Ze samotného charakteru jednání obviněného, kdy mj. převzal od poškozeného peníze k účelu, ke kterému je nehodlal nikdy použít, vyplývá, že šlo z jeho strany o jednání úmyslné. Podvodný úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě deklarován výslovně; postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence tohoto úmyslu na straně obviněného nepochybně vyplývá.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání obviněného Mgr. M. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 173/2007, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, z r u š u j e ve výroku o náhradě škody.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. se poškozený L. J., bytem P., H., okres B., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, byl obviněný Mgr. M. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Podle § 60a odst. 1 tr. zák. za podmínek § 58 odst. 1 tr. zák. a podle § 60a odst. 2 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyřiceti osmi měsíců a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 53 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč a podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán (správně „nebyl ve stanovené lhůtě vykonán“), stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. J. škodu ve výši 510 000 Kč.
Označený rozsudek obviněný napadl odvoláním směřujícím proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Na podkladě uvedeného odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušen. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za což byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti pěti měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, kdy denní sazba činí 2000 Kč, tj. celkem 100 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému L. J. škodu ve výši 510 000 Kč.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný shora uvedeného zločinu dopustil tím, že v období od měsíce září 2006 do 23. dubna 2007 v B. a ve V. v K. v postavení obhájce odsouzeného L. J., v trestním řízení vedeném před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. Nt 103/2006, o povolení obnovy řízení trestní věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2001, v rámci kterého byl L. J. rozsudkem ze dne 30. 8. 2002, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2003, odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody, který vykonával i ve V. v K., v rámci návštěv L. J. ve V. v K. ponechal poškozeného L. J. v domnění, že zařídí úspěšné povolení obnovy řízení ve věci vedené před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 14/2001 a v důsledku toho i propuštění L. J. z výkonu trestu odnětí svobody, a to zajištěním a ovlivněním svědků, kteří by v trestním řízení vypovídali ve prospěch L. J.; s L. J. se nejprve dohodl na předání částky 550 000 Kč, která mu byla předána prostřednictvím manželky poškozeného A. J. dne 14. září 2006 v prostorách advokátní kanceláře na třídě kpt. J. v B., kdy tato částka měla sloužit k ovlivnění svědků, kteří by měli v rámci řízení o povolení obnovy řízení podat svědeckou výpověď, a to tak, aby vypovídali ve prospěch L. J., získanou částku 550 000 Kč však na ovlivnění svědeckých výpovědí nechtěl použít a ani nepoužil a ponechal si ji pro vlastní potřebu, poškozeného L. J. však utvrzoval v přesvědčení, že tato částka bude na zajištění a ovlivnění svědků použita, čímž poškozenému L. J. způsobil škodu ve výši 510 000 Kč, když mu později 40.000 Kč vrátil.
Je třeba zmínit, že odvolací soud byl při svém rozhodování vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012. Tímto usnesením Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, jímž bylo poprvé rozhodnuto o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Označené usnesené Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího bylo již v pořadí druhým rozhodnutím, kterým bylo rozhodováno o dovolání obviněného v projednávané věci. Poprvé Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného usnesením ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 3 To 82/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 89 T 173/2007, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Těmto zrušeným rozhodnutím však předcházela ještě další rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 89 T 173/2007, byl obviněný nejdříve podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 22. 6. 2007, č. j. 2 Zt 219/2007-58, pro zde popsaný skutek, neboť uvedený skutek není trestným činem, a poškozený L. J. podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Z podnětu odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně podaného v neprospěch obviněného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 3 To 259/2008, podle § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Brně a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Podle § 253 odst. 1 tr. ř. bylo odvolání poškozeného L. J. zamítnuto. Nato následoval již zrušený odsuzující rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 89 T 173/2007, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 3 To 82/2009, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného.
V řízení po přikázání věci Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009) nalézací soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 89 T 173/2007, znovu obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby a podle § 229 odst. 3 tr. ř. poškozeného L. J. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. I tento rozsudek byl k odvolání státního zástupce usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2010, sp. zn. 3 To 405/2010, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Dalším rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, soud prvního stupně obviněného opět zprostil obžaloby, a to zčásti z důvodu podle § 226 písm. a) tr. ř., zčásti podle § 226 písm. b) tr. ř a shodně rozhodl o nároku poškozeného L. J. na náhradu škody tak, že jej podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státního zástupce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 7. 2011, sp. zn. 3 To 171/2011, i tento rozsudek podle § 263 odst. 1 písm. b), tr. ř., § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. Následně byl vyhlášen Městským soudem v Brně dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, odsuzující rozsudek a odvolání obviněného proti němu bylo již zmíněným usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, zamítnuto.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, podal obviněný Mgr. M. R. prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání směřující proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody. Odkázal v něm na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. a namítl, že v řízení před odvolacím soudem byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a současně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný upozornil, že mu nebylo řádně doručeno nejen vyrozumění o konání veřejného zasedání (které bylo nařízeno na den 5. 6. 2013), ale ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012. Zásilka obsahující mj. meritorní rozhodnutí Nejvyššího soudu musí být obviněnému doručena do vlastních rukou. Kromě těch ustanovení trestního řádu, která upravují doručování a přítomnost obviněného u veřejného zasedání, bylo postupem soudu, jenž obviněného o konání veřejného zasedání vyrozuměl formou vložení zásilky do domovní schránky, porušeno rovněž právo obviněného na spravedlivý proces.
Obviněný citoval odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v té části, která se týkala důvodů konání veřejného zasedání dne 5. 6. 2013 v nepřítomnosti obviněného. Podle této argumentace byl obviněný o termínu veřejného zasedání včas a řádně vyrozuměn, když mu byla zásilka vhozena do domovní schránky na adrese, kterou obviněný pro doručování určil. Současně obviněný odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011, a ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 161/2011, podle kterých je podmínkou konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného buď přímo doručení, či jeho fikce. Tato fikce přitom v případě zásilky doručované do vlastních rukou nenastane jejím vhozením do domovní schránky na adrese obviněného, ale až po uplynutí desetidenní úložné lhůty podle ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř.
V posuzované věci byl obviněný o veřejném zasedání vyrozumíván v rozporu s uvedenými rozhodnutími Nejvyššího soudu; zásilka mu nebyla doručena do vlastních rukou a fikce doručení z důvodu předchozího neuložení zásilky nenastala. Odvolací soud ani nezkoumal, zda v případě fikce doručení byla zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě podle ustanovení § 233 odst. 2 tr. ř. Obviněný odmítá argumentaci odvolacího soudu, podle které bylo možno provést veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, protože u veřejného zasedání nebyly prováděny důkazy. Ve veřejném zasedání došlo minimálně ke konstatování usnesení dovolacího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, k jehož obsahu měl právo se vyjádřit.
Co se týče dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný předeslal, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku přesto, že zmíněný soud v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius skutkovou větu podstatně pozměnil o skutková tvrzení, která nemají oporu v provedených důkazech. V posuzované trestní věci bylo vydáno již 13 meritorních rozhodnutí (mj. i dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu), přičemž soudy postupně měnily vymezení skutku, jehož se měl obviněný dopustit. Obviněný se však nedopustil trestné činnosti, ať už byl skutkový děj popsán orgány činnými v trestním řízení jakkoli.
Obviněný vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, formuloval závazný právní názor, že proces hodnocení důkazů soudy obou stupňů byl v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. neboť při hodnocení důkazů mělo být přihlédnuto k zásadním nesrovnalostem a rozporům ve výpovědi L. J. a mělo být přihlédnuto k objektivním faktům, kterými jsou např. data konání veřejných zasedání u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci a datum převzetí částky 550 000 Kč. Z tohoto závazného právního názoru Nejvyššího soudu podle názoru obhajoby jednoznačně vyplývá, že provedené důkazy neprokazují, že by částka 550 000 Kč byla určena na ovlivňování svědků, a dokonce objektivní důkazy verzi poškozeného vyvracejí.
Ačkoliv bylo soudům nižších stupňů zmíněným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, uloženo, aby se při rozhodování o meritu věci časovými nesrovnalostmi a značnými rozpory ve výpovědích poškozeného podrobně zabývaly, z napadeného rozsudku ohledně této otázky zjistit nic nelze.
Odvolací soud tedy právní názor dovolacího soudu nerespektoval, a přestože se důkazní situace ani skutková zjištění v podstatě nezměnila (nové důkazy byly provedeny výlučně ve vztahu k posouzení věrohodnosti poškozeného a svědkyně A. J., přičemž tyto nové důkazy ještě více zvýraznily nevěrohodnost zmíněných dvou svědků – viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 4 Tdo 985/2010, a rozsudek Krajského soudu v Brně, sp. zn. 53 T 6/2008, týkající se odsouzení poškozeného za závažnou trestnou činnost), rozhodl napadeným rozsudkem, že se obviněný trestného činu dopustil. Odvolací soud tak obviněného uznal vinným i přesto, že jediný usvědčující důkaz, tj. výpověď poškozeného, trpí natolik závažnými rozpory a časovými nesrovnalostmi, že je naprosto vyloučeno, aby se skutkový děj odehrál tak, jak poškozený popisuje.
Obviněný dodal, že při posuzování toho, zda bylo o jeho vině rozhodnuto v souladu s výše uvedeným závazným právním názorem Nejvyššího soudu, je nutno rovněž přihlížet k přepisu odposlechu (č. listu 198), který nejenže nebyl proveden jako důkaz, ale který se navíc neslučuje se zvukovým záznamem odposlechů. Nad rámec shora namítaného obviněný především zdůraznil, že jednání, kterým se měl trestné činnosti dopustit, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Co do objektivní stránky dané skutkové podstaty z popisu skutkové věty vyplývá toliko to, že předmětnou částku obviněný přijal, není zde však uvedeno, co měl s těmito penězi dělat a kdo měl vlastně rozhodovat o tom, co a kdy se má s těmito penězi udělat. Tyto okolnosti jsou podle obviněného velmi podstatné pro posouzení, zda lze takto popsaný skutek kvalifikovat jako trestný čin. Nejpodstatnějším znakem trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. je uvedení poškozeného v omyl či využití jeho omylu. Tento základní zákonný znak je sice ve skutkové větě formálně a obecně uveden, rozhodně však nemá oporu ve skutkových zjištěních soudů a do skutkové věty byl „uměle“ doplněn až po vydání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn 8 Tdo 1332/2009. V této souvislosti je však třeba podotknout, že ze skutkové věty ani z odůvodnění meritorních rozhodnutí nevyplývá, že by poškozený L. J. žil ohledně otázky údajného podplácení svědků v omylu. Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že svědky chtěl podplácet poškozený, obviněný je v žádném případě podplácet nechtěl, podplácení svědků ani poškozenému nijak nesliboval a peníze pro tento účel od něj nepožadoval.
Dalším podstatným znakem trestného činu podvodu je úmysl pachatele způsobit škodu na cizím majetku. Ve skutkové větě však o úmyslu obviněného způsobit svým jednáním škodu není žádná zmínka a toto ostatně nevyplývá ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí. Stejně tak se ve skutkové větě nehovoří ani o tom, jakou škodu údajně hodlal obviněný způsobit, kdy ji chtěl způsobit a jakým jednáním. Ze skutkové věty nevyplývá ani to, co chtěl (hodlal) obviněný s částkou 550 000 Kč, kterou přijal dne 14. 9. 2006, v době převzetí této částky udělat. Obviněný naznačil několik možných účelů jejího použití (použít v souladu se zákonem pro poškozeného, použít na to, aby poškozenému prozatím zabránil v podplácení svědků s tím, že by následně poškozenému peníze vrátil či by je použil v jeho prospěch pro jiný účel, který by byl v souladu se zákonem, či konečně použít k podplácení svědků v budoucnu, což ovšem popírá), které by údajně vylučovaly spáchání trestného činu podvodu. Toto poslední tvrzení pak spojil s otázkou subjektivní stránky trestného činu a tvrdil, že jednání, kterého se podle skutkové věty měl dopustit, nezahrnuje subjektivní stránku předmětného trestného činu.
Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje obviněný v tom, že rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu ve výši 510 000,- Kč, ačkoliv z původních 550 000 Kč již 240 000 Kč poškozenému složil na jeho vězeňský účet (nutno dodat, že z důvodu vrácení částky 240 000 Kč obviněný napadá i výrok o vině – obviněný nemohl poškozenému způsobit škodu ve výši 510 000 Kč, jestliže mu na vězeňský účet složil částku 240 000 Kč). Podle názoru obviněného nebylo možné rozhodnout o výši náhrady škody, aniž by se soud vypořádal s otázkou, kdy a jaké konkrétní částky a za jakým účelem obviněný od poškozeného obdržel. Z provedených důkazů je naprosto zřejmé a nezpochybnitelné, že obviněný poškozenému do věznice posílal balíky, platil za něho i za jeho manželku výlohy spojené s právními službami a že náklady právních služeb, které poskytoval poškozenému i jeho manželce, byly vyšší než částka, která obviněnému v úschově zbyla. Obviněný s odkazem na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, podotýká, že pro správné hmotně právní posouzení otázky případného vzniku a výše škody je nezbytné zjistit a v meritorním rozhodnutí vysvětlit, proč soud vychází z návrhu a patrně i výpovědi poškozeného, přestože další ve věci provedené důkazy jeho výpověď vyvracejí.
Obsahem dovolání obviněného nejsou pouze námitky vztahující se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. Rozsáhlým okruhem námitek obviněný brojil proti údajnému podstatnému porušení ústavního pořádku České republiky. Konkrétně namítal porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud při svém rozhodování porušil zásadu zákazu deformace důkazů, která byla definována Ústavním soudem, odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou v souladu s ustanovením § 125 alinea 2 tr. ř. (obviněný měl zjevně na mysli druhou větu ustanovení § 125 tr. ř. – uvedené ustanovení trestního řádu totiž neobsahuje alineu) a § 134 odst. 2 tr. ř. Mezi některými skutkovými zjištěními soudů existuje extrémní rozpor, což může být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. Další protiústavnost obviněný spatřoval v pořízení odposlechů a v jejich následném pozměnění (sestříhání).
K porušení zásady zákazu deformace důkazů došlo podle obviněného tím, že soudy obou stupňů, zejména pak odvolací soud, ve svých meritorních rozhodnutích v několika velmi podstatných věcech popisovaly skutečnosti obsažené v provedených důkazech nepravdivě. Takto odvolací soud např. na straně 6 usnesení ze dne 29. 4. 2009 uvedl, že z výpovědi svědka JUDr. P. P. nevyplývá, že by částka 550 000 Kč byla určena na náklady obhajoby a na to, aby z ní byl hrazen pobyt poškozeného ve věznici (tento závěr odvolacího soudu nedoznal žádných změn ani v dalších meritorních rozhodnutích odvolacího soudu), přestože toto svědek JUDr. P. P. výslovně uvedl. Nebo když odvolací soud na straně 11 usnesení ze dne 25. 4. 2012 uvedl, že znalecké posudky vypracované v této trestní věci vyznívají tak, že „nelze vyloučit, že se záznamy hovoru bylo manipulováno“, přestože ze znaleckých posudků PhDr. Marie Svobodové, Ph.D., ze dne 6. 10. 2008 a ze dne 23. 3. 2009 i z její výpovědi u hlavního líčení, stejně tak jako ze znaleckých posudků RNDr. Jiřího Handlíře ze dne 20. 10. 2008 a ze dne 29. 1. 2009 a taktéž z jeho výpovědi učiněné u hlavního líčení a i z ústavního znaleckého posudku Fakultní nemocnice Brno jednoznačně vyplývá, že došlo k manipulaci s nahrávkami, přičemž tento závěr soudních znalců byl kategorický a byl vysloven se 100% jistotou.
K deformaci důkazů došlo rovněž v souvislosti s posuzováním rozhovorů mezi obviněným a poškozeným – rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na obsahu přepisu odposlechů, které, jak obviněný již shora zmínil, nekorespondují s obsahem zvukového záznamu. Další údajné případy porušení této procesní zásady obviněný rozvedl v příloze č. 2 svého dovolání.
Namítaný extrémní rozpor pak měl spočívat v tom, že časové souvislosti vylučují, aby částka 550 000 Kč, složená dne 14. 9. 2006 obviněnému do úschovy, byla určena na podplácení svědků, když o peníze pro svědky obviněný údajně požádal až někdy po datu 12. 10. 2006 či dokonce po 15. 11. 2006 (viz příloha dovolání č. 3), i přesto však soudy obou stupňů dospěly (bez jakéhokoliv odůvodnění) k závěru, že tyto peníze na podplácení svědků určeny byly. Tento skutkový závěr soudů je navíc v rozporu i s výpověďmi slyšených osob (JUDr. P. P., J. P., zpočátku i poškozený a jeho manželka, zápis JUDr. P. P. z 2. 1. 2007, obviněný atd., viz příloha dovolání č. 4). Obdobná situace je i ohledně otázky, zda obviněný obdržel kromě částky 550 000 Kč na náklady obhajoby související s obnovou řízení další finanční prostředky, i otázky, zda byly tyto finanční prostředky obviněným řádně účetně vykázány (smlouva o úschově, potvrzení, viz příloha č. 4). Extrémní rozpor lze spatřovat i mezi přepisem odposlechů a jejich zvukovým zachycením.
Poslední námitka je věnována provádění odposlechů a jejich použití jako důkazu. Obviněný jednak poukázal na údajnou protiústavnost jejich pořízení, jednak namítl, že nahrávky rozhovorů byly dodatečně pozměněny.
Protiústavnost pořízení odposlechů spatřoval obviněný v tom, že nebyly splněny všechny podmínky pro pořízení prostorového odposlechu, které byly formulovány judikaturou Ústavního soudu, tedy i Nejvyšším soudem (usnesením ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2010) zmiňovaným nálezem ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. II. ÚS 615/06, zejména nebyly splněny všechny náležitosti povolení státního zástupce ke sledování osob a věcí, a to jak ze dne 16. 2. 2007, tak i ze dne 6. 3. 2007, především ohledně konkretizace trestného činu, z jehož spáchání je sledovaná osoba podezřelá, uvedení konkrétních indicií, které toto podezření zakládají, a uvedení skutečností, které mají být sledováním zjištěny. To se v daném případě nestalo, neboť z povolení není vůbec patrné, jestli je obviněný podezřelý, poškozený či svědek, v případě, že by byl podezřelý, pro jakou konkrétní trestnou činnost, když možných trestně právních kvalifikací je uvedeno více variant, které se navíc vzájemně vylučují.
Z výše zmiňovaného nálezu Ústavního soudu však jednoznačně vyplývá, že podezření ze spáchání konkrétních trestných činů, kvůli kterým je povolen prostorový odposlech, se musí následně také potvrdit. To však zde není možné, u vzájemně se vylučujících právních kvalifikací to navíc muselo být zřejmé již v době vydání samotného povolení. V povolení absentují i další náležitosti (indicie svědčící o spáchání trestného činu, popis zjišťovaných skutečností), u pozdějšího z obou napadaných povolení chybí dokonce i konkretizace osoby, jež je sledována. S tímto povolením státního zástupce bylo sledováno veškeré dění ve vyšetřovnách č. … a č. …, nacházejících se v prvním podzemním podlaží objektu … ve V. K. Monitorování veškerého dění ve výslechových místnostech bylo ponecháno zcela na libovůli policejního orgánu, neboť toto povolení žádné „mantinely“ a zákonná omezení policejnímu orgánu neuložilo. S ohledem na tyto skutečnosti je proto obviněný přesvědčen, že výše uvedená povolení ke sledování osob a věcí vydaná Městským státním zastupitelstvím v Brně nesplňují zákonem stanovené náležitosti.
Prostorový odposlech pořízený v této věci je podle názoru obviněného nepřípustný a procesně nepoužitelný i z důvodu nepřiměřenosti způsobu, jakým bylo sledování osoby obviněného prováděno. Nepřiměřenost spatřoval v tom, že skutečnosti zjišťované odposlechem mohly orgány činné v trestním řízení snadno zjistit jinak, např. výslechem poškozeného L. J., manuálním vypínáním a zapínáním nahrávacího zařízení pouze v době rozhovoru zájmové osoby a poškozeného. Dovolatel proto kategoricky vyvozoval, že záznamy ze schůzek mezi obviněným a poškozeným ve V. v K. nelze v této věci vůbec použít jako důkaz.
Z výše vzpomínaných znaleckých posudků nadto jednoznačně vyplývá, že nahrávky z rozhovorů ve V. K. byly pozměněny a sestříhány. I přes tuto skutečnost však soudy obou stupňů ze závěrů znaleckých posudků nevycházely a bez dostatečného a odbornými argumenty podloženého vysvětlení závěry těchto soudních znalců nerespektovaly. Závěr soudních znalců o sestříhání a pozměnění nahrávek je ostatně podporován i tím, že již neexistují originály těchto nahrávek (přestože musí být několik let archivovány), tyto nahrávky nemají ani tzv. hash kód (který musí mít každý zvukový záznam pořízený Policií České republiky, aby se zabránilo jeho pozměnění) a anomálie týkající se těchto nahrávek nedokázala dodnes vysvětlit ani Policie České republiky (ani např. svědek S. H. opakovaně slyšený v této trestní věci).
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soud v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, a aby tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoliv námitky obviněného, kterými vytýká nesprávnost provedení veřejného zasedání před odvolacím soudem v jeho nepřítomnosti, dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obsahově odpovídají, nepovažuje je za důvodné. Jediným ustanovením trestního řádu, které výslovně upravuje podmínky konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, je ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř., k jehož porušení evidentně nedošlo (obviněný to ostatně ani nenamítá).
Deklarovaný dovolací důvod však může být za určitých okolností naplněn též porušením ustanovení § 233 - § 234 tr. ř. (o přípravě veřejného zasedání) a § 62 a násl. tr. ř. (o doručování). Státní zástupce připustil, že odvolací soud splnění podmínek pro konání veřejného zasedání odůvodnil poněkud zkratkovitě, když pouze uvedl, že obviněný byl včas a řádně vyrozuměn formou vložení zásilky do domovní schránky na adrese, kterou obviněný označil jako adresu pro účely doručování a která je navíc adresou kanceláře, v níž vykonává advokátní praxi. Odvolací soud se tedy nezabýval otázkou, zda pošta před vhozením zásilky do schránky dodržela postup podle § 60 odst. 4 tr. ř. Přestože si je státní zástupce vědom závěrů obviněným citované judikatury Nejvyššího soudu, má s ohledem na charakter dovolání jako mimořádného opravného prostředku za to, že uvedený dovolací důvod nebude naplněn v případě jakéhokoli formálního porušení ustanovení trestního řádu o přípravě veřejného zasedání a o doručování, ale pouze za situace, kdy se obviněný v důsledku tohoto porušení o konání veřejného zasedání vůbec nedozvěděl. Přímo z argumentace obviněného (mj. uvádí, že zásilka obsahovala též rozhodnutí Nejvyššího soudu) však podle názoru státního zástupce vyplývá, že fakticky mu zásilka doručena byla, a že tedy o době a místě konání veřejného zasedání věděl. Pokud se přesto k veřejnému zasedání nedostavil (ani nereagoval např. žádostí o jeho odročení), nelze hovořit o takovém zkrácení jeho procesních práv, které by zakládalo dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř.
Státní zástupce dodal, že u veřejného zasedání před odvolacím soudem žádné dokazování prováděno nebylo a též z tohoto důvodu tedy nedošlo k reálnému zkrácení procesních práv obviněného. Námitka týkající se nikoli řádného doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu se již nachází mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu stejně jako námitky týkající se nedodržení lhůty na přípravu k veřejnému zasedání. Obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu byl pro soud odvolací bez dalšího závazný a případné komentáře obviněného k jeho obsahu by na tom nemohly nic změnit.
Co se týče dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce předeslal, že obviněný opakuje, a to z velké části doslovně, právní i skutkové a procesní námitky obsažené v dovolání, o němž dne 27. 3. 2013 rozhodl Nejvyšší soud pod sp. zn. 8 Tdo 1395/2012. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí neshledal důvodnou žádnou z námitek obviněného týkajících se té části skutku, ve které bylo jednání obviněného posouzeno jako dokonaný trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, tehdy Nejvyšší soud zrušil výlučně z důvodu pochybností o tom, zda v další části skutku (aktivity k vylákání peněz pod záminkou poskytnutí úplatku soudci) dospělo jednání obviněného do stadia pokusu. Odvolací soud, jehož rozhodnutí obviněný nyní napadá, obviněného uznal vinným pouze dokonanou částí skutku, a ačkoliv zvolil jinou právní kvalifikaci, znaky trestného činu podvodu podle § 209 odst. odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jsou vymezeny naprosto shodně jako u dřívějšího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
Odvolací soud o vině dokonanou částí skutku nově rozhodoval, z formálního hlediska bylo tudíž přípustné, aby obviněný výrok o vině znovu napadl dovoláním a aby popřípadě opakoval námitky dříve uplatněné (procesní situace je odlišná od té, z níž vycházel Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003, které se týká rozsahu přípustnosti nového dovolání v téže trestní věci). Dovolacím soudem vyslovený názor o nedůvodnosti shora zmíněných námitek je pro další řízení závazný, a to i pro samotný dovolací soud. Proto také státní zástupce nepovažoval za nutné se námitkami proti výroku o vině znovu podrobně zabývat, přičemž pouze podotkl, že tyto námitky jsou nedůvodné, a v podrobnostech odkázal na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012.
