Pomocné materiály a nahlížení do spisu

Komentář k rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3197/2013

Rozhodnutí přehledně dovozuje, že pojem „spis“ ani jeho rozhodující souvislosti neuvádí trestní řád ani správní řád. Policie se ve spisové službě řídí úpravou obsaženou v zákonu o archivnictví a spisové službě a podrobnější pravidla je třeba hledat ve spisovém řádu, což je interní normativní správní akt vydávaný policejním prezidentem.

K nesprávnému úřednímu postupu by mohlo dojít pouze v případě, že by orgánem státu došlo k porušení pravidel předepsaných právními normami či nerespektováním vlastních interních předpisů, dovozuje soud ve shodě s konstantní judikaturou. Podotkněme v tomto ohledu, že ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu podle „odškodňovacího“ zákona to je jistě pravda, zároveň však jde o jeden ze zajímavých (a podle našeho přesvědčení ne zcela příznivých) trendů postmoderního českého práva, který spočívá ve vytváření stavu, který bychom mohli označit jako „nový dualismus“. Jeho typickým projevem je mj. právě zvýrazňování efektu externích účinků interních aktů.

Praxe ukazuje, jak plyne z předkládaného rozhodnutí, že mezi tzv. pomocné materiály patří nadpočetné výtisky písemností, plány vyšetřování, poznámky vyšetřovatele, nevyužité materiály od policejních orgánů, statistické formuláře, apod., tedy materiály, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení. Jelikož se nejedná o materiály, které by se měly v dalších stadiích trestního řízení stát důkazy, nezakládají se do originálu trestního spisu, tedy ani do stejnopisu, ale na jeho konec, jako tzv. pomocné materiály. Na tyto spisy se právo nahlížet do spisů podle § 65 trestního řádu nevztahuje, jak v renomovanou souladu s literaturou dovozuje Nejvyšší soud.

Rozhodnutí se též systematicky vypořádává s některými aspekty zásady volného hodnocení důkazů.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde