Pravni prostor
Právní poradna
Novinka
PortálJudikaturaHarvardský průmyslový holding, a.s. – v likvidaci, obvinění V.K. a Ing. B.V., CSc.

Harvardský průmyslový holding, a.s. – v likvidaci, obvinění V.K. a Ing. B.V., CSc.

Dovolání V.K. a Ing. B.V., CSc. ve věci trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a náhrada škody u obviněného V.K. ve výši cca 10 miliard Kč a u Ing. B.V., CSc. ve výši 2,5 miliardy Kč.

Nejvyšší soud
Ústavní soud, daňový balíček
Foto: Fotolia

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp.zn. 6 Tdo 860/2013-259

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání, které podali obvinění V. K.a Ing. B.V., CSc., stíháni jako uprchlí podle § 302 a násl. tr. ř., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 6 To 52/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 17/2006, takto:



Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se obě dovolání odmítají.

 

Odůvodnění:

I.


Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2010, sp. zn. 46 T 17/2006, byli uznáni vinnými

obviněný V. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil jednáním popsaným na str. 2-29 rozsudku,

obviněný Ing. B. V., CSc. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) trestným činem podvodu podle § 209 odst. odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil jednáním popsaným na str. 29-34 rozsudku.

Za uvedený trestný čin byli odsouzeni podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a podle § 56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byli pro jeho výkon zařazeni do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. jim byla uložena povinnost k náhradě škody poškozenému Harvardskému průmyslovému holdingu, a.s. – v likvidaci, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, a to :

obviněnému V. K. ve výši 8.289.933.074,05 Kč a úrok z prodlení podle nařízení vlády č. 163/2005 Sb., od 13. 2. 2008 do 9. 5. 2010 ve výši 1.750.595.387,70 Kč a dále do zaplacení, a 

obviněnému Ing. B. V., CSc., ve výši 7.892.526.144,74 Kč a úrok z prodlení podle nařízení vlády č. 163/2005 Sb., od 13. 2. 2008 do 9. 5. 2010 ve výši 1.666.674.476,34 Kč a dále do zaplacení.

O odvoláních podaných proti tomuto rozsudku obviněnými rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 6 To 52/2011, který podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění odvolací soudu dopustili tím, že:

I. V. K.

v letech 1995 až 1996 jednak v P., jednak v N., S. B., jako osoba disponující plnými mocemi, které jej bez dalších omezujících podmínek opravňovaly k úplnému rozhodování o nákupech a prodejích cenných papírů z portfolií investičních fondů, a to Harvardského dividendového investičního fondu a.s., IČ 44269595, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, Harvardského contrariánského investičního fondu, a.s., IČ 45312117, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, Harvardského růstového investičního fondu, a.s., IČ 44268777, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, Harvardského diamantového investičního fondu, a.s., IČ 45312125, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, Harvardského investičního fondu menších společností, a.s. IČ 45312109, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, Harvardského arbitrážního investičního fondu a.s. IČ 45312095, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, spravovaných společností Harvard Capital and Consulting, a.s. - nyní v likvidaci, jako obhospodařovatelem podle zákona číslo 248/1992 Sb., v úmyslu převést bez vědomí a souhlasu akcionářů investičních fondů a jejich souhlasu likvidní veřejně obchodovatelné akcie z portfolia uvedených harvardských investičních fondů (dále jen HIF) na jiné osoby se ztrátou a bez odpovídající protihodnoty a dosáhnout splnění takto vzniklých pohledávek jejich splynutím v důsledku sloučení HIF a společnosti SKLO UNION, a.s., Teplice, jako držitele odpovídajících závazků do Harvardského průmyslového holdingu a.s., - nyní v likvidaci, IČ 44269595, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, (dále jen HPH) a přijetím akcií společnosti Daventree Limited se sídlem na Kypru a splynutím tak „likvidovat“ závazky nabyvatelů akcií z portfolia harvardských investičních fondů, uděloval pokyny k provádění účelově ztrátových převodů likvidních a veřejně obchodovatelných cenných papírů z portfolia uvedených investičních fondů tak, že uskutečňoval tyto převody výhradně ve prospěch majetkově nebo personálně propojených „off shore“ společností se sídlem na Kypru, jejichž jménem jednal rovněž, úmyslně a záměrně bez toho, aby za převáděné cenné papíry byla poskytnuta jakákoli přiměřená a likvidní protihodnota, na místo toho přijímal mimo jiné účelově vydávané směnky tzv. PROMISSORY NOTE společnosti Stratton Investments Company Limited se sídlem na Kypru nebo veřejně neobchodovatelné cenné papíry Daventree Limited, se sídlem na Kypru, a tímto způsobem odčerpal z portfolií harvardských investičních fondů následující majetek, přičemž se na jednotlivých převodech účastnil takto:

  1. dne 8. 8. 1995 uzavřel za společnost Harvardský contrariánský investiční fond a.s., (dále jen HCIF) smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton Investmens Company Limited, se sídlem na Kypru, (dále jen Stratton) zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 1.081 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 379.431,- Kč, část ceny ve výši 19.017,10 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 360.413,90 Kč přijal V. K. od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato část ceny ve výši 360.413,90 Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HCIF nikdy uhrazena,
  2. dne 4. 8. 1995 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 3.184 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.385.040,- Kč, přičemž část ceny ve výši 69.418,27 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 1.315.621,73 Kč přijal V. K. od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato část ceny ve výši 1.315.621,73 Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HCIF nikdy uhrazena,
  3. dne 2.8. 1995 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 3.300 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 2.303.400,- Kč, přičemž část ceny ve výši 115.446,52 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 2.187.953,48 Kč přijal V. K. od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající část ceny ve výši 2.187.953,48 Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HCIF nikdy uhrazena,
  4. dne 14.8. 1995 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 250 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 142.500,- Kč, přičemž část ceny ve výši 7.155,19 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 135.344,81 Kč přijal V. K. od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající část ceny ve výši 135.344,81 Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HCIF nikdy uhrazena,
  5. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 2.630 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 3.734.600,- Kč, přičemž část ceny ve výši 186.730,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 3.547.870,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající část ceny ve výši 3.547.870,- Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HCIF nikdy uhrazena,
  6. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 2.550 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 2.295.000,- Kč, přičemž část ceny ve výši 114.750,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 2.180.250,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající část ceny ve výši 2.180.250,- Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HCIF nikdy uhrazena,
  7. dne 10. 1. 1996 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 2.286 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 3.669.030,- Kč, přičemž tato částka měla být společností Stratton uhrazena v hotovosti, k úhradě kupní ceny ani zčásti nikdy nedošlo,
  8. dne 10. 1. 1996 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 2.100 ks akcií společnosti Česká námořní plavba a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 4.200.000,- Kč, tato částka měla být společností Stratton uhrazena v hotovosti, k úhradě kupní ceny ani zčásti nikdy nedošlo,
  9. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HCIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HCIF 2.500 ks akcií společnosti Moravské naftové doly, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 2.750.000,- Kč, přičemž část ceny ve výši 137.500,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 2.612.500,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající část ceny ve výši 2.612.500,- Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HCIF nikdy uhrazena,
  10. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil V. K. za Harvardskou contrariánskou společnost, a.s., (dále jen HCS) tzv. Multiple Order Ticket to Sell jako příkaz k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HCS, kromě jiných i 1.144 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za prodejní cenu ve výši 406.120,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14.6.1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi HCS, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. J. S. a společností HUSKY Trading Co., Ltd., se sídlem na Kypru, dále jen HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí akcií z portfolia HCS, včetně výše uvedených 1.144 ks akcií SKLO UNION a.s., Teplice, za cenu ve výši 406.120,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi akcií ani prodejní ceny za ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  11. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil V. K. za HCS tzv. Multiple Order Ticket to Sell jako příkaz k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HCS, kromě jiných i 2.193 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za prodejní cenu ve výši 2.949.585,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi HCS, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. J. S. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji celkem 8 emisí z portfolia HCS, včetně výše uvedených 2.193 ks akcií SEPAP za cenu ve výši 2.949.585,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani prodejní ceny za ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  12. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil V. K. za HCS tzv. Multiple Order Ticket to Sell jako příkaz k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HCS, kromě jiných i 2.600 akcií společnosti FATRA a.s., a to za prodejní cenu ve výši 2.886.000,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14. 6. 1996 uzavřena smlouva o prodeji cenných papírů mezi HCS, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. J. S. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HCS, včetně výše uvedených 2.600 ks akcií FATRA, za cenu ve výši 2.886.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani prodejní ceny za ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  13. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil V. K. za společnost HCS tzv. Multiple Order Ticket to Sell jako příkaz k prodeji 8 emisí cenných papírů z portfolia HCS, kromě jiných i 136 ks akcií společnosti CRYSTALEX a.s., a to za prodejní cenu ve výši 90.440,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HCS zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. J. S. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HCS, včetně výše uvedených 136 ks akcií CRYSTALEX a.s., za cenu ve výši 90.440,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani prodejní cena za ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  14. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil V. K. za společnost HCS tzv. Multiple Order Ticket to Sell jako příkaz k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HCS, kromě jiných i 332 ks akcií společnosti ISC MUZO a.s., a to za prodejní cenu ve výši 304.112,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HCIF, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. J. S. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 ks emisí z portfolia HCS, včetně výše uvedených 332 ks akcií ISC MUZO a.s., za cenu ve výši 304.112,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani prodejní cena za ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  15. dne 4. 8. 1995 uzavřel V. K. za společnost Harvardský investiční fond menších společností a.s., (dále jen HIFMS) smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 2.316 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.007.460,- Kč, část ceny ve výši 50.493,94 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 956.966,06 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  16. dne 17. 10. 1995 uzavřel V. K. za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 1.472 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 2.362.560,- Kč, přičemž na celou tuto částku přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  17. dne 14. 8. 1995 uzavřel za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 250 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 142.500,- Kč, přičemž část ceny ve výši 7.155,19 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 135.344,81 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  18. dne 8. 8. 1995 uzavřel za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 1.317 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 462.267,- Kč, přičemž část ceny ve výši 23.168,84 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 439.098,16 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývajícíčástka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  19. dne 2. 8. 1995 uzavřel za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 2.400 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.675.200,- Kč, přičemž část ceny ve výši 83.961,10 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 1.591.238,90 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  20. dne 4. 1. 1996 za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 1.890 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 2.683.800,- Kč, přičemž část ceny ve výši 134.190,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 2.549.610,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  21. dne 4. 1.1996 uzavřel za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 1.500 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.650.000,- Kč, část ceny ve výši 82.500,- Kč měla být společností Stratton uhrazena v hotovosti a na část ceny ve výši 1.567.500,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  22. dne 6. 10.1995 uzavřel za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 816 ks akcií společnosti Česká námořní plavba a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 2.448.000,- Kč, přičemž na tuto částku přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  23. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HIFMS smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HIFMS 1.640 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.476.000,- Kč, část ceny ve výši 73.800,- Kč měla být společností Stratton uhrazena v hotovosti a na část ceny ve výši 1.402.200,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HIFMS nikdy uhrazena,
  24. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za Harvardský spolek menších společností, a.s., (dále jen HSMS) hromadný příkaz, označený jako Multiple Order Ticket to Sell, k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HSMS, kromě jiných i 1.730 ks akcií společnosti FATRA a.s., a to za prodejní cenu ve výši 1.920.300,- Kč a na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HSMS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. P. P. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HSMS, včetně výše uvedených 1.730 ks akcií FATRA a.s., za prodejní cenu ve výši 1.920.300,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  25. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za HSMS hromadný příkaz, označený jako Multiple Order Ticket to Sell, k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HSMS, kromě jiných i 280 ks akcií společnosti ISC MUZO a.s., za prodejní cenu ve výši 256.480,- Kč a na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi HSMS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. P. P. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 ks emisí z portfolia HIFMS, včetně výše uvedených 280 ks akcií ISC MUZO a.s., za cenu ve výši 256.480,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  26. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za HSMS hromadný příkaz, označený jako Multiple Ordes Ticket to Sell, k prodeji 8 emisí cenných papírů z portfolia HSMS, kromě jiných i 1.420 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za prodejní cenu ve výši 1.909.900,- Kč, na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14.6.1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi HSMS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. P. P. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 ks emisí z portfolia HSMS, včetně výše uvedených 1.420 ks akcií SEPAP a.s., za cenu ve výši 1.909.900,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  27. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za HSMS hromadný příkaz, označený jako Multiple Order Ticket to Sell, k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HSMS, kromě jiných i 725 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za prodejní cenu ve výši 257.375,- Kč a na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14.6.1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi HSMS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. P. P. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HSMS, včetně výše uvedených 725 ks akcií SKLO UNION, akciová společnost Teplice, za cenu ve výši 257.375,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  28. dne 2. 8. 1995 uzavřel za společnost Harvardský arbitrážní investiční fond a.s., (dále jen HAIF) smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HAIF 780 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 544.440,- Kč, přičemž část ceny ve výši 27.287,36 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 517.152,64 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývajícíčástka nebyla společností Stratton ve prospěch HAIF nikdy uhrazena,
  29. dne 4. 8. 1995 uzavřel za HAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HAIF 752 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za sjednanou převodní cenu ve výši 327.120,- Kč, přičemž část ceny ve výši 16.395,27 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 310.724,73 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HAIF nikdy uhrazena,
  30. dne 8. 8. 1995 uzavřel za HAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HAIF 629 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 220.779,- Kč, přičemž část ceny ve výši 11.065,45 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající částku ve výši 209.713,55 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HAIF nikdy uhrazena,
  31. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HAIF 920 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.306.400,- Kč, přičemž část ceny ve výši 65.320,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající částku ve výši 1.241.080,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HAIF nikdy uhrazena,
  32. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HAIF 870 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 783.000,- Kč, přičemž část ceny ve výši 39.150,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající částku ve výši 743.850,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HAIF nikdy uhrazena,
  33. dne 10. 1. 1996 uzavřel za HAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HAIF 829 ks akcií společnosti SEPAP, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.330.545,- Kč, přičemž tato částka nebyla společností Stratton nikdy ani částečně uhrazena,
  34. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HAIF 910 ks akcií společnosti Moravské naftové doly, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.001.000,- Kč, přičemž část ceny ve výši 50.050,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající částku ve výši 950.950,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HAIF nikdy uhrazena,
  35. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za Harvardskou arbitrážní společnost, a.s., (dále jen HAS) hromadný příkaz k prodeji, označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 11. 6. 1996 k prodeji celkem 7 emisí cenných papírů z portfolia HAS, kromě jiných i 1.174 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za prodejní cenu ve výši 1.232.700,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi HAS a společností HUSKY, kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji 7 emisí z portfolia HAS, včetně uvedených 1.174 ks akcií SKLO UNION, akciová společnost Teplice, za cenu ve výši 1.232.700,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  36. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za společnost HAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 5. 6. 1996 k prodeji celkem 7 emisí cenných papírů z portfolia HAS, kromě jiných i 420 ks akcií společnosti SEPAP, a.s., a to za prodejní cenu ve výši 1.050.000,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HAS a společností HUSKY, kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji stejných 7 emisí z portfolia HAS, včetně uvedených 420 ks akcií SEPAP a.s., za cenu ve výši 1.050.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  37. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za společnost HAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 7. 6. 1996 k prodeji celkem 7 emisí cenných papírů z portfolia HAS, kromě jiných i 770 ks akcií společnosti FATRA a.s., a to za prodejní cenu ve výši 1.386.000,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HAS a společností HUSKY, na jejímž základě došlo k prodeji stejných 7 emisí z portfolia HAIF, včetně uvedených 770 ks akcií FATRA a.s., za cenu ve výši 1.386.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  38. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za společnost HAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket Sell, na jehož základě došlo dne 7. 6. 1996 k prodeji celkem 7 emisí cenných papírů z portfolia HAS, kromě jiných i 660 ks akcií společnosti Pražská Teplárenská a.s., a to za prodejní cenu ve výši 891.000,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HAS a společností HUSKY, na jejímž základě došlo k prodeji stejných 7 emisí z portfolia HAS, včetně uvedených 660 ks akcií Pražská teplárenská a.s., za cenu ve výši 891.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  39. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za společnost HAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 7. 6. 1996 k prodeji celkem 7 emisí cenných papírů z portfolia HAS, kromě jiných i 120 ks akcií společnosti CRYSTALEX a.s., a to za prodejní cenu ve výši 96.000,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HAS a společností HUSKY, na jejímž základě došlo k prodeji stejných 7 emisí z portfolia HAS, včetně výše uvedených 120 ks akcií CRYSTALEX a.s., za cenu ve výši 96.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  40. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za společnost HAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 7. 6. 1996 k prodeji celkem 7 emisí cenných papírů z portfolia HAS, kromě jiných i 160 ks akcií společnosti ISC MUZO a.s., a to za prodejní cenu ve výši 146.560,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HAS a společností HUSKY, na jejímž základě došlo k prodeji stejných 7 emisí z portfolia HAS, včetně uvedených 160 ks akcií ISC MUZO a.s., za cenu ve výši 146.560,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  41. dne 2. 8. 1995 uzavřel za společnost Harvardský diamantový investiční fond a.s., dále jen HDIAIF, smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, se sídlem na Kypru, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 4.350 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 3.036.300,- Kč, přičemž část ceny ve výši 152.179,50 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 2.884.120,50 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývajícíčástka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  42. dne 14. 8. 1995 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton se sídlem na Kypru, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 332 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 189.240,- Kč, přičemž část ceny ve výši 9.502,09 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 179.737,91 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  43. dne 8. 8. 1995 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 2.333 ks akcií společnosti Spolana a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 818.883,- Kč, přičemž část ceny ve výši 41.042,46 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 777.840,54 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  44. dne 4. 8. 1995 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 4.198 ks akcií společnosti SKLO UNION akciová společnost Teplice, a to za sjednanou převodní cenu ve výši 1.826.130,- Kč, přičemž část ceny ve výši 91.525,72 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 1.734.604,28 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývajícíčástka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  45. dne 10. 1.1996 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 2.100 ks akcií společnosti Česká námořní plavba a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 4.200.000,- Kč, přičemž tato částka nebyla společností Stratton nikdy ani částečně uhrazena,
  46. dne 17. 10. 1995 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 3.071 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 4.928.955,- Kč, kdy na tuto částku přijal od společnosti Stratton „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  47. dne 4.1. 1996 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 3.440 ks akcií společnosti Spolana a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 3.096.000,- Kč, přičemž část ceny ve výši 154.800,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 2.941.200,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  48. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 4.060 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 5.765.200,- Kč, přičemž část ceny ve výši 288.260,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 5.476.940,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  49. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HDIAIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIAIF 2.600 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 2.860.000,- Kč, přičemž část ceny ve výši 143.000,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 2.717.000,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIAIF nikdy uhrazena,
  50. nezjištěného dne v roce 1996 vystavil za Harvardskou diamantovou společnost, a.s., dále jen HDIAS, hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 5. 6. 1996 k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HDIAS, kromě jiných i 3.000 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za prodejní cenu ve výši 4.035.000,- Kč., na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HDIAS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. L. D. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HDIAS, včetně výše uvedených 3.000 ks akcií SEPAP a.s., za cenu ve výši 4.035.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  51. nezjištěný den roku 1996 vystavil za HDIAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 7. 6. 1996 k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HDIAS, kromě jiných i 3.800 ks akcií společnosti FATRA a.s., a to za prodejní cenu ve výši 4.218.000,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla nejpozději dne 14. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HDIAS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. L. D. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HDIAS, včetně výše uvedených 3.800 ks akcií FATRA a.s., za cenu ve výši 4.218.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  52. nezjištěný den roku 1996 vystavil za HDIAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 7. 6. 1996 k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HDIAS, kromě jiných i 228 ks akcií společnosti CRYSTALEX a.s., a to za prodejní cenu ve výši 151.620,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HDIAS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. L. D. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HDIAS, včetně výše uvedených 228 ks akcií CRYSTALEX a.s., za cenu ve výši 151.620,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  53. nezjištěný den roku 1996 vystavil za HDIAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 7. 6. 1996 k prodeji celkem 8 emisí cenných papírů z portfolia HDIAS, kromě jiných i 572 ks akcií společnosti ISC MUZO a.s., a to za prodejní cenu ve výši 523.952,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HDIAS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. L. D. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 emisí z portfolia HDIAS, včetně výše uvedených 572 ks akcií ISC MUZO a.s., za cenu ve výši 523.952,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  54. neuvedeného dne vystavil za společnost HDIAS hromadný příkaz k prodeji označený jako Multiple Order Ticket to Sell, na jehož základě došlo dne 11. 6. 1996 k prodeji 8 emisí cenných papírů z portfolia HDIAS, kromě jiných i 1.602 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za prodejní cenu ve výši 568.710,- Kč, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HDIAS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva JUDr. L. D. a společností HUSKY, zastoupenou ředitelem P. K. S., kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji 8 ks emisí z portfolia HDIAS, včetně výše uvedených 1.602 ks akcií SKLO UNION, akciová společnost Teplice, za cenu ve výši 568.710,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  55. dne 6. 10. 1995 uzavřel za společnosti Harvardský růstový investiční fond a.s., dále jen HRIF, smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 110.382 ks akcií společnosti Česká námořní plavba a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 231.802.200,- Kč, na tuto částku přijal od společnosti Stratton „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  56. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 187.918 ks akcií společnosti Spolana a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 169.126.200,- Kč, přičemž část ceny ve výši 8.456.310,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 160.669.890,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  57. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., kdy na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 35.500 ks akcií společnosti Spolana a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 31.950.000,- Kč, přičemž část ceny ve výši 1.597.500,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 30.352.500,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  58. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 191.907 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 249.479.100,- Kč, přičemž část ceny ve výši 12.473.955,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 237.005.145,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  59. dne 14. 8. 1995 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 60.148 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 34.284.360,- Kč, přičemž část ceny ve výši 1.721.481,20 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny nejméně 32.562.878,80 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  60. dne 1. 8. 1995 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 93.737 ks akcií společnosti Moravské Chemické Závody a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 53.898.775,- Kč, přičemž ze sjednané ceny uhradila společnost Stratton pouze část ve výši 29.482.338,- Kč, přičemž zbývající částka ve výši 24.416.437 Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  61. dne 8. 8. 1995 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 307.806 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 108.039.906,- Kč, přičemž část ceny ve výši 5.414.965,28 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 102.624.940,72 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  62. dne 4. 8. 1995 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 267.333 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za sjednanou převodní cenu ve výši 116.289.855,- Kč, přičemž částku ve výši 5.828.453,12 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 110.461.401,88 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  63. dne 2. 8. 1995 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 284.245 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 198.403.010,- Kč, přičemž částku ve výši 9.943.968,40 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výšinejméně 188.459.041,60 přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  64. dne 10. 1. 1996 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 305.906 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 490.979.130,- Kč, přičemž tato částka nebyla společností Stratton nikdy ani částečně uhrazena,
  65. dne 10. 1. 1996 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 102.820 ks akcií společnosti Česká námořní plavba a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 205.640.000,- Kč, přičemž tato částka nebyla společností Stratton nikdy ani částečně uhrazena,
  66. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HRIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HRIF 28.596 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 31.455.600,- Kč, přičemž částku ve výši 1.572.780,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 29.882.820,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HRIF nikdy uhrazena,
  67. dne 14. 6. 1996 vystavil za Harvardskou finanční společnost, a.s., dále jen HFS, příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo k prodeji 358.672 ks akcií společnosti SKLO UNI0N, akciová společnost Teplice, a to bez uvedení prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 14. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HFS, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva Ing. J. B. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., přičemž na základě této smlouvy došlo k prodeji 4 emisí z portfolia HFS, tedy i výše uvedených 358.672 ks akcií SKLO UNION, akciová společnost Teplice, za cenu ve výši 358.672.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  68. nezjištěný den roku 1996 vystavil za HFS příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo k prodeji 5.000 ks akcií společnosti Komerční banka a.s., a to bez uvedení prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HRIF, zastoupenou tehdejším předsedou představenstva Ing. J. B. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 4 ks emisí z portfolia HRIF, tedy i výše uvedených 5.000 ks akcií Komerční banky a.s., za cenu ve výši 11.075.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  69. dne 2. 8. 1995 uzavřel z titulu výše uvedené plné moci za společnost Harvardský dividendový investiční fond a.s., dále jen HDIF, smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., kdy na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 326.959 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 228.217.382,- Kč, přičemž část ceny ve výši 11.438.266,15 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 216.779.115,85 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  70. dne 14. 8. 1995 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 86.344 ks akcií společnosti Moravské Naftové doly, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 49.216.080,- Kč, přičemž část ceny ve výši 2.471.230,51 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 46.744.849,49 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývajícíčástka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  71. dne 1. 8. 1995 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 126.999 ks akcií společnosti Moravské Chemické Závody a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 73.024.425,- Kč, přičemž ze sjednané ceny uhradila společnost Stratton pouze část ve výši 30.855.750,- Kč, přičemž zbývající částka ve výši 42.168.675,- Kč nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  72. dne 8. 8. 1995 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 490.625 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 172.209.375,- Kč, přičemž část ceny ve výši 8.631.142,15 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 163.578.232,85 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  73. dne 4. 8. 1995 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 572.832 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to za sjednanou převodní cenu ve výši 249.181.920,- Kč, přičemž část ceny ve výši 12.489.009,80 Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 236.692.910,20 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  74. dne 10. 1. 1996 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 134.100 ks akcií společnosti Česká námořní plavba a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 268.200.000,- Kč, tato částka měla být uhrazena do 6 měsíců od převodu cenných papírů ve Středisku pro cenné papíry, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy ani částečně uhrazena,
  75. dne 17. 10. 1995 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 405.174 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 650.304.270,- Kč, na tuto částku přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  76. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 34.165 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 30.748.500,- Kč, přičemž část ceny ve výši 1.537.425,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbající část ceny ve výši 29.211.075,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  77. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 281.877 ks akcií společnosti Spolana, a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 253.689.300,- Kč, přičemž část ceny ve výši 12.684.465,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 241.004.835,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  78. dne 6. 10. 1995 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 165.994 ks akcií společnosti Česká námořní plavba a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 348.587.400,- Kč, kdy na tuto částku přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  79. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 245.098 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 318.627.400,- Kč, přičemž část ceny ve výši 15.931.370,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši 302.696.030,- Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  80. dne 4. 1. 1996 uzavřel za HDIF smlouvu o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě této smlouvy bylo převedeno z portfolia HDIF 9.273 ks akcií společnosti Moravské naftové doly a.s., a to za sjednanou převodní cenu ve výši 10.200.300,- Kč, přičemž část ceny ve výši 510.015,- Kč uhradila společnost Stratton v hotovosti a na zbývající část ceny ve výši nejméně 9.690.285 Kč přijal od této společnosti „směnku“, tzv. PROMISSORY NOTE, vydanou podle bahamského práva, přičemž tato zbývající částka nebyla společností Stratton ve prospěch HDIF nikdy uhrazena,
  81. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost Harvardský průmyslový holding, a.s., dále jen HPH, příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 4.385 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6.6.1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HPH, včetně výše uvedených 4.385 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., za cenu ve výši 5.262.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  82. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 3.313 ks akcií společnosti Poštovní tiskárna cenin a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 ks emisí z portfolia HPH, včetně výše uvedených 3.313 ks akcií společnosti Poštovní tiskárna cenin a.s., za cenu ve výši 3.313.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  83. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 4.501 ks akcií společnosti ISC MUZO a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HPH, včetně uvedených 4.501 ks akcií společnosti ISC MUZO a.s., za cenu ve výši 4.501.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  84. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 5.000 ks akcií společnosti Komerční banka a.s., a to bez uvedení limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6.6.1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HPH, včetně uvedených 5.000 ks akcií společnosti Komerční banka a.s., za cenu ve výši 11.075.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  85. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6.1996 k prodeji 14.642 ks akcií společnosti ČEZ 2 a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 ks emisí z portfolia HPH, včetně 14.642 ks akcií společnosti ČEZ 2 a.s., za cenu ve výši 16.325.830,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  86. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 65.389 ks akcií společnosti CRYSTALEX a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HDIF, včetně výše uvedených 65.389 ks akcií společnosti CRYSTALEX a.s., za cenu ve výši 52.311.200,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY, nikdy ani částečně uhrazena,
  87. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě dne 6. 6. 1996 došlo k prodeji 100.640 ks akcií společnosti OSPAP a.s., a to bez uvedení limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HDIF, včetně výše uvedených 100.640 ks akcií společnosti OSPAP a.s., za cenu ve výši 40.256.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  88. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 52.873 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena dne 6. 6. 1996 smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HPH, včetně výše uvedených 52.873 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly a.s., za cenu ve výši 79.309.500,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  89. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 110.786 ks akcií společnosti FATRA a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HPH, včetně výše uvedených 110.786 ks akcií společnosti FATRA a.s., za cenu ve výši 199.414.800,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  90. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 5. 6. 1996 k prodeji 660.960 ks akcií společnosti SEPAP a.s., a to s uvedení limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., kdy na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HPH, včetně výše uvedených 660.960 ks akcií společnosti SEPAP a.s., za cenu ve výši 1.388.016.000,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  91. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě dne 6. 6. 1996 došlo k prodeji 518.543 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, a to s uvedením prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla dne 6. 6. 1996 uzavřena smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HDIF, včetně výše uvedených 518.543 ks akcií společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, za cenu ve výši 259.271.500,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,
  92. nezjištěný den roku 1996 vystavil za společnost HPH příkaz k prodeji cenných papírů, na jehož základě došlo dne 6. 6. 1996 k prodeji 827.864 ks akcií společnosti Pražská Teplárenská a.s., a to s uvedením limitní prodejní ceny, přičemž na základě tohoto příkazu k prodeji byla uzavřena dne 6. 6. 1996 smlouva o převodu cenných papírů mezi společností HPH, zastoupenou tehdejší předsedkyní představenstva JUDr. M. K. a společností HUSKY, zastoupenou V. K., na základě této smlouvy došlo k prodeji 14 emisí z portfolia HDIF, včetně výše uvedených 827.864 ks akcií společnosti Pražská Teplárenská a.s., za cenu ve výši 1.117.616.400,- Kč, přičemž prodejní cena za tuto emisi ani ostatní emise převedené touto smlouvou nebyla společností HUSKY nikdy ani částečně uhrazena,

a takto převedl z portfolií šesti harvardských investičních fondů cenné papíry nejvýznamnějších českých společností v hodnotě nejméně 8.211.559.152,- Kč, avšak za skutečně placenou protihodnotu ve výši nejvýše 175.246.763,- Kč, čímž harvardským investičním fondům a jejich nástupci společnosti Harvardský průmyslový holding a.s. se sídlem v Praze způsobil škodu ve výši nejméně 8.036.312.389,- Kč,

II.V. K.

dále v letech 1995 až 1996 jednak v P., jednak v N., S. B., jako osoba disponující plnou mocí, jako obecný zmocněnec společnosti Harvard Capital and Consulting a.s. – nyní v likvidaci (dále jen HCC), rozhodl o nákupech a prodejích cenných papírů z portfolií Harvardského dividendového investičního fondu a.s., IČ 44269595, Harvardského růstového investičního fondu, a.s., IČ 44268777, Harvardského contrariánského investičního fondu, a.s., IČ 45312117, Harvardského diamantového investičního fondu, a.s., IČ 45312125, Harvardského investičního fondu menších společností, a.s., IČ 45312109, Harvardského arbitrážního investičního fondu a.s., IČ 45312095, všechny se sídlem v Praze 4, Ohradní 65, spravovaných společností HCC jako obhospodařovatelem podle zákona číslo 248/1992 Sb. tak, že