O jinou situaci se ale podle mínění státního zástupce jedná ve vztahu k námitkám brojícím proti výroku o náhradě škody. Ze skutkových zjištění učiněných soudy vyplývá, že mimo vrácení částky 40 000 Kč (výslovně zmíněné ve výroku o vině) obviněný skutečně dne 28. 12. 2006 složil na vězeňský účet L. J. částku 200 000 Kč. Městský soud v Brně ani Krajský soud v Brně v žádném ze svých dřívějších rozhodnutí (včetně rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012) nevysvětlily, proč částku 200 000 Kč za náhradu škody nepovažovaly. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, k výroku o náhradě škody žádné výslovné stanovisko nezaujal a odvolacímu soudu pouze uložil, aby znovu rozhodl o náhradě škody „explicitně se zřetelem k námitkám uplatněným v odvolání“.
Krajský soud v Brně však v napadeném rozsudku ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, přesto v souvislosti s výrokem o náhradě škody pouze uvedl, že „k otázce možného zápočtu 200 000 Kč lze odkázat nejen na předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů, ale i na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odkazuje na předchozí úvahy soudu ohledně toho, že tato částka nebyla určena k dodatečné náhradě vzniklé škody“. Nejvyšší soud ovšem ve svém dřívějším rozhodnutí ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, konstatoval, že částku 200 000 Kč soudy nepovažovaly za náhradu škody bez bližšího odůvodnění, a uložil soudu, aby svůj postup při rozhodování o náhradě škody explicitně vysvětlil. V rozhodnutí ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, pak k otázce náhrady škody dovolací soud žádný výslovný právní názor nezaujal.
Dodatečná náhrada škody je v případě trestného činu podvodu bez významu z hlediska výše škody jako zákonného znaku trestného činu, resp. jeho kvalifikované skutkové podstaty. Při rozhodování o náhradě škody je však podle názoru státního zástupce nutno k dodatečné náhradě škody přihlédnout; poškozenému totiž nemůže být znovu přiznána náhrada škody nebo její části, které již pachatel reparoval. Státní zástupce konstatoval, že výrok o náhradě škody, resp. výše přiznaného nároku, zůstává i nadále nepřezkoumatelný, neboť z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, nevyplývá, z jakých konkrétních důvodů nebyla částka 200 000 Kč při rozhodování o náhradě škody zohledněna. Jelikož jsou v tomto ohledu dovolací námitky obviněného důvodné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, a to ve výroku o náhradě škody, a dále aby postupoval podle § 265m odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je s výjimkou týkající se výroku o náhradě škody zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Z hlediska obsahu dovolání je s poukazem na uvedený dovolací důvod významná otázka, zda bylo možno dne 5. 6. 2013 konat veřejné zasedání o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti; obviněný totiž namítl, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, byl-li o konání veřejného zasedání vyrozuměn formou vložení zásilky do domovní schránky, nikoliv jejím doručením do vlastních rukou.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku stručně vyložil, že veřejné zasedání bylo konáno v nepřítomnosti obviněného, protože byl včas a řádně vyrozuměn formou vložení do domovní schránky na adrese, kterou obviněný určil pro doručování; navíc se jednalo o adresu sídla advokátní kanceláře obviněného, na níž byl opakovaně kontaktní. Ve veřejném zasedání byl přítomen obhájce obviněného, obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 263 odst. 4 tr. ř.). Věc bylo možné podle odvolacího soudu rozhodnout v nepřítomnosti obviněného, protože ve veřejném zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, ke kterým by se mohl vyjadřovat, v důsledku čehož nebyla porušena zásada kontradiktornosti a ani právo na spravedlivý proces (strana 5). Úvahy odvolacího soudu lze akceptovat.
Ze zákonné formulace důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V těchto souvislostech nelze pominout znění čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti a také právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného v hlavním líčení a ve veřejném zasedání, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, a podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Zatímco hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózní nejsou, poněvadž ve veřejném zasedání se rozhodují různorodé otázky, které mají z hlediska dopadu na obviněného rozdílný význam. Ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva [právo osobně se účastnit jednání soudu je nezbytnou součástí spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] není osobní účast obviněného tak kriticky důležitá v případě odvolacího zasedání, jako je tomu v hlavním líčení (viz Zahorovic proti Chorvatsku, Kamasinski proti Rakousku aj.). Způsob, jakým se čl. 6 Úmluvy aplikuje na řízení před odvolacími soudy, záleží na zvláštních aspektech dotčeného řízení; musí být vzat v úvahu celý průběh řízení v rámci vnitrostátního právního řádu a role odvolacích soudů v něm (viz např. Ekbatani proti Švédsku, Monnel a Morris proti Spojenému království, Zahorovic proti Chorvatsku). Důležité proto je, aby konáním veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného soudní řízení jako celek nebylo dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů a standardů spravedlivého procesu. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup odvolacího soudu nebyl nekorektní.
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení § 263 tr. ř. Toto ustanovení je speciální pro řízení u odvolacího soudu a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Z dikce § 263 odst. 4 tr. ř. se podává, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti ve veřejném zasedání vzdává. O takovou situaci v posuzované věci nešlo, proto bylo možné veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného konat, jak také zmínil odvolací soud.
Podle § 233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob.
Porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování by mohlo za určitých okolností založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Bylo by tomu tak například tehdy, pokud by předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (srov. ustanovení § 64 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by soud vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání doručoval jako zásilku určenou do vlastních rukou, a navzdory tomu by při takovém doručování nerespektoval ustanovení § 64 tr. ř.
S ohledem na námitky obviněného nutno podotknout, že současná právní úprava obsažená v ustanoveních § 233 odst. 1 a § 64 tr. ř. umožňuje, aby byl obviněný o konání veřejného zasedání pouze vyrozumíván (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), přičemž způsob takového vyrozumívání není v zákoně striktně stanoven. Za této situace tak může být užito jakékoliv formy nevzbuzující pochybnosti o obsahu uvedeného vyrozumění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 509/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 9, pod č. T 727.).
