočil její souhlas s postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř., přičemž se obviněné zároveň dotázala, zda si přeje již tímto postupem přečtené výpovědi číst znovu. Ze zvukového záznamu, který není v nikterak zásadním rozporu s obsahem písemného protokolu, je zřejmé, že obviněná dala svým byť nikoliv výslovným projevem vůle najevo, že nikoliv. Svým jednáním, kdy proti informacím stran svého předchozího souhlasu s postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. neměla žádných výhrad a na opakování čtení zmíněných úředních záznamů netrvala, legalizovala prohlášení svého obhájce učiněné u hlavního líčení dne 21. 3. 2013, že s postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. souhlasí. Přestože nelze polemizovat s námitkou obviněné, že na počátku hlavního líčení dne 11. 3. 2013 předala soudu vyjádření k obžalobě, jehož obsahem je nesouhlas s postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř., a že na svém postoji setrvala i v průběhu hlavních líčení konaných ve dnech 13. a 14. 3. 2013, zároveň je zapotřebí poznamenat, že ani 11. 3., ani 13. nebo 14. 3. 2013 tyto úřední záznamy v souladu s její vůlí čteny nebyly. Jestliže k postupu podle § 211 odst. 6 tr. ř. došlo v okamžiku, kdy v hlavním líčení nebyla přítomná, případná vada řízení byla zhojena v hlavním líčení dne 8. 4. 2013 jejím projevem vůle, vyjádřeným konkludentně, jímž za konkrétních okolností jeho vyjádření srozumitelně, způsobem nevzbuzujícím žádných pochybností o jeho významu, o tom, jakou vůli chtěla projevit (tj. že souhlasila s procesním postupem podle § 211 odst. 6 tr. ř. a nežádá číst protokoly znovu).
Co se týče obviněnou namítaného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že potenciální extrémní nesoulad nemůže být založen jen na tom, že obviněná sama na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Ze skutkové věty výroku o vině se podává, že na jméno pacientky M.J. měla obviněná vystavit recept na lék SORTIS 10 MG, který byl vyzvednut dne 1. 5. 2004 v lékárně ve V. ulici v P. Syn M. J. V. J. dne 2. 3. 2010 vypověděl (srov. č. listu 12 747-12 751), že přehled o léčbě a lécích jeho v době výslechu již zemřelé matky nemá a že v lékárně ve V. ulici své matce léky osobně nevyzvedával. Uvedl, že jeho matka by tam s ohledem na její zdravotní stav nebyla schopná dojít, přičemž nevyloučil, že tam pro léky nemohli dojít matčini sousedé. Zároveň však konstatoval, že pravděpodobnost, že by léky vyzvedl někdo jiný než on, je malá, neboť s ohledem na to, že jeho matka ostatní osoby nerada obtěžovala, obracela se, potřebovala-li něco, především na něj. Ze skutkové věty výroku o vině vyplývá, že na jméno pacientky V. L. měla obviněná vystavit celkem 21 receptů na léky, které byly vyzvedávány výlučně v lékárně H. Svědkyně V. L. v rámci výpovědi ze dne 27. 11. 2008 uvedla (srov. č. listu 12 476-12 479), že k lékařce chodila na kontroly asi jednou za čtyři měsíce, že ji vždy doprovázel její manžel D. L., který předepsané léky také vyzvedával, a to převážně v lékárně „u F.“ na K. n.; v lékárně H. podle jejího mínění vyzvedl léky pouze jednou. Poznamenala, že předepsané léky, jež při výpovědi nedokázala konkretizovat, jí stačily na celé období mezi kontrolami. Obsah citované výpovědi V. L. potvrdil při výpovědi dne 27. 11. 2008 i její manžel D. L., který uvedl (srov. č. listu 12 470-12 475), že pro oba léky z důvodu slevy vyzvedával ve zmíněné lékárně „u F.“ a že v lékárně H. možná byl, maximálně však jednou. Konstatoval, že léky jeho manželce vystačily na celé období mezi kontrolami, přičemž pokud se jedná o jejich specifikaci, vycházel ze svých přesných poznámek, kdy výslovně popřel užívání ATRAM 25, AGEN 10, TRALGIT, CITALEC, HELICID 20, PREDUCTAL MR, OLICARD RETARD, NITROGLYCERIN SLOVAKOFARMA a PLAVIX, léků, na něž obviněná na jméno V.L. recepty mimo jiné vystavila. K výpovědi pacienta M. K. (srov. č. listu 10 609-10 612) nutno podotknout, že uvedený svědek připustil, že léky ve skutkové větě výroku o vině užíval a že si je vyzvedával v různých lékárnách, nevyjímaje lékárnu H., přičemž v lékárně R. mu je podle jeho názoru vyzvedávala jeho manželka. Zároveň je ale zapotřebí zdůraznit, že množství balení léků, které byly posledně jmenovanému svědkovi obviněnou předepsány, neodpovídá podle skutkových zjištění soudu běžné spotřebě pacienta.
Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací námitky obviněné jsou tvořeny obsahem její obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Při hodnocení důkazů postupovaly soudy důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. pečlivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněná činu dopustila, jakož i k tomu, že považují její obhajobu za vyvrácenou (zejména str. 178 až 183, 187 až 188 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 7 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soud prvního stupně opřel své skutkové závěry o důkazy, jež v odůvodnění rozsudku, jemuž rozhodně nelze vytýkat vady, jež mu obviněná přisuzuje, zevrubně a srozumitelně rozvedl a odvolací soud opodstatněně s jeho úvahami souhlasil z důvodů, jež také přesvědčivě vysvětlil. Ani dovolací soud nemůže souhlasit s námitkami obviněné směřujícími proti odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Obviněnou z jejího jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině neusvědčovaly pouze výpovědi pacientů a jejich příbuzných či známých, usvědčovaly ji rovněž chorobopisy části pacientů, výpovědi bývalých kolegů ze společnosti SDI, výpovědi pracovníků dotčených lékáren ve spojení s výpověďmi medicínských reprezentantů, znalecký posudek MUDr. Jiřího Schildbergera, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví interna, specializace kardiologie, včetně výslechu zmíněného znalce, jakož i znalecký posudek z oboru kriminalistiky, odvětví ručního písma, ve spojení s recepty obviněnou vystavenými, nemluvě o tom, že při hlavním líčení dne 8. 4. 2013 se obviněná k činu částečně doznala. Uplatněné skutkové námitky byly už v odvolacím řízení součástí obhajoby obviněné, jíž však nelze přisvědčit, neboť soudy opřely své skutkové závěry o spolehlivé usvědčující důkazy. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatelky, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Diskuze k článku ()