93. dne 16. 3. 1995 jako „fond manager“ za Harvardský růstový investiční fond a.s. (dále jen HRIF) vystavil a podepsal příkaz k nákupu 319.815 ks akcií SPT TELECOM, a.s., do portfolia HRIF, a to za limitní cenu 2.710,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 16. 3. 1995 uzavřena kupní smlouva mezi HRIF jako kupujícím a společností Zenko Trading Co., Ltd., (dále jen ZENKO) jako prodávajícím, kterou za HRIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HRIF koupilo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za kupní cenu ve výši 866.698.650,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal dne 23. 3. 1995 jako „fond manager“ za HRIF příkaz k prodeji 319.815 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HRIF, a to za limitní cenu 2.215,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 23. 3. 1995, uzavřena kupní smlouva mezi HRIF jako prodávajícím a společností ZENKO jako kupujícím, kterou za HRIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HRIF prodalo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za prodejní cenu ve výši 708.390.225,- Kč a takto způsobil škodu HRIF ve výši 158.308.425,- Kč

94. dne 16. 3. 1995 jako „fond manager“ vystavil a podepsal za Harvardský dividendový investiční fond a.s. (dále jen HDIF) příkaz k nákupu 183.302 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HDIF, a to za limitní cenu 2.710,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 16. 3.1995 uzavřena kupní smlouva mezi HDIF jako kupujícím a společností ZENKO jako prodávajícím, kterou za HDIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HDIF koupilo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za kupní cenu ve výši 496.748.420,- Kč, následně vystavil a podepsal dne 23. 3. 1995 jako „fond manager“ za HDIF příkaz k prodeji 183.302 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HDIF, a to za limitní cenu 2.215,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 23. 3. 1995, uzavřena kupní smlouva mezi HDIF jako prodávajícím a společností ZENKO jako kupujícím, kterou za HDIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HDIF prodalo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM za prodejní cenu ve výši 406.013.930,- Kč a takto způsobil škodu HDIF ve výši 90.734.490,- Kč,

95. dne 16. 3. 1995 jako „fond manager“ za Harvardský diamantový investiční fond a.s. (dále jen HDIAIF) vystavil a podepsal příkaz k nákupu 3.150 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HDIAIF, a to za limitní cenu 2.710,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 16. 3. 1995 uzavřena kupní smlouva mezi HDIAIF jako kupujícím a společností ZENKO jako prodávajícím, kterou za HDIAIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HDIAIF koupilo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za kupní cenu ve výši 8.536.500,- Kč, následně vystavil a podepsal dne 23. 3. 1995 jako „fond manager“ za HDIAIF příkaz k prodeji 3.150 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HDIAIF, a to za limitní cenu 2.215,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 23. 3.1995 uzavřena kupní smlouva mezi HDIAIF jako prodávajícím a společností ZENKO jako kupujícím, kterou za HDIAIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HDIAIF prodalo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za prodejní cenu ve výši 6.977.250,- Kč a takto způsobil škodu HDIAIF ve výši 1.559.250,- Kč,

96. dne 16. 3.1995 jako „fond manager“ za Harvardský contrariánský investiční fond a.s. (dále jen HCIF) vystavil a podepsal příkaz k nákupu 1.890 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HCIF, a to za limitní cenu 2.710,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 16. 3. 1995 uzavřena kupní smlouva mezi HCIF jako kupujícím a společností ZENKO jako prodávajícím, kterou za HCIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HCIF koupilo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za kupní cenu ve výši 5.121.900,- Kč, následně vystavil a podepsal dne 23. 3. 1995 jako „fond manager“ za HCIF příkaz k prodeji 1.890 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HCIF, a to za limitní cenu 2.215,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 23. 3. 1995 uzavřena kupní smlouva mezi HCIF jako prodávajícím a společností ZENKO jako kupujícím, kterou za HCIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HCIF prodalo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za prodejní cenu ve výši 4.186.350,- Kč a takto způsobil škodu HCIF ve výši 935.550,- Kč,

97. dne 16. 3. 1995 jako „fond manager“ za Harvardský arbitrážní investiční fond a.s. (dále jen HAIF) vystavil a podepsal příkaz k nákupu 1.805 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HAIF, a to za limitní cenu 2.710,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 16. 3. 1995, uzavřena kupní smlouva mezi HAIF jako kupujícím a společností ZENKO jako prodávajícím, kterou za HAIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HAIF koupilo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za kupní cenu ve výši 4.891.550,- Kč, následně vystavil a podepsal dne 23. 3. 1995 jako „fond manager“ za HAIF příkaz k prodeji 1.805 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HAIF, a to za limitní cenu 2.215,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 23. 3. 1995 uzavřena kupní smlouva mezi HAIF jako prodávajícím a společností ZENKO jako kupujícím, kterou za HAIF podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HAIF prodalo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za prodejní cenu ve výši 3.998.075,- Kč a takto způsobil škodu HDIF ve výši 893.475,- Kč,

98. dne 16. 3. 1995 jako „fond manager“ za Harvardský investiční fond menších společností a.s. (dále jen HIFMS) vystavil a podepsal příkaz k nákupu 499 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HIFMS, a to za limitní cenu 2.710,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 16. 3.1995 uzavřena kupní smlouva mezi HIFMS jako kupujícím a společností ZENKO jako prodávajícím, kterou za HIFMS podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HIFMS koupilo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za kupní cenu ve výši 1.352.290,- Kč, následně vystavil a podepsal dne 23. 3. 1995 jako „fond manager“ za HIFMS příkaz k prodeji 499 ks akcií SPT TELECOM, a.s. do portfolia HIFMS, a to za limitní cenu 2.215,- Kč za akcii, na jehož základě byla téhož dne, tj. 23. 3.1995 uzavřena kupní smlouva mezi HIFMS jako prodávajícím a společností ZENKO jako kupujícím, kterou za HIFMS podepsal V. K. a za ZENKO K. spolupracovník J. Š., na základě této smlouvy HIFMS prodalo výše uvedené množství akcií SPT TELECOM, a.s. za prodejní cenu ve výši 1.105.285,- Kč a takto způsobil škodu HDIF ve výši 247.005,- Kč,

a výše (pod čísly 93-98) uvedenými převody cenných papírů způsobil harvardským investičním fondům a jejich nástupci společnosti Harvardský průmyslový holding a.s. se sídlem v Praze škodu ve výši celkem 252.678.195,- Kč,

a způsobil tak celkově škodu ve výši nejméně 8.288.990.584,- Kč,

 

III. Ing. B. V., CSc.

99. společně s obžalovaným V. K., jako předseda představenstva společnosti SKLO UNION, akciová společnost TEPLICE, IČ: 00012726, se sídlem v Teplicích, Sklářská 450, (dále jen SU Teplice), v úmyslu převést likvidní veřejně obchodovatelné akcie portfolia SU Teplice na jiné osoby se ztrátou a bez odpovídající protihodnoty a současně převzít a následným splynutím v důsledku začlenění SU Teplice do společnosti Harvardský průmyslový holding a.s. a přijetím veřejně neobchodovatelných akcií Daventree Ltd. se sídlem na Kypru „likvidovat“ závazky nabyvatelů akcií z portfolia harvardských investičních fondů vzniklé z obchodů provedených V. K. na účet HIF a označených pod čísly 1 až 92, nejprve nakupoval cenné papíry a bezprostředně poté stejné akcie z portfolia za nižší cenu prodával vždy stejné osobě v úmyslu dosáhnout takto záměrně ztráty a umělé vytvoření závazků společnosti SU Teplice tak, aby později po sloučení společností HPH a.s., v likvidaci a SU Teplice mohly být tyto závazky použity k vyrovnání kupní ceny při prodeji akcií z portfolia SUT a jejího právního nástupce HPH a.s., v likvidaci, společnosti Daventree Limited a tak odčerpat z portfolia společnosti SU Teplice jak likvidní cenné papíry, tak i finanční prostředky, bez přijetí odpovídající protihodnoty a v jednotlivých obchodních případech si nejprve počínal tak, že

a) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 60.853 ks akcií CRYSTALEX do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 800,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 48.682.400,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k prodeji 60.853 ks akcií CRYSTALEX, a to za cenu 665,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5.1995 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 40.467.245,- Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 8.215.155,- Kč,

b) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 10.000 ks akcií ČEZ 2 do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 1.115,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií ČEZ 2 za kupní cenu ve výši 11.150.000,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k prodeji 10.000 ks akcií ČEZ 2, a to za cenu 1.000,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5. 1995 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 10.000.000,- Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 1.150.000,- Kč,

c) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 52.028 ks akcií FATRA do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 1.800,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 93.650.400,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU TEPLICE příkaz k prodeji 52.028 ks akcií FATRA, a to za cenu 1.140,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5. 1995 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 59.311.920,- Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 34.338.480,- Kč,

d) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 1.844 ks akcií ISC MUZO do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 1.000,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 1.844.000,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5.1996 za SU Teplice příkaz k prodeji 1.844 ks akcií ISC MUZO, a to za cenu 916,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5. 1996 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 1.689.104, Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 154.896,- Kč,

e) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 41.184 ks akcií OSPAP a.s. do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 1.000,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 41.184.000,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k prodeji 41.184 ks akcií OSPAP a.s., a to za cenu 42,30 Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5. 1996 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 1.742.083,20 Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 39.441.916,80 Kč,

f) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 1.650 ks akcií POŠTOVNÍ TISKÁRNA CENIN do portfolia SU TEPLICE, a to za limitní cenu 1.000,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 1.650.000,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k prodeji 1.650 ks akcií, a to za cenu 312,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5. 1996 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 514.800,- Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 1.135.200,- Kč,

g) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 351.654 ks akcií PRAŽSKÁ TEPLÁRENSKÁ do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 1.350,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU TEPLICE koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 474.732.900,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k prodeji 351.654 ks akcií PRAŽSKÁ TEPLÁRENSKÁ, a to za cenu 836,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5. 1996 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 293.982.744,- Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 180.750.156,- Kč,

h) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 286.860 ks akcií SEPAP do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 2.100,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 602.406.000,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU TEPLICE příkaz k prodeji 286.860 ks akcií SEPAP, a to za cenu 1.385,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu bylo téhož dne, tj. 31. 5. 1996 bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 397.301.100,- Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 205.104.900,- Kč,

i) vystavil a podepsal nejpozději dne 30. 5. 1996 za SU Teplice příkaz k nákupu 2.000 ks akcií KAUČUK do portfolia SU Teplice, a to za limitní cenu 1.500,- Kč za akcii, přičemž obchod byl realizován bez uzavření kupní smlouvy a takto SU Teplice koupilo výše uvedené množství akcií za kupní cenu ve výši 3.000.000,- Kč, přičemž následně vystavil a podepsal nejpozději dne 31. 5. 1996 za SU TEPLICE příkaz k prodeji 2.000 ks akcií KAUČUK, a to za cenu 1.240,- Kč za akcii, přičemž na základě tohoto příkazu téhož dne, tj. 31. 5. 1996 bylo bez uzavření kupní smlouvy prodáno výše uvedené množství akcií za prodejní cenu ve výši 2.480.000,- Kč a takto způsobil škodu SU Teplice, resp. jejímu právnímu nástupci HPH a.s., v likvidaci, ve výši 520.000,- Kč,

přičemž byl srozuměn s tím, že výsledkem těchto převodů bude ztráta společnosti SU Teplice ve výši 470.810.703,80 Kč

a následně jako předseda představenstva společnosti SU Teplice udělil jménem společnosti SU Teplice pokyny obchodníkovi s cennými papíry – společnosti Harvardská burzovní společnost a.s. (dále jen HBS), se sídlem v ulici Ohradní 65, Michle, Praha 4, k prodeji akcií z portfolia SU Teplice, v hodnotě cca 5,6 mld. Kč tak, že dne 25. 1. 1996 podepsal za společnost Sklo Union Teplice, (dále jen SU Teplice), smlouvu se společností Stratton, zastoupenou M. D., na základě které společnost Stratton převedla na společnost SU TEPLICE 193.055 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly a.s., 1.387.552 ks akcií společnosti Spolana a.s. a 1.241.710 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s. a jako protihodnotu společnost SU Teplice nabyla od společnosti Stratton závazky vyplývající ze směnek tzv. PROMISSORY NOTES vystavených společností STRATTON původně ve prospěch harvardských investičních fondů v obchodech uvedených výše pod čísly HCIF 1-7,9, HIFMS 15-23, HAIF 28-32,34, HDIAIF 41-44,46-49, HRIF 55-59,61-63,66, HDIF 69,70,72,73,75-80, včetně závazku odškodnit společnost STRATTON, v případě jakýchkoli požadavků souvisejících s výše uvedenými PROMISSORY NOTES, přičemž následně dne 2. 2. 1996 podepsal smlouvu o převodu akcií mezi společností SU Teplice a kyperskou společností Harms Holdings Co. Ltd., dále jen HARMS, na základě této smlouvy společnost SU TEPLICE převedla do společnosti HARMS 193.055 ks akcií společnosti Moravské Naftové Doly a.s., 1.387.552 ks akcií společnosti Spolana a.s. a 1.241.710 ks akcií společnosti Biocel Paskov a.s., v celkové tržní hodnotě 5.635.721.720,- Kč, a jako protihodnotu přijala celkem 54.999.999 ks veřejně neobchodovatelných akcií společnosti HARMS, čímž v důsledku těchto dvou obchodů se společnost SU Teplice stala držitelem směnečných závazků vůči stejnými osobami ovládaným harvardským investičním fondům a zahraničních veřejně neobchodovatelných akcií, které tak zhoršily její ekonomickou situaci a hodnotu jejích akcií, a se stejným záměrem dne 30. 6. 1996 Ing. B. V. podepsal za společnost SU Teplice smlouvu se společností Daventree Limited, zastoupenou V. K., na základě které SU Teplice převedla na společnost Daventree Limited, se sídlem na Kypru, akcie společnosti Union Lesní Brána a.s. v počtu 9.995 ks v ceně 10.000,- Kč za akcii, celkem za cenu 99.950.000,- Kč, akcie VÚSU a.s. v počtu 7.707 ks, v ceně 10.000,- Kč za akcii, celkem za cenu 77.070.000,- Kč, akcie Union Heřmanova Huť a.s. v počtu 11.722 ks, v ceně 10.000,- Kč za akcii, celkem za cenu 117.220.000,- Kč, akcie INTESUNION a.s. v počtu 9.151 ks, v ceně 10.000,- Kč za akcii, celkem za cenu 91.510.000,- Kč, akcie AVIRUNION a.s. v počtu 32.517 ks, v ceně 10.000,- Kč za akcii, celkem za cenu 325.170.000,- Kč, akcie GLAVUNION a.s. v počtu 101.372 ks, v ceně 9.300,- Kč za akcii, celkem za cenu 942.759.600,- Kč, akcie SKLOEXPORT a.s. v počtu 8.909 ks, v ceně 10.000,- Kč za akcii a v ceně celkem 89.090.000,- Kč, akcie HARMS v počtu 54.999.999 ks, v ceně 10.000,- Kč za akcii a v ceně celkem 5.635.722.000,- Kč a zároveň SU Teplice, a.s., převedla na společnost Daventree Limited své závazky v hodnotě cca 3,4 mld. Kč, které převzala od společností Stratton, HUSKY a Ras Al Khaimah se sídlem na Kypru, čímž došlo k jejich účelovému splnění splynutím, ačkoli společnost Daventree Limited nebyla držitelem hodnot, z jejichž převodu pohledávky a závazky vznikly, přičemž po započtení hodnoty převáděných závazků v nominální hodnotě 3,4 mld. Kč bylo vyrovnání kupní ceny akcií v ceně celkem 7,3 mld. Kč realizováno tak, že společnost Daventree Limited převedla na společnost SU Teplice 91.299.598 ks vlastních akcií v uváděné nominální hodnotě 4.506.402.654,22 Kč při ceně 1 ks akcie 49,36 Kč a tímto způsobem v osobě společnosti Daventree Limited splynuly pohledávky harvardských investičních fondů s odpovídajícími závazky jejich dlužníků a právních nástupců těchto dlužníků a bylo dosaženo zamýšleného stavu, aby závazky nesplnily ty osoby, z jejichž jednání vznikly a společnosti SU Teplice, respektive jejímu právnímu nástupci, Harvardskému průmyslovému holdingu, a.s., v likvidaci, vyvedením akcií dceřiných společností navíc vznikla škoda ve výši 1.742.770.000,- Kč,

celkově tak způsobil škodu ve výši nejméně 2.213.580.730,80 Kč.


Obviněný V. K. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Obviněný Ing. B. V., CSc. byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Odvolací soud zároveň podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil oběma obviněným povinnost k náhradě škody poškozenému Harvardskému průmyslovému holdingu, a.s. – v likvidaci, se sídlem Praha 4, Ohradní 65, a to :

obviněnému V. K. ve výši 8.288.990.584,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této jistiny podle nařízení vlády č. 163/2005 Sb. od 13. 2. 2008 do 9. 5. 2010 ve výši 1.750.396.360,90 Kč a dále s ročním úrokem z prodlení z této jistiny od 10. 5. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a

obviněnému Ing. B. V., CSc., ve výši 2.213.580.730,80 Kč spolu s úrokem z prodlení z této jistiny podle nařízení vlády č. 163/2005 Sb., od 13. 2. 2008 do 9. 5. 2010 ve výši 467.444.572,- Kč a dále s ročním úrokem z prodlení z této jistiny od 10. 5. 2010 do zaplacení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů s tím, že v každém kalendářním pololetí, v němž prodlení dlužníka trvá, je výše úroku z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Harvardský průmyslový holding, a.s. – v likvidaci, odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.


Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba obvinění. Obviněný V. K. své dovolání podané prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Korbaře opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e) a g) tr. ř., obviněný Ing. B. V., CSc., v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. Josefa Monsporta uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.


1. Obviněný V. K.

spatřuje (str. 5-6 dovolání) naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. v tom, že „M. D., který podepsal většinu převzatých transakcí jako kupující a podle názoru soudu nezaplatil, vůbec nebyl k výslechu pozván a ani od něho nebylo vyžadováno písemné stanovisko k transakcím“, jak opakovaně obhajoba navrhovala. Zároveň zdůrazňuje, že proti němu je vedeno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., v němž musí mít obviněný vždy obhájce, který má stejná práva jako sám obviněný. Již v řízení před nalézacím soudem namítal, že obhájce nebyl řádně vyrozuměn o výslechu svědků před kyperským soudem (svědkové S. a L.) a nemohl se tedy tohoto výslechu, který byl navíc proveden bez podstatných otázek (zda tito zmiňovaní svědkové za stíhané transakce zaplatili a pokud ne, proč tak neučinili, což považuje za otázku zásadního významu pro posouzení své viny), zúčastnit. V reakci na argumentaci odvolacího soudu k obsahově shodné odvolací námitce poukazuje na to, že vyrozumění o úkonu má být jasné, přesn s uvedením data, hodiny a místa konání úkonu. Tak tomu však nebylo, když oficiální informace o datu a místu konání úkonu na Kypru v rozporu s e-mailem předsedy senátu (jež uvedl, že jakmile obdrží oficiální informace, obratem je obhajobě zašle) nebyla obhajobě zaslána. Na tomto základě je přesvědčen, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obhájce v hlavním líčení, když výslech svědků na Kypru se konal v rámci hlavního líčení dožádaným soudem. Obhajoba tak neměla možnost vyslýchat podstatné a důležité svědky. Z výslechu těchto svědků proto dle obviněného nelze důkazně vycházet.

Tento dovolací důvod je podle obviněného dán i tím, že trestní řízení probíhající v jeho nepřítomnosti je v rozporu s čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech stanovícím, že každý, kdo je obviněn z trestného činu má právo být souzen v jeho přítomnosti. Je přesvědčen, že toto ustanovení v žádném případě nepřipouští vést soudní řízení v nepřítomnosti obviněného, a to z jakéhokoli důvodu.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný dovozuje ze skutečnosti, že trestní řízení proti němu vedené českými orgány činnými v trestním řízení není přípustné, neboť je občanem Irské republiky a údajná trestná činnost nebyla spáchána na území České republiky. Svým jednáním nemohl porušit ani ohrozit na území České republiky zájem chráněný trestněprávními předpisy a ani zčásti takový následek na území České republiky nemohl nastat (§ 4 odst. 1, 2 tr. zákoníku). Aplikaci § 17 tr. zák. považuje za mylnou, neboť byl uznán vinným skutkem posouzeným podle zákona pozdějšího, tedy trestního zákoníku, dle něhož mu byl rovněž uložen trest.

Lze usuzovat (byť to obviněný na str. 6 svého dovolání explicitně nevyjadřuje), že tento dovolací důvod shledává i v důsledku svého tvrzení o promlčení skutků, kterých se měl podle obžaloby dopustit, neboť podle jeho hodnocení před zahájením trestního stíhání uplynula promlčecí lhůta. Dovozuje, že „v demokratických státech je promlčecí lhůta definována jako lhůta, do které je nezbytné zahájit trestní stíhání podáním obžaloby.“ Je přesvědčen, že „promlčecí lhůta se zastavuje až úkony státního zástupce nebo soudu v rámci trestního stíhání, nikoli ve fázi pouhého podezření.“ Ustanovení § 67 odst. 4 tr. zák. stanovící, že přerušením počíná běžet promlčecí lhůta nová, pokládá za protiústavní, neboť umožňuje diskriminační a neomezeně dlouhé trestní stíhání mnohdy politicky nepohodlných osob.

Následně obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

K jednotlivým útokům obsaženým ve skutkové části rozsudku soudu druhého stupně (byť dovolatel v podstatě při nezměněné argumentaci míří i na skutkovou část rozsudku soudu prvního stupně) v prvé řadě zmiňuje, že jeho trestní stíhání je politicky motivováno. Dále uvádí, že všechny transakce uvedené v bodech 1-92 se týkaly vždy prodeje veřejně obchodovatelných českých cenných papírů přes Burzu cenných papírů Praha, probíhaly před novelou obchodního zákoníku v období deseti měsíců od 2. 8. 1995 do 14. 6. 1996, žádný z výroků 1-92 se netýkal nákupu cenných papírů, žádný z těchto bodů se netýkal obchodu s neveřejně obchodovatelnými cennými papíry, žádná z předmětných transakcí se netýkala sloučení Harvardských společností nebo veřejné soutěže ke konci roku 1997, ve všech případech byla prodávajícím jedna, případně druhá Harvardská společnost, kupujícím byl vždy zahraniční subjekt, v rozhodné době vlastněný a kontrolovaný M. D., který přesvědčil statutární orgány prodávajících společností o prodeji cenných papírů s dvojím zajištěním, které se skládalo ze zástavy prodávajícího ve Středisku cenných papírů Praha, proti samotným prodaným cenným papírům tak, aby kupující (M. D. prostřednictvím obchodní společnosti Daventree Ltd. a Stratton Ltd.) musel zaplatit, nejpozději do šesti měsíců až čtyř roků ode dne realizace akciových obchodů, kupní cenu a ze směnek, za kupujícího (Stratton Ltd.) jím osobně podepsaných a znějící na celkovou výši kupní ceny cenných papírů, jako další dodatečné zajištění v případě propadu burzovního kurzu zastavených akcií.

K akciovým obchodům, které jsou obsaženy ve skutkové části rozsudku odvolacího soudu, zmiňuje, že část smluv, která jím měla být údajně podepsána se souhlasem a na přání statutárních orgánů, se týká bodů 1-9, 15-23, 28-34, 41-49, 55-66, 69-80, celkem tedy 58 údajných smluv. Všechny tyto smlouvy se týkaly prodeje akcií pouze sedmi obchodních společností, a to Spolana, a.s. (body 1, 6, 18, 23, 30, 32, 43, 47, 56, 57, 61, 72, 76, 77), Sklo Union, a.s. Teplice (body 2, 15, 29, 44, 62, 73), Biocel Paskov, a.s. (body 3, 5, 19, 20, 28, 31, 41, 48, 58, 63, 69, 70, 79), Moravské Naftové Doly, a.s. (body 4, 9, 17, 21, 34, 42, 49, 59, 66, 80), Sepap, a.s. (body 7, 16, 33, 46, 64, 75), Česká námořní plavba, a.s. (body 8, 22, 45, 55, 65, 74, 77), Moravské chemické závody, a.s. (body 60, 71) a kupujícím byla vždy společnost Stratton Ltd. zastoupená M. D.

Obchodním cílem těchto transakcí podle něho bylo vytvoření kontrolních balíků v těchto sedmi obchodních společnostech pomocí konsorcia a M. D., jelikož zákon v té době platný a účinný neumožňoval Harvardským fondům překročit 20% obchodní podíl v akciových společnostech, přičemž takovéto zákonné omezení se nevztahovalo na obchodní společnost Stratton Ltd. Proto jak z důvodu ochrany proti znehodnocení akcií minoritních podílů českých veřejně obchodovatelných společností, tak z důvodů dalších investic do těchto společností, bylo nejvýhodnějším řešením uskutečnit dané transakce z velké části na dluh kupujícího (Stratton Ltd., zastoupené M. D.), který byl jako jediný investor ochoten uskutečnit předmětné transakce. Smluvní zajištění však i přesto bylo vysoké (zajištění zástavním právem a směnkami – tzv. promissory notes).

Prodávajícím byly pokaždé Harvardské investiční fondy, pro které platilo 20% omezení pro výši obchodního podílu v akciových společnostech. Jednotlivé Harvardské investiční fondy provedly transakce s akciemi výše zmíněných obchodních společností následovně: Harvardský contrariánský investiční fond, a.s. (body 1-9), Harvardský investiční fond menších společností, a.s. (body 15-23), Harvardský arbitrážní investiční fond, a.s. (body 28-34), Harvardský diamantový investiční fond, a.s. (body 41-49), Harvardský růstový investiční fond, a.s. (body 55-66), Harvardský dividendový investiční fond, a.s. (body 69-80).

V obsahové návaznosti na rozbor podstaty podvodného jednání (str. 6 dovolání), jak je vymezováno ve vztahu k trestnému činu podvodu, vznáší výhradu vůči právnímu posouzení skutků jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Ve vztahu k jednáním pod body 1-98, jejichž obsahem byly obchody s cennými papíry, jimiž měla být způsobena škoda harvardským investičním fondům, uvádí, že se jich vždy účastnil některý z těchto tzv. fondů na straně jedné a jiné osoby na straně druhé. Některá z těchto osob by tedy musela být osobou jednající v omylu. Omyl zmiňovaný odvolacím soudem na str. 46 jeho rozsudku však podle něho prokázán nebyl. Zdůrazňuje, že presumují-li soudy obou stupňů, že měl podvodné úmysly již při svém vstupu do kupónové privatizace a že vylákal pod záminkou prospěchů investorů (tzv. DIKů) možnost získat akcie, které později pod deklarovanými obchody s nimi vyvedl bez jejich vědomí a proti jejich vůli mimo harvardské společnosti, pak pro takové jednání nebyl nikdy trestně stíhán ani odsouzen. Rovněž nebyl nikdy stíhán pro podvodné vylákání plných mocí od statutárních orgánů společností, které by jej opravňovaly k nakládání s majetkem těchto společností a které by vedlo k jejich majetkovému poškození. Rozsudek odvolacího soudu je podle něho založen na právní kvalifikaci a skutkových okolnostech, které nikdy nebyly obsaženy ani v usnesení o zahájení trestního stíhání, ani v obžalobě.

Rovněž nikdy nebylo dokázáno, že by jednal v podvodném úmyslu majetek z těchto obchodních společností vyvést, neboť všechny statutární orgány měly přístup k jednotlivým účtům a kdykoli si mohly učinit obraz o stavu majetku toho kterého fondu. V době údajného obchodování nedošlo k snížení stavu majetku jednotlivých společností, neboť jimi nabývané akcie byly hodnotné. Statutární orgány navíc mohly plné moci odvolat, čímž by byl zbaven možnosti s akciemi obchodovat. Z obsahu spisu plyne, že statutární orgány ničeho nenamítaly a v množství případů byly navíc stranou smluv. V některých případech smlouvy samy podepisovaly, čímž vyjádřily svůj souhlas podle § 30 tr. zákoníku. Role statutárních orgánů nebyla pouze formální, jak se někteří ze svědků snaží účelově naznačit, aby se zbavili osobní odpovědnosti. Statutární orgány zajišťovaly řádné fungování každé harvardské společnosti či fondu, včetně kompletní přípravy všech obchodních transakcí, od sjednávání smluv přes jejich vypracování, podpisování, kontroly a konečně jejich zaúčtování. On sám nejednal nezávisle, vždy plnil vůli statutárního orgánu. Osoby, které činí nezávislá rozhodnutí, jsou zapsány v obchodním rejstříku. To však není jeho případ, neboť jednal vždy na základě předchozího souhlasu statutárních orgánů. Proto byl naplněn § 30 tr. zákoníku, který je vyjádřením zásady volenti non fit inuiria.

Dále rozvedl, že žádný zákon účinný v době úkonů nevyžadoval jakýkoli předchozí souhlas akcionářů k uzavírání akciových obchodů, neexistovala ani povinnost jednotlivých fondů informovat akcionáře o uzavřených obchodech. Zákon naopak přikazoval o realizovaných obchodech zachovávat mlčenlivost. Soudy obou stupňů, které vůči němu „uměle vykonstruovaly rozsudek“ a které tvrdí, že od akcionářů předem neobdržel souhlas anebo je alespoň předem neinformoval o zamýšlených obchodech a tím je uvedl v omyl, uplatňují chybnou argumentaci, neboť zmíněné zanedbání informaí povinnosti nereflektuje právní stav v dané době a odporuje v té době platným a účinným právním předpisům o povinnosti zachovávat mlčenlivost. Usuzuje, že je trestně stíhán za nesplnění informační povinnosti akcionářů, kterou však v té době platný a účinný zákon nejenom nepředepisoval, nýbrž výslovně zakazoval. Jedinou zákonnou informační povinností té doby upravenou zákonem č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech byla povinnost formou zveřejnění zprávy o hospodaření do tří měsíců po skončení pololetí a po uplynutí roku zveřejnit i svoji účetní závěrku a účetní závěrku podílových fondů, kterou ověřoval auditor. Z logiky věci vyplývá, že jakákoli informační povinnost stíhala samotnou společnost, její statutární orgány a nikoli jeho.

Stran podvodu, kterého se měl vůči akcionářům dopustit, namítá, že podle žádné právní úpravy akcionáři neměli právo zasahovat do jednotlivých obchodů akciových společností (a technicky to ani nebylo možné). Zároveň zpochybňuje závěry soudů obou stupňů o jeho údajném obohacení, neboť nebylo nikterak dokázáno.

S odkazem na novelu trestního zákona v roce 1997, která podle jeho názoru rozšířila působnost trestného činu podvodu, spatřuje pochybení soudu v tom, že údajné nedání souhlasu akcionářům shledal jako zamlčení podstatné skutečnosti, čímž byla naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Míní, že tímto postupem soud porušil § 2 tr. zákoníku, neboť své rozhodnutí opřel o v té době neexistující podmínku naplňující skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Porušil tak zásadu nullum crimen sine lege, když „použil pozdější a méně výhodný zákon o podvodu pouze později rozšířený o zamlčení podstatné skutečnosti.“

Dovolatel soudům obou stupňů vytýká i nereflektování skutečnosti, že smlouvy, jejichž prostřednictvím byly obchody uzavírány, nepodepisoval. Tato skutečnost je klíčová, neboť právním důsledkem těchto smluv byla existence právního titulu. Soudy však svá skutková zjištění opakovaně stavěly na jakýchsi domněnkách a nikoli skutečnostech (formulace typu „je možné se domnívat“ apod.), čímž došlo k porušení zásady presumpce neviny a na ni navazující právo na spravedlivý proces.

Obviněný namítá, že byl uznán vinným i v případech, kdy nevystupoval ani na straně kupující, ani na straně prodávající a nebyl ani zjištěn příkaz k prodeji, který by jím byl podepsán. Jeho vina je pouze presumována. V dané souvislosti zmiňuje skutky 24-27, či skutky popsané na str. 99-100 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde se podává, že z „provedeného dokazování nevyplývá, že by takový příkaz k prodeji mohl vystavit někdo jiný než obžalovaný V. K.", byť v řadě případů není ani patrné, kdo smlouvu podepisoval (např. skutky 35-40). Na tomto základě předpokládá, že soudy na něho předem pohlížely jako na vinného, což je v rozporu jak s Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“), tak s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a v této souvislosti odkázal rovněž na rozsudek ESLP ze dne 25. 3. 1983 Minelli proti Švýcarsku, stížnost č. 8660/79.