Jestliže se však soud rozhodne vyrozumět obviněného o konání veřejného zasedání písemně a za tím účelem použije vzor č. 7a – vyrozumění o veřejném zasedání podle sdělení ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004-Org., o vydání vzorů doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení a tuto písemnost mu doručuje poštou, pak základní podmínkou provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného je jeho řádné vyrozumění způsobem předvídaným v ustanoveních § 62 a násl. tr. ř. a náležité doložení této skutečnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 1463/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 45, pod č. T 1087.). Současně nutno zdůraznit, že na rozdíl od předvolání k veřejnému zasedání zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání není takovou, kterou je nezbytné doručit obviněnému do vlastních rukou [§ 64 odst. 1 písm. a), b) tr. ř.]. Do vlastních rukou by ji bylo nutné doručit pouze tehdy, jestliže by to předseda senátu z důležitých důvodů nařídil [§ 64 odst. 1 písm. c) tr. ř.], což se ovšem nestalo.
V posuzovaném případě tak mohl odvolací soud, který obviněnému na základě pokynu předsedy senátu doručoval vyrozumění o konání veřejného zasedání v obálce typu č. III. (viz č. listu 1722) – tedy ji doručoval jako tzv. jinou písemnost – konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného pouze tehdy, bylo-li při doručování zmíněné zásilky obsahující dané vyrozumění dodrženo ustanovení § 50 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 63 odst. 1 tr. ř. totiž platí, že nestanoví-li tento zákon jinak (viz např. § 64 tr. ř.), užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení; v tomto případě jde konkrétně o již zmiňované ustanovení § 50 o. s. ř. Podle § 50 odst. 1 o. s. ř. nezastihne-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti.
Z trestního spisu se podává (č. listu 1722), že z důvodu nezastižení adresáta byla zásilka obsahující vyrozumění o konání veřejného zasedání a opis usnesení Nejvyššího soudu vložena do domovní schránky na adrese, kterou obviněný určil pro doručování a která je současně adresou sídla jeho advokátní kanceláře, dne 27. 5. 2013. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu lze obviněnému doručovat na jakoukoli adresu, ohledně které je možno předpokládat, že si tam vyzvedne doručovanou zásilku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 458/2009, publikováno pod č. 18/2010 Sb. rozh. tr.). Podmínky stanovené § 50 odst. 1 o. s. ř. tak byly splněny. Nic na těchto závěrech nemění ani nesprávná úprava obálky typu III., tj. zásilky, v níž jsou tzv. jiné písemnosti poštou doručovány (viz Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 9. 2011, č. j. 145/2011-OD-ST, kterou se vydávají vzory obálek pro doručování písemností soudů a státních zastupitelství, potvrzení o přijetí, vzory, výzvy a sdělení pro vyvěšení na úřední desce soudu a státního zastupitelství). Nesprávně a zcela nepřípadně jsou obálky (užívané v trestním i občanskoprávním řízení) označeny sdělením „Doporučeně do vlastních rukou. Neukládat“, ačkoliv z textu obsaženého na obou stranách obálky zjevně vyplývá, že nejde o doručování do vlastních rukou ve smyslu § 64 tr. ř., ale o doručování jiných písemností ve smyslu § 50 o. s. ř. Jestliže předseda senátu nařídil, aby bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno jako tzv. jiná písemnost obálkou typu III. a způsobu doručování tzv. jiné písemnosti odpovídá také poučení na obálce, není žádný rozumný důvod zpochybnit relevantnost právě tohoto způsobu doručení písemnosti. Uvedené nesprávnosti obálky typu III. formální povahy, jež nemůže předseda senátu, soud a ani pošta v konkrétním případě nijak napravit, nemohou mít na platnost doručení vliv. Tento přístup vychází z doktríny materiálního právního státu, která je deklarována i judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 7/2000, ze dne 21. 2. 2007, sp. zn. I. ÚS 521/06, apod.).
Co se lhůty k přípravě týče, na rozdíl od lhůty k přípravě na hlavní líčení běží všem osobám uvedeným v § 233 odst. 2 tr. ř. lhůta k přípravě na veřejné zasedání i ve dnech pracovního volna a klidu. Bylo-li vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněnému doručeno dne 27. 5. 2013 a konalo-li se v souladu s takovým vyrozuměním veřejné zasedání dne 5. 6. 2013, měl obviněný (jako osoba rozhodnutím odvolacího soudu dotčená) osm dnů na přípravu. Formální podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak byly splněny.
Konal-li odvolací soud veřejné zasedání dne 5. 6. 2013, aniž mu byl obviněný přítomen, nekoliduje jeho procesní postup ani se základními postuláty spravedlivého procesu, věc bylo možno spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez jeho přítomnosti. Jak se podává z protokolu o veřejném zasedání (č. listu 1727, 1728), veřejnému zasedání byl přítomen obhájce obviněného, který na nepřítomnost obviněného nijak nereflektoval, neomlouval ji a ani nežádal o odročení veřejného zasedání. Třebaže se jednalo o jednání odvolacího soudu, v němž mělo být projednáno odvolání obviněného směřující proti výroku o vině, trestu i náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně, nelze přehlédnout, že dokazování v něm nebylo doplněno, odvolací námitky obviněného byly dokonce již opakovaně předmětem přezkumné činnosti jak odvolacího soudu, tak i soudu dovolacího, přičemž odvolací soud byl vázán právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v jeho zrušujících usneseních (sp. zn. 8 Tdo 1332/2009 a především 8 Tdo 1395/2012). Není také nepodstatné, že v minulosti se obviněný veřejného zasedání o odvolání osobně účastnil, přičemž po posledním odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 11. 2011 ohledně části původně popisovaného skutku v zásadě jen opakoval již dříve uplatněné výhrady.
Nejvyšší soud podotýká, že naznačený postup není v rozporu s obviněným citovanou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011, a ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 161/2011), neboť v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011, je výslovně uvedeno, že v případě zásilky, která není určena do vlastních rukou, nastává fikce doručení vhozením zásilky do domovní schránky adresáta. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že obviněný ve svém dovolání citoval část zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, která se týkala doručování do vlastních rukou (srov. § 64 tr. ř.), nikoliv doručování tzv. jiných písemností; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 161/2011, se pak celé vztahuje k doručování do vlastních rukou. Oběma těmto rozhodnutím, jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2011, sp. zn 7 Tz 5/2011, jenž byl publikován pod č. 14/2012 Sb. rozh. tr. s právní větou: „Doručuje-li soud prostřednictvím pošty zásilku určenou do vlastních rukou za podmínek obsažených v § 64 odst. 1 tr. ř., jejíž uložení není podle § 64 odst. 5 tr. ř. vyloučeno, potom právní účinky doručení nastanou tzv. fikcí doručení vyplývající z ustanovení § 64 odst. 4 tr. ř. a jen za dodržení zde uvedeného předpokladu, že nebyl-li adresát zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky upravené jako způsob doručování jiných písemností podle § 50 odst. 1 občanského soudního řádu se neuplatní. Vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je v případě doručování do vlastních rukou faktickým, neformálním úkonem, od kterého se neodvíjejí žádné právní účinky spojené s doručováním. Pokud je do vlastních rukou doručována např. zásilka obsahující vyrozumění o veřejném zasedání a nejsou-li splněny zákonné podmínky uvedené v § 64 odst. 4 tr. ř. proto, že zásilka byla okamžitě vhozena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, nemohla nastat tzv. fikce doručení. Vyrozumění o veřejném zasedání tak nebylo řádně doručeno, nebyla ani zachována zákonem stanovená lhůta k přípravě na veřejné zasedání, a proto veřejné zasedání nelze konat v nepřítomnosti obviněného“, je společné, že se jednalo o doručování vyrozumění o veřejném zasedání do vlastních rukou, nikoliv doručování tzv. jiných písemností, jako je tomu v posuzované věci.