Dovolatel dále zdůrazňuje, že trestný čin podvodu je definován jako úmyslný trestný čin, kterého se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že jiného uvede v omyl, omylu některé osoby využije nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. S ohledem na v obžalobě uvedené obchody, které jsou předmětem trestního řízení, je podle něho klíčové posoudit otázku, jak mohl kohokoli uvést v omyl na základě smluv podepsaných členy představenstev společností. Takové posouzení je možné pouze na základě přezkoumání podepsaných smluv samotných a detailního seznámení se s jejich obsahem a podmínkami, za kterých byly obchody uzavřeny. To se podle jeho názoru nestalo, neboť soud nepochopil podstatu zajištění závazků pomocí směnek a zástavních práv k cenným papírům registrovaných v Středisku cenných papírů.

Zdůraznil, že sjednával pouze burzovní příkazy, které nemají právní relevanci. Jedná se o pouhý administrativní pokyn, který právní následky nevyvolává. Daný obchod je jím pouze fakticky realizován. Burzovní příkazy jsou pouze plněním podepsaných smluv, samy o sobě nejsou soudně vynutitelné již proto, že neobsahují informaci o tom, kdo je kupujícím, nýbrž pouze informace o tom, co se prodává a jaká je kupní cena. Nemůže být odsouzen za smlouvy, které nepodepsal. Jediné za co může být právně odpovědný, jsou tyto burzovní příkazy a jejich obsah, které fakticky plnily již právně perfektní smlouvy. Na tomto základě usuzuje, že pokud člen představenstva nebo představenstvo samo schválí, byť nevýhodný obchod, nese za něho občanskoprávní i trestněprávní odpovědnost právě toto představenstvo, nikoli navrhovatel obchodu. Burzovní příkazy byly navíc vždy připravovány pod dohledem statutárních orgánů a pod dohledem licencovaného obchodníka s cennými papíry. Jelikož byly veškeré transakce odsouhlaseny podle § 30 tr. zákoníku, není naplněna podmínka § 17 odst. 2 tr. zák. o ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, když svolení poškozeného tuto podmínku vylučuje. Jelikož žádné smlouvy neuzavíral ani nečinil žádné právní úkony, které by jakkoli zavazovaly obchodní společnosti, nemůže být pachatelem trestného činu podvodu.

I kdyby podepsal burzovní příkazy (což nebylo prokázáno), toto samo o sobě nemůže naplnit podmínku ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Jedná se o pouhou administrativní realizaci smluv uzavřených představenstvy jednotlivých obchodních společností. Jedinou otázkou zůstává cena, za kterou obchody probíhaly. Cena však byla závislá na výsledku nabídky na veřejném trhu, případnou kontrolu ceny měl provádět obchodník s cennými papíry. Souhlas ke všem provedeným obchodům byl rovněž opakovaně a průběžně dáván kontrolami z Ministerstva financí ČR, Burzy cenných papírů Praha, jakož i auditory všech obchodních společností.

Doplnil, že nikdy nebyl prokuristou Harvardských společností. I pokud by podepsal příkazy k obchodu s cennými papíry, což však není bez ověření jeho podpisu bez dalšího prokázáno, je přesvědčen, že takový příkaz k obchodu s cennými papíry splňuje podmínky § 17a odst. 3 zákona o investičních společnostech a investičních fondech, jenž konstruuje vyvratitelnou domněnku, že jednání proběhlo s odbornou péčí při obhospodařování majetku v podílovém anebo investičním fondu. Jediným důvodem proč M. D., resp. společnost Stratton Ltd., zakoupila předmětné akcie, byla jeho cenotvorná nabídka. Nabídnutá cena byla určující pro uzavření předmětných obchodů. Takové jednání však nemůže být nezákonné, neboť naplňuje podmínku citovaného ustanovení.

Dále poukázal na to, že smlouvy, které měl podepsat, představenstvo později měnilo dodatky a následně provádělo smluvnzápočty, kterými se jak znalci, tak ani soudy nikterak nezabývaly. Tyto dodatky ke smlouvám nejsou ani nikdy nebyly předmětem jeho trestního stíhání, tudíž nebyly ani znalecky přezkoumávány. Veškeré obchody se uskutečnily tak, jak byly schváleny a podepsány. Žádná z těchto smluv nebyla podle něho schopna kohokoli uvést v omyl a již vůbec ne toho, kdo smlouvy připravoval, schvaloval a podepisoval. Proto nemůže být naplněn omyl a jednání v důsledku omylu a předmětné obchody jdou výslovně k tíži členů představenstev, kteří předmětné smlouvy připravili a podepsali. Usuzuje, že škoda se může týkat právě problémů spojených se slučováním společností na základě archaických pravidel, která v té době platila. Tato škoda vznikla v důsledku nedokonalé legislativy, nikoli omylu, jak je mu přičítáno k tíži.

Ve vztahu k jednáním uvedeným pod body 93-98 napadeného rozsudku, týkajících se majetkových dispozic s akciemi SPT Telecom, a. s., polemizuje se závěry soudu prvního stupně, který uvedl, že majetkovými dispozicemi ve dnech 16. 3. 1995 (nákup akcií) a 23. 3. 1995 (jejich prodej) vznikla škoda jeho jednáním. Je přesvědčen, že je v prvé řadě irelevantní doba držení akcií, kterou zákon ani nestanoví. Burzovní obchody jsou navíc vždy více či méně spekulativními. Odmítá závěr soudu, že investice do určitého titulu se záměrem dosažení zisku a následné „otočení trhu“ v jeho neprospěch mající za následek majetkovou ztrátu, nemůže být trestněprávně relevantním jednáním, neboť polovina účastníků burzovního systému vždy prodělá a druhá vydělá. Ti, kteří prodělají, nemohou být viněni ze spáchání trestného činu.

Opakovaně zmiňuje, že se soudy při svém rozhodování stavěly podjatě k cizím právním úpravám (např. směnky podle bahamského práva, které jsou podle názoru soudu „jakýmisi směnkami“ apod.), aniž by tato jednostrannost měla racionální základ.

Jeho trestní stíhání je postaveno pouze na domněnkách. Pokud vůbec nějak vystupoval v předmětných transakcích, vystupoval maximálně jako zástupce českých společností, pro které sjednával zajištění transakcí. Není to tedy prodávající, který má, nebyla-li zaplacena zbývající část kupní ceny, povinnost zbytek kupní ceny doplatit. S odkazem na obchodní zákoník usuzuje, že kupní cenu hradí kupující a logicky tedy nikoli prodávající. Soudy obou stupňů podle něho ani nezjišťovaly, zda M. D., resp. společnost Daventree Ltd. následně skutečně zaplatila zbývající části kupní ceny, či nikoli a pokud ano, zda je někdo neukradl a následně nezaúčtoval. Proto však nebyl trestně stíhán, neboť je trestně stíhán pouze za údajné podepsání smluv a obchodních příkazů. Jeho role ve stíhaných obchodech skončila uzavřením předmětných obchodů, jeho odpovědnost vůči statutárním orgánům českých společností tím, že jim předal podepsané smlouvy a směnky. Odpovědnost za řádné zaúčtování uzavřených smluv a směnek, zaregistrování zástavních práv a následné vymáhání těchto směnek spadalo do oblasti odpovědnosti statutárních orgánů.

Soud pochybil, pokud uvedl, že obviněný konal na území České republiky, byť zde prokazatelně konat nemohl. Nevzniká pochybnost o tom, že Českou republiku opustil z důvodu politického pronásledování počátkem roku 1994. V letech 1995 a 1996 proto nemohl jednat na jejím území. V dané době nebyl ani členem žádného ze statutárních orgánů některé z českých obchodních společností, neboť před svým odchodem, jak je patrné z výpisů z obchodního rejstříku, rezignoval na členství ve všech statutárních orgánech. Nebyla tudíž naplněna jurisdikce českých soudů. Český soud neměl jurisdikci podle § 20 odst. 2 tr. zák. i proto, že v předmětné době nebyl státním občanem České republiky a neměl v České republice trvalý pobyt. Celé trestní řízení je proto nezákonné od samého počátku.

Stran realizovaných akciových obchodů se společností Daventree Ltd. namítá, že prodej českých veřejně obchodovatelných či jiných akcií z privatizace zahraničním fyzickým ani právnickým osobám nevyžadoval žádného povolení. Tvrzení soudů, že mělo být jakkoli nezákonné prodávat a převádět cenné papíry zahraničním subjektům, je smyšlené a nemající oporu v zákoně. Obžaloba ani následně soudy nebyly schopny poukázat na jakékoli zákonné ustanovení, které mělo být jeho jednáním porušeno. V rozhodné době platný a účinný § 2 odst. 4 zákona o investičních společnostech a investičních fondech stanovil, že investiční fondy a investiční společnosti se řídí běžnými ustanoveními tehdejšího obchodního zákoníku, nestanovil-li tento zákon jinak. Obchodní zákoník nijak neomezoval jakékoli obchody. Obžaloba ani rozsudek soudu prvního i druhého stupně neuvádí jediné z ustanovení, které by bylo jednáním obviněného porušeno. Zákaz uzavírání obchodů mezi majetkově a personálně propojenými subjekty zavedl zákon o investičních společnostech a investičních fondech až dva roky po předmětných transakcích. Jeho ustanovení § 7 odst. 3 a § 7 odst. 9 nemohou být retroaktivně aplikována, soudy o ně nemohou opírat jeho povinnost jednat. Tím, že tak učinily, porušily zásadu nullum crimen sine lege.

Dovolatel v této souvislosti zpochybňuje základní tezi, na které podle něj staví obžaloba i rozsudky obou stupňů, a jíž je skutečnost, že zpětný obchod s téže protistranou je nezákonný a jediným důvodem, proč vznikla škoda na majetku společnosti. Důraz je tak kladen na identitu smluvního partnera, od kterého společnost koupila a po nějaké době opětovně prodala. To je následně skandalizováno jako tzv. „drancovací kolečko“. Identita protistrany není schopna způsobit jakoukoli ztrátu. Zisk a případně ztráta jsou zapříčiněny výkyvy na kapitálovém trhu, a to zcela nezávisle na tom, kdo je protistranou obchodu. Postup soudu zaměřující se na identitu protistrany jako důvodu vzniku účetního rozdílu, kterým je v každé transakci buď účetní zisk, nebo účetní ztráta, je účelový a nesprávný.

Stran nevýhodnosti transakcí uvedl, že soud pochybil, když považoval za platby a odpovídající protihodnotu výlučně platby v hotovosti a zcela pominul, že většina akciových obchodů probíhá ve splátkách. Proto byly vystavovány směnky (tzv. promissory notes), u kterých se jednalo pouze o jištění pohledávek do okamžiku úplného splacení kupní ceny. Sloužily tak jako nástroj pro zajištění dosud nesplacených pohledávek společností. Nesloužily jako platební nástroj, který musí být uplatněn, nýbrž jako forma zajištění. Soudy pochybily, když nerespektovaly zákon č. 191/1950 Sb., který výslovně připouští platbu a zaplacení cizí směnkou a chybně „považoval takovýto postup za nulovou hodnotu a nezaplacení což je samozřejmě po právní stránce zcela chybné.“ Zcela v rozporu s obchodním zákoníkem a v rozporu se zákonem směnečným a šekovým (§ 91-98, § 19) odmítl respektovat smluvní ujednání týkající se použití směnek jako platebního nástroje.

Soudy podle jeho přesvědčení zároveň ignorovaly vyrovnání vzájemných závazků formou započtení a pochybily, pokud hodnoty, které byly předmětem zápočtu pohledávek (akcie společnosti Daventree Ltd.) shledaly jako nulové. Samotné započtení vzájemných závazků bylo plně v souladu s tehdy platným a účinným § 364 obchodního zákoníku. Názor soudu stran jeho závěru, že pohledávky nejsou ani majetkem ani žádnou jinou hodnotou, nýbrž dělají společnosti „prázdné“, pokládá za zcela mylný. Soud rovněž pochybil, pokud se nezabýval otázkou zástavního práva ve smlouvách připravených statutárními orgány, ve kterých bylo sjednáno zástavní právo prodávajícího, registrované ve Středisku cenných papírů. Obě formy zajištění totiž plně zabezpečovaly, že Stratton Ltd. nemohl zakoupené akcie zpeněžit, dokud zcela nezaplatil kupní cenu, za kterou předmětné akcie obchodních společností nabyl.

Pro posouzení viny je podle něho rozhodné určení hodnoty společnosti Daventree Ltd., která byla jak kyperskými, tak českými auditory shodně zjištěna v hodnotě 39,2 miliard korun v roce 1995 – 1996. Odvolací soud tedy nesprávně vycházel z minimální, resp. nulové hodnoty akcií společnosti Daventree Ltd. Tento závěr soudu, ačkoli je zcela nepravdivý, tvoří základ k odůvodnění trestu odnětí svobody a náhrady škody, která mu byla napadeným rozsudkem uložena. Z auditu Daventree Ltd. (jejímž akcionářem byly Harvardské investiční společnosti) vyplývá, že tato společnost vlastnila majetek v hodnotě několika miliard USD, neboť ve svém portfoliu držela akcie ruské petrolejářské společnosti Sidanco, dále společností Segezha, Saratov, Renaissance a jiných. Soud pochybil, když nevycházel stran ocenění majetku společnosti Daventree Ltd. ze závěru auditorské společnosti Grant Thornton, který její majetek ocenil na 39 miliard Kč. Tato auditorská zpráva je podle jeho názoru nezpochybnitelná již z toho důvodu, že znalci opakovaně přiznali, že nejsou dnes již žádným způsobem schopni řádné ocenění této společnosti provést.

Napadený rozsudek staví v prvé řadě na tom, že hodnotu akcií Daventree Ltd. není možné ověřit. Není-li možno hodnotu těchto akcií ověřit, není možné zároveň tvrdit, že jejich nabytím kdokoli utrpěl újmu. Soudy postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo, když neznámé a nezjistitelné hodnoty společností interpretovaly v neprospěch obviněného. Na tomto základě spatřuje extrémní nesoulad mezi právním hodnocením a provedenými důkazy.

Brojí proti vypracovaným znaleckým posudkům, které jsou zcela nesprávné, neboť vycházejí z chybného předpokladu, že účetní hodnota společností odráží její reálnou hodnotu. Rozdíl mezi tržní a účetní hodnotou je prezentován jako jakási ztráta, případně škoda společnosti, běžný účetní goodwill (dobrou pověst) znalci považují za projev trestné činnosti či škody. Závěr, že rozdíl mezi obchodní cenou a účetními hodnotami znamená škodu, je zcela neodborným posouzením. Dovolatel znaleckým posudkům vyčítá, že podle jejich závěrů je vždy ekonomická hodnota aktiv rovna jejich účetní hodnotě a každý rozdíl má za následek vznik škody.

Soudy následně nedostály své povinnosti řádného zjištění skutkového stavu, když pro účely výroku o náhradě škody braly za rozhodující běžné změny tržních hodnot v rámci uzavřených smluv bez ohledu na skutečnost, že žádný z účastníků kapitálového trhu není schopen dopředu znát hodnotu akcií a jejich následný tržní vývoj.

V této souvislosti připomněl, že jakkoli je mu kladeno za vinu pod bodem 99 výroku rozsudku společné jednání s B. V., sám nikdy nebyl v jakémkoli vztahu k společnosti Sklo Union, a.s. Teplice (nikdy nebyl členem statutárního orgánu této společnosti, neměl jakoukoli plnou moc). Uvedená společnost měla své statutární orgány, které jednaly podle svého uvážení a přímo s M. D., případně prostřednictvím D. J. A., který ho v České republice zastupoval.

Porušení práva na spravedlivý proces shledává dále v tom, že obhájcům nebyly podle § 213 odst. 1 tr. ř. předloženy listinné důkazy k nahlédnutím, ale tyto byly pouze čteny. Právo na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že obhajoba neměla možnost vyslovit všechny výhrady proti předkládaným důkazům (zejména u smluv). S odkazem na čl. 6 odst. 3 ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s odkazem na rozsudek ESLP Krasniki proti České republice dovozuje, že veškeré listinné důkazy musí být obhajobě předloženy v přítomnosti obviněného během hlavního líčení a za přítomnosti všech svědků.

V další části svého dovolání soudům vytýká jednostrannost provedeného dokazování a to, že jimi byl kladen důraz na svědeckou výpověď likvidátora HPH Z. Č., případně svědka S. Tyto výpovědi měly být vyloučeny, neboť svědkové nemají osobní znalost skutkových okolností z doby, kdy transakce probíhaly, přičemž namítl i jejich neodbornost.

Zbývá dodat, že v rámci svého mimořádného opravného prostředku vznáší obviněný i další námitky, kdy

ve vztahu k osobě předsedy senátu prvostupňového soudu poukazuje na jeho dřívější členství v KSČ, které pokládá za materiální překážku bránící dotyčnému soudci, aby mohl v dané věci rozhodovat,

tvrdí, že všechny důkazy, na kterých je obžaloba postavena, byly získány nezákonně, shromážděny bez povolení soudu, a proto je není možné použít,

soudům vytýká, že jejich rozhodnutí byla založena na důkazech, které byly získány nezákonným způsobem,

rozporuje stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, když tvrdí, že není možné, aby pro někoho v individuálním případě došlo k zrušení neústavního zákroku orgánu státní moci a pro jiného nikoli,

nesouhlasí s razií Policie ČR v sídlech společností, neboť podle jeho přesvědčení si policie byla vědoma o zaplacení směnkami, které M. D. podepsal, a proto je přesvědčen, že bylo její povinností zjistit, co se stalo s těmito směnkami a proč nikdy nebyly uplatněny.

Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je vyhotoveno v rozsahu 217 stran, přičemž je strukturováno tak, že mimo námitek obsažených na str. 1-10 (kde dovolatel explicitně vyjadřuje dovolací důvody, o které svůj mimořádný opravný prostředek opírá) své další výhrady (mnohdy opakovaně) uplatňuje pod body 1-732 (při vynechání číslování 481-488 a 490-491), jeví se vhodné (pro konkretizaci, v které části dovolání tu či onu námitku uplatňuje) opětovně poukázat ve stručnosti na obsahové zaměření jednotlivých námitek, a to v podstatě ve shodě s jejich sumarizací státním zástupcem obsaženou v jeho vyjádření k dovolání obviněného. Lze poukázat na to, že obviněný:

V bodech 1.–17. rozvádí nezákonnost uskutečněných prohlídek jiných prostor, přičemž se neztotožňuje se stanoviskem pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 31/10. Ve vztahu k předsedovi senátu nalézacího soudu uplatňuje námitku jeho dřívějšího členství v Komunistické straně Československa, přičemž se domnívá, že předseda senátu byl za odměnu za jeho odsouzení „povýšen“. Soud vycházel z nedostatečných odborných podkladů, staví se „podjatě“ k cizím právním úpravám a nezabýval se konkrétními obchody detailně. V době svého jednání neporušil žádný konkrétní předpis.
V bodech 18.–21. nesouhlasí s postupem soudu prvního stupně, který při zpracování odůvodnění rozhodnutí poukázal na vlastní pochybení, k nimž došlo při vyhlášení odsuzujícího rozsudku.
V bodech 22.–46. namítá, že soudy nedůvodně považovaly za úhradu pouze platbu v hotovosti, přičemž nerespektovaly, že k úhradě závazku může dojít i jinou formou. Zdůrazňuje, že v dané věci existovalo zástavní právo prodávajícího oproti kupujícímu registrované ve Středisku cenných papírů. Namítá, že k věci měli být jako svědci vyslechnuti pan A. a D., případně další osoby ze společnosti Stratton. Zpochybňuje závěr soudů, že si počínal nedovoleně v případě prodeje akcií do zahraničí, respektive v případě nabytí akcií společností z oblasti východní Evropy, stejně jako nesprávnost přeměny fondu na běžnou akciovou společnost. Pokud jde o úhradu kupní ceny za převáděné akcie, má za to, že soud nepřípustně přesouval odpovědnost za splacení kupní ceny kupujícím na prodávajícího, což následně účelově kriminalizuje. V této souvislosti argumentuje tím, že vydával pouze burzovní příkazy, neuzavíral konkrétní kupní smlouvy.
V bodech 47.–53. zpochybňuje závěr soudu o tom, které osoby jsou osobami jednajícími v omylu, což dle jeho názoru zpochybňuje základní předpoklad trestní odpovědnosti pro zločin podvodu. V návaznosti na to pod body 54. – 65. obdobnou vadu vytýká rovněž i ve vztahu k omylu členů představenstva.
V bodech 66.–73. se zabývá správností znaleckých posudků zpracovaných ve věci, přičemž má za to, že znalci nezohlednili tržní hodnotu společností, jejichž cenné papíry harvardské společnosti nabývaly jako protihodnotu.
V bodech 74.–81. zpochybňuje dílčí závěry soudů, že údajnou nulovou hodnotu společností, jejichž cenné papíry byly nabírány inkriminovanými obchody, odvozovaly od skutečnosti, že se jednalo o akcie neobchodovatelné.
V bodech 82.–91. soudu vytýká použití některých pojmů, jež dle jeho názoru soud dezinterpretoval.
V bodech 92.–103. se zabývá povahou konkrétních smluv o převodu cenných papírů, přičemž dovozuje, že tyto byly učiněny po právu a nebyly založeny na jakémkoliv omylu.
V bodech 104.–140. opakuje v souhrnu své dosavadní námitky, přičemž odkazuje jednak na některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a dále též na mezinárodní dokumenty, jež mu zaručují práva, která byla dle jeho názoru postupem soudů porušena. Opakuje svou argumentaci, že příslušné smlouvy byly uzavírány statutárními orgány zainteresovaných společností, což nemohl nijak ovlivnit. Opakovaně namítá nezohlednění hodnoty inkriminovaných společností, přičemž dovozuje, že z hlediska jejich hodnoty nebyl zohledněn tzv. Goodwill.
V bodech 141.–156. poukazuje na ustanovení § 17a zákona č. 242/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, z něhož vyplývá, že obchody uskutečněné přes regulovaný trh jsou považovány za obchody uzavřené s odbornou péčí.
V bodě 157. namítá nedostatek jurisdikce orgánů České republiky, přičemž se zabývá i hlediskem místní působnosti trestněprávních norem. V této souvislosti namítá, že § 17 odst. 2 trestního zákona je protiústavní.
V bodech 158.–160. zpochybňuje nezávislost soudce, jehož právní závěry byly chybné a podjaté.
V bodech 161.–165. namítá promlčení trestných činů, pro něž je stíhán, přičemž sám vykládá principy běhu promlčecích lhůt.
V bodech 166.–207. opakuje své námitky porušení zásady presumpce neviny, porušení práva na rovnost zbraní a zdůrazňuje nezákonnost důkazního řízení.
V bodech 208.–236. nesouhlasí s přístupem soudu k hodnocení výpovědí svědka Č., namítá, že výpověď tohoto svědka je pouze prostředečná, a v této souvislosti odkazuje na anglosaskou doktrínu nepřípustnosti tzv. „hearsay evidence“. Ve vztahu ke znaleckým posudkům namítá, že tyto byly zpracovány osobami zapojenými na bývalou státní bezpečnost či určité náboženské kruhy, či dokonce na „zahraniční informační služby“. Znaleckým posudkům dále vytýká, že se zabývaly okolnostmi, které nebyly předmětem obžaloby. Procesní pochybení spatřuje v postupu soudu při provádění listinných důkazů, když namítá, že jejich čtení je „anachronickou pozůstalostí totalitního režimu“. Rozebírá dále konkrétní výpovědi jednotlivých svědků, z nichž dovozuje vlastní skutkové závěry.
V bodech 237.–245. opětovně poukazuje na nedostatky při zjišťování skutkového stavu, když nebyla ověřována autenticita smluv, některé z nich ani nebyly podepsané a zároveň tvrdí, že o transakcích nerozhodoval on sám, nýbrž burzovní makléři ze společnosti HBS. Ani po samotné realizaci transakcí nic neřídil, neboť jasné a zjevné příkazy dával M. D. V bodech 246.- 250. kritizuje vyvozování jeho viny soudem na základě spekulativních závěrů.
V bodech 251.-293. popisuje své působení v harvardských společnostech, které ukončil již v roce 1993 a dále se zdržoval v zahraničí. Domáhá se rovněž beztrestnosti svého jednání s ohledem na přivolení poškozeného.
V bodech 294.–300. zpochybňuje závěry soudu o protiprávnosti přeměny Harvardských investičních fondů na akciové společnosti, když žádný právní předpis v době jejich přeměny účinný nikterak nezakazoval přeměny investiční společnosti na jiný podnikatelský subjekt (§ 35i zákona č. 248/1992 Sb.) a jejich přeměna byla schválena rovněž Ministerstvem financí.
V bodech 301.–320. dovozuje, že byl stíhán za to, že neinformoval akcionáře, třebaže takovou povinnost nikdy neměl a argumentuje též povinností mlčenlivosti orgánů investičních společností, resp. fondů. Ve vztahu k přisouzené skutkové podstatě namítá, že tato byla rozšířena novelou z roku 1997 o znak „zamlčení podstatné skutečnosti“, avšak v rozhodné době tento znak v trestním zákoně obsažen nebyl.
V bodech 321.-355. rozebírá povahu jednotlivých obchodů, přičemž zdůrazňuje, že se jednalo o standardní obchody se společností Stratton, přičemž platby za tyto obchody byly zajištěny směnkami. Cílem transakcí bylo vytvoření kontrolních balíků v konkrétních společnostech ve spolupráci se společností Stratton. Zdůrazňuje, že část obchodů proběhla v době, kdy příslušné fondy již byly přeměněny na běžné akciové společnosti. Z toho dovozuje, že jemu dříve vystavené plné moci již zanikly. Ve vztahu k mechanismu jednotlivých obchodů namítá, že samotným vydáním příkazu k prodeji nemohlo dojít ke škodě, neboť takto vydaný příkaz k prodeji nemá přímý vztah k zaplacení příslušné kupní ceny.
V bodech 356.–372. se obšírně zabývá povahou zajištění převodu cenných papírů z harvardských společností. Předkládá přitom vlastní překlad příslušných zajišťovacích smluvních institutů a dovozuje, že překlad provedený soudním tlumočníkem je v tomto směru nepřesný, a to k jeho tíži. Zároveň opětovně zdůrazňuje existenci zástavního práva k převáděným akciím u Střediska cenných papírů.
V bodech 373.–387. zpochybňuje svou odpovědnost za podvod s tím, že ze strany M. D. nedošlo k uhrazení kupní ceny. Upozorňuje, že nikdy nepřevzal povinnost ručit za splacení takto vzniklého dluhu, což bylo odpovědností příslušných představenstev. Zároveň namítá, že práva vyplývající z příslušných směnek neuplatnil svědek Č. z pozice likvidátora harvardského průmyslového holdingu, v čemž spatřuje porušení povinností tohoto svědka.
V bodech 388.–389. zpochybňuje závěr soudu o tom, že „vyvedl“ akcie předmětných podniků do zahraničí a argumentuje tím, že převody cenných papírů do zahraničí byly a jsou legální.
V bodech 390.–391. obrací pozornost k opětovně zmíněnému mnohonásobnému zajištění obchodů.
V bodech 392.–409. popisuje působení M. D. a dále opakuje své argumenty, že za přisouzené jednání nemůže být trestně odpovědný.
V bodech 410.–443. pak argumentuje tím, že rovněž akcie veřejně neobchodovatelných společností mohou být významnou hodnotou a v této souvislosti poskytuje přehled aktiv vlastněných společností Daventree. Z toho dovozuje, že uskutečněné inkriminované obchody byly zcela ekvivalentní.
V bodech 444.– 480. zpochybňuje svou vinu ve vztahu k jednáním uvedeným pod body 93 – 98 rozsudku. Námitky lze shrnout tak, že se jednalo o běžné obchody, jejichž ztrátovost vyplývala z běžných výkyvů kurzů v rámci příslušného trhu.
V bodech 492.-612. rozsáhle rozvádí své již dříve vyjádřené námitky proti znaleckým posudkům. V tomto směru, kromě již dříve uplatněných námitek, obviněný namítá, že znalci použili oceňovací metody ve smyslu právní úpravy, jež v době jeho jednání nebyla účinná, v čemž shledává nepřípustnou retroaktivitu. Ve vztahu ke zvolené metodice obviněný rozsáhle demonstruje na případech konkrétních zahraničních společností jím prosazovaný rozdíl mezi účetní a tržní hodnotou společnosti a v této souvislosti zdůrazňuje hodnotu nemateriálních složek společnosti. Své závěry pak podporuje i citací tezí některých ekonomických teorií. Dále uplatňuje rovněž četné námitky přímo proti osobám samotných znalců, když zpochybňuje jejich náležitou odbornost.
V bodech 613.–732. odkazuje na právní úpravu směnečného a šekového práva a zpochybňuje hodnocení soudů ve vztahu k zajišťovacím směnkám podle cizího práva. Soudům rovněž vytýká, že se nezabývaly provedenými zápočty, které považuje za zcela legitimní prostředek splnění závazků.

S ohledem na shora vymezené skutečnosti obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby ve věci sám rozhodl a obžaloby jej zprostil. Zároveň uvedl, že pouze pro účely navrhovaného rozhodnutí souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.


2. Obviněný Ing. B. V., CSc.

podal prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podaným dovoláním se rovněž dovolává ochrany svého práva na spravedlivý proces a z toho plynoucího práva na spravedlivé rozhodnutí podle čl. 36 odst. 4 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), a ochrany svého práva být stíhán jen zákonným způsobem podle čl. 8 odst. 2 Listiny.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku (bod III.) poukazuje v prvé řadě na to, že z právní úpravy trestného činu podvodu a konstantní judikatury jednoznačně plyne, že objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije, nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici, jíž vznikne škoda nikoli nepatrná na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Protože z popisu objektivní stránky skutku obsaženého ve výroku napadeného rozsudku pod bodem III./99 plyne, že majetkové dispozice stran akciových obchodů ve dnech 30. až 31. 5. 1996 a při uzavření smlouvy dne 30. 6. 1996 za společnost Sklo union, a.s. Teplice prováděl osobně, popsané jednání nemůže naplňovat zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nebyla totiž naplněna podmínka, že někoho oklamal a ten učinil majetkovou dispozici, neboť sám měl k transakcím potřebné pravomoci.

S odkazem na rozhodnutí NS 26/2004 – T 634 a stanovisko PR, č. 10 dovozuje, že se z jeho strany nemohlo jednat o trestný čin podvodu, když napadený rozsudek je se zmíněnými ve zřetelném a zcela evidentním rozporu. Nesouhlasí s kvalifikačními úvahami napadeného rozsudku hodnotící v návaznosti na dovození podvodného jednání V. K. (str. 35-36) jeho jednání jako následné kroky spolupachatele trestného činu podvodu, u něhož dostačuje, že se svým jednáním stal pouze jedním z článků řetězu všech jednání, které jsou ve svém celku podvodem, za který je rovněž trestně odpovědný. Vůči této argumentaci namítá, že V. K. nebyl nikdy obviněn, obžalován, ani odsouzen pro jednání spočívající v podvodném nalákání DIKů na investování do harvardských fondů či v podvodném vylákání plných mocí, které ho opravňovaly k nakládání s jejich majetkem. Napadený rozsudek tak staví právní kvalifikaci (potažmo i u něj) na skutkových okolnostech, které nikdy nebyly předmětem trestního stíhání žádného z nich a tedy ani předmětem relevantního dokazování. S odkazem na ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. namítá porušení svého základního práva být stíhán jen zákonným způsobem.

Závěry napadeného rozsudku o jeho spolupachatelství pokládá za rozporné s jeho výrokovou částí. Ve výroku pod body I. až II. je popsán skutek V. K. a pod bodem III. skutek jeho s tím, že každý měl údajně způsobit škodu pouze ve své části výroku uvedenou, čemuž odpovídá rovněž výrok o náhradě škody, v níž byl zavázán k náhradě pouze v rozsahu tvrzeném pod bodem III. a V. K. pouze v části zbývající. Takový popis skutku, resp. učiněná skutková zjištění vylučují právní posouzení jeho jednání jako spolupachatelství. Z ustanovení § 23 tr. zákoníku plyne, že v případě spolupachatelství odpovídá každá z jednajících osob, jako by trestný čin spáchala sama, tedy každému se přičítá stejný rozsah spáchaného trestného činu včetně jeho následku (celá škoda apod.). Na tom podle přesvědčení dovolatele nemůže nic změnit ani úprava skutku, kterou provedl napadený rozsudek, pokud vložil do návětí bodu III./99 na začátek nově slova „společně s obžalovaným V. K.“. Odvolací soud deklarující, že důsledně dbal zásady zákazu reformace in peius (např. str. 31), doplnil popis skutku po dokazování (opakovaným provedením 4 ks listinných důkazů o založení společnosti Harms Holdings Co. Ltd.) nemajícím žádnou vypovídací hodnotu ve vztahu k této změně.

K rozhodování ve společnosti Sklo Union, a.s. Teplice, hodnocenému napadeným rozsudkem jako součást celkového podvodu V. K., zdůrazňuje, že ze svědeckých výpovědí tehdejších členů představenstva Ing. D., Ing. B. a Ing. P. plyne, že v rozhodnou dobu byla majoritním akcionářem společnosti Sklo Union, a.s., Teplice (dále „SUT“), společnost Stratton Investment Company Ltd., za níž se jednání představenstva účastnil D. J. A. Strategická rozhodnutí o nakládání s majetkem byla v kompetenci akcionářů a valné hromady, která byla ovládána právě uvedeným majoritním akcionářem, jenž vydával příkazy, které se musely plnit. Opakované návrhy na výslech D. J. A. a M. D. jako vrcholového představitele majoritního akcionáře byly soudy obou stupňů odmítnuty bez bližšího zdůvodnění pro jejich nepotřebnost. Na okraj této části dovolání doplňuje, že právní věta ve výrokové části napadeného rozsudku zní mimo jiné tak, že sebe nebo jiného ke škodě cizího majetku obohatil, ač odsouzený skutek žádné skutkové zjištění o jeho osobním obohacení neobsahuje.

Obviněný má za to (bod IV.), že není-li omylu u osoby, která činila majetkovou dispozici, ale byla jí přesto úmyslně způsobena škoda na cizím majetku, nemůže jít o trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Takové jednání je možné posoudit pouze jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, případně trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku.

Ve vztahu k obchodům ze dnů 30. až 31. 5. 1996 [bod III./99 výroku rozsudku, část návětí a jednání pod písmeny a) až i) včetně dovětku] uvádí, že je zcela zjevné, že škoda jednáním v této části způsobena nebyla a není kryta ani tam uvedeným popisem jeho subjektivní stránky. Proto se nemůže jednat ani o případné trestné činy zpronevěry, příp. porušení povinnosti při správě cizího majetku. Ačkoli odvolací soud v napadeném rozsudku v popisu skutku deklaruje srozumění dovolatele s tím, že výsledkem těchto obchodů bude ztráta společnosti SUT ve výši 470.810.703,80 Kč, dalším popisem jednání i jeho subjektivní stránky to však vyvrací.

K subjektivní a objektivní stránce, jak je popsána ve výroku napadeného rozsudku, uvádí, že ze skutkových zjištění napadeného rozsudku vyplývá, že svým jednáním a úmysly nesledoval akciovými obchody ve dnech 30. až 31. 5. 1996 způsobení škody jimi samotnými, ale vytvoření umělých závazků s cílem je obratem z účetnictví společnosti SUT vyvést pvodem na kupujícího jiných aktiv společnosti, aby tak mohly být zápočtem na kupní cenu účetně krýt (z části) ve skutečnosti bezúplatné převody dalších aktiv společnosti SUT na jiného. K tomuto poznamenává, že přičítání ztráty z těchto obchodů, které měly sloužit a sloužily dle tvrzení napadeného rozsudku pouze k zakrytí reálně nezaplacených jiných obchodů, ke škodě z těchto jiných obchodů, je zjevně přičítáním škody k jeho tíži dvakrát, což je vyloučeno. Mimo to usuzuje, že rovněž v této části upravil napadený rozsudek popis skutku oproti rozsudku nalézacího soudu (když vypustil skutkové zjištění z výroku jeho rozsudku na č. l. 32 o tom, že byl srozuměn s tím, že výsledkem těchto převodů mimo ztráty pro společnost SUT, „je neodůvodněné zvýhodnění jiných společností zejména Harvardského průmyslového holdingu, a.s. … a tak vznikla společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, respektive jejímu právnímu nástupci Harvardský průmyslový holding, a.s., v likvidaci škoda ve výši…“), přes opětovnou deklaraci respektování zásady reformace in peius, zjevně v jeho neprospěch, neboť objektivně důkazně doložený fakt (č. l. 44 obžaloby), že společnost Harvardský průmyslový holding, a.s. (dále jen „HPH“) byla těmito obchody zvýhodněna, se neslučuje s tím, že měla být současně jako právní nástupce společnosti SUT zde odsouzeným jednáním poškozena. Odkázal přitom na výslech pracovníka znaleckého ústavu Bohemia Experts, s.r.o., Ing. Knápka, který uvedl, že není možné, aby tentýž subjekt z téhož obchodu byl současně zvýhodněn i poškozen.

Následně poukázal na čl. 4 Smlouvy o sloučení ze dne 20. 6. 1996 stanovící zánik veškerých závazkových vztahů mezi společnostmi podílejícími se na akciových obchodech, které proběhly ve dnech 30. až 31. 5. 1996. Skutečnost, že „stále stejnou osobou“, se kterou transakce proběhly, je HPH a Harvardská finanční společnost, a.s. (dále „HFS“), přičemž HPH je po sloučení právním nástupcem SUT, vylučuje možnost způsobení škody této osobě (HPH), která z těchto transakcí naopak měla prospěch. Na tomto základě považuje za nepravděpodobné, že by pohledávky HPH ke SUT byly nějak použity, když sloučením zanikly. Pokud použity byly, není rozsudkem skutek dostatečně popsán. Není zřejmé, o jaké konkrétní transakce se jednalo a kdo za ně odpovídá. Teoreticky mohly být užity v neprospěch SUT, ale současně pouze ve prospěch HPH. Jejich sloučení však tento rozdíl smazalo. Pokud přesto aktiva, která transakcemi uvedenými v bodě III./99 a) – i) HPH někdo později zpronevěřil, mělo by se prokázat, jak se to stalo a kdo takovou transakci podepsal.

Zdůraznil, že byl obviněn pouze pro transakce uvedené ve výrokové části rozsudku v bodě III./99 a) – i), které obohatily HPH a HFS, která se sloučila se společností SUT do HPH. Z dodatečného manipulování se závazky SUT nebo pohledávkami HPH z obchodů ve dnech 30. – 31. 5. 1996 obviněn nebyl. Z formulace rozsudku (v jeho výroku či odůvodnění) není jasné, o jaké konkrétní transakce se mělo jednat a jaký k nim měl mít vztah. Žádný listinný důkaz s jeho podpisem, prokazující, že po sloučení společnosti SUT s HPH, nějaká dodatečná transakce s pohledávkami HPH za SUT proběhla a že ji podepsal, soudu předložen nebyl. Pokud by HPH za tuto pohledávku dostal bezcenný majetek, mělo by být řečeno, kdo tuto pohledávku zpronevěřil.

Dále zmiňuje (část V.), že pro obchod ze dne 30. 6. 1996 nebyl nikdy obviněn. Argumentaci soudu druhého stupně na jeho odvolací námitku nelze akceptovat v rovině věcné ani v rovině právní. Porovnáním výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002 a jeho odůvodnění dospívá k závěru, že na uvedené usnesení nelze vztáhnout odvolacím soudem zmíněný judikát Ústavního soudu ve směru tolerujícím ne zcela pregnantní popis skutku právě s ohledem na počáteční stádium trestního řízení. Podle obviněného je patrné, že policejní orgán měl k stíhaným obchodům zcela přesné a detailní informace, ale způsobem odporujícím zákonu je vtělil nikoli do výroku, ale do odůvodnění.

Na tomto základě se dovolává ústavního práva být stíhán jen zákonným způsobem včetně toho, aby v souladu s § 160 tr. ř., ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen popis skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. V usnesení obsažený obecný popis o nepojmenovaných obchodech v době od 1. 2. 1996 do 30. 5. 1996 podle něj umožňuje postih všech nebo pouze libovolných obchodů v tomto období dle vlastního výběru. Zaměnitelnost skutku, která je dokreslována právě odsouzeným obchodem ze dne 30. 6. 1996, svědčí o protiústavnosti a nezákonnosti napadeného usnesení, k němuž by nemělo být přihlíženo. Tento závěr opírá i o následné vývody učiněné s poukazem na policejním orgánem vydané opravné usnesení, následné upozornění ze dne 8. 9. 2005 a vztah ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., § 176 odst. 2 tr. ř. a § 160 odst. 1, 5 tr. ř. v případech pokračujícího trestného činu, „o který v dané věci jde nebo má jít“. Setrvává na stanovisku, že usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002 je protiústavní a na tom, že pravomocným odsuzujícím rozsudkem bylo porušeno jeho ústavní právo být stíhán pouze zákonným způsobem.

Následně obviněný namítá (bod V./2), že napadený rozsudek se nevypořádal s jeho odvolací námitkou, že smlouva ze dne 30. 6. 1996, o níž se ve výrokové části tvrdí, že ji podepsal, jeho podpis neobsahuje. Odvolací soud se nevypořádal ani s další související námitkou, že podle zjištění Policie, jakož i znaleckého ústavu Bohemia Experts, s.r.o., bylo o této smlouvě, která odvolatelův podpis neobsahuje, a plněních z ní účtováno jinak, než návrh smlouvy předpokládal.

V bodě V./3 obviněný namítá, že v napadeném rozsudku není hmotně právně přijatelným způsobem vyčíslena škoda, přičemž z popisu skutku není bez pochybností zřejmé, zda vůbec škoda vznikla, případně v jaké výši. Dovozuje, že napadený rozsudek sice deklaruje škodu vzniklou prodejem dceřiných společností SUT ve výši 1.742.770.000,- Kč, z jím popsaného obchodu však plyne, že vyčíslení škody postavil na smluvní ceně ze smlouvy ze dne 30. 6. 1996. S odkazem na rozhodnutí TR NS 17/2005 – T 804 uzavírá, že je třeba vycházet ze skutečné hodnoty věci a nikoli z výše dohodnuté částky, když ze smluvní ceny lze vycházet pouze u poctivých závazkových vztahů. Napadeným rozsudkem vyčíslená škoda tedy neodpovídá zákonným požadavkům a judikaturní úpravě.

Zároveň usuzuje (bod V./4a), že napadený rozsudek vypustil z rozsudku nalézacího soudu z návětí k bodu I. jeho skutkové zjištění, že hodnotu cenných papírů Daventree Ltd., které měly být v obchodu ze dne 30. 6. 1996 rovněž protihodnotou, nebylo možno ověřit. V této souvislosti opětovně poukazuje na zákaz reformace in peius, když podle jeho přesvědčení lze úspěšně pochybovat o tom, že tato úprava skutku nezhoršila jeho postavení. Jeho ponechání by i z tohoto pohledu zpochybňovalo konstrukci o způsobené škodě či její výši, protože nemožnost ověřit hodnotu neznamená bez dalšího její hodnotu nulovou.

V bodě V./4b namítá, že se napadený rozsudek nevypořádal s dalšími v podaném odvolání uplatněnými námitkami.

Protože tímto postupem odvolacího soudu (bod VI.) bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zahrnující právo na spravedlivé a vyčerpávající projednání každé věci, navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a rozhodl o jeho zproštění obžaloby v plném rozsahu.


Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. k obviněnými podaným dovoláním písemně vyjádřil, kdy po shrnutí jejich obsahu uvedl následující skutečnosti:

1) V dovolání obviněného Ing. B. V., CSc. shledává relevantní jeho námitku, že svým jednáním nenaplnil objektivní stránku zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku pro absenci konkrétní majetkové dispozice osobou jednající v omylu. K této námitce státní zástupce uvádí, že z popisu skutku vyplývá, že se ho obviněný dopustil několika okruhy jednání. Jedním okruhem byla konkrétní majetková dispozice s cennými papíry různých českých akciových společností z portfolia obviněným reprezentované společnosti SUT, kdy nejprve za určitou cenu takovéto cenné papíry nakoupil a v podstatě vzápětí tytéž cenné papíry se ztrátou prodal, čímž způsobil společnosti SUT škodu přesahující hranici škody velkého rozsahu. Zároveň svým dalším jednáním odkoupil pro společnost SUT od společnosti Stratton Investment cenné papíry účelově vyvedené jednáním obviněného V. K., přičemž hodnotu takto nabytých cenných papírů uhradil současným převzetím závazků společnosti Stratton Investment vzniklých v důsledku předchozího jednání obviněného V. K., popsaného pod body 1. – 98. rozsudku vrchního soudu. Následně však takto nabyté a další cenné papíry vyvedl z majetku společnosti SUT tím způsobem, že část cenných papírů převedl jednak na společnost Harms Holdings Co. Ltd., přičemž jako protihodnotu obdržel veřejně neobchodovatelné cenné papíry této offshore společnosti a následně převedl akcie společnosti Harms Holdings Co. Ltd. a rovněž další bonitní akcie z portfolia společnosti SUT na společnost Daventree Ltd., zastoupenou V. K. Jako protihodnotu z tohoto obchodu pak jednak společnost SUT převedla na společnost Daventree Ltd. dříve nabyté závazky získané od společnosti Stratton Investment, jednak obdržela vlastní akcie offshore společnosti Daventree Ltd., čímž zároveň došlo k účelovému splynutí pohledávek harvardských společností s odpovídajícími závazky jejich dlužníků, přičemž tak došlo ke stavu, kdy závazky nesplnily osoby, z jejichž jednání vznikly a zároveň došlo k vyvedení akcií dceřiných společností společnosti SUT, čímž byla právnímu nástupci, společnosti HPH způsobena škoda ve výši přesahující hranici škody velkého rozsahu. Z popisu jednání obviněného zároveň vyplývá, že uvedeného jednání se měl dopustit společně s obviněným K.

Podle státního zástupce v uvedeném popisu sice nejsou zcela pregnantně vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména pokud jde o skutečnost, že obviněný uvedl někoho v omyl a právě v důsledku tohoto omylu způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, je však třeba přihlédnout k závěru odvolacího soudu, jenž poukázal na propojenost jednání obou obviněných. Z popisu skutku vyplývá, že jednání obviněného spočívající ve vyvádění bonitních aktiv bylo složkou jednání směřujícího k způsobení škody ve vzájemné koordinaci s obviněným K., neboť umožnilo zakončení celého komplexu transakcí, na jehož konci stála společnost HPH – v likvidaci (vzniklá splynutím harvardských společností a obviněným V. zastupované společnosti SUT) bez relevantního majetku. Shledává tak opodstatněným závěr odvolacího soudu, že v případě spolupachatelství není nezbytně nutné, aby všichni spolupachatelé bezezbytku naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu spáchaného společným jednáním, nýbrž postačí, pokud je skutková podstata trestného činu naplněna v souhrnu dílčích jednání spolupachatelů.

K možnosti jiné právní kvalifikace skutku uvedl, že o ní by bylo možno uvažovat, pokud by bylo jednání dovolatele posuzováno izolovaně, bez souvislosti s předchozím jednáním obviněného K., u něhož však o uvádění v omyl (v několika aspektech) nelze mít pochyb. Tak tomu ovšem podle skutkových zjištění soudů nebylo. Obviněný V. sebe a jiného obohatil popsaným jednáním za situace, kdy si byl vědom, že spoluobviněný K. uváděl jiné osoby (akcionáře harvardských společností) v omyl. Pokud jde o obviněným proponované právní kvalifikace (§ 220 tr. zákoníku, resp. § 206 tr. zákoníku) má státní zástupce za to, že by připadaly – hypoteticky – v úvahu obě uvedené právní kvalifikace ve vícečinném souběhu. Pokud jde o jednání popsané pod bodem 99. písm. a) – i), bylo by podle něho možno uvažovat o právní kvalifikaci jeho jednání jako o zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Tím by však nebylo jednání obviněného zdaleka vyčerpáno. Zdůrazňuje i navazující část jednání obviněného (specifikované v závětí bodu 99.), které by samo o sobě – opět posuzováno izolovaně a ryze hypoteticky – naplňovalo znaky zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněným uvažovanému právnímu závěru přitom dle státního zástupce nelze přisvědčit ze dvou základních důvodů. Prvým je právě hranice mezi trestným činem podvodu na straně jedné a trestnými činy porušení povinnosti při správě cizího majetku a zpronevěry na straně druhé, jíž tvoří právě předchozí úmysl sebe nebo jiného obohatit. Tuto hranici přitom obviněný překročil právě tím, že jeho jednání bylo od počátku zjevně koordinováno s jednáním obviněného K. a ve vzájemné shodě směřovalo k témuž cíli. Druhým základním důvodem je to, že obviněným uvažované právní posouzení by pro něj nemohlo být příznivější. Jeho jednání, jak je popsáno v napadeném rozsudku, by totiž nenaplňovalo buď jednu, nebo druhou uvažovanou právní kvalifikaci, ale každá z popsaných složek jednání by naplnila jednu z nich. Dopustil by se tak vícečinného souběhu dvou zločinů, nikoli zločinu jediného, což by pro něj bylo méně příznivé, než závěr, k němuž dospěly soudy obou stupňů.

Státní zástupce nesouhlasí ani s námitkou, že obviněný svým jednáním nezpůsobil škodu, popřípadě, že taková škoda mu byla k tíži přičtena dvakrát. Pokud jde o znak škody, za škodu je třeba považovat újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Z popisu skutku uvedeného v rozsudku soudu odvolacího je přitom vznik uvedené škody vyjádřen zřetelně. Za škodu je třeba považovat v případě jednání uvedeného pod dílčími body a) – i) rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou uvedených akcií. Z popisu skutku je patrné, že uvedené obchody byly zcela zjevně úmyslně ztrátové. Pokud jde o navazující jednání (popsané v závětí bodu 99. rozsudku), jde o souhrn cen akcií jednáním obviněného vyvedených do sféry kyperských společností ovládaných obviněným V. K. Upozornil, že odvolací soud provedl korekci vzniklé škody výrazně ve prospěch obviněného oproti rozsudku soudu nalézacího a zřetelně odlišil konkrétní výši škody podle obou, obviněným použitých forem jednání.

Odvolací soud podle něho rovněž přesvědčivě dovodil, proč nebylo možno obviněnému V. přičíst k tíži vyvedení akcií Harms Holdings Co. Ltd. z majetku společnosti SUT, když ze skutkových zjištění vyplývá, že takové akcie byly bez hodnoty. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu pak není rozhodné, že následně došlo ke sloučení společností HPH a SUT, když jednak v okamžiku jednání obviněného se jednalo o dva samostatné právní subjekty, jednak samotné sloučení bylo součástí celé transakce, jejímž cílem bylo kompletní vyvedení majetku na úkor akcionářů všech zúčastněných společností.

Stejně tak neakceptuje výhradu obviněného, pokud namítá, že zápočet existujících smluvních závazků proti kupní ceně akcií není protiprávní. Smyslem prováděného zápočtu totiž nebylo reálně uhradit kupní cenu a předmětné akcie, ale s podvodným úmyslem vyvést bonitní aktiva z majetku harvardských společností a společnosti Sklo Union, a.s. Jednalo se tak o jednání protiprávní ve svém celku, třebaže dílčí komponenty takového jednání odpovídaly formálně úkonům učiněným po právu. Neztotožňuje se ani s námitkou, že soudy při stanovení výše škody přihlédly ke smluvené ceně převáděných akcií a nikoli k jejich skutečné ceně, což považuje za rozporné se zákonem. Uvádí, že je třeba přihlédnout k tomu, že právě smluvená cena byla tím nástrojem, který směřoval k vyvedení majetku. Pokud by předmětné akciové obchody probíhaly za standardních podmínek, cena by byla adekvátní a ke škodě by nemohlo dojít (resp. v případě standardních podmínek by se jednalo pouze o hospodářskou ztrátu). Výše škody je dána účelově stanoveným rozdílem takto nastavených cen, z čehož však nelze dovozovat rozpor se zákonem.

Státní zástupce uzavřel, že z pohledu vlastní hmotněprávní kvalifikace je nezbytné považovat dovolání obviněného Ing. B. V., CSc., za zjevně neopodstatněné.

Opodstatněnost podle něho nelze přiznat ani námitce obviněného ohledně nedodržení totožnosti skutku, resp. námitce, že pro část jednání, jímž byl obviněný uznán vinným, nebylo jeho trestní stíhání zahájeno. S připomenutím toho, co tvoří podstatu skutku a co zakládá jeho totožnost, zastává názor, že soudy obou stupňů v intencích tohoto vymezení posuzovaly, zda v dané věci je dána souvislost alespoň v podstatných rysech, zejména v následku, jímž je v daném případě ohrožení objektu, tj. zájmu společnosti na ochraně majetku dalších osob. V případě projednávané trestné činnosti je navíc zřejmé, že vzhledem k provázanosti jednotlivých kroků a relativní sofistikovanosti provádění jednotlivých transakcí, docházelo v průběhu trestního stíhání k upřesněním a rozvinutím popisu jednání obviněného. Podstatou zásady totožnosti skutku je však totožnost skutku jako takového (tj. vůlí ovládaného jednání obviněného, resp. popřípadě zdržení se jednání a takto vzniklého následku), nikoli totožnost samotného popisu takového skutku. Naopak je zcela logické, a to tím spíše ve věcech obdobně rozsáhlých, že v průběhu trestního řízení docházelo k upřesnění konkrétního popisu jednání obviněného. Závěry soudu odvolacího k této otázce tedy považuje za správné.

Pokud jde o námitky obviněného zaměřené proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, lze je podle hodnocení státního zástupce považovat dílem za námitky skutkové povahy, jež obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, dílem za námitky nepřípustné, neboť jsou obsahově zaměřeny pouze proti důvodům napadeného rozhodnutí (§ 265a odst. 4 tr. ř.). Oproti tomu má státní zástupce za to, že odvolací soud se se všemi námitkami obviněného náležitě a správně vypořádal. Pokud jde o tvrzení obviněného, že jednu z inkriminovaných smluv nepodepsal, jde podle něho primárně o námitku skutkového charakteru. Z celkového kontextu jeho jednání je však patrné, že i kdyby byla tato námitka relevantní, je zřejmé, že k obchodu došlo vždy z popudu obviněného, na čemž nic nemůže změnit ani konkrétní nedodržení náležité formy takového úkonu.

Následně státní zástupce poukázal na obviněným namítané porušení principu zákazu reformationis in peius, pokud jde o skutečnou hodnotu akcií společnosti Daventree Ltd., resp. vypořádání se s podstatnými skutečnostmi ohledně skutečné hodnoty těchto akcií. V tomto směru jde však podle něho rovněž o námitky skutkové povahy, jimiž obviněný polemizuje se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů v tom směru, že uvedené akcie deklarovanou hodnotu reálně neměly. Tento závěr soudů lze přitom považovat za náležitě důkazně podložený a správný. Jde zároveň o námitku, kterou se odvolací soud již rovněž zabýval (str. 35 jeho rozsudku). K tomu dodal, že pokud by hodnota akcií společnosti Daventree Ltd. byla reálná, celý řetězec navazujících transakcí by postrádal jakýkoli ekonomický smysl a jednalo by se tak ze strany obviněných o zcela iracionální zatížení jimi řízených společností zcela bezúčelnými transakčními náklady. Soudy přijatý závěr považuje za zcela odpovídající logice veškerých transakcí s cílem vyvedení majetku, k čemuž však zároveň reálně došlo.

Ve vztahu k údajnému porušení zásady reformationis in peius uvedl, že z obsahu podaného dovolání není zcela patrné, v jakém konkrétním směru k takovému porušení mělo postupem odvolacího soudu dojít. Naopak vyzdvihuje, že odvolací soud se této zásady striktně držel, přičemž zcela zásadním způsobem přehodnotil výši konkrétním jednáním tohoto obviněného způsobené škody. Třebaže i porušení zásady reformationis in peius tak může založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v daném případě se o takový případ podle jeho názoru nejedná (k tomu blíže odkázal na závěry vyplývající z rozhodnutí publikovaného pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Ani s touto námitkou se tak státní zástupce neztotožnil.

2) K dovolání podaném obviněným V. K. státní zástupce uvedl následující skutečnosti:

K námitce politické motivace jeho trestního stíhání poznamenal, že je zcela pochopitelné, že jemu přisouzená trestná činnost vzhledem ke svému zcela enormnímu rozsahu poutala zákonitě významnou pozornost jednak sdělovacích prostředků, jednak veřejnosti, s čímž se následně pojí i pozornost politických činitelů. Obviněný ve svém dovolání není schopen konkretizovat, v jakém směru mělo být trestní řízení politicky usměrňováno, kým a jakým způsobem. Z tohoto důvodu považuje taková tvrzení pouze za bezobsažné proklamace.

Akcentuje-li obviněný v textu podaného dovolání na více místech dřívější členství předsedy senátu nalézacího soudu v KSČ, je třeba uvést, že touto námitkou se podrobně zabýval odvolací soud, když na základě relevantní judikatury Ústavního soudu dovodil, že samotné členství v této politické straně není konkrétní okolností zakládající podjatost ve věci rozhodujícího soudce (srov. str. 41 rozsudku odvolacího soudu). Námitky obdobného druhu by navíc spíše odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který však obviněný v podaném dovolání neuplatnil. Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se k nim více vyjadřovat.

K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obecně uvedl, že obsahově pod něj lze podřadit konání trestního stíhání proti uprchlému, pokud pro takový postup nebyly splněny podmínky. V tomto směru je však dovolání obviněného dle jeho přesvědčení zcela zjevně neopodstatněné, neboť skutečnost, že se obviněný nehodlal podrobit pravomoci českých orgánů činných v trestním řízení, lze považovat za zcela zjevnou. Zároveň je zřejmé, že obviněný má vědomost o skutečnosti, že proti němu na území České republiky trestní stíhání probíhá, přesto se však dobrovolně na území České republiky nikdy nedostavil. Bezúspěšné rovněž zůstaly snahy českých orgánů o vydání obviněného na základě mezinárodních smluv upravujících vzájemnou mezinárodní právní pomoc v trestní oblasti. Závěr, že obviněný je uprchlý ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. je tak zcela odůvodněn, a to nejen formálně, v důsledku pobytu obviněného v cizině, ale i materiálně, tj. že obviněný se zdržuje v cizině právě s cílem vyhnout se trestnímu stíhání.

Výhradu obviněného, že harvardské společnosti (jde o pojem vyskytující se i v rozsudku a označující souhrnně konkrétní právní subjekty ovládané obviněným) v rámci inkriminovaných obchodů obdržely náležitou protihodnotu, pokládá státní zástupce za námitku skutkové povahy. Obviněný zpochybňuje skutková zjištění, z nichž vyplývá, že oproti velmi bonitním cenným papírům harvardské společnosti jednotlivými obchody nabyly zcela bezcenná aktiva. V konkrétním případě neobstojí ani námitka dovolatele, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu spočívající v právu na osobní přítomnost u výslechu svědků, pokud jde o dožádaný výslech orgány Kyperské republiky. Zdůraznil, že i v tomto případě jde o námitku, kterou obviněný uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů. Státní zástupce poukazem na smysl procesní úpravy, jež má za cíl zajistit tzv. „rovnost zbraní“, usuzuje, že nelze učinit závěr (pro konkrétní postup nalézacího soudu, který prostřednictvím mezinárodní justiční spolupráce zajistil dožádaný výslech) o nedodržení tohoto principu. Zároveň zdůraznil, že obvinění (resp. jejich obhájci) nebyli zbaveni možnosti k vyslýchaným svědkům otázky, byť se tak stalo zprostředkovaně, písemně formulovanými dotazy předloženými svědkům. Námitku obviněného, že díky tomuto postupu nebylo možno náležitě vyslechnout svědka S., když tento neměl k dispozici potřebné podklady, státní zástupce odmítl. Odkazuje v tomto ohledu na rozsudek soudu odvolacího, který ve svém rozhodnutí upozornil, že výslech tohoto svědka probíhal delší dobu, přičemž svědkovi nic nebránilo v tom, aby si další dny konaného výslechu potřebné podklady opatřil (str. 43 rozsudku odvolacího soudu). Pakliže tak tento svědek neučinil, nelze z toho podle názoru státního zástupce dovodit žádné konkrétní závěry, jak se obviněný pokouší.

Relevanci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiznává námitce, že v daném případě nebyla naplněna skutková podstata zločinu podvodu spočívající v tom, že v dané věci absentovala konkrétní osoba jednající v omylu a v tomto omylu provádějící majetkovou dispozici. Za další námitky odpovídající hmotněprávnímu dovolacímu důvodu pokládá dále tvrzení o údajném souhlasu poškozeného, tvrzení dodržení příslušných konkrétních norem upravujících obchody s cennými papíry a dále námitky spočívající na výkladu právního postavení akcionářů akciových společností.

Pokud jde o náležité vymezení osob jednajících v omylu, státní zástupce se s touto námitkou neztotožňuje. Dovolatel totiž podle něho pomíjí relativně sofistikovanou a složitou konstrukci jednání, kterého se dopustil. Obviněný sice správně poukazuje na skutečnost, že za omyl je třeba považovat nesoulad představy oklamaného se skutečností, tento nesoulad však lze spatřovat v tom, že osoby skládající své finanční prostředky (zejména prostřednictvím takzvaných investičních kuponů vydávaných v rámci velké privatizace), tj. držitelé investičních kupónů, kteří se rozhodli nevyužít obviněným inzerované výhody „desetinásobku“, byli (již v postavení akcionářů) na základě jednání obviněného přesvědčeni, že v rámci harvardských společností budou uvedené finanční prostředky náležitým způsobem obhospodařovány za účelem dosažení zisku. Skutečností však bylo, že obviněný takto pouze soustředil značné majetkové hodnoty v rámci jím ovládaných harvardských společností, a to s cílem takto soustředěná aktiva následně vyvést na úkor těchto společností a ve prospěch dalších společností, v nichž vykonával akcionářská či jiná obdobná práva sám obviněný K., popřípadě s ním ve shodě jednající osoby. Omyl ve smyslu § 209 tr. zákoníku tak lze v případě jednání obviněného V. K. dovodit na straně akcionářů harvardských společností, přičemž zprostředkovaně lze za konkrétní majetkovou dispozici považovat udělení neomezených plných mocí k dalšímu obhospodařování majetku těchto společností. Právě v důsledku těchto plných mocí byly následně dle pokynu obviněného provedeny inkriminované řetězce transakcí. Obviněnému tak nelze přisvědčit, že by absentovala konkrétní majetková dispozice osoby jednající v omylu. Uvedená majetková dispozice je v konkrétním případě reprezentována samotným jednáním obviněného, kterému však byla taková dispozice umožněna právě v důsledku jednání dalších osob jednajících v omylu, tj. investorů, resp. návazně konkrétních statutárních orgánů. Za nerozhodné přitom státní zástupce považuje to, že konkrétní obchody uzavíraly další osoby na pozici členů statutárních orgánů příslušných společností. Jak totiž z dokazování vyplývá, statutární orgány v celém konglomerátu harvardských společností tvořily v podstatě pouze „stafáž“, přičemž slepě plnily vůli obviněného. Neobstojí tedy ani argument, že uvedená jednání byla založena na odborných právních konzultacích, když je zřejmé, že na uskutečnění konkrétních finančních operací nemohla právní stanoviska ničeho změnit. Ze stejného důvodu se státní zástupce neztotožnil ani s námitkou obviněného, že statutární orgány předmětných společností mohly kdykoliv vypovědět předmětné plné moci, neboť je zřejmé, že fakticky tak učinit nemohly, neboť byly zcela závislé na vůli obviněného. Z tohoto hlediska je třeba posuzovat i „omyl“ statutárních orgánů těchto společností, když jejich členové vykonávali vůli obviněného bez ohledu na relevantní informace o výhodnosti či nevýhodnosti konkrétních obchodů a zároveň i bez ohledu na elementární ekonomickou logiku. Z hlediska zachování skutkové podstaty trestného činu podvodu vzhledem k dalším okolnostem nepovažuje státní zástupce za podstatné, zda statutární orgány harvardských společností samy jednaly v omylu, či zda se naopak svou činností podílely na využití omylu dalších osob (akcionářů, investorů), který vyvolal svým jednáním sám obviněný. V tomto směru lze podle něho dokonce uvažovat právě o určitém omylu na straně statutárních orgánů, pokud svým konkrétním jednáním nevědomky naplňovaly záměr obviněného.