Výtka týkající se nutnosti doručit opis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, do vlastních rukou jednak (a to především) není z hlediska uplatněného dovolacího soudu relevantní, jednak není ani opodstatněná (viz § 64 odst. 1 tr. ř. a contrario).
Dovolání obviněného, odkazoval-li na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., je proto zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jak již bylo uvedeno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že námitky obviněného mají až na dále v tomto usnesení uvedenou výjimku charakter námitek skutkových či procesně právních, které nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. a ve vztahu k nimž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Obviněný, bez ohledu na vyznění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, a přihlížeje toliko k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, v odůvodnění dovolání vytkl, že odvolací soud v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius podstatně pozměnil skutkovou větu o skutková tvrzení, která nemají oporu v provedeném dokazování. Ve shodě s již dříve uplatněnými výhradami opakoval, že soudy porušily ústavní pořádek České republiky a v této souvislosti poukazoval na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy i s tím související porušení zákazu deformace důkazů a protiústavnost provedených odposlechů.
Odvolací soud, vycházeje z právního názoru obsaženého v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, aniž jakkoliv doplnil dokazování, rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, přičemž znovu bylo rozhodnuto také o jeho trestu a o náhradě škody. Změna oproti původnímu skutkovému stavu a právnímu posouzení spočívala v tom, že obviněný byl uznán vinným pouze tou částí podvodného jednání, jež byla dokonána a jež byla spáchána ke škodě poškozeného L.J.
Podle ustálené praxe dovolacího soudu je na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (k tomu č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Jak přiléhavě zmínil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, o tuto situaci se zde nejednalo, jelikož odvolací soud učinil nové rozhodnutí o vině obviněného, neexistuje žádná překážka, která by obviněnému bránila uplatnit znovu i námitky již dříve vytýkané. Dovolatel skutečně vytkl zcela stejné nedostatky procesně právní povahy, jak již učinil v dovolání podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, přestože od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013 nedošlo k žádné relevantní změně situace, mající oporu kupř. v doplněném dokazování. Z uvedeného ovšem také vyplývá, že opakoval-li obviněný za zcela shodné skutkové situace námitky, na jejichž podkladě znovu vyvozoval, že došlo k porušení ústavního pořádku České republiky a k porušení zásad spravedlivého procesu, nezbývá než konstatovat, že se jedná o námitky, s nimiž se Nejvyšší soud zevrubně vypořádal již ve svém usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, přičemž závěry a právní názory v tomto rozhodnutí obsažené jsou pro něj závazné. Bez jakýchkoliv změn nutno tedy nahlížet na výtky obviněného, jež se týkaly údajné deformace důkazů, extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy i protiústavnosti provedených odposlechů (viz zejména strany 15 až 20 usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1395/2012). V této souvislosti nutno doplnit, aniž by se Nejvyšší soud jakkoliv distancoval od hodnotících úvah souvisejících s tzv. prostorovými odposlechy a přípustností jejich použití, že význam tohoto důkazu nelze za stávající situace přeceňovat. Nejde o jediný důkaz, na němž by byl vystaven závěr o vině obviněného, naopak má spíše povahu důkazu nepřímého, který jen podpůrně svědčí ve prospěch věrohodnosti výpovědí poškozeného a jeho manželky A. J. Pro úplnost není od věci dodat, že parciální část rozhovoru mezi obviněným a poškozeným, jak ji v v modifikované podobě reprodukoval obviněný i v podaném dovolání (zmínka o tom, že se „dalo 500 000 Kč“ je vkládána do úst nikoliv obviněnému, ale poškozenému), ve skutečnosti nic nemění na tom, že předmětem hovoru se stalo i předání 500 000 Kč, aniž by to obviněný vyvrátil či zpochybnil (slovům „o tom nemá cenu debatovat“ takový význam přisoudit rozhodně nelze).
V daných souvislostech je třeba též konstatovat, že údajným porušením zásady zákazu reformationis in peius se Nejvyšší soud v označeném usnesení ze dne 27. 3. 2013 rovněž zabýval (viz strany 22 až 24) a uzavřel, že k žádnému takovému pochybení nedošlo. Podle jeho závěrů postup soudu nejenže není v rozporu se zákazem reformationis in peius, ale není ani v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces, s požadavky kladenými na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Nové odsuzující rozhodnutí soudu prvního stupně, navazující na usnesení dovolacího soudu, nebylo pro obviněného překvapivé (k tomu srov. kupř. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 544/98, III. ÚS 93/99, II. ÚS 455/05 aj.). Stejné závěry platí i ve stávající situaci, poněvadž skutková zjištění, jimiž byla doplněna původní tzv. skutková věta výroku o vině v její části týkající se poškozeného L. J., nebyla nově učiněna, byla zjištěna nalézacím soudem již v původním procesu dokazování, jak vyplývalo z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušených usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1332/2009, a proto není relevantní ani výhrada obviněného, že k nim nebylo provedeno žádné nové dokazování. Nezanedbatelným též v daných souvislostech je, že obviněný byl oprávněn skutková zjištění nově obsažená (nikoliv však nově učiněná) ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně napadnout řádným opravným prostředkem.