Podle státního zástupce neobstojí ani námitka údajného přivolení poškozeného, když předpokladem relevance přivolení poškozeného je znalost všech rozhodných skutečností, což úmyslné vytváření omylu obviněným vylučuje. Vytvářel-li obviněný svým jednáním se skutečností nesouladný dojem seriózní investiční činnosti a k této činnosti získal souhlas (ať už akcionářů, nebo i statutárních orgánů společností), poté nelze takový souhlas považovat za relevantní souhlas poškozeného s protiprávními aktivitami obviněného.

Za obsahově relevantní by bylo možno považovat poukaz obviněného na změnu ve vymezení objektivní stránky skutkové podstaty podvodu, pokud jde o znak „zamlčení podstatné skutečnosti“. Ani v tomto ohledu se však státní zástupce neztotožňuje se závěry, které s tím obviněný spojuje. V prvé řadě zdůrazňuje, že z tzv. právní věty rozsudku nevyplývá, že by obviněnému bylo kladeno za vinu zamlčení podstatných skutečností, takže námitka obviněného se v tomto směru s napadeným rozsudkem míjí. Pro úplnost pak dodal, že podle důvodové zprávy k zákonu č. 253/1997 Sb., kterým byl § 250 tr. zák. novelizován v uvedeném směru, bylo smyslem této novelizace rozšířit výčet fakultativních zákonných znaků trestného činu podvodu o případy, kdy pachatel úmyslně druhému zamlčí podstatné údaje s vědomím, že tím dosáhne obohacení k jeho škodě.

Státní zástupce následně zmínil, že nad rámec obecných námitek obviněný dále argumentuje nezákonností provedených prohlídek jiných prostor, přičemž deklaruje vědomost o stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 31/10, avšak s tímto se neztotožňuje a naopak vyzdvihuje disentní stanovisko soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové. Uvedené stanovisko Ústavního soudu bylo již široce akceptováno trestněprávní praxí, na čemž nemůže nic změnit ani obviněným uváděné disentní stanovisko, jehož význam obviněný zjevně přeceňuje. Dopad konkurujících či disentních stanovisek se projevuje spíše v rovině doktrinální, či historické, nemá však bezprostřední význam při posuzování správnosti rozhodnutí, k němuž se váže.

Za zcela irelevantní pak pokládá námitky obviněného, že soud se ve svém rozhodnutí staví podjatě vůči cizím právním úpravám, neboť v tomto směru se pouze neztotožňuje s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, což jsou však námitky ve světle § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

Za věcně neopodstatněnou považuje státní zástupce námitku obviněného, že svým jednáním neporušil žádný zákonný předpis v rámci ochrany práv minoritních akcionářů, jež dle jeho názoru v daném období nebyla dostatečně zakotvena. V tomto směru zdůraznil, že obviněnému je kladeno za vinu spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv spáchání jiného trestného činu z hospodářské oblasti, jehož spáchání by bylo podmíněno porušením dalších předpisů. Zdůraznil, že zločinu podvodu je možno se dopustit i na základě jednání, které, posuzováno samo o sobě, se jeví jako v souladu s právem. Podstatné je tu však to, že uvedené jednání je jako celek podvodné, založeno na nesouladu představy určité osoby se skutečností, což bylo podle něho v daném případě splněno.

Pokud obviněný poukazuje na pochybení nalézacího soudu ve výroku jeho odsuzujícího rozsudku, lze mu sice podle státního zástupce v obecné poloze přisvědčit, avšak takovéto námitky jsou zcela irelevantní. Je totiž zřejmé, že takto vytýkanými vadami rozsudku se již zabýval odvolací soud, který provedl k odvolání obviněného nápravu. Jde tak o bezobsažnou polemiku s již napravenými vadami rozhodnutí soudu nalézacího.

K námitkám pod body 22. – 46. (ve kterých dovolatel namítl, že soudy nedůvodně považovaly za úhradu pouze platbu v hotovosti, přičemž nerespektovaly, že k úhradě závazku může dojít i jinou formou) uvedl, že obviněný závěry soudu interpretuje nepřesným způsobem. Nereflektuje tu část skutkových zjištění, že uvedené operace, které deklaruje jako zcela standardní a legální, byly provedeny v rámci skupiny jím ovládaných, či s ním ve shodně jednajících osob. Jinými slovy veškeré formálně právně bezvadné jednání směřovalo ve výsledku k neoprávněnému obohacení, jak obviněného, tak konglomerátu na něj napojených subjektů. Podle státního zástupce není zcela rozhodné, zda například předmětné „směnky“ měly funkci uhrazovací, či zajišťovací, neboť smyslem uvedených operací bylo hodnotná aktiva harvardských společností vyvést, aniž by za ně byla poskytnuta odpovídající protihodnota.

K výtce obviněného ohledně nevyslechnutí některých klíčových svědků odkázal na závěry soudu o jejich nedosažitelnosti. V takovém případě nelze hovořit o porušení práv obviněného na spravedlivý proces, když jinak byl skutkový stav zjištěn řádně.

Pokud obviněný zpochybňuje znalecké závěry ve vztahu k hodnotě společností, jejíž cenné papíry byly získány inkriminovanými obchody, v prvé řadě se podle státního zástupce jedná o námitky skutkové povahy, které obsahově vybočují z rámce obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito námitkami obviněný pouze zpochybňuje správnost znaleckých posudků a relevanci znalci použitých metod oceňování, aniž však pro to předkládá konkrétní protiargumenty, resp. tuto nesprávnost dovozuje pouze na základě vlastních ekonomických úvah. Již z tohoto hlediska se nelze uvedenými námitkami podrobněji zabývat, neboť deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Je však třeba uvést, že závěr soudů o tom, že nabývané cenné papíry byly fakticky bez hodnoty, ze skutkových zjištění zcela logicky vyplývá. Uvedené společnosti, registrované zpravidla v Kyperské republice, byly typickými „offshore“ společnostmi bez reálného základu. Ze skutkové věty rozsudku soudů obou stupňů vyplývá, že tyto kyperské společnosti byly navázány na činnost obviněného.

Namítá-li obviněný absenci vyhodnocení tzv. Goodwill, lze tuto námitku považovat za neopodstatněnou. Protistrany inkriminovaných obchodů byly zcela netransparentní offshore společnosti bez reálného základu, v podstatě bez jakéhokoliv majetku. Signifikantní je v tomto směru zmínka jednoho ze svědků, že jednu z kyperských společností zastupovala osmnáctiletá dívka, která se toliko prokázala plnými mocemi a posléze podepsala příslušné listiny. Nelze než souhlasit se závěry soudů, že subjekty podobné povahy (tzv. letter box companies) byly zcela prázdnými skořápkami bez reálné majetkové hodnoty.

K námitce obviněného, že uskutečněné obchody byly provedeny v souladu s § 17a zákona o investičních společnostech a investičních fondech, státní zástupce uvedl, že uvedené ustanovení v době jednání obviněného neplatilo, neboť bylo do citovaného zákona zavedeno novelou provedenou zákonem č. 124/1998 Sb., s účinností až od 7. 6. 1998, tedy mimo žalované období. Zároveň tento poukaz ani nemůže zpochybnit základní tezi právní kvalifikace přisouzeného jednání, tj. že jednání obviněného bylo podvodné svou podstatou, přičemž zdánlivá legálnost provádění konkrétních operací byla prostředkem pro zastření jeho podvodného úmyslu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že uvedené obchody byly prováděny prostřednictvím regulovaného trhu, když jejich vypořádání prováděla rovněž na obviněného napojená Harvardská burzovní společnost, a. s. Jednání obviněného bylo transparentní pouze zdánlivě, reálně se však jednalo o obchody zjevně předem domluvené, obviněným zinscenované, nehledě na skutečnost, že prostřednictvím regulovaných trhů proběhla pouze část obchodů, kladených mu za vinu.

Ani s námitkou absence místní působnosti trestněprávních norem se státní zástupce neztotožňuje. Argumentaci obviněného pokládá za poněkud nesrozumitelnou. Uvádí, že obviněný nespecifikuje, v čem by jím shledávaná protiústavnost ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) tr. zák. měla spočívat. Upozorňuje současně, že obviněný vytýká soudům, že se zabývaly uvedeným ustanovením dle trestního zákona č. 140/1961 Sb., ačkoli jeho jednání posoudily podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. Zásada teritoriality je však v obou uvedených trestních normách řešena v podstatě shodně. Námitkou protiústavnosti se nelze blíže zabývat, neboť jde ze strany obviněného pouze o bezobsažnou proklamaci bez relevantní argumentace.

Pokud obviněný namítá promlčení svého jednání, blíže nerozvádí, z jakých relevantních skutečností dovozuje, že v dané věci k promlčení jeho trestné činnosti došlo. Lze konstatovat, že obviněný byl stíhán (na podkladě usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002, ČTS: PPR-10/FKOS-10-2002) pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák., a to pro jednání, k němuž došlo v období od 10. 2. 1995 do 20. 6. 1996. Trestní sazba za tento trestný čin přitom činila pět až dvanáct roků odnětí svobody. Podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2001) v případech trestných činů s horní hranicí trestní sazby nejméně deset roků, činila délka promlčecí doby deset roků a s účinností od 1. 1. 2002 dvanáct roků. Tato promlčecí doba by přitom – teoreticky – počala běžet v červnu 1996. Z dostupného spisového materiálu vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obhájcům obviněných (kteří v dané věci vykonávali práva obviněných) doručeno dne 28. 7. 2003, tj. zcela v rámci promlčecí doby. Zahájení trestního stíhání přitom mělo ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák. za důsledek přerušení běhu promlčecí doby, tj. počátek běhu nové promlčecí doby. V rámci tohoto běhu pak byla mj. podána obžaloba a bylo konáno i mnoho hlavních líčení. Z tohoto důvodu lze mít za to, že promlčecí doba by byla periodicky přerušována a nemohla uplynout. Za podstatné je však podle státního zástupce třeba považovat i to, že oba obvinění se v rozhodnou dobu prokazatelně zdržovali v cizině. Z toho důvodu ve smyslu § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák. promlčecí doba až do 31. 12. 2009, kdy nabyl účinnosti nový trestní zákoník, který obdobný důvod stavení promlčecí doby nezná, vůbec neběžela. Námitka promlčení tak nemá podle názoru státního zástupce žádné opodstatnění.

Pokud obviněný velkou pozornost věnuje hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědím svědků a konkrétně svědka Č., jde podle něho o námitky mimo rámec uplatněných dovolacích důvodů. Dovolává-li se obviněný vyloučení výpovědi svědka z důkazní materie s odkazem na anglosaskou doktrínu zákazu prostředečných důkazů (tzv. hearsay evidence), nelze mu přisvědčit. České trestní právo procesní ve smyslu § 89 tr. ř. zákaz takových důkazů nezakotvuje. Podle obecných pravidel vyplývajících z § 2 odst. 5, 6 tr. ř. je třeba tyto důkazy obzvláště pečlivě konfrontovat s dalšími zjištěnými skutečnostmi z toho hlediska, zda uvedený nepřímý prostředečný důkaz podporují, či nikoli. Soudy obou stupňů výpověď svědka konfrontovaly zejména s obsahem listinných důkazů zajištěných ve věci, i s výpovědí dalších svědků. V tomto testu výpověď svědka Č. obstála, když byla zcela v souladu zejména s provedenými listinnými důkazy. Akcentované výhrady obviněného vůči zpracovatelům znaleckých posudků ve smyslu jejich spolupráce s bývalou Státní bezpečností, či dokonce jejich náboženskou angažovaností pokládá státní zástupce za nedůvodné invektivy bez reálného významu k posuzované věci. Z hlediska věcného nelze akceptovat ani výhrady obviněného ve vztahu k provádění listinných důkazů v hlavním líčení, když z obsahu námitek nevyplývá, že by takovým postupem bylo porušeno ustanovení § 213 tr. ř. Námitka obviněného je tak zaměřena proti vlastní právní úpravě, což za dovolací důvod považovat nelze.

Tvrzením, že nebylo jeho povinností informovat akcionáře, se obviněný snaží soudům podsouvat tezi, že byl stíhán za „neinformování akcionářů“. Ačkoli podobná formulace je obsažena ve skutkové větě rozsudku, nemá podle státního zástupce význam, který jí obviněný připisuje. Podstatou formulace „bez vědomí a souhlasu akcionářů“ není to, že by souhlasu akcionáře společnosti podléhal jakýkoli právní úkon společnosti, ale právě vyjádření nesouladu představ akcionářů se skutečností, jíž bylo kriminální vyvádění aktiv předmětných společností z jejich majetku. Obviněný se opětovně zaměřuje na zcela dílčí aspekt celého komplexu jednání, dovozuje soulad takového dílčího jednání s právem a od toho následně dovozuje právnost celého souboru jednání. Takový přístup však pomíjí právě celkový kontext, který jiný závěr, než závěr o protiprávnosti jeho jednání, neumožňuje. Na tom ničeho nemění ani poukaz na povinnost mlčenlivosti, jež ve vztahu k celkovému charakteru jeho podvodného jednání postrádá jakoukoli relevanci.

Pokud jde o tvrzení obviněného, že obchod s cennými papíry byl zajištěn, přičemž z tohoto důvodu nemohlo dojít k tvrzené škodě, opomíjí se ta skutková zjištění soudu, z nichž lze dovodit, že celý obchod byl fingovaný a předem domluvený. Zajištění tak v podstatě bylo součástí celého plánu, který směřoval k tomu, aby vyvedení finančních prostředků nebylo ihned patrné. Jednalo se tedy pouze o fiktivní zajištění, na čemž podle něho nemůže nic změnit ani to, jak konkrétně bylo zajištění těchto převodů řešeno smluvně v příslušných dokumentech, nehledě na skutečnost, že jednání obviněného jednoznačně směřovalo k tomu, aby takto formálně ujednané zajištění uplatněno nebylo. Ze stejného důvodu je nevýznamné i údajné, obviněným tvrzené, pochybení při překladu příslušných smluv. Relevanci nelze přiznat ani argumentu, že přeměnou investičních společností na běžné akciové společnosti zanikly inkriminované plné moci. Základem jednání obviněného bylo faktické působení v harvardských společnostech, jemuž plné moci z počátku dodávaly pouhé zdání legitimity a zároveň sloužily k dotvoření nesouladu představ oklamaných akcionářů, resp. činitelů harvardských společností se skutečností. Tvrzený právní zánik již takto, v daný okamžik z hlediska působení obviněného již zcela formálních plných mocí, neměl reálný vliv na faktické působení obviněného v předmětných společnostech, směřující k jeho vlastnímu obohacení.

Státní zástupce rovněž poukázal na to, že obviněný se rozsáhle zabývá rolí M. D., přičemž zdůrazňuje, že nemůže být činěn odpovědným za to, že touto osobou (resp. jím řízenými společnostmi) nedošlo k úhradě vzniklých závazků. Byť role M. D. není v rozsudku, respektive jeho výrokové části vyjádřena zcela přiléhavým způsobem, což však není na újmu jeho správnosti, je úloha této osoby dostatečně patrná z odůvodnění rozsudku obou stupňů. Je zřejmé, že s obviněným jednal ve vzájemné shodě. I pokud by bylo uvažováno o případné trestní odpovědnosti M. D., nemůže to podle hodnocení státního zástupce mít bezprostřední vliv na závěr o trestní odpovědnosti obviněného. Relativně sofistikovaný způsob provedení trestné činnosti účast dalších osob implikuje. Pokouší-li se obviněný odpovědnost za vzniklou škodu přenést na členy představenstva, opět pomíjí soudy učiněná skutková zjištění, že členové představenstev zainteresovaných společností v podstatě bez vlastního hlubšího přispění vykonávali pouze pokyny obviněného. Právě skutečnost, že obviněný nevykonával žádné formální postavení, tvořila součást jeho taktiky s cílem jednání společností ovlivňovat, avšak formálně nedisponovat odpovědností vyplývající z příslušného právního postavení. Proto neobstojí ani námitky obviněného, jimiž se pokouší odpovědnost za vzniklou škodu přesunout na svědka Č. Tento svědek totiž neměl reálné možnosti pro společnost Harvardský průmyslový holding, a. s., v likvidaci, dosáhnout jakéhokoli uspokojení závazků z obviněným deklarovaného „zajištění“. To bylo ostatně i důsledkem dalších navazujících aktivit obou obviněných, kdy docházelo k účelovým převodům pohledávek a závazků tak, aby tyto následně splynuly. Argumentuje-li obviněný údajně nepřátelským postojem svědka Č., je to z pozice obhajoby zcela logické, ale i tím vybočuje z mezí jím uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud obviněný namítá, že soud v odůvodnění svého rozhodnutí používá pojmy, které právní řád nezná, státní zástupce zdůrazňuje, že z podaného dovolání není patrné, co z této skutečnosti dovozuje kromě poněkud akcentovaných proklamací o tom, že takový postup soudu je nepřípustný, protiústavní apod. Samostatnou pozornost si zasluhuje pojem „vyvádění majetku“, o němž má za to, že je při popisu trestné činnosti obdobného druhu zcela jasný a srozumitelný a lze ho považovat za synonymum již zlidovělého pojmu „tunelování“. Za vyvádění majetku lze považovat jednání formálně se jevící jako právně bezvadné a relevantní jednání, sloužící však k cíli právně nedovolenému, jímž je přesunutí majetkových hodnot mimo dosah oprávněných osob. Za vyvádění majetku lze takto považovat typicky právě prodej hodnotných aktiv výměnou za aktiva bezcenná, která se však formálně, např. účetně, jeví být aktivy rovněž hodnotnými, či účelově zřetězené nákupy a prodeje majetkových hodnot tak, aby bylo dosaženo ztráty. K takovému účelovému jednání přitom dle skutkových zjištění soudů došlo i v daném případě. Obviněný nebyl stíhán pro převod cenných papírů do zahraničí jako takový, ale pro jednání, jehož podstatou bylo nahrazení bonitních aktiv v majetku harvardských společností aktivy v podstatě bezcennými. Neobstojí ani poukaz obviněného na údajně auditované výsledky hospodaření offshore společností, když z provedených důkazů zároveň vyplývá, že hodnota těchto společností byla pouze účetní, tvořená deklarovaným základním kapitálem, aniž by takový „kapitál“ byl reálně „kryt“ skutečnými majetkovými hodnotami. To ostatně mimoděk připouští i sám obviněný, pokud v souvislosti s oceněním kyperských společností průběžně zdůrazňuje hodnotu tzv. goodwillu. To je však dle názoru státního zástupce v kontrastu se skutečností, že takové „kyperské společnosti“ byly reprezentovány reálně pouze svědkem S. a jeho dvěma zaměstnankyněmi, přičemž z výsledků dokazování vyplývá, že svědek se v podstatě zabývá zakládáním a spravováním obdobných společností ve velkém. Je tak zcela odůvodněn závěr, že uvedené společnosti byly pouze prázdnými schránkami, bez skutečného majetkového a personálního substrátu.

Námitky, že akcie nabyté inkriminovanými obchody byly likvidní, jsou námitkami skutkové povahy, kterými obviněný zpochybňuje zjištění soudů. Opět pomíjí celkový kontext svého jednání, jehož cílem nebyla výměna ekvivalentních hodnot, ale naopak právě vyvádění bonitních aktiv, tj. akcií významných českých průmyslových společností. I kdyby bylo možno připustit, že v určitý časový okamžik se i ve vlastnictví společnosti Stratton Investment určitá aktiva nacházela, tato byla zcela mimo kontrolu akcionářů harvardských společností, a to pod kontrolou obviněného K., resp. pod kontrolou s ním ve shodě jednajících osob. Nejednalo se tak o majetkové hodnoty reálné, likvidní, jež by byly ekvivalentní protihodnotou vyvedených cenných papírů.

Rovněž námitkám ve vztahu k jednáním uvedeným pod body 93 – 98 napadeného rozsudku nelze podle názoru státního zástupce přisvědčit. Ze skutkových zjištění soudů je zcela evidentní, že se jednalo o účelově ztrátové obchody, jejichž jediným cílem bylo právě cílené vyvádění majetku. Tomuto nasvědčuje zejména propojenost osob na straně prodávajícího a kupujícího a rovněž nápadně nízký časový odstup mezi oběma fázemi těchto transakcí. Poukazem na přehled kurzu akciové společnosti SPT Telecom, a.s., dospívá státní zástupce k závěru, že jednání obviněného sloužilo nejen k odčerpání finančních prostředků z majetku harvardských společností, ale mělo i velmi výrazný dopad na kurz předmětných akcií.

Za nepřípadný pokládá státní zástupce argument stran nepřípustné retroaktivity oceňovacích předpisů. Činnost znalců je činností odbornou, nikoli právní, obviněným uplatňovaný zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku je technickou normou stanovící pouze zcela základní podmínky pro stanovení cen konkrétních věcí a jiných majetkových hodnot. Neexistence této normy v době jednání obviněného není skutečností, jež by mohla jakýmkoli způsobem zpochybnit správnost navazujících propočtů znaleckých posudků, zpracovaných za účinnosti takové úpravy. I posuzování odborných otázek náleží do sféry hodnocení provedených důkazů, tedy do sféry vymykající se zákonem stanoveným důvodům dovolání. I poukaz obviněného na úpravu směnečného a šekového práva lze odmítnout jako irelevantní. Vzhledem k celkovému charakteru jednání obviněného, je deklarované zajištění transakcí zcela iluzorní. Pokud totiž soudy správně dospěly ke skutkovým závěrům, že obviněný měl od počátku v úmyslu pod zástěrkou legitimních obchodních transakcí majetek harvardských společností vyvést z dosahu jejich akcionářů, není rozhodné, že pro větší věrohodnost takové zástěrky použil i fiktivní zajištění, které nemělo reálný základ. Obviněnému tak nelze přičíst k dobru provedení (zastíracího) manévru, který sloužil nikoli k zabránění porušení zájmů chráněných trestním zákonem, ale k zabránění, resp. oddálení jeho odhalení. Obdobný závěr vztahuje i na námitku plnění vzájemnými zápočty, když z popisu jednání obviněného vyplývá, že jeho cílem bylo v konečné fázi vzájemné zápočty uskutečnit tak, aby reálné majetkové hodnoty byly z harvardských společností vyvedeny bez odpovídající ekvivalentní protihodnoty. Obviněným namítané zápočty tak v podstatě opětovně sloužily pouze k vyvolání dojmu, že veškeré jím prováděné transakce jsou učiněny po právu. Obviněným zdůrazňovaná úprava započtení podle obchodního zákoníku je tak ve vztahu k jemu přisouzené skutkové podstatě právně zcela bez významu.

Ve vztahu k dovolání obou obviněných tak státní zástupce shrnuje, že jejich námitky (přes jistou eklektičnost zejména námitek obviněného K.) se v podstatné míře obsahově s jimi uplatněnými dovolacími důvody míjejí. Podle státního zástupce soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Zároveň je přesvědčen, že řádně provedené důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.) V důsledku tohoto hodnocení ve věci nelze shledat ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Rozhodnutí soudů deficitem naplňujícím z hlediska svého obsahu uvedený pojem podle názoru státního zástupce netrpí.

K námitkám obviněných odpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům státní zástupce uvádí, že jde zpravidla o námitky opakované, uplatněné již v řízení před soudy obou stupňů. Zejména soud odvolací se těmito námitkami podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Státní zástupce má tedy za to, že je na místě v tomto rozsahu odkázat na závěry Nejvyššího soudu uvedené v usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Zároveň považuje státní zástupce za vhodné poukázat na to, že nyní projednávaná trestní věc se svým rozsahem vymyká běžnému rozsahu trestních věcí obdobného charakteru a soudy byly nuceny se vypořádat s enormně rozsáhlou důkazní materií. Právě rozsáhlost uvedené trestní věci obhajobě poskytuje v podstatě neomezený prostor k postupnému vršení dílčích námitek, kterými se pokouší zpochybnit správnost rozhodnutí soudů jako celku. Jednání obviněných je třeba posuzovat v jeho celku a kontextu, který soudy obou stupňů dostatečně přiléhavě vystihly. Třebaže s ohledem na složitost věci lze v dílčích aspektech v rozhodnutích soudů nalézt určitá zjednodušení, nelze z toho dovozovat, že by odsuzující rozhodnutí jako taková byla nesprávná.

S přihlédnutím k uvedenému shledal státní zástupce dovolání obou obviněných zjevně neopodstatněnými a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a aby tak učinil v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ, rozhodne-li Nejvyšší soud jiným než navrženým způsobem [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

K dovolání podanému obviněným V. K. se vyjádřil rovněž poškozený Harvardský průmyslový holding, a.s. – v likvidaci.

V prvé řadě poukázal na to, že do dubna roku 2013 se v rámci likvidace a přes dlouhodobé úsilí likvidátora společnosti podařilo z původního majetku HPH – v likvidaci získat zpět pouze nemovitost v O. ul. v P. v hodnotě přibližně 90 milionů korun, a to po náročném soudním procesu. Je tedy nepochybné, že o svůj majetek byl připraven poškozený a prostřednictvím něho i jeho akcionáři.

Poškozený je přesvědčen, že dovolání obviněného obsahuje opětovně námitky, s nimiž se odvolací soud vypořádal a že další případné dokazování by nemohlo ničeho změnit na tom, že v příčinné souvislosti s jednáním a vůlí V. K. byl HPH – v likvidaci zcela zbaven svého majetku, resp. byl zcela zbaven reálné možnosti s majetkem, který po ukončení trestné činnosti ryze formálně vlastnil či vlastní, jakkoli disponovat ve prospěch svých akcionářů v souladu s právním řádem České republiky.

Soudy správně shledaly prokázanými skutečnosti a okolnosti základní, z nichž vyplývá celkový plán V. K., připravený a realizovaný za součinnosti M. D., v jehož důsledku byl majetek Harvardských fondů přesunut do kyperské společnosti Daventree Ltd., jejímž ředitelem se obviněný V. K. sám stal. Přestože polovinu akcií této společnosti posléze HPH – v likvidaci získal, neměl žádnou možnost tuto společnost ovládat, neboť s akciemi nebyla spojena hlasovací práva. Nebylo proto možné zjistit její majetek. Na majetek této společnosti dosud nemůže dosáhnout.

Poškozený považuje za zcela zjevné, že žádný majetek, který byl nebo do dnešního dne je v kyperských společnostech uložen, nemůže být poškozeným ani využit, ani zajištěn. Tento stav soudy obou stupňů plně po právu interpretovaly jako vznik škody na majetku HPH – v likvidaci, která byla způsobena úmyslným protiprávním jednáním jak obviněného V. K., tak obviněného B. V.

Poškozený souhlasí s právní kvalifikací jednání obviněných jako trestného činu podvodu, neboť soustavou účelových, zdánlivě obchodních kroků, byl velmi cenný majetek poškozeného vyměněn za majetek bezcenný či zcela nedostupný. Legalizace výnosů z této trestné činnosti pokračuje do dnešního dne, což by nebylo možné bez vůle obviněného V. K.

V závěru svého vyjádření poškozený dodal, že rozsah trestné činnosti a výše škody jsou v České republice nebývalé, trestní řízení bylo velmi náročné, komplikované a trvalo dlouhou dobu. Pokud by byl napadený rozsudek z jakéhokoli důvodu zrušen a nařízeno doplnění dokazování z věcných, případně formálních důvodů, výrazně by se snížila pravděpodobnost opětovného řádného skončení věci. Takové řešení by bylo v rozporu s účelem trestního řádu a prakticky by ukončilo naději 240.000 akcionářů poškozeného na vrácení alespoň části svých investic.

Poškozený navrhl, aby Nejvyšší soud při vědomí plného respektu k základním právům a svobodám obviněných podle § 265j tr. ř. dovolání obviněného V. K. i dovolání B. V. zamítl jako nedůvodná.



IV.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podaly osoby oprávněné [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

Daný dovolací důvod je naplněním ústavního práva obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, kdy je „proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné. Týká se pouze takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na některém z obligatorních a taxativně vymezených důvodech ustanovení § 11 odst. 1, 4 tr. ř. anebo § 11a tr. ř., za kterých nelze trestní stíhání vůbec zahájit a pokud bylo zahájeno, nelze v něm pokračovat (srov. § 11 odst. 1 tr. ř.), neboť výlučně v tomto ustanovení jsou vyčerpávajícím způsobem vypočteny důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. c), § 223 odst. 1, § 231 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. [v řízení před samosoudcem příp. podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku včetně výroku o trestu) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Zásadní podmínkou naplnění tohoto důvodu dovolání tedy je, aby nepřípustnost trestního stíhání odpovídala některé ze situací vyjmenovaných v § 11 odst. 1 tr. ř. nebo § 11a tr. ř., poněvadž pouze tato ustanovení obsahují taxativní výčet důvodů nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají tento dovolací důvod.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání jednotlivých obviněných.


K dovolání obviněného V. K.:

a) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

Z výše uvedeného obsahového vymezení tohoto dovolacího důvodu plyne, že nemůže být naplněn námitkou obviněného, že v průběhu jeho trestního stíhání nedošlo k výslechu M. D. v procesním postavení svědka. Rozsah soudem provedeného dokazování, resp. v uvedené souvislosti dovolatelem tvrzená jeho nedostatečnost pro skutkové (a potažmo i právní) závěry soudů, nemůže vadu spočívající v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání založit.

K námitce týkající se provedení výslechu svědků dožádaným státem v nepřítomnosti obhájců je nezbytné uvést následující skutečnosti:

Provedení výslechu svědků ve formě dožádání před kyperským soudem v nepřítomnosti obhájce obviněného byla jako vada řízení namítána již před soudy nižších stupňů, které se k ní vyslovily, což lze v případě dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu doložit citací příslušné části jeho odůvodnění (str. 44). Vrchní soud se k tvrzené vadě v procesním postupu soudu nalézacího vyjádřil takto:

„K námitce, že obhájcům obžalovaných nebylo umožněno účastnit se výslechů svědků S., P. a L., uvádí odvolací soud následující. Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, předseda senátu rozhodl o tom, že prostřednictvím dožádání kyperské strany bude proveden výslech svědků S., P. a L. Zároveň vyzval obhájce, aby písemně připravili otázky, které považují za nutné výše uvedeným svědkům v rámci výslechů položit, čemuž oba obhájci vyhověli a předseda senátu poté zaslal tyto otázky Ministerstvu spravedlnosti České republiky, které dožádání zprostředkovalo. Dne 18. 8. 2009 bylo Městskému soudu v Praze sděleno Ministerstvem spravedlnosti ČR, že dle sdělení Ministerstva spravedlnosti Kyperské republiky je výslech svědků nařízen před soudem v Nicosii na 21. 10. 2009 v 15.30 hodin. Předseda senátu poté o obsahu toho sdělení prostřednictvím e-mailu vyrozuměl všechny zúčastněné strany s tím, že závěrem uvedl, že jakmile obdrží oficiální podrobné informace, obratem je všem stranám zašle. Žádná další informace však již, alespoň jak to vyplývá ze spisu, nepřišla, proto ji předseda senátu ani stranám dále nepředal a poslední informací s termínem konání výslechu tak byl výše uvedený e-mail. Výslechu před soudem v Nicosii se následně zúčastnil toliko dozorující státní zástupce, zatímco obhájci nikoliv, proto byly soudkyní, která dožádání prováděla, svědkům položeny pouze jimi vypracované písemné otázky. Odvolací soud je názoru, že postupem soudu nedošlo ke zkrácení práv obžalovaných. Obhájci obžalovaných byli včas vyrozuměni o termínu konání výslechů, poznámka předsedy senátu, kterou přislíbil dodat podrobnější informace o úkonu, nikterak termín konání výslechu nezpochybnila. Je třeba přihlédnout i k tomu, že obhájcům byla dána možnost položit svědkům otázky písemně a především je pak třeba posuzovat i obsah provedených důkazů, z nichž nevyplynuly pro posouzení věci žádné zásadní skutečnosti. Je třeba připomenout, že svědek S. prakticky na všechny otázky odpověděl, že není schopen bez písemných materiálů, které si k výslechu nevzal, odpovědět, obě svědkyně pak shodně uváděly, a to mnohokrát a opakovaně, že o popsaných obchodech, na něž byly výslechy zaměřeny, nic neví. I kdyby tedy byly tyto výslechy opakovány, lze zcela důvodně očekávat, že by pro posouzení věci neměly žádný význam. Skutečnosti významné pro závěry soudu týkající se předmětných obchodů a zejména významné pro posouzení věci lze totiž, jak již bylo několikr opakováno, spolehlivě dovodit z dostupných listinných důkazů, což také nalézací soud správně učinil a, jak ze shora uvedeného vyplývá, s touto námitkou obhajoby týkající se výslechů shora uvedených svědků se již vypořádal v napadeném rozsudku.“

K uvedenému vyjádření lze dodat, že v něm uvedené skutečnosti mají oporu ve spisovém materiálu, neboť je skutečností, že informaci o místu a datu konání výslechu svědků (sv. 140, č. l. 2670) předseda senátu sdělil obhájcům dne 26. 8. 2009 (sv. 140, č. l. 2672), přičemž uvedeného dne, tj. 21. 10. 2009 (sv. 142, č. l. 2908 a násl.) skutečně k výslechu svědků P. S., I. P. a L. L. došlo. Neúčastnil-li se proto obhájce obviněného uvedeného procesního úkonu, ač o jeho konání byl v dostatečném předstihu vyrozuměn, nelze jeho provedení dožádaným státem (a následné užití takto opatřeného důkazu soudem nalézacím) pokládat za vadu, která by měla naplnit obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., případně být důvodem k tomu, aby takto opatřený důkaz byl vyloučen z okruhu procesně účinných důkazů, k nimž mohl soud při konstrukci svých skutkových zjištění přihlížet. Byť v označeném vyrozumění absentují údaje, které jsou jinak obvyklé (jména svědků), s ohledem na souvislosti v projednávané věci nastalé (mj. i návrh obhajoby, aby svědci byli vyslechnuti dožádaným státem a písemné vypracování otázek svědkům) je zřejmé, že tento nedostatek nikterak nediskvalifikuje následně pořízený důkaz, neboť obhajobě muselo být zcela zřejmé, jaké osoby a k jakým otázkám budou vyslýchány. Bylo proto ryze na jejím uvážení, zda možnosti účasti na takto prováděném úkonu využije či nikoli.

K námitce dovolatele spočívající v tom, že z čl. 14 odst. 3 písm. d) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále „MPOPP“) je nezbytné dovodit nepřípustnost vedení soudního řízení v nepřítomnosti obviněného z jakéhokoli důvodu, je třeba uvést, že jí nelze přisvědčit ani v rovině dovolacího důvodu, v jehož rámci byla uplatněna, a ani tehdy, měla-li by být hodnocena jako výhrada obsahově naplňující obviněným rovněž uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.

Z dikce obviněným zmiňovaného ustanovení MPOPP („Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má mít tyto minimální záruky: má být souzen za své přítomnosti a obhajovat se osobně nebo prostřednictvím obhájce, kterého si sám zvolí; má být poučen o svých právech a má mu být poskytnuta právní pomoc v každém případě, kdy toho zájmy spravedlnosti vyžadují, a aniž by v takovém případě sám platil náklady, jestliže nemá dostatečné prostředky k úhradě; - viz vyhl. č. 120/1976 Sb.) nelze dovodit závěr, že by vylučovalo vedení trestního stíhání vůči dovolateli způsobem, který byl v jeho případě realizován, tj. ve formě řízení proti uprchlému. K zavedení tohoto způsobu řízení totiž orgány činné v trestním řízení přistoupily až poté, co obviněný svým přístupem dal najevo, že se na území České republiky za tímto účelem nemíní dostavit.

Jakkoli lze poukázat na to, že právo na obhajobu je významným a nepominutelným principem spravedlivého trestního procesu, a z povahy věci plyne, že v plném rozsahu může být obviněným realizováno tehdy, má-li možnost se tohoto procesu osobně účastnit a zejména v řízení soudním veškerá mu zákonem přiznaná procesní práva uplatňovat, „není .. možno je vykládat tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít.“ (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 590/2003). Právo státu trestně stíhat pachatele trestného činu je v případech, kdy se obviněný trestnímu řízení a tím svému trestnímu stíhání vyhýbá formami zákonem předvídanými, tedy „pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá“, realizováno možností zavedení řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 a násl. tr. ř. Tato forma řízení s sebou přináší jistá omezení v možnostech uplatnění obhajoby obviněným, jehož práva vykonává obhájce, tato omezení však svou prvotní příčinu mají v postoji obviněného.

Poukázat lze však na to, že i obviněný, vůči němuž bylo vedeno řízení proti uprchlému, má možnost dosáhnout plného uplatnění všech svých procesních práv, neboť má možnost dosáhnout obnovení soudního procesu na základě mu přiznaného práva zakotveného v ustanovení § 306a tr. ř.

Právní úprava obsažená v trestním řádu (na základě jeho novelizace provedené zák. č. 265/2001 Sb.) s účinností od 1. 1. 2002 obviněnému garantuje (v ustanovení § 306a odst. 2) možnost dosažení nového provedení celého soudního procesu, neboť má právo poté, co pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, do osmi dnů od doručení rozsudku navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku. Na základě takového návrhu soud prvního stupně takový rozsudek zruší a hlavní líčení se provede znovu. Touto úpravou je tak obviněnému garantováno právo na tzv. řádný proces.

Zbývá dodat, že k otázce vlastní důvodnosti trestního stíhání obviněného V. K. (a i Ing. B. V.), a tím k námitce o nedůvodnosti vedení jeho trestního stíhání v podobě řízení proti uprchlému, se vyslovil odvolací soud na str. 32 svého rozsudku, kde uvedl toto:

„Odvolací soud neshledal pochybení ani v tom, pokud bylo od počátku trestního stíhání vedeno proti oběma obžalovaným řízení proti uprchlému podle hlavy dvacáté, oddílu druhého (§ 302 a násl.) tr. řádu, podle něhož lze konat řízení proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Za vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině lze považovat situaci, kdy pachatel v tomto úmyslu opustí území České republiky a není možné podle mezinárodních smluv cizí stát požádat o převzetí trestního stíhání toho, kdo se pobytem v cizině vyhýbá trestnímu stíhání za trestný čin spáchaný na území republiky, nebo nejsou-li dány důvody pro předání trestní věci do ciziny (§ 448 tr. řádu) a nepřichází-li v úvahu ani jeho vyžádání z ciziny (§ 383 a násl. tr. řádu) nebo předání z jiného členského státu EU do České republiky (srov. § 405 a násl. tr. řádu) V posuzovaném případě oba obžalovaní opustili území České republiky a ač prostřednictvím elektronické pošty komunikují s orgány činnými v trestním řízení, odmítli se podrobit úkonům trestního řízení, neúspěšně také skončily všechny pokusy orgánů činných v trestním řízení o jejich vydání k trestnímu stíhání. Není tedy pochyb o tom, že všechny podmínky pro konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. řádu v případě obou obžalovaných byly splněny.“

Dovolací soud toto hodnocení stran obsahového naplnění zákonných podmínek vedení řízení proti uprchlému podle Hlavy dvacáté, oddílu druhého (§ 302 a násl.) tr. ř. sdílí, a proto na ně odkazuje, neboť by k dané otázce toliko jinými slovy vyjádřil to, co uvedl soud odvolací, případně státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněných.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

K námitce nedostatku místní příslušnosti hmotněprávních norem:

Nepřípustnost trestního stíhání dovolatele proto, že podle jeho hodnocení jím údajně spáchaná trestná činnost nebyla spáchána na území České republiky, z čehož dovozuje nedostatek místní příslušnosti trestního zákona (a tím možnost orgánů činných v trestním řízení vést vůči němu trestní stíhání) byla rovněž uplatněna již před soudem rozhodujícím o jeho řádném opravném prostředku (odvolání). Uvedený soud k ní zaujal následující stanovisko (str. 43 rozsudku):

„Pro posouzení věci není rovněž podstatné, zda se obžalovaný K. zdržoval po celou dobu páchání trestné činnosti na území České republiky či nikoliv. Podle § 17 tehdy platného tr. zákona č. 140/1961 Sb., upravujícího tzv. zásadu teritoriality, se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu, který byl spáchán za území republiky, což znamená, že se na jejím území pachatel buď dopustil jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného tímto zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo zde porušil nebo ohrozil zájem chráněný tímto zákonem nebo měl tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Jestliže tedy obžalovaný jednal ke škodě majetku HPH a.s, v likvidaci, se sídlem na území České republiky, vztahuje se na něj trestní odpovědnost podle příslušných norem platných na území České republiky, ať už se jednání dopustil na území České republiky, či mimo něj.“

Dovolací soud shledává správným názor soudu odvolacího, že na území České republiky nastal následek v podobě porušení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. zájmu na ochraně majetku, který byl porušen způsobením konkrétního účinku v podobě vyčíslené škody na majetku označeného subjektu, tj. poškozeného). Je tomu tak proto, že skutková zjištění soudů nižších stupňů konstatují poškození subjektu, jehož sídlo se nachází na označeném území (tj. HPH a.s., se sídlem v Praze, nyní „HPH a.s, v likvidaci“), jemuž byla jednáním dovolatele způsobena škoda ve výši nejméně 8.036.312.389,- Kč (ad I. výroku) a ve výši 8.288.990.584,- Kč (ad II. výroku). V důsledku tohoto zjištění bylo lze aplikovat příslušná ustanovení tr. zák. (tj. zákona účinného v době spáchání v usnesení o zahájení trestního stíhání popsaného skutku) a vést vůči obviněnému trestní stíhání pro trestné činy, které v nich policejní orgán (viz usnesení sv. 1, č. l. 26-33), potažmo státní zástupce, jenž rozhodl usnesením o stížnosti obviněného proti usnesení prvně uvedeného orgánu o zahájení trestního stíhání odvolatele (viz usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 8. 9. 2003, sp. zn. 5 NZt 10/2003 – sv. 2, č. l. 157-172), spatřovaly.

Vyslovení viny dovolatele (rozsudky soudů obou stupňů) dle pozdějšího trestního zákona, tj. tr. zákoníku, nezpůsobuje vadu, která by tato rozhodnutí, resp. trestní řízení vedené proti obviněnému, zatížila z jím namítaného důvodu, tj. pro nedostatek místní příslušnosti trestně právní normy. Je totiž nezbytné uvést, že i tento pozdější zákon lze na jednání dovolatele aplikovat, a to v důsledku jeho ustanovení § 4 upravujícího zásadu teritoriality. Dle citovaného ustanovení:

(odst. 1)
Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území.
(odst. 2)
Trestný čin se považuje za spáchaný na území České republiky,
a) dopustil-li se tu pachatel zcela nebo zčásti jednání, i když porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nastalo nebo mělo nastat zcela nebo zčásti v cizině, nebo
b) porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.

Místní působnost tr. zákoníku, který byl z hlediska časové působnosti důvodně aplikován (viz dále), je ve vztahu k jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným, založena ustanovením § 4 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Aplikací pozdějšího zákona ani z toho aspektu nedošlo k porušení zákazu retroaktivity trestně právní normy, potažmo zásady nullum crimen sine lege praevia, neboť citované znění je obsahově totožné s ustanovením § 17 odst. 2 písm. b) tr. zák. (Trestný čin se považuje za spáchaný na území republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný tímto zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině.), jež odůvodnilo možnost vyvozování trestní odpovědnosti obviněného (a tím i možnost jeho trestního stíhání) v období předcházejícím časové účinnosti tr. zákoníku.

Pokud ve vztahu k ustanovení § 17 odst. 2 písm. b) tr. zák. uplatnil obviněný námitku jeho protiústavnosti, nekonkretizoval, v čem by měl jím tvrzený rozpor s normou vyšší právní síly spočívat. Za tohoto stavu je uvedenou námitku třeba hodnotit ve shodě se státním zástupcem, tj. jako bezobsažnou proklamaci bez relevantní argumentace, tzn. námitku, která obviněným deklarovaný dovolací důvod nemůže věcně naplnit.

Váže-li obviněný svou námitku o nedostatku jurisdikce českého soudu na otázku nedostatku protiprávnosti činu (viz bod 149 dovolání, kde se dovolává svolení poškozeného ve smyslu § 30 zák. č. 140/1961 Sb. – správně tr. zákoníku), pak ani této námitce nelze přiznat právní relevanci, neboť ani v případě, že by závěr o nedostatku protiprávnosti činu, v důsledku jím uváděné okolnosti protiprávnost činu vylučující, byl soudem učiněn (což se však v napadeném rozhodnutí nestalo), nebyla by tato okolnost důvodem k závěru o nedostatku místní příslušnosti tr. zákoníku.

Z pohledu rozhodování dovolacího soudu je však zejména nezbytné zmínit to, co již bylo uvedeno výše, a to že pokud má být tato námitka obviněného vnímána jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (což z textu dovolání zcela nepochybně neplyne), pak tento dovolací důvod není vůbec způsobilá naplnit, neboť ho lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. (příp. v ustanovení § 11a tr. ř.), pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto (těchto) ustanovení(ch) trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání (srov. rozhodnutí č. 7/2005 Sb. rozh. tr.).

Druhá námitka obviněného, která má odůvodnit závěr o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., spočívající v jeho tvrzení o promlčení trestního stíhání, není dle zjištění dovolacího soudu, vzhledem k uplatněné argumentaci, způsobilá označený důvod dovolání naplnit ani z formálního hlediska. Je tomu tak proto, že dovolatelem není spojována se zjištěním o existenci skutkové okolnosti, která by dle právní úpravy účinné ke dni zahájení jeho trestního stíhání (dle tr. zák.), případně právní úpravy pozdější soudy aplikované (dle tr. zákoníku), zakládala důvod k vyslovení obviněným dovozovaného závěru stran nepřípustnosti jeho trestního stíhání z důvodu § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. (tj. „je-li trestní stíhání promlčeno“). Existence takové skutkové okolnosti není obviněným v jeho mimořádném opravném prostředku tvrzena, neboť ten svou námitkou toliko vyjadřuje svůj odmítavý přístup k právní úpravě samotné.

Podstatou námitky obviněného je nikoli odmítnutí konkrétního skutkového (a od něj se odvíjejícího právního) závěru, že procesní úkony provedené orgány činnými v trestním řízení, jimiž se přerušuje běh promlčecí lhůty, byly provedeny opožděně, tj. až po jejím uplynutí, nýbrž to, že takový účinek zákonem upravený odmítá dovolatel konkrétnímu procesnímu úkonu přiznat. Po obsahové stránce totiž namítá, že doručení usnesení o zahájení trestního stíhání vydaného policejním orgánem obhájci obviněného v řízení proti uprchlému, nelze přiznat účinek spočívající v přerušení promlčení trestního stíhání ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., dle kterého: „Promlčení trestního stíhání se přerušuje sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu směřujícími k trestnímu stíhán pachatele.“ Tvrzením, že tyto účinky je třeba spojovat až s podáním obžaloby (body 161 a násl. dovolání a v nich obsažený poukaz obviněného na tzv. inditment) a tvrzením o neústavnosti ustanovení § 67 odst. 4 tr. zák. (dle něhož „Přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba.“), napadá konkrétní ustanovení trestně právních předpisů, tj. jak citovaných ustanovení tr. zák., tak § 160 odst. 1 tr. ř., dle něhož „Nasvědčují-li prověřování podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1.“

Obviněným namítaná nekompetentnost policejního orgánu k tomu, aby důvodně zahájil jeho trestní stíhání, nemůže být skutečností, kterou by měl (společně s požadavkem na hodnocení této otázky až k okamžiku podání obžaloby státním zástupcem u Městského soudu v Praze jako soudu prvního stupně, tj. až k datu 15. 6. 2006) dovolací soud ve smyslu požadovaného právního závěru o promlčení trestního stíhání takto vyhodnotit.

Obviněný sice namítá rozpor právní úpravy s „mnohými články ECHR“ a dovozuje jejich protiústavnost, a tím i protiústavnost postupu orgánů činných v trestním řízení, avšak toto své tvrzení nikterak nekonkretizuje. Z pohledu právní úpravy obsažené v Listině lze k této námitce obviněného odkázat na znění čl. 8 odst. 2, který stanoví, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon“, na který navazuje ustanovení § 2 odst. 1 tr. ř. vyjadřující zásadu řádného zákonného procesu. Podle tohoto ustanovení „nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.“ Upravil-li zákonodárce podmínky zahájení trestního stíhání způsobem vyjádřeným v § 160 tr. ř. (resp. z pohledu vedení řízení proti uprchlému v ustanoveních § 302 a násl. tr. ř.) a bylo-li toto ustanovení za splnění v něm obsažených podmínek policejním orgánem aplikováno, pak nelze učinit závěr, že zákonné podmínky stran trestního stíhání dovolatele nebyly dodrženy.

Dodat lze rovněž to, že k účinkům spojovaným se zahájením trestního stíhání obviněného postupem policejního orgánu podle § 160 odst. 1 tr. ř., tzn. přerušení běhu promlčecí doby, dochází i tehdy, pokud usnesení policejním orgánem vydané vykazuje určité vady [srov. rozhodnutí č 44/2010 Sb. rozh. tr.: „Účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění.“].

Ve věci posuzované však k takové situaci nedošlo, neboť usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatele nebyla shledána vadnými. Na tomto místě lze odkázat na to, že otázka procesních podmínek zahájení trestního stíhání obviněného byla soudy nižších stupňů zkoumána, o čemž svědčí i obsah odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu na str. 44. V návaznosti na závěry vyjádřené k odvolací námitce Ing. B. V., CSc. týkající se otázky řádného zahájení trestního stíhání jeho osoby (v níž soud druhého stupně uplatněné námitky jako nedůvodné odmítl - viz níže) totiž odvolací soud uvedl, že „obdobné závěry z hlediska popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002 platí i v případě obžalovaného K.“

K námitce, v níž dovolatel vyjadřuje nesouhlas s úpravou, která přiznává účinky mající vliv na běh promlčecí doby (účinek vyvolávající její přerušení) individuálnímu aktu aplikace práva vydaného policejním orgánem za podmínek § 160 tr. ř., možno poznamenat, že řešení obsažené v českém trestně procesním předpise (s vazbou na příslušné ustanovení předpisu hmotně právního) není něčím výjimečným a neobvyklým, poškozujícím práva obviněného. V daném směru možno odkázat na úpravy obsažené např. v trestním zákoně Slovenské republiky (zák. č. 300/2005 Z.z., trestný zákon, § 87 odst. 3, 4) či Spolkové republiky Německo (Strafgesetzbuch, § 78c odst. 1), které vycházejí ze stejných principů, tj. že k přerušení běhu promlčecí doby dochází již úkony prováděnými při vyšetřování věci (vznesením obvinění, následujícími úkony orgánu činného v trestním řízení směřujícími k trestnímu stíhání pachatele – Slovensko, výslechem obviněného, sdělením, že je proti němu vedeno trestní řízení atd. – Německo) a nikoli snad až podáním obžaloby u soudu.

Otázku namítaného promlčení trestního stíhání obviněného lze uzavřít tím, že dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku pomíjí i další ustanovení tr. zák., jehož účinek se ve smyslu zabránění vzniku promlčení jeho trestního stíhání projevoval až do nabytí účinnosti tr. zákoníku, a to ustanovení § 67 odst. 2 písm. b) tr. zák, jež stanovilo, že „do promlčení doby se nezapočítává doba, po kterou se pachatel zdržoval v cizině“.

Protože námitka obviněného byla argumentačně založena na skutečnostech, které vyjádřil v již zmíněných bodech 161 a násl. svého dovolání, omezuje se dovolací soud na dosud uvedená konstatování, přičemž toliko doplňuje, že k namítanému promlčení trestního stíhání obviněného nedošlo ani z jiných důvodů. V tomto směru odkazuje na vcelku vyčerpávající rozbor státního zástupce obsažený v jeho vyjádření k dovolání obviněného na str. 16-17. Doplnit je možno to, že pokud státní zástupce ve svém vyjádření poukazuje na procesní úkony orgánů činných v trestním řízení, které ve smyslu citovaných ustanovení tr. zák. způsobovaly opakované přerušení běhu promlčecí doby (podání obžaloby, konání hlavního líčení), že účinnost těchto úkonů z hlediska řešení otázky případného promlčení trestní odpovědnosti ve smyslu pozdějšího trestního zákona, tj. tr. zákoníku, zůstala zachována. Je tomu tak proto, že „změnou trestního zákona se zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby.“ (srov. rozhodnutí č. 59/2009 Sb. rozh. tr.)

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Vyhodnocením obsahu jednotlivých námitek, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, lze dospět k poznatku, že pod tento dovolací důvod jsou podřaditelné jen námitky spočívající v tvrzení o nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, o údajném svolení poškozeného, o nerespektování zásady nullum crimen sine lege praevia, o neporušení zákonného předpisu v rámci ochrany minoritních akcionářů, o promlčení trestního stíhání, resp. trestní odpovědnosti a případně o absenci místní působnosti trestně právních norem.

Námitka dovolatele stran nenaplnění znaků trestného činu podvodu v důsledku absence konkrétně jednající osoby v omylu (v důsledku jejíž majetkové dispozice měla být poškozenému způsobena majetková újma) vychází z toho, že je vázána na konkrétní právní úkony, které podle skutkového zjištění soudů prováděl sám obviněný, tzn. na uzavření ve výrokové části rozsudku specifikovaných smluv o převodu cenných papírů se společností Stratton, zastoupenou M. D., přičemž pomíjí to, že napadený rozsudek současně vyjádřil, že takto činil způsobem popsaným „jako osoba disponující plnými mocemi, které jej bez dalších omezujících podmínek opravňovaly k úplnému rozhodování o nákupech a prodejích cenných papírů z portfolií investičních fondů“. Podle zjištění soudů obviněný pod jednotlivými body výroku dále konkretizovaným způsobem jednal v úmyslu dosáhnout toho, aby v konečném důsledku nabyvatelé převáděných cenných papírů byli zbaveni povinnosti ke splnění svých závazků vzešlých vůči jednotlivým investičním fondům z uzavřených smluv. S vazbou na skutkové zjištění, že obviněný při převodu cenných papírů jednal v úmyslu tyto „převést .. na jiné osoby se ztrátou a bez odpovídající protihodnoty“, přičemž rovněž „… uděloval pokyny k provádění účelově ztrátových převodů likvidních a veřejně obchodovatelných cenných papírů“, učinil odvolací soud závěr (str. 36), že „podstata jeho podvodného jednání nespočívala v tom, že nesplnil závazek tzv. „jistoty desetinásobku“ vůči jednotlivým účastníkům kuponové privatizace, ale že se nechal vybavit od oficiálních zástupců jednotlivých fondů plnými mocemi tak, aby mohl s majetkem fondů neomezeně disponovat a poté zcela cíleně provádět obchody směřující k odčerpání téměř všech hodnot, kterých v rámci kuponové privatizace fondy nabyly, a to prostřednictvím a ve prospěch jím ovládaných společností, zcela zřejmě proti zájmům a bez vědomí vedení i akcionářů jednotlivých fondů“.

Jinými slovy vyjádřeno, skutkový závěr soudu o osobě jednající v omylu a činící pod jeho vlivem dispozici, kterou je třeba pojímat jako dispozici majetkovou, mající za následek (byť ne přímo v témže okamžiku) vznik škody na majetku poškozeného a obohacení obviněného či jiného subjektu, shledává odvolací soud na straně statutárních orgánů v souvislosti s udělením plné moci, která obviněnému umožnila takové nakládání s majetkem investičních fondů, které se projevilo v jejich poškození v rozsahu zjišťovaném napadeným rozsudkem. Tyto skutečnosti vyjádřil odvolací soud na str. 45-46 rozsudku, kde uvedl:

„Za omyl je třeba považovat rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost, přičemž postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným.

Jestliže se tedy obžalovaný K. nechal vybavit od oficiálních zástupců jednotlivých fondů plnými mocemi tak, aby mohl s majetkem fondů neomezeně disponovat a poté zcela cíleně prováděl jednotlivé úkony a obchody směřující k odčerpání téměř všech hodnot, kterých v rámci kupónové privatizace fondy nabyly, a to prostřednictvím a ve prospěch jím ovládaných společností, zcela zřejmě proti zájmům a bez vědomí vedení i akcionářů jednotlivých fondů, jejichž představa byla, že obžalovaný bude s takto svěřenými prostředky nakládat ve prospěch fondů, nikoliv z nich vyvádět majetek ve prospěch jím ovládaných společností a svůj osobní, a způsobil tak fondům, resp. jejich právnímu nástupci, škodu vysoko (více než 1600 ×) přesahující hranici škody velkého rozsahu, naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle výše cit. ustanovení trestního zákoníku.“

Stran možnosti dovození těchto závěrů z pohledu skutku, pro který byl obviněný stíhán, resp. z pohledu toho, co mu mělo být kladeno za vinu, odkazuje dovolací soud na tu část svého rozhodnutí, v níž reaguje na dovolací námitky obviněného Ing. B. V., CSc. (konkrétně námitky stran závěru o spolupachatelství).

V souvislosti s tvrzenou absencí zákonných znaků podvodu v jednání dovolatele je vhodné doplnit, že tento dále uplatňuje námitky, které je třeba hodnotit jako námitky skutkového rázu, když vylučuje možnost neznalosti rozhodných skutečností u statutárních orgánů v souvislosti s právními úkony, které provedly, a když tvrdí, že on sám byl pouze v pozici jejich vůli realizujícího jedince, mnohdy činícího úkony, jimiž nemohlo k žádné újmě dojít (vystavením tzv. Multiple Order Ticket to Sell). V daném směru však uplatňuje jinou verzi skutkového děje, než který za prokázaný provedeným dokazováním zjistily soudy nižších stupňů. Doplnit lze, že na podporu svého hodnocení věci uplatňuje i skutečnosti, kterými vůbec napadená rozhodnutí neoperují (např. poukazy na to, že v rozhodném období nebyl členem statutárních orgánů, případně nezastával funkci prokuristy (body 265 a 632 dovolání).

K námitce o absenci trestnosti (protiprávnosti) jeho činu v důsledku nutnosti aplikace ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku upravujícího svolení poškozeného, jehož dikce zní „Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny“, je nezbytné uvést, že skutková zjištění nižších soudů aplikaci tohoto ustanovení vylučují.

U svolení poškozeného, jako jedné z okolností vylučujících protiprávnosti, „se vychází z toho, že tam, kde může osoba neomezeně vykonávat svá práva, aniž by tím bylo dotčeno právo jiných osob nebo zájmy společnosti, je na ní, zdali svolí k tomu, aby někdo jiný do jejího práva zasáhl... Svolení musí být dáno
a) dobrovolně, čímž se rozumí svobodně, tj. bez donucení fyzického (vis absoluta) i psychického (vis compulsiva),
b) vážně, přičemž vážnost je vyloučena tam, kde je zřejmé s ohledem na konkrétní okolnosti případu, za kterých ke svolení došlo, že svolení nebylo myšleno vážně,
c) určitě, když neurčitý je takový projev, který je sice srozumitelný, ale není jednoznačný, nelze předem zjistit jeho obsah,
d) srozumitelně; nesrozumitelný je takový projev, z něhož nelze (a to ani v kontextu, v němž k němu došlo) zjistit, co jím mělo být vyjádřeno.
Je-li však svolení dáno v důsledku omylu, půjde zpravidla o trestný čin, jehož znakem je uvedení v omyl nebo využití omylu.“ (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 424).

Jinými slovy vyjádřeno, mimo toho, že svolení je učiněno dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně, že musí být dáno osobou, která je vhodným způsobem poučena a je schopna učinit závazný projev vůle v tomto směru a že je dáno před činem nebo nejpozději současně s ním, musí jít „o zájmy jednotlivce, o kterých může rozhodovat sám, a jejich porušení se netýká zájmů společnosti ani přímo zájmů jiných osob .. Lze... usoudit, že nemůže být relevantní souhlas právnické osoby, i kdyby jej dal k nevýhodnému snížení jejího majetku její statutární orgán, který je jinak oprávněn k zastupování právnické osoby. Tím by totiž porušil svou povinnost řádného hospodáře vyžadovanou ustanovením § 220 (pozn. tr. zákoníku) a poškodil by nejen tuto právnickou osobu, ale i akcionáře, společníky, věřitele. .. účinné svolení by musely dát i všechny tyto osoby, neboť jejich zájmy by byly dotčeny ustanovením § 30 TrZ.“ (Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, s. 454-455).

Důvod, pro který nelze uvažovat o aplikaci ustanovení § 30 odst. 1 tr. zákoníku ve věci dovolatele spočívá jednak v tom, že statutární orgány nebyly oprávněny udělit souhlas ke snížení majetkových hodnot zastupované právnické osoby, jednak v tom, že dle skutkových zjištění napadeného rozsudku jednaly v omylu, který u nich obviněný vyvolal.