Obviněný dále brojil také proti správnosti právní kvalifikace skutku popsaného ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. I v těchto souvislostech ale opakoval naprosto stejné výhrady hmotně právní povahy (včetně označení trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., nikoliv § 209 tr. zákoníku), jaké vytkl i v minulosti proti správnosti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, a na něž již Nejvyšší soud reagoval v usnesení ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012 (viz strany 24, 25). Jelikož zákonné znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku jsou stejné, dovolací soud opakuje, že ze skutkových zjištění obsažených v tzv. skutkové větě jasně vyplývá, že poškozený provedl majetkovou dispozici v omylu, když prostřednictvím A. J. předal obviněnému částku 550 000 Kč s představou neodpovídající skutečnosti, že obviněný tuto částku použije k ovlivňování svědků. Obviněný v něm sice tuto představu o možnosti ovlivnění svědků sám aktivně nevyvolal, ponechal však obviněného v domnění, že je možné tímto způsobem pro obviněného příznivý výsledek řízení zajistit. Na převzetí uvedené částky se s ním dohodl a také ji převzal, ačkoli ve skutečnosti podplácet svědky nikdy nechtěl. Není podstatné, k jakému účelu obviněný peníze skutečně použil; z hlediska naplnění znaků trestného činu podvodu je podstatné, že nikdy neměl v úmyslu použít je k účelu, pro který je od obviněného převzal, a že si je chtěl ponechat pro sebe. Současně se ze skutkových zjištění podává, že poškozenému vznikla škoda ve výši 550 000 Kč a že současně o tuto částku byl obviněný obohacen. Škoda v této výši při tom vznikla již momentem předání peněz obviněnému dne 14. 9. 2006. Pokud soud ve výroku o vině uvedl škodu ve výši pouze 510 000 Kč, pak v tomto směru byl vázán dovolatelem zdůrazňovaným zákazem reformace in peius a nemohl napravit pochybení soudů, pokud v dřívějších stadiích řízení nesprávně zohlednily dodatečné vrácení částky 40 000 Kč (vrácení této částky bylo toliko náhradou škody a mohlo mít význam pro rozhodování v adhezním řízení, nikoli však pro stanovení výše škody jako zákonného znaku trestného činu, což bylo konstatováno již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1332/2009). Tato dílčí nepřesnost ovšem nemění nic na tom, že doba spáchání skutku i výše škody byly ve skutkové větě uvedeny. Ze samotného charakteru jednání obviněného, kdy mj. převzal od poškozeného peníze k účelu, ke kterému je nehodlal nikdy použít, je přitom zřejmé, že šlo z jeho strany o jednání úmyslné. Podvodný úmysl nemusí být v tzv. skutkové větě deklarován výslovně; postačuje, jsou-li zde uvedeny takové okolnosti, ze kterých existence tohoto úmyslu na straně obviněného nepochybně vyplývá. Jde-li o konkrétní formu úmyslného zavinění, jedná se zjevně o úmysl přímý, neboť obviněný chtěl popsaným jednáním, a tedy způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem na ochraně cizího majetku. Z těchto důvodů nutno odmítnout také výtku obviněného, že jednání, kterého se podle skutkových zjištění dopustil, nezahrnuje subjektivní stránku předmětného trestného činu.
Odchylně je ovšem třeba nahlížet na výhrady obviněného směřující proti výroku o náhradě škody. Odvolací soud tento výrok, jímž podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit poškozenému L. J. škodu ve výši 510 000 Kč odůvodnil v podstatě tím, že jím zopakoval již dříve učiněný výrok o náhradě škody, přičemž k otázce náhrady škody a možného zápočtu 200 000 Kč lze odkázat nejen na předchozí rozhodnutí soudů obou stupňů, ale i rozhodnutí Nejvyššího soudu v tom smyslu, že tato částka nebyla určena k dodatečné náhradě vzniklé škody (strana 9 rozsudku).
Především je nezbytné připomenout, že adhezní trestní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován. Výrok trestního soudu, jímž byl podle § 228 odst. 1 tr. ř. přiznán nárok poškozeného na náhradu škody vůči obžalovanému, je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu. Trestní soud musí proto v adhezním řízení povinnost postupovat co do odůvodněnosti svého rozhodnutí se stejnou péčí jako civilní soud, který rozhoduje o náhradě škody ve věcech občanskoprávních (k tomu viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2954/11, III. ÚS 103/99). Těmto požadavkům ale napadené rozhodnutí odvolacího soudu evidentně nedostálo.
Nelze přehlédnout, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 89 T 173/2007, je ve vztahu k odůvodnění stejně vyznívajícího výroku o náhradě škody velmi stručný až lakonický a k otázce případného zápočtu částky 200 000 Kč se vůbec nevyjadřuje, zmiňuje pouze, že nebylo prokázáno, že by obviněný snad poškozenému škodu v jím požadované výši 510 000 Kč již uhradil (strana 21 rozsudku). Odvolací soud v usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 3 To 67/2012, uvedl další úvahy, jež učiněný výrok o náhradě škody v zásadě opodstatňovaly (viz kupř. strana 8 usnesení) a jež ani Nejvyšší soud nepovažoval za nerelevantní a konstatoval, že zjištěné okolnosti (odkaz na výpověď svědků A. J., L. J. i zmínku o tom, že „se dalo 500 000 Kč“ obsaženou ve zvukovém záznamu pořízeném při sledování věci dne 17. 4. 2007) úvahu o tom, že by částka 200 000 Kč složená na vězeňský účet poškozeného již dne 28. 12. 2006 mohla být relevantní z pohledu stávajícího výroku o náhradě škody, silně zpochybňují a svědčí ve prospěch správnosti výpovědi poškozeného, již vzaly soudy za podklad svého rozhodnutí o náhradě škody. Označené rozhodnutí odvolacího soudu však bylo zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1395/2012, přičemž Nejvyšší soud vedle již uvedeného hodnocení obsaženého na straně 21 usnesení, jež nelze považovat za závazný právní názor, odvolacímu soudu uložil, aby mimo jiné znovu rozhodl o náhradě škody, a to explicitně se zřetelem k námitkám uplatněným v odvolání (strana 31 usnesení). Tomuto pokynu však odůvodnění nyní dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu evidentně nevyhovuje a je nepřezkoumatelné. Nelze než souhlasit s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že dodatečná náhrada škody je v případě trestného činu podvodu bez významu z hlediska výše škody jako zákonného znaku jeho skutkové podstaty, ale při rozhodování o náhradě škody je nezbytné dodatečnou náhradu škody vzít na zřetel. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu vskutku jasně nevyplývá, z jakých konkrétních důvodů nebyla částka 200 000 Kč při rozhodování o náhradě škody brána v úvahu, a dovolací námitky obviněného nejsou tudíž nevěcné.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 3 To 67/2012, ve výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím § 265 tr. ř. poškozeného L. J. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. (k tomu viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3285).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
Diskuze k článku ()