K námitce obviněného o porušení zákazu retroaktivity trestního zákona v důsledku aplikace tr. zákoníku, tj. porušení ustanovení zákona o jeho časové působnosti, je nezbytné uvést, že odvolací soud k důvodům postupu spočívajícího v užití zákona, který nabyl účinnosti až po spáchání skutku dovolatelem, uvedl (str. 46-47):

„V souvislosti s úvahou o právní kvalifikaci jednání a následnou úvahou o druhu a výměře trestu se nalézací soud též správně zabýval otázkou časové působnosti trestněprávních norem. Přestože se obžalovaní trestného činu dopustili za účinnosti tr. zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů, posoudil nalézací soud jejich jednání podle ustanovení trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. V posuzovaném případě činila sazba trestu odnětí svobody za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 5 až 12 let, zatímco sazba trestu odnětí svobody u trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku v nyní účinném znění činí pouze 5 až 10 let. Použití právní kvalifikace podle norem nyní účinného trestního zákoníku je tak v případě obžalovaných nepochybně příznivější.“

Protože z uvedené citace plyne, že nedává odpověď na otázku nastolenou dovolatelem, který svou námitku spojuje s poukazem na rozšíření znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. novelizací provedenou zák. č. 253/1997 Sb., tedy zákonem, jehož účinnost nastala až dne 1. 1. 1998, tedy po spáchání jednání, jímž byl uznán vinným, je třeba argumentaci odvolacího soudu doplnit. K porušení zákazu retroaktivity trestního zákona soudem by došlo jen tehdy, pokud by toliko v důsledku pozdější právní úpravy, tzn. aplikací nově formulovaného znaku skutkové podstaty příslušného trestného činu, jímž by došlo k rozšíření podmínek trestnosti činu, byla vyslovena trestní odpovědnost pachatele činem soudně trestným, ač by za takový nemohl být považován na základě právní úpravy obsažené v trestním zákoně účinném v době spáchání činu. K takové situaci však ve věci posuzované nedošlo. Trestnost činu obviněného je dovozena z poznatku, že ten svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu podvodu v jeho znění účinném do 31. 12. 1997 (k uvedenému datu a stejně tak k období, kdy obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. spáchal), kdy podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, „kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou“. Protože kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podle odst. 4 § 250 tr. zák., k jejímuž naplnění ze strany obviněného došlo v důsledku skutkového závěru soudů o způsobení škody ve výše uvedeném rozsahu, tedy v důsledku právního závěru o způsobení škody velkého rozsahu (ve smyslu jeho vymezení ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák.), vystavila obviněného hrozbě uložením trestu odnětí svobody až na dvanáct let [na rozdíl od posouzení skutku v případě kvalifikace podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku s horní hranicí trestní sazby v trvání deseti let], dovodily soudy nižších stupňů příznivost pozdějšího zákona pro obviněného. Proto důvodně pstoupily k aplikaci ustanovení obsažených v tr. zákoníku. Zdůraznit je třeba, že soudy nižších stupňů při vyslovení viny obviněného shledaly naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, resp. jeho základní skutkové podstaty v tom, že (viz tzv. právní věta) „ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu“, a nikoli snad v tom, že by „zamlčel podstatné skutečnosti“. Ostatně i z odůvodnění rozsudků nižších soudů plyne, že odůvodňovaly existenci zákonného znaku „uvedení někoho v omyl“ a nikoli znaku „zamlčení podstatné skutečnosti“.

V daném směru lze odkázat i na tu část vyjádření státního zástupce, který, v reakci na námitku dovolatele stran nenaplnění zákonných znaků trestného činu, za nerozhodné pro právní posouzení skutku pokládá vyjádření obsažené v popise skutku „bez vědomí a souhlasu akcionářů“ pro obviněným vyvozovaný závěr, že byl stíhán, resp. odsouzen „za neinformování akcionářů“, tzn. v kontextu námitky o nerespektování zásady nullum crimen sine lege dle jeho hodnocení aplikací normy obsahující zákonný znak spáchání podvodu formou zamlčení podstatných skutečností.

Zpochybnění správnosti napadeného rozsudku nevyvolává ani námitka obviněného o neporušení právního předpisu ochrany práv minoritních akcionářů. Tvrzení dovolatelem uplatněná nemají vliv na posuzování naplněnosti zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu (ať již ve znění účinném v době spáchání skutku či v podobě zákona aplikovaného soudy nižších stupňů), neboť otázka vyvolání neshody v představách v omylu jednající osoby se skutečností není vázána na skutečnost porušení nějakého ustanovení mimotrestní normy pachatelem. Jinak vyjádřeno dovození trestní odpovědnosti pachatele pro uvedený trestný čin není (na rozdíl např. od některých trestných činů hospodářských upravených v Hlavě VI. zvláštní části tr. zákoníku) podmíněno zjištěním o porušení dalších předpisů jeho jednáním.

Na námitku dovolatele o promlčení jeho trestní odpovědnosti, kterou by bylo třeba pojímat jako naplňující znak tohoto dovolacího důvodu v podobě jiného nesprávného hmotně právního posouzení, reagoval dovolací soud již výše [v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.], a proto na příslušnou pasáž odkazuje s tím, že tam uvedené skutečnosti svědčí o tom, že argumentace obviněného není (vzhledem k poznatkům o průběhu trestního stíhání obviněného učiněným) způsobilá ani k tomu, aby odůvodnila existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Rovněž námitkou stran nedostatku působnosti trestního zákona se dovolací soud zaobíral již výše [rovněž v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.] a dospěl k závěru, že vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti nemůže naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu proto Nejvyšší soud považoval za potřebné podrobněji reagovat pouze na výše uvedených šest námitek obviněného, které z hlediska formálního dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnily, byly vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné.

Ze zbývajících námitek obviněného si poněkud větší pozornost z hlediska reakce dovolacího soudu na ně zasluhují následující dvě.

První z nich je námitka dovolatele poukazující na dřívější členství předsedy senátu soudu prvního stupně v KSČ a s ní spojené výhrady, které z hlediska svého obsahu by bylo lze interpretovat jako tvrzení obviněného, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, což je důvod dovolání upravený ustanovením § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

Ve vztahu k ní lze uvést, že ji jako námitku odvolací uplatil obviněný již v řízení před soudem druhého stupně, který se s ní již odpovídajícím způsobem vypořádal, když k ní v odůvodnění svého rozsudku (str. 42) uvedl následující skutečnosti:

„Stejně tak je třeba odmítnout námitku obžalovaného K. týkající se osoby předsedy senátu Městského soudu v Praze, u něhož dovozuje, že ho jeho členství v KSČ diskvalifikovalo z rozhodování ve věci, neboť obžalovaný je přesvědčen, že členství v KSČ nebo dalších podobně neslučitelných skupinách diskvalifikuje soudce z rozhodování v této věci a ve výkonu soudnictví všeobecně. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na poměrně rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu (např. I. ÚS 517/10, IV. ÚS 2258/11, III. ÚS 3232/11 a další), v nichž je opakovaně konstatováno, že „prosté členství v KSČ není skutečností, jež by obecně vylučovala soudce z rozhodovacího procesu, a proto míru nezávislosti a nestrannosti soudce (např. i s ohledem na jeho bývalé členství v KSČ) je nutno posuzovat v každém případě s přihlédnutím k jeho jedinečným okolnostem. Účastník řízení tedy musí ohledně každého soudce, jehož podjatost by chtěl namítnout, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž by měl za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen.

Odvolací soud neshledal důvodnými ani další námitky odvolatele směřující ke způsobu vedení řízení předsedou senátu Městského soudu v Praze. Ze způsobu vedení řízení ani z dalších materiálů tvořících součást spisu není patrné nic, co by mohlo vést k pochybnostem o nestrannosti předsedy senátu ve vztahu jak k věci, tak i k osobám obžalovaných, a proto také uzavřel, že v postupu nelze spatřovat vadu řízení, která by mohla vést ke zrušení napadeného rozsudku.“

K uvedenému hodnocení, jež dovolací soud sdílí, lze ve shodě se státním zástupcem dodat, že z hlediska svého obsahového vymezení by byla tato námitka (jak již uvedeno výše) formálně podřaditelná pod dovolací důvod upravený ustanovením § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž obviněný neuplatnil. I v jeho rámci je však třeba ji pokládat za zjevně neopodstatněnou.

Druhou námitkou, rovněž ryze procesního charakteru, na niž je vhodné reagovat, neboť ji dovolatel obsahově spojuje s tvrzením o porušení svého práva na spravedlivý proces, se týká jím tvrzené nezákonnosti provedených prohlídek jiných prostor.

Rovněž tuto námitku uplatnil obviněný již před soudem odvolacím, který se k ní vyjádřil ve svém rozsudku na str. 41-42, kde uvedl:

„Pokud obžalovaný K. namítá, že soud své rozhodnutí založil na nepoužitelných důkazech, konkrétně na prohlídce, která nebyla povolena soudcem a je tak podle odvolatele neústavní, je třeba uvést následující. Je třeba odvolateli přisvědčit, že podle § 83 a 83 a tr. řádu v současném znění může prohlídku jiných prostor nebo pozemků nařídit pouze předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Tato podmínka v době konání prohlídek, které má odvolatel na mysli, splněna nebyla, neboť tyto příkazy dne 5. 9. 2001 vydal policejní orgán se souhlasem dozorujícího státního zástupce. Jak však vyplývá ze znění ustanovení § 83 a tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001 (265/2001 Sb.), nařídit prohlídku jiných prostor nebo pozemku byl tehdy oprávněn v přípravném řízení státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán, přičemž vyšetřovatel nebo policejní orgán k tomu potřeboval předchozí souhlas státního zástupce. Prohlídky, které byly konány na základě výše zmíněného příkazu tak byly provedeny zcela v souladu s tehdy platným trestním řádem. V souvislosti s úvahou o procesní použitelnosti takto provedeného důkazu odvolací soud připomíná rozhodnutí Ústavního soudu Pl. ÚS-st 31/10, podle něhož, „je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§ 58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním § 83a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod.“

Akcentuje-li dovolatel, že soudy nižších stupňů měly k posouzení této otázky přistoupit způsobem opačným, pak lze těmto soudům stěží vytýkat, že respektovaly právní názor obsažený v plenárním nálezu Ústavního soudu. Ze zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nezbytné dovodit (§ 70, § 71), že nález Ústavního soudu (tím spíše jde-li o nález jeho pléna), je pro orgány veřejné moci (tedy i soud v řízení trestním) závazný. Přiznaly-li proto soudy nižších stupňů provedeným prohlídkám jiných prostor povahu procesně účinného důkazu i v době po vydání nálezu Pl. ÚS 3/09, pak tento jejich postup byl odpovídající nastalé situaci a dovolacím soudem je akceptován.

V této souvislosti lze zmínit, že o obecné (a tím i na obecné soudy se vztahující závaznosti nálezů Ústavního soudu nevznikají pochybnosti ani v oblasti právní teorie. Postačuje poukázat např. na názor, dle něhož „nálezy Ústavního soudu v rámci abstraktní kontroly ústavnosti mají stejnou právní sílu jako zákony. To lze odvodit od jeho pravomoci rušit nejen podzákonné předpisy, ale i zákony a jejich jednotlivá ustanovení. Tyto nálezy jsou obecně závazné. Je však třeba rozlišit závaznost petitu rozhodnutí, tj. vlastního výroku a odůvodnění rozhodnutí.“ (Gerloch, A. Teorie práva. 2. rozšířené vydání. Pelhřimov : Dobrá voda, 2001. S. 78).

Ani v otázce právních účinků derogačních nálezů Ústavního soudu, tj. problematice upravené zejména v § 70 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu „Dojde-li po provedeném řízení Ústavní soud k závěru, že zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo že jiný právní předpis nebo jeho jednotlivá ustanovení jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo zákonem, nálezem rozhodne, že takový zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení se zrušují dnem, který v nálezu určí.“ (odst. 1), „Jestliže k zákonu nebo k jeho jednotlivým ustanovením, které Ústavní soud ruší, byly vydány prováděcí předpisy, Ústavní soud v nálezu současně vysloví, které prováděcí předpisy, popřípadě která jejich jednotlivá ustanovení pozbývají současně se zákonem platnosti.“ (odst. 3)] nelze zaznamenat nějakých rozporů, zejména když samotný Ústavní soud se k této otázce již vyjádřil opakovaně.

Poukázat lze na to, že mezi evropskými systémy koncentrovaného a specializovaného ústavního soudnictví se rozlišuje mezi dvěma modely rozhodování v řízení o kontrole. Prvním je model rakouský, vycházející z teoretického odkazu Kelsenovy ryzí nauky právní, jenž spojuje přezkum ústavnosti zákonů a jiných právních předpisů s pravomocí jejich rušení, a to s právními účinky ex nunc. Modelem druhým je model německý, jenž spojuje přezkum ústavnosti s pravomocí autoritativní deklarace zdánlivosti zákona, a to s účinky ex tunc. Ve smyslu čl. 87 odst. 1 a odst. 2 Ústavy je v České republice zakotven model rakouského postavení Ústavního soudu (srov. blíže Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář, 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 422).

Formulace případného derogačního výroku v řízení o kontrole norem tedy odpovídá kompetenci Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy, tzn. rušit zákony, případně jejich jednotlivá ustanovení, z důvodu rozporu jak s ústavním pořádkem, tak zákony České republiky.

Otázkou derogačních účinků se Ústavní soud zabýval kupř. v nálezu ze dne 9. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 31/96, kdy konstatoval (k navrhovanému zrušení normy s účinky ex tunc), že „..zpětnému zrušení brání požadavek na zachování právní jistoty nehledk tomu, že v situaci, kdy Ústavní soud ruší ustanovení trestního zákona, stejné účinky, jaké by přineslo zpětné zrušení napadeného ustanovení, v podstatě zajišťuje ustanovení § 71 odst. l a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.“ S obdobnými důsledky spojil své předchozí rozhodnutí (nález Pl. ÚS 3/09 Ústavní soud i ve stanovisku pléna k intertemporálním účinkům derogačního nálezu vydaného stran problematiky prohlídek jiných prostor a pozemků dle § 83a odst. 1 tr. ř). Zabýval se v něm i vztahem k ustanovení § 71 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu, když uzavřel, že „pro oblast trestněprávní, kam prohlídka jiného prostoru nebo pozemku v souzeném případě spadá, je uvedená úprava (vztah k individuálním právním aktům, které na základě zrušeného právního předpisu byly vydány) zakotvena v ustanovení § 71 odst. 1, 2 a (případně) 4 zákona o Ústavním soudu potud, že „byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním“. Nenastane-li tato situace, pak „ostatní pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat“ a „práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena“. Z uvedeného plyne, že byl-li příkaz k prohlídce vydán a následně prohlídka samotná provedena před 8. červencem 2010, pak existence nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 na kvalitě příkazu nic nemění. Jestliže ale ke dni zrušení právního předpisu příkaz k prohlídce ještě „nebyl vykonán“, je derogační nález důvodem, který provedení prohlídky brání se všemi důsledky s tím spojenými; ustanovení odstavce 1 se v daném případě neuplatní, neboť toto ustanovení primárně míří do poměrů hmotněprávních spíše než na situace, kdy je prospektivně zrušeno či za protiústavní prohlášeno procesní ustanovení upravující režim dílčích procesních úkonů v trestním řízení, zejména nerozhodl-li Ústavní soud o časových aspektech vykonatelnosti svého derogačního zásahu jinak (§ 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).“

Problematiku účinků nálezů Ústavního soudu lze uzavřít odkazem na ustanovení § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které stanoví, že nálezy podle § 57 odst. 1 písm. a) – jimiž Ústavní soud rozhodl o návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy – jsou vykonatelné dnem jejich vyhlášení ve Sbírce zákonů, pokud nerozhodne Ústavní soud jinak. I toto ustanovení tak Ústavnímu soudu umožňuje oddálit okamžik nástupu účinků, který jeho nález vyvolává.

I s přihlédnutím k takto konstatovaným skutečnostem proto nelze postup nižších soudů v otázce využitelnosti důkazů opatřených při dovolatelem napadaných prohlídkách jiných prostor považovat za vadný.

Zbývající námitky, o nichž je nezbytné usuzovat, že jsou uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svým charakterem tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť jsou výrazem vyjádření nesouhlasu dovolatele s procesní činností nalézacího soudu, s hodnocením důkazů soudy a se skutkovými závěry, které jimi byly v napadených rozhodnutích učiněny, případě s dalšími, pod deklarovaný dovolací důvod nepodřaditelnými skutečnostmi.

Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výrazným způsobem z tvrzených vadných skutkových zjištění, pak v tomto rozsahu své dovolací argumentace soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.] Žádné z těchto ustanovení však nedopadá na níže zmíněné námitky obviněného.

Stran tohoto posouzení Nejvyšší soud odkazuje i na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr. nebo např. v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“

Protože zbývající námitky obviněného nenaplňují žádný z dovolacích důvodů upravených ustanovením § 265b tr. ř., dostával by se dovolací soud, pokud by na ně podrobně a zcela vyčerpávajícím způsobem reagoval, do pozice soudu třetí instance, která mu nepřísluší. Ve vztahu k nim se proto Nejvyšší soud omezuje na následující konstatování:

Mimo obsahové zaměření uplatněného dovolacího důvodu jsou námitky obviněného, v nichž soudu vytýká podjatost vůči cizím právním úpravám, neboť touto námitkou brojí proti odůvodnění rozhodnutí, což je podle ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné, používání pojmů, které nezná právní řád (námitka spojována s užitím termínu vyvádění majetku), či v nichž tvrdí, že jeho trestní stíhání je politicky motivováno (aniž by konkretizoval, jak bylo trestní řízení nepřípustně ovlivněno). K obviněným uplatňované vadě výroku rozsudku soudu prvního stupně lze uvést, že tato námitka se zcela míjí svým účelem, neboť jeho dovoláním je napadán rozsudek soudu odvolacího, který byl soudem druhého stupně vydán mimo jiné proto, aby vytýkané pochybení nastalé při ustálení skutkového stavu soudem prvního stupně napravil.

Zpochybňování závěru soudu o tom, že obviněný prováděl účelové ztrátové obchody, je výrazem polemiky dovolatele se skutkovým zjištěním soudu, který je učinil na podkladě provedeného dokazování. Jako takovému mu nelze přiznat právní relevanci v rámci deklarovaného dovolacího důvodu, a to tím spíše, že nemá reálný podklad (k uvedenému též vyjádření státního zástupce, str. 20).

Namítaná vadnost překladu souvisí s otázkou skutkových zjištění a je spojována rovněž se zpochybněním znaleckých posudků, resp. i se zpochybněním odbornosti či nepodjatosti jejich zpracovatelů. První námitka je uplatňována ve vztahu k otázce zajištění obchodů s cennými papíry, ve svém důsledku pak pomíjí to, že podle zjištění soudů jednal obviněný tak, aby sjednané zajištění nebylo oprávněným subjektem uplatněno. Proto namítaná vadnost překladu nemůže mít vliv na hodnocení věci z tohoto zorného úhlu. Co se týče námitky vůči znaleckým posudkům, jde ve své podstatě o opakovaně vznesenou výhradu, s níž se již vypořádal soud odvolací. Ten ve vztahu k odvolacím námitkám obviněného vůči osobám znalců a tlumočníků uvedl na str. 42-43 následující skutečnosti:

„Ze spisového materiálu, obsahu napadených písemností, jakož ani z jakýchkoliv jiných zjištění nevyplývá nic, co by nasvědčovalo podjatosti zpracovatelů znaleckého posudku a tlumočníků vůči osobám obžalovaných, či tomu, že by znalecký posudek či překlady písemností nebyly vypracovány nestranně a vůči obžalovaným nezaujatě. Znalecký posudek byl vypracován znaleckým ústavem Bohemia experts, který je řádně zapsán v seznamu znalců jako ústav s příslušnou specializací v oboru, v jehož rámci byl také přibrán v trestním řízení postupem podle § 105 tr. řádu, jeho zpracovatelé měli k dispozici veškerý dostupný spisový materiál a k závěrům znaleckého posudku byli soudem velmi podrobně u hlavního líčení vyslechnuti, stranám bylo v dostatečné míře umožněno, aby k závěrům znaleckého posudku znalcům kladly otázky, obhájce obžalovaného Ing. V., CSc. navíc předložil znalecký posudek znaleckého ústavu Česká znalecká, s jehož závěry, stejně jako se závěry znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Bohemia experts, se soud v napadeném rozsudku řádně vypořádal a ani odvolací soud nezjistil nic, co by po procesní, či po odborné stránce zpochybňovalo jeho závěry. Odvolací soud znovu opakuje, že znalecký posudek je pouze jedním z důkazů, který podléhá hodnocení soudem I. stupně jako jakýkoliv jiný důkaz a v této věci jsou jeho závěry sice významné, nicméně zdaleka nestojí osamoceně a jsou podporovány řadou svědeckých výpovědí a především pak listinných důkazů, z nichž lze přímo dovodit všechny proběhlé transakce, včetně kvantifikace způsobené škody, přičemž je třeba znovu připomenout, že pro posouzení věci významné otázky týkající se hodnoty akcií společností, které harvardské společnosti nabyly za akcie českých podniků, nalézací soud, jak je zmíněno výše, učinil závěr vycházející zdaleka nikoliv pouze ze závěrů tohoto znaleckého posudku. Odvolací soud se tedy ani v tomto směru s námitkami obžalovaného K. ztotožnit nemohl.“

Dovolací soud neshledává žádných důvodů k tomu, aby v nastolené otázce zaujímal postoj odlišný.

Pod uplatněný dovolací důvod nelze podřazovat ani námitku zpochybňující věrohodnost svědecké výpovědi svědka Č. Hodnocení důkazů je činností, jejíž provádění zákon svěřuje tomu orgánu, který důkaz provádí, tzn. v řízení soudním zpravidla soudu prvního stupně, jehož hodnocení je (splňuje-li kritéria upravená zněním § 2 odst. 6 tr. ř.) závazné již pro soud odvolací (§ 263 odst. 7 tr. ř.). Tím spíše není oprávněn do hodnotících úvah soudu nalézacího, nevykazuje-li jeho hodnocení znaky libovůle, zasahovat soud dovolací. V posuzované věci se soudy hodnocením věrohodnosti svědka zabývaly a svůj závěr, že z tohoto důkazu mohou vycházet při konstrukci skutkových zjištění, založily i na hodnocení obsahové shody jeho údajů s důkazy dalšími (zejména listinnými).

Zcela mimo uplatněný dovolací důvod je i námitka stran způsobu provedení dokazování listinnými důkazy, neboť i v tomto směru jde o oblast upravenou trestním řádem. Pochybení tohoto charakteru (míněno vady procesní) není možno namítat v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (některá z nich mohou být uplatněna prostřednictvím jiných dovolacích důvodů upravených ustanovením § 265b tr. ř.), navíc formulací uplatňované výhrady obviněný nevytýká procesní vadnost postupu soudu při aplikaci procesní normy účinné v době prováděného procesního úkonu, nýbrž polemizuje s vlastní zákonnou úpravou. Dovolateli však nelze přisvědčit ani v jeho náhledu, že jím vnímaný anachronismus při provádění dokazování představoval zákonnou překážku pro náležité uplatnění práv obhajoby, neboť znalost obsahu důkazu obhajobou (namítaná nemožnost adekvátní reakce obhajoby na takto prováděný důkaz), nebyla vázána toliko na konkrétní způsob provedení toho kterého důkazu soudem. Trestní řád obhajobě umožňoval se s obsahem (a právě i listinných důkazů) seznámit, jak již v době předcházející vlastnímu provedení důkazu soudem (§ 164 odst. 1 tr. ř.), tak případně (i opětovně) po jeho provedení (§ 65 tr. ř.). Bylo proto plně v možnostech obhajoby, cítila-li potřebu reakce na provedené dokazování spojenou s detailní znalostí toho či onoho listinného důkazu, aby svá práva uplatnila.

Námitku o nepřípustné retroaktivitě oceňovacích předpisů je nezbytné vnímat jako součást výhrad obviněného vůči závěrům znaleckých posudků, tj. jako námitku skutkového charakteru, kterou nelze právně relevantním způsobem prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiného) uplatňovat. Obdobně i námitka o nezohlednění tzv. Goodwillu je zcela jednoznačně námitkou skutkového charakteru a souvisí se zpochybňováním odborných závěrů obsažených ve znaleckém posudku. Navíc jeho nezohlednění v rozsahu požadovaném obviněným nelze pokládat za vadu (zejména již vůbec ne za takovou, která by měla nějakým podstatným způsobem negativně ovlivnit konečné rozhodnutí soudu) při zjištění, že protistranou inkriminovaných obchodů (jak vyjádřil i státní zástupce) byly netransparentní offshore společnosti.

Zcela lichá je námitka uplatňující nerespektování úpravy šekového a směnečného práva, neboť skutkové závěry soudů nejsou vybudovány na tom, že by odhlížely od skutečností, které dovolatel uplatňuje, případně na tom, že by vycházely z nesprávné interpretace příslušných ustanovení, event. tato vůbec nebraly na zřetel, nýbrž z toho, že skutečnostem, které vyzdvihuje dovolatel, nepřikládají význam, který tento dovozuje. Vyjádřeno jinými slovy, zajištění směnkami, podle zjištění soudu, nemělo směřovat (a v konečném důsledku ani nevedlo) k zabránění vzniku škody, nýbrž k navýšení dojmu serióznosti a legitimity obchodních transakcí, jejichž pravou podstatou bylo vyvedení majetku harvardských společností z dosahu jejich akcionářů. Ve své podstatě obdobné lze konstatovat i ve vztahu k námitce o plnění formou vzájemných zápočtů, neboť při posuzování věci nelze bez dalšího vyjít jen ze skutečnosti, že vzájemné započtení závazků je obecně legitimní právní úkon, aniž by bylo přihlíženo k tomu, v jakém kontextu a na základě jakých předcházejících aktivit bylo následně realizováno. Skutková zjištění soudů vyjádřená již v tzv. skutkových větách výroku o vině svědčí o potřebě zcela odlišného posouzení i těchto úkonů, než se domáhá odvolatel, tedy jako součásti sofistikovaného podvodného jednání.

Nepřípadný je i odkaz obviněného na soulad jeho jednání s ustanovením § 17a odst. 3 zák. č. 248/1992 Sb., a to již proto, že v době inkriminovaného jednání jím uplatňované ustanovení nebylo součástí právního řádu České republiky (zavedeno bylo novelizací provedenou zák. č. 124/1998 Sb. s účinností od 7. 6. 1998). Dovolatelem zmiňované ustanovení nemůže založit vázanost soudu v otázce posuzování legálnosti provedených operací, neboť hodnocení jejich souladu či nesouladu (a tím protiprávnosti, coby základu pro vyvození trestní odpovědnosti) je otázkou spojenou s řešením viny obviněného. Sám obviněný poukazuje (bod 704 dovolání) toliko na „zákonem ustanovený předpoklad, že veškeré jednání proběhlo s veškerou odbornou péčí“, tedy na vyvratitelnou právní domněnku obsaženou ve větě druhé citovaného ustanovení (…má se za to, že při jejich koupi či prodeji jednala s odbornou péčí). O tuto formu právní skutečnosti jde proto, že zákon v případech pochybností (Je-li… sporné, zda investiční společnost nebo investiční fond jednaly s odbornou péčí…) stanovil (věta první), že tyto subjekty nesou důkazní břemeno. Pokud citované ustanovení nezaložilo, neboť nejde o právní fikci, závazné hodnocení jednání konajícího subjektu pro účely posuzování otázky v něm přímo uvedené (Je-li v řízení o náhradu škody způsobené porušením povinností při obhospodařování majetku…), pak tím spíše nemohlo a nemůže založit vázanost trestního soudu při rozhodování o vině pachatele, resp. o vině obviněného důvodně podezřelého ze spáchání trestného činu.

Ohledně námitek, že akcie nabyté inkriminovanými obchody byly likvidní, že nebyli vyslechnuti klíčoví svědkové, případně že přeměnou investičních společností na akciové společnosti zanikly dovolateli vystavené plné moci lze odkázat na stanovisko státního zástupce obsažené na straně 19, 15 a 18 jeho písemného vyjádření (které i z tohoto důvodu bylo podrobně reprodukováno v tomto rozhodnutí), s nímž se dovolací soud ztotožňuje.

Detailnější reagování na námitky, které obviněným uplatněné dovolací důvody nenaplňují, by odporovalo znění § 265i odst. 2 tr. ř. Dovolací soud se proto v reakci na dovolání obviněného V. K. omezil na dosud učiněná konstatování s tím, že dílčím způsobem na ně navázal níže v části týkající se obou dovolatelů.


K dovolání obviněného Ing. B. V., CSc.:

Obviněný Ing. V., CSc. formálně relevantním způsobem naplnil uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. svým tvrzením o nenaplnění zákonných znaků zločinu podvodu z důvodu absence zákonných znaků objektivní stránky tohoto trestného činu, zejména pro absenci osoby provádějící majetkovou dispozici pod vlivem omylu a rovněž pro absenci škody na cizím majetku. Současně vyslovuje i nesouhlas se závěrem dovolacího soudu, že se tohoto jednání dopustil jako spolupachatel obviněného V. K.

K takto formulovaným námitkám je nezbytné nejprve v obecnosti uvést následující:

Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. (resp. podle § 209 tr. zákoníku) předpokládá mimo jiné existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby (viz rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Judikatura rovněž připouští, že tím, kdo je uveden v omyl nebo jehož omylu či neznalosti podstatných skutečností pachatel zneužívá, může být též státní orgán, pokud jeho postup nebo rozhodnutí jsou spojeny s určitou majetkovou dispozicí, typicky např. katastrální úřad, který rozhoduje o vkladu vlastnického práva k nemovité věci do katastru nemovitostí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004, publikované pod č. T 685. v sešitě 4 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2004).

Má-li být trestný čin podvodu spáchán pachatelem (jednou trestně odpovědnou osobou), poté z povahy věci plyne (§ 22 odst. 1 tr. zákoníku : „Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu …“), že tento musí svým jednáním sám (nejde-li o případ tzv. nepřímého pachatelství upravený v odst. 2) naplnit veškeré znaky objektivní stránky příslušného trestného činu (a jednat přitom v zákonem vyžadované formě zavinění). To však neplatí, resp. není to podmínkou, je-li „trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob“, tedy spáchá-li trestný čin jako spolupachatel ve smyslu § 23 tr. zákoníku, resp. § 9 odst. 2 tr. zák. Společné přímé jednání, jako pojmový znak spolupachatelství (znak objektivní stránky), totiž může mít tři alternativní formy. Kromě toho, že
a) všichni spolupachatelé naplní svým jednáním všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, může jít o to, že
b) každý ze spolupachatelů svým jednáním naplní jen některý z dílčích znaků objektivní stránky skutkové podstaty (u deliktů s dvojím či vícerým jednáním), nebo konečně, že
c) jednání každého ze spolupachatelů představuje alespoň článek řetězu, nenaplňuje tedy ani dílčí znak objektivní stránky skutkové podstaty, přičemž tyto články ve svém celku směřují k přímému naplnění skutkové podstaty určitého trestného činu (blíže např. Kratochvíl V., opus cit. výše, s. 348 a násl.).

V podstatě ze shodných východisek vyšel soud odvolací, který v odůvodnění svého rozsudku, po v zásadě shodném obsahovém vymezení zákonných znaků trestného činu podvodu a vyjádření svého souhlasu s právní kvalifikací jednání obviněného soudem nalézacím, k jeho odvolací námitce uvedl toto (str. 46):

„O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde nejen tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, ale i tehdy, pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, nebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. R 36/1973, shodně R 15/1967).

Jestliže tedy obžalovaný Ing. V., CSc. s vědomím, že se podílí na jednání směřujícím k vyvedení prostředků z harvardských společností společně s obžalovaným K. nejprve učinil kroky vedoucí k umělému vytvoření závazků SUT ve prospěch Kyperských společností v úmyslu, že budou užity k úhradě akcií vyvedených obžalovaným ze SU Teplice, a následně jednáními popsanými pod bodem 108 napadeného rozsudku (nyní 99), tedy zde popsanými transakcemi SUT se společnostmi Stratton, Harms a Daventree Ltd. dovršil odčerpání hodnot z harvardských společností resp. z jeho právního nástupce HPH a.s., v likvidaci, s celkovou výší škody způsobenou jen těmito transakcemi více než 440× převyšujícím hranici škody velkého rozsahu, naplnil i on znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.zákoníku.

Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že jednání obžalovaného Ing. V., CSc. bylo navázáno na jednání obžalovaného K. a k dovození jeho trestní odpovědnosti ve formě spolupachatelství tedy nebylo třeba, aby naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Obžalovaný se zločinu podvodu ve spolupachatelství s obžalovaným K. dopustil již tím, že ve společném úmyslu naplnil některé ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jehož se dopustil obžalovaný K., konkrétně znak „obohacení sebe a jiného“ a způsobení škody velkého rozsahu.“

Podstata, kterou tak vyjadřuje dovoláním napadený rozsudek, je ta, že jednání tohoto dovolatele nelze hodnotit izolovaně toliko z hlediska konkrétních aktivit, které učinil sám [a navíc ještě toto jednání z hlediska možností jeho subsumpce pod příslušná ustanovení obsažená ve zvláštní části trestního zákoníku samostatně posuzovat jednak stran části vyjádřené pod body 99 a) – i) a jednak stran části popsané ve výroku rozsudku dále, tj. stran jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 108, jak se tohoto ve své podstatě domáhá dovolatel], nýbrž že musí být hodnoceno v kontextu skutkových zjištění, k nimž dospěl soud nalézací, tj. jako jednání i subjektivně navazující na jednání obviněného V. K. Jinak vyjádřeno – a vyplývá to i z popisu skutku v napadeném rozsudku – musí být hodnoceno jako součást společného jednání spočívajícího ve vyvádění bonitních aktiv ke škodě poškozených subjektů, v konečném důsledku ke škodě HPH, a.s., v likvidaci, kdy právě jednání Ing. B. V., CSc. umožnilo zakončení celého komplexu transakcí, na jehož konci se poškozená společnost ocitla bez relevantního majetku, zatímco tento byl získán společnostmi ovládanými obviněnými. Při tomto hodnocení věci – a podklad pro ně je shledáván v údajích, které nalézací soud vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku na str. 108 a násl., kde poukázal na souvislosti transakcí prováděných obviněnými ovládanými či s nimi ve shodě jednajícími společnostmi – pak dovolatelem namítaná absence zjištění osoby (odlišné od obviněného) provádějící pod vlivem omylu majetkovou dispozici projevující se vznikem škody na majetku poškozeného subjektu, nemůže zpochybnit správnost soudy užité právní kvalifikace. Ve vztahu k právním kvalifikacím, které ve svém mimořádném opravném prostředku zmiňoval obviněný (zpronevěra, porušení povinnosti při správě cizího majetku), lze poznamenat, že by nevystihovaly pravou podstatu jednání obviněného a byly by (v případě posouzení skutku podle § 220 tr. zákoníku) i nedostatečné pro vyjádření skutkového zjištění soudu, že jednáním obviněného (jako součástí jednání společného ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zákoníku) došlo nejen ke vzniku škody na straně poškozeného, ale současně i k obohacení obviněných, resp. jimi ovládaných společností. Napadené rozsudky vycházejí ze skutkového zjištění, že obviněný Ing. B. V., CSc. si byl vědom pravé podstaty jednání obviněného V. K., tj. že tento uváděl jiné osoby v omyl, a že při takové vědomosti s předchozím úmyslem sebe nebo jiného obohatit ve vzájemné shodě s úmyslným jednáním prvního obviněného učinil v rozsudku popsané operace, které V. K. započaté jednání dovršilo (ve smyslu výše vyloženého jednání spolupachatele jako článku řetce, jímž se postupně ve vzájemné návaznosti směřuje k přímému vykonání trestného činu a tím ve svém celku k naplnění jeho skutkové podstaty).

Snaha o zpochybnění takto učiněných skutkových a následně právních závěrů soudů nižších stupňů dovolatelem je zcela pochopitelná. Z těchto důvodů také obviněný vytýká odvolacímu soudu neudržitelnost jeho závěrů i námitkami vůči porušení zásady zákazu reformace in peius, když namítá, že rozšířením popisu skutku vůči zjištěním vyjádřeným ve skutkové větě rozsudku soudu nalézacího si (takto nedovoleně a právě porušením uvedené zásady) vytvořil odvolací soud procesní prostor k tomu, aby za použití konstrukce spolupachatelství odůvodnil i jím užitou (a z rozsudku soudu prvního stupně převzatou) právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.

Obviněným uplatněná námitka vychází z izolovaného srovnání toliko tzv. skutkových vět výrokových částí rozsudků soudu prvního a druhého stupně, aniž bere v úvahu to, že skutková zjištění nevyjadřuje jen tato část rozhodnutí, ale že mnohdy (a tak je tomu i v případě rozsudku soudu nalézacího) jsou rozvedena v jeho odůvodnění. Pokud takto soud prvního stupně ve svém rozsudku vyjádřil, že obviněný Ing. B. V., CSc. nejednal izolovaně, nýbrž v rámci jednání společného, poté zákaz reformationis in peius, který se v odvolacím řízení vlivem toho, že rozsudek soudu prvního stupně napadli pouze obvinění, uplatnil (§ 259 odst. 4 tr. ř.), nebránil tomu, aby odvolací soud již při popisu skutku u tohoto obviněného (bod III.) vyjádřil, že níže popsaným způsobem jednal „společně s obžalovaným V. K.“. Přestože se soud druhého stupně věcí zabýval toliko na podkladě odvolání obviněných a byl tak při svém rozhodování limitován uplatňující se zásadou zákazu reformationis in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.), byl oprávněn, považoval-li to za nezbytné pro výstižnější vyjádření soudem prvního stupně dovozené právní kvalifikace skutku, nově rozhodnout o vině obviněného s doplněním nezbytných údajů do tzv. skutkové věty v rozsahu zjištění, která soud prvního stupně učinil (a rozvinul v odůvodnění svého rozsudku). Takovým procesním postupem odvolacího soudu totiž k porušení uvedeného zákazu nedochází [„Zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného. - srov. rozh. č. 38/2006-II Sb. rozh. tr.].

Zdánlivě relevantní je tvrzení obviněného, že rozsudek odvolacího soudu je vnitřně rozporný, neboť závěr o jeho vině staví na důsledcích plynoucích ze spáchání činu společným jednáním (v části dovození znaků omylového jednání), avšak současně z hlediska znaku způsobení škody vyjadřuje zjištění vážící se toliko k části popsané v bodě III. (u obviněného V. K. k části popsané pod body I. a II.). Takovému zjištění pak odpovídá i výrok o náhradě škody vyslovující povinnost obviněných uhradit ji poškozenému (každý zvlášť) v rozsahu vycházejícím z výše škody počítané odděleně.

Uvedené tvrzení, které má oporu v napadeném rozsudku a které vychází i ze správné interpretace ustanovení § 23 tr. zákoníku [„Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).“ pomíjí dvě základní skutečnosti. Prvotně je nezbytné uvážit, že rozsudek soudu odvolacího, kterým bylo ve věci nově rozhodnuto na podkladě odvolání obviněných, musel respektovat již výše zmíněný (a v rozsudku odvolacího soudu i několikrát zdůrazňovaný) zákaz reformationis in peius. Proto skutková zjištění vyjádřená ve vztahu k oběma odvolatelům nemohla vyznít tak, jak by se podávalo ve smyslu důsledků spolupachatelství (tj. součtem škod způsobených jednotlivými spolupachateli), nýbrž musela vycházet prvotně ze zjištění, která stran výše škody spáchané tím či oním z obviněných učinil soud nalézací a ta posléze mohla být (ve smyslu jejich úpravy provedené ve prospěch odvolatelů) modifikována (což se v případě Ing. V., CSc. taktéž stalo). Odůvodnění napadeného rozsudku ostatně explicitně vyjadřuje, že takto odvolací soud postupoval (viz vyjádření k výši škody způsobené obviněným V. K. na str. 33-34). Zbývá dodat, že uvedený zákaz změny k horšímu se projevoval nejen ve vztahu k výroku o vině, nýbrž i výroku o náhradě škody. Navíc ani případná vadnost výroku o náhradě škody (uvažováno obecně) ve smyslu vyslovení nikoli solidární odpovědnosti obviněných (spolupachatelů) k náhradě škody celkově způsobené všemi by nemohla založit důvod k tomu, aby v důsledku takového výroku byl modifikován jinak správně učiněný výrok spolupachatelství.

Neuvedení výslovné citace § 23 tr. zákoníku ve výrokové části rozsudku odvolacího soudu není důvodem k tomu, aby ze strany dovolacího soudu došlo k zásahu do napadeného rozsudku odvolacího soudu jednak proto, že v tomto směru nebyla argumentace obviněného zaměřena, jednak proto, že „nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (srov. § 111 TrZ)“– srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I., § 1 až 56. Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1671, a to na rozdíl od vývojových stadií trestného činu (přípravy a pokusu) nebo účastenství na trestném činu stricto sensu (tj. organizátorství, návodu a pomoci).

V souvislosti s právním posouzením svého skutku uplatnil obviněný i námitku, která je svou povahou námitkou procesního charakteru, když vůči závěru soudů nižších stupňů o omylovém jednání obviněného V. K., potažmo pak takto přes něj dovozovaného omylového jednání vlastního, namítl, že závěry o podvodném vylákání plných mocí (a tím i argumentace na str. 35-36, 46 napadeného rozsudku) porušují – vytvářením právních závěrů na základě skutkových okolností mimo skutek uvedený v žalobním návrhu – jeho ústavní právo být stíhán jen zákonným způsobem (v souvislosti s odkazem na § 220 odst. 1 tr. ř.).

Ani této námitce nelze přiznat dovolatelem dovozovanou relevanci. Porovnáním skutku vymezeného v žalobním návrhu a skutku, který je popsán v napadeném rozsudku nelze dojít k závěru, že by postupem odvolacího soudu došlo k porušení ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. dle něhož „Soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu“. Aniž by bylo nezbytné podrobněji rozebírat otázku tzv. totožnosti skutku, která musí být zachována mezi skutkem, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného postupem upraveným § 160 odst. 1 tr. ř., skutkem, pro který může být podána obžaloba (§ 176 odst. 1 tr. ř.) a skutkem, o kterém je oprávněn rozhodnout soud (§ 220 odst. 1 tr. ř.), je možno zmínit, že zásada obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) je zachována v případě, že je soudem rozhodnuto o skutku, který je se skutkem, pro který se vedlo trestní stíhání obviněného v předsoudním stadiu trestního řízení (tzn. řízení přípravném), totožný alespoň částečně, tj. je-li dána alespoň částečná totožnost jednání či alespoň částečná totožnost následku. V tomto nazírání nelze úspěšně tvrdit, že by mezi jednáním a následkem, jak byly popsány v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného V. K., v podané obžalobě a posléze v napadeném rozsudku, nebyla alespoň částečná shoda. Z ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř. nelze dovozovat, že by skutek, pro který je odsuzujícím rozsudkem obviněný shledáván vinným musel být popsán zcela ve shodě s jeho vymezením v žalobním návrhu, neboť pro celé trestní řízení (a tím i řízení soudní) platí, že v popisu skutku lze provádět změny na základě výsledků provedeného dokazování s tou limitací, že v konečné podobě se musí jednat stále o týž skutek (ve smyslu uvedené alespoň částečné shody podstatné okolnosti). Pokud proto soudy na základě provedeného dokazování učinily skutkový poznatek, že k uvedení jiného v omyl obviněným V. K. došlo způsobem, který ve svých rozsudcích vyjádřily, pak tato skutečnost nemůže mít vliv dovozovaný obviněným Ing. B. V., CSc. (tím spíše, že sám uvažuje jako o přípustné i o změně právní kvalifikace, která by také mohla být spojována s částečně odlišným vymezením skutku).

Za nedůvodnou pokládá dovolací soud i námitku obviněného, že svým jednáním nezpůsobil škodu. Je nezbytné připomenout, že s obdobně formulovanou odvolací námitkou se neztotožnil ani soud odvolací, který v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při stanovení její výše vyšel ze zjištění, která vyjádřil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, přičemž sám na podkladě odvolání obviněného upravil v jeho prospěch i zjištění učiněné v bodě 99 rozsudku (viz str. 31), přičemž důvod změny konkretizoval na str. 40. O vzniku škody, jak je ve výrokové části rozsudku vyjádřena v popisu skutku pod body 99 a) – i) nevzniká pochybnost, její výše je v rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou uvedených akcií, z popisu skutku plyne, že uvedené nákupy a následné prodeje byly vedeny jako zjevně úmyslně ztrátové. Navazujícím jednáním dále v bodě III. popsaným došlo k způsobení další škody – dle přesvědčivého zdůvodnění obsaženého v napadeném rozsudku ve výši 1.742.770.000,- Kč, tedy škody ponížené oproti zjištění soudu prvního stupně z důvodu vyloženého na str. 34 napadeného rozsudku. Tím podle zjištění odvolacího soudu došlo celkovým jednáním obviněného k vzniku škody ve výši 2.213.580.730,80 Kč. Popsaným jednáním obviněného poškozenému přivozená majetková újma na jeho majetku byla posouzena jako škoda velkého rozsahu ve smyslu ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku, což odůvodnilo aplikaci kvalifikované skutkové podstaty upravené v odst. 5 písm. a) § 209 tr. zákoníku (způsobení škody velkého rozsahu). Učiněné skutkové a právní závěry odvolacího soudu není důvod modifikovat, když ve vztahu k uplatněné námitce lze odkázat i na stanovisko státního zástupce (str. 9-10 jeho písemného vyjádření), které by dovolací soud toliko jinými slovy opětovně reprodukoval.

Výhrada obviněného ohledně nedodržení totožnosti skutku, resp. stran toho, že pro část jednání, jímž byl uznán vinným, nebylo jeho trestní stíhání zahájeno, nemůže být pojímána jako námitka, která by relevantně naplňovala obviněným uplatněný dovolací důvod. Otázka totožnosti skutku, na rozdíl od otázky jednoty skutku, je otázkou procesní, nacházející svého uplatnění skrze již výše zmiňovaná ustanovení § 2 odst. 8, § 160 odst. 1, § 176 odst. 1 a § 220 odst. 1 r. ř. Nicméně s ohledem na obviněným zdůrazňované právo na spravedlivý proces, resp. jeho namítané nedodržení, je vhodné, aby i k této otázce odeznělo, že dovolateli nelze přisvědčit ani stran hodnocení této problematiky.

Pro úplnost se připomíná, že i tuto námitku již obviněný uplatnil v přecházejícím stadiu soudního řízení a že se k ní odvolací soud srozumitelným způsobem vyjádřil, když k ní uvedl následující skutečnosti:

„K námitce obžalovaného Ing. V., CSc., že ohledně obchodu ze dne 30. 6. 1996 nebylo v jeho případě řádně zahájeno trestní stíhání, je třeba uvést následující. Usnesení podle § 160 odst.1 tr. řádu musí mj. obsahovat výrok s popisem skutku, který musí být vymezen tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, zejména tedy je třeba uvést místo a čas jeho spáchání, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a zavinění, příp. i pohnutku, jakož i následek a eventuálně další okolnosti jej charakterizující. Na samém počátku vyšetřování však nelze požadovat zcela vyčerpávající popis skutku (srov. ÚS 24/2005-n.) Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, usnesení o zahájení trestního stíhání z 2. 1. 2002 bylo tehdejšímu obhájci obžalovaného Ing. V., CSc., dr. Hruškovi, doručeno 28. 7. 2003, a obžalovaný Ing. V., CSc. byl na základě něj stíhán pro trestný čin podvodu. Jednání, jehož se měl obžalovaný dle tohoto usnesení dopustit, bylo popsáno jako podvodné vyvedení akcií z portfolia SU Teplice v hodnotě cca 3 mld. Kč v období od 1. 2. 1996 do 30. 5. 1996, aniž by bylo jakkoliv dále strukturováno. Konkrétní kroky, jimiž měl obžalovaný Ing. V., CSc. v usnesení zmíněné akcie vyvést vyplynuly až z důkazů provedených v rámci trestního stíhání a jak bylo zjištěno, jejich součástí byl i obchod z 30. 6. 1996. Přestože však tento obchod ze dne 30. 6. 1996 časově přesahuje vymezení obsažené v usnesení o zahájení trestního stíhání, je odvolací soud přesvědčen, že se nepochybně jedná o součást skutku, pro který bylo proti obžalovanému trestní stíhání zahájeno. Je třeba připomenout, že totožnost skutku je určována alespoň částečnou totožností jednání nebo alespoň částečnou totožností následku. Bylo-li následným vyšetřováním zjištěno, že se obžalovaný dopustil jednoho z jednání, které tvoří součást skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, o měsíc později, než bylo časově vymezeno, neznamená to, že se jedná o jiný skutek. To by platilo i v případě, že by jednání popsané v obecných rysech bylo později strukturováno do jednotlivých útoků pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku). V posuzovaném případě je odvolací soud navíc přesvědčen, že jednání obžalovaného Ing. V., CSc., je třeba pojímat jako jedno jednání, jehož jednotlivé části ve svém souhrnu a ve spojení s jednáními činěnými obžalovaným K., naplnily znaky skutkové podstaty zločinu podvodu. Umělé vytváření závazků pomocí tzv. „drancovacích“ koleček již bylo obžalovaným činěno se záměrem, že po sloučení SU Teplice s HPH. a.s. v likvidaci, budou takto vzniklé závazky použity k uhrazení kupní ceny vyváděných akcií SU Teplice, další popsané transakce sloužily jako příprava jednak k vyvedení akcií z SU Teplice bez odpovídající protihodnoty, jednak jako příprava ke sloučení obou společností a k zabránění přístupu akcionářům HPH a.s., v likvidaci, k již vyvedeným hodnotám z Harvardských společností. Z těchto důvodů tedy soud považoval námitku obhajoby za nedůvodnou.“

V reakci na toto vyjádření obsažené v napadeném rozsudku obviněný namítá, že by k usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ze dne 2. 1. 2002, pro nekonkrétnost údajů obsažených v jeho výrokové části a tím údajnou zaměnitelnost skutku, vůbec nemělo být přihlíženo. Pokud usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 28. 7. 2003 pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. ve své výrokové části obsahuje popis konkrétních obchodů totožných s těmi, které byly uvedeny v odůvodnění prvně jmenovaného usnesení, pak s oporou na upozornění ze strany policejního orgánu ze dne 8. 9. 2005 obviněný dovozuje, že byl nadále stíhán jen v jím uváděném omezeném rozsahu Potvrdil tak, že stran převodů akcií z portfolia společnosti SKLO UNION, akciová společnost Teplice, jsem mimo akciové obchody ze dnů 30. až 31. 5. 1996 (viz výše a bod č. 2 usnesení ze dne 28. 7. 2003) stíhán jen pro převody akcií společnosti Moravské naftové doly, a.s., Spolana Neratovice, a.s., a Biocel Paskov, a.s..

Takto prezentovaným vývodům nelze přisvědčit. Z hlediska účinků spojovaných se zahájením trestního stíhání obviněného lze totiž přihlížet jen k takovým procesním úkonům, s nimiž trestní řád v uvedeném směru počítá, a proto je upravuje. K zahájení trestního stíhání pro konkrétní skutek dochází na podkladě usnesení vydaného podle § 160 odst. 1 tr. ř., příp. usnesení vydaného za aplikace ustanovení § 160 odst. 1, odst. 5 tr. ř. a účinky, které na základě jejich užití příslušné akty aplikace práva založily, zůstávají – nedojde-li k jejich zrušení zákonem upraveným způsobem [tj. např. v důsledku podané stížnosti po předložení napadeného usnesení postupem podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. rozhodnutím dozorujícího státního zástupce] – zachovány. Dovozovat proto, že by k procesně účinnému omezení rozsahu trestního stíhání obviněného mělo dojít v důsledku obviněným zmiňovaného upozornění policejního orgánu, je proto nepřípadné.

Námitky vůči porušení obžalovací zásady staví obviněný na argumentaci zdůrazňující nutnost postupu podle § 160 odst. 1, 5 tr. ř. v případě procesních skutků vymezených ustanovením § 12 odst. 12 tr. ř., přičemž pomíjí, že o povaze trestného činu nemůže rozhodovat strukturování v jeho popisu, ale vlastní charakter dotyčného jednání. Nelze proto přijmout myšlenku, že samotný, příslušným orgánem činným v trestním řízení zvolený, způsob vyjádření skutku rozhoduje o tom, že jde např. o pokračující trestný čin spáchaný totožným počtem dílčích útoků, potažmo procesních skutků ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. (např. že z faktu, že jednání obviněného V. K. bylo v podané obžalobě popsáno a následně i v rozsudku vyjádřeno pod 98 body, plyne, že se trestného činu dopustil 98 dílčími útoky, potažmo samostatnými procesními skutky ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř.). Na tomto konstatování nemůže ničeho změnit ani to, že soud prvního stupně v souvislosti s odůvodňováním svých závěrů učiněných k jednotlivým skupinám takto vyjádřených bodů trestné činnosti obviněného používá obratů „u skutků pod body…“, či přímo obratů „dílčími útoky pokračujícího trestného činu uvedenými pod body ..“, což by mohlo vyznívat tak, že za samostatné skutky ve výše uvedeném smyslu považuje všechny takto popsané aktivity obviněného. Což by samozřejmě byl názor nesprávný, neboť o počtu takových procesních skutků nemůže rozhodovat počet na základě jedné operace poškozených subjektů (z jednání obviněného konkrétního dne provedeného několik poškozených investičních fondů). Toto konstatování plně dopadá i na obviněného Ing. B. V., CSc. a jeho jednání popsané v bodě 99 pod písm. a) – i). Je nezbytné zdůraznit, že již soud odvolací, a to dovolací argumentace obviněného zastírá, poukázal na to, že na trestnou činnost dovolatele je třeba pohlížet jako na jedno jednání, které není patřičné posuzovat jako souhrn dílčích útoků pokračování v trestném činu, pro které by bylo třeba po procesní stránce požadovat to, co tvrdí dovolatel.

Z usnesení, která byla policejním orgánem vydána, bylo pro obviněného plně seznatelné, jaké jednání je mu kladeno za vinu a poskytlo mu tak dostatečný prostor k uplatňování jeho obhajovacích práv realizovaných skrze jeho obhájce. Obviněnému proto nelze přisvědčit v jeho hodnocení, že dotyčné usnesení je protiústavní a že provedením trestního řízení završeného vydáním pravomocného odsuzujícího rozsudku došlo k porušení jeho ústavního práva být stíhán jen zákonným způsobem.

Za skutečnosti odpovídající je třeba pokládat námitku obviněného, že soud druhého stupně nereagoval na jeho odvolací námitku týkající se toho, že smlouva ze dne 30. 6. 1996 neobsahuje jeho podpis. Jde o odvolací námitku reagující na skutkové zjištění obsažené na str. 33 rozsudku nalézacího soudu, resp. na str. 108 jeho odůvodnění, kterou obviněný uplatnil v rámci svého řádného opravného prostředku podaného proti tomuto rozhodnutí nalézacího soudu (konkrétně odvolání na č. l. 4073-4088). Absenci příslušné reakce odvolacího soudu na takovou námitku je nezbytné pokládat za dílčí vadu rozsudku soudu druhého stupně, avšak za vadu, která s ohledem na celková zjištění soudů nedosahuje ústavně právní roviny, pro kterou by dovolací soud měl přistoupit k procesnímu zásahu spočívajícímu ve zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí v části týkající se tohoto dovolatele. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že úkony, které měly být na podkladě uváděné smlouvy realizovány, se reálně uskutečnily s důsledky pro poškozený subjekt v rozsudku popsanými. Do jisté míry je tato situace podobná transakcím popsaným pod body 99 a) – i), kdy soud konstatuje, že nemá k dispozici smluvní podklad, přesto však nevzniká pochybnost o tom, že realizovány byly s popsaným poškozujícím dopadem pro poškozeného. Ostatně i v případě obviněného V. K. bylo konstatováno, že ne veškeré operace jsou zcela perfektně kryty příslušnou smluvní dokumentací a že byly realizovány vlivem faktického postavení, které si obviněný vybudoval.

Je možno připustit, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není obsažena detailní reakce soudu druhého stupně na skutečnosti, které obviněný zmínil ve svém řádném opravném prostředku (str. 13-14) proti rozsudku soudu nalézacího (hodnota společnosti Daventree Ltd. a jejích akcií), nelze však říci, že by se takto nastoleným otázkám zcela vyhnul, neboť ze str. 35 jeho rozhodnutí plyne, že v dané otázce se ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně. Ve své podstatě tak dovolací námitka vznesená obviněným s oporou o skutečnosti vymezené v bodě 4b) jeho dovolání směřuje vůči rozsahu odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.

K další argumentaci uplatněné obviněným v jeho dovolání lze opětovně uvést, že uplatňováním skutkových výhrad nelze právně relevantním způsobem naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. určený k nápravě vad hmotně právního posouzení, stejně tak nelze brojit proti odůvodnění rozsudku, neboť takovou možnost nepřipouští ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř.

Stran námitek, které ve svém dovolání obviněný dále vznesl, lze odkázat na případné jejich zhodnocení státním zástupcem. Ten zcela důvodně uvedl, že ze skutečnosti, že za protiprávní nemůže být považován zápočet existujících smluvních závazků proti kupní ceně akcií (obecně), nelze ještě automaticky dovozovat, že by za protiprávní nemohlo být prohlášeno celkové jednání obviněných, které popsal napadený rozsudek. Ten totiž stojí na skutkovém základu, že smyslem prováděného zápočtu nebylo reálně uhradit kupní cenu, nýbrž (aniž by k poskytnutí odpovídající protihodnoty došlo) k vyvedení bonitních aktiv poškozených společností. Stejně tak důvodně upozornil na to, že právě smluvní cena, k níž soudy při formulaci svých skutkových závěrů přihlédly, byla oním nástrojem, jímž bylo dosaženo vyvedení majetku poškozených subjektů.


K dovolání obou obviněných

Nad rámec dosud uvedeného pokládá dovolací soud za vhodné dodat toto:

Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů na podkladě vyhodnocení provedených důkazů skutkově uzavřela, že obvinění se popsaného jednání dopustili ve vzájemné shodě, při realizaci společného úmyslu, tedy řečí zákona úmyslným společným jednáním dvou osob. Právně tedy jednání obviněných, aniž to explicitně citací ustanovení § 23 tr. zákoníku (k tomu viz výše) vyjádřila, posoudily jako jednání spolupachatelů. Vůči tomuto postupu odezněly v dovolání obou obviněných rozličné námitky, k nimž lze (nad výše uvedenou argumentaci) doplnit následující skutečnosti:

Pokud obviněný V. K. poukazoval na to, že nikdy nebyl v jakémkoli právním postavení ke společnosti SUT, pak samotný tento fakt (jenž je realitou) nemůže mít za následek, že je jím vyloučen právní závěr soudů nižších stupňů o spáchání trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku oběma obviněnými jako spolupachateli podle § 23 tr. zákoníku. Trestný čin podvodu je z hlediska své konstrukce trestným činem s neomezeným okruhem pachatelů (nevyžaduje konkrétní či speciální subjekt ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku jako trestné činy s omezeným okruhem pachatelů), a proto neexistence právního vztahu ke společnosti SUT, na který obviněný poukazuje, nemůže být důvodem pro zvrácení napadených rozhodnutí, resp. důvodem k vyslovení závěru, že vyvozením spolupachatelství dovolatelů jsou tato rozhodnutí zatížena vadou spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení skutku.

Jako nepřípadné je nezbytné odmítnout námitky dovolatelů, že učiněné skutkové a potažmo právní závěry jsou soudy nepřípustně vyvozovány ze skutečností, které jsou vně rozsahu jejich trestního stíhání, jak byl založen usneseními o zahájení trestního stíhání. V daném směru obhajoba (z pochopitelných důvodů) opět (avšak nepřijatelně) akcentuje skutkový popis obsažený v prvotním aktu aplikace práva, jímž dochází k zahájení trestního stíhání obviněného, aniž bere v úvahu koncepci českého trestního procesu, jak je vyjádřen v účinném trestním řádu. Již tzv. velkou novelizací provedenou zák. č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 byla opuštěna koncepce tzv. silného přípravného řízení, byla zvýrazněna rozhodující role řízení soudního. Toto stadium trestního řízení se stává skutečným těžištěm, v němž mají být za respektování všech základních zásad provedeny rozhodující důkazy v patřičné procesní formě, tyto náležitě vyhodnoceny a vyvozena z nich správná a úplná skutková zjištění. Soudu prvního stupně je svěřena základní odpovědnost v otázkách zjišťování skutkového stavu nezbytného pro následné meritorní rozhodnutí, odvolacímu soudu se otevírá možnost provedením omezeného rozsahu dokazování podílet se na zjišťování skutkového stavu věci v rozsahu požadavků § 2 odst. 5 tr. ř. a korigovat vlastním rozhodnutím dílčí nesprávnosti, pokud je jimi napadené rozhodnutí soudu nalézacího zatíženo. To vše se děje právě na úkor řízení přípravného, které má nadále (i v souladu se svým označením) funkci pouze přípravnou a pomocnou, jeho úkolem je při redukci procesního dokazování vytvářet procesním zajištěním některých důkazů (zejména ve formě provedení úkonů nedokladných a neopakovatelných, příp. jiných rozhodujících důkazů) a vyhledáním důkazů dalších, procesní předpoklady pro úspěšné provedení řízení soudního. Takto provedené změny (byť se legislativně z hlediska např. procesně prováděného dokazování v předsoudním stadiu řízení výrazněji v přijaté úpravě zobrazily při stíhání trestných činů spadajících do věcné příslušnosti okresního soudu) se týkají i řízení ve věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně (§ 17 tr. ř.). Vychází-li koncepce trestního procesu přijatá od 1. 1. 2002 z toho, že dokazování bude nadále (a to mnohdy výrazně nad rámec důkazů procesně zajištěných ve stadiu řízení přípravného) prováděno v řízení soudním, pak z úpravy vtělené do zákona (novelizovaného trestního řádu) je nezbytné dovodit, že soud je oprávněn provádět dokazování a hodnotit skutečnosti jdoucí nad rámec samotného popisu skutku (zejména obsaženého v usnesení vydaném v nejranějším stadiu procesu), mají-li význam pro hodnocení tohoto skutku, o němž se řízení vede (ve smyslu jeho výše vyložené totožnosti). Protože při absenci doznání se subjektivní stránka dovozuje z jednání pachatele a protože z pohledu nezbytného zhodnocení nelze jednání obou obviněných ve věci posuzované shledávat toliko v rozsahu jimi nahlíženém (tj. odděleném hodnocení jednání každého z nich, navíc „vtěsnaného“ do popisu skutku ve výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání), nelze pokládat za právo na spravedlivý proces porušující postup soudů, pokud závěr o jejich vině založil i na zhodnocení okruhu skutečností, které výseč vymezenou námitkami obviněných překračuje. Opětovně je nezbytné zdůraznit, že význam usnesení o zahájení trestního stíhání spočívá ve vymezení okruhu trestně právně relevantních skutečností (vymezení předmětu trestního řízení), jejichž existence či neexistence, resp. konkrétní forma jejich projevu se stává předmětem dalšího šetření a zpřesňování na základě dokazování provedeného v rámci jednotlivých stadií trestního procesu.

Závěrem lze poukázat i na to, že právní závěr odvolacího soudu (stran spolupachatelství obviněných), tj. závěr obsažený v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu, nemůže být pokládán za překvapivý a pro obhajobu neočekávaný, neboť obsahově navazuje na skutečnosti, které vyjádřil odvoláními obviněných napadený rozsudek soudu prvního stupně. Nadto lze poukázat i na to, že (byť citace příslušného ustanovení zákona absentovala i v podané obžalobě) alternativa takového posouzení jednání obviněných se v průběhu jejich trestního stíhání zcela evidentně nabízela, neboť možnost takového posouzení vyplývala již z právní kvalifikace jednání obviněných vyjádřené v usnesení o zahájení jejich trestního stíhání, v němž je ustanovení § 9 odst. 2 tehdy účinného tr. zák. výslovně uvedeno.

Pokud v dovolání obou obviněných bylo argumentováno tím, že vydáním napadeného rozsudku a jemu předcházejícím řízením bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, pak této námitce vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolací soud nepřisvědčil.

Nejvyšší soud s přihlédnutím k výše rozvedeným zjištěním dospěl k závěru, že jak dovolání V. K., tak dovolání Ing. B. V., CSc., je nezbytné (proto, že v tomto rozhodnutí zmíněných částech svých dovolání uplatněnými námitkami deklarované důvody dovolání formálně naplnili) posoudit jako dovolání zjevně neopodstatněná. Proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud takto o dovolání obviněných rozhodl v neveřejném zasedání v souvislosti s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud se týká rozsahu odůvodnění rozhodnutí dovolacího soudu, odkazuje tento na již výše zmíněné ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. února 2014

JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
ostatní

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Přihlásit seVytvořit nový účet

Související články

Další články