Přijetí úplatku a zneužití pravomoci úřední osoby

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. 8 Tdo 1376/2013 Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a tedy jde o porušování nebo obcházení konkrétního

Rozhodnutí soudu o nekalé soutěži
Foto: Fotolia

Právní věta:

Přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, a tedy  jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází.

Podstatou kvalifikačního znaku zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku,  je spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Není proto rozhodné, že značný prospěch nesměřuje pouze do dispozice samotného obviněného a že si případně pachatelé tento prospěch mezi sebe rozdělí. Stejně tak není podstatné, že obvinění nakonec celé požadované částky nedosáhnou, protože znakem uvedené skutkové podstaty je pouze úmysl jej dosáhnout, nikoli jeho reálné dosažení. 

Celý text rozhodnutí:

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. dubna 2014 o dovolání obviněných Ing. Bc. P. K.R. Š., a V.I. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 10/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného Ing. Bc. P. K. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. s e dovolání obviněného R. Š. o d m í t á .

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného V. I. H. o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 2 T 10/2011, uznal obviněné Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š., V. I. H., M. M., M. P. a L. Š. vinnými, že

I. obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H.

1) ve vztahu k projektu „Rodinný hotel na ranči pod T. k.“, registrační č. projektu … a rozsahu dotace až do výše 12.087.600,-- Kč, obviněný Ing. Bc. P. K. nejméně od jara 2009 do 31. 12. 2011 z titulu své funkce a postavení úřední osoby, nejprve jako ekonomický náměstek ministra zemědělství a člen hodnotící komise Výboru regionální rady, jmenovaný předsedou Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad a později, od 11. 12. 2009, jako ředitel Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, Ú.n. L., opakovaně žádal po obviněném M. M., úplatek nejméně ve výši 1.700.000,-- Kč, a to prostřednictvím obviněných V.P., R. Š. a V. I. H. v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu – výběru projektu M. M. v rámci schvalovacího řízení a následném čerpání dotací z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, kdy v květnu 2009 M. M. kontaktoval V. P. a pozval jej na jednání do P. na Ministerstvo zemědělství ČR s tehdejším ekonomickým náměstkem ministra zemědělství ČR Ing. Bc. P. K. a současně členem hodnotící komise projektu M. M., kde na něj V. P., V. I. H. a R. Š. čekali, přičemž následně došlo v přesně nezjištěný den konce měsíce května 2009 v P. v budově Ministerstva zemědělství ČR ke schůzce mezi obviněnými M., H. a Ing. Bc. K., kdy Ing. Bc. K. projevil znalost projektu M. M. a bezprostředně po ukončení tohoto jednání odešli M., H., P. a Š. do přesně nezjištěné kavárny poblíž Ministerstva zemědělství ČR v P., kde po M. M. žádal V. I. H. úplatek ve výši 250.000,-- Kč bankovním převodem na č. bank. účtu, majitelky E.P., s dispozičním právem této osoby – bývalé manželky obviněného P., splatný v řádu několika dní s tím, že „jinak tento projekt shodí ze stolu“, přičemž V.P. M. M. předal na kousku papíru číslo tohoto bankovního účtu, na které má peníze poslat, následně V. P. M. M. telefonicky sdělil, že „K., ačkoliv je na Ministerstvu zemědělství ČR, tak má sílu s tím projektem něco udělat, a proto by měl zaplatit“, následně dne 29. 5. 2009 obviněný M. M. složil úplatek v požadované výši 250.000,-- Kč na výše uvedený účet E. P. s cílem zabránit vyřazení jím podaného projektu, který prošel pouze administrativní kontrolou, přičemž z této částky obdrželi obvinění Ing. Bc. K. 100.000,-- Kč, P., Š. a H. každý z nich 50.000,-- Kč, V. P. následně M. M. sdělil „že je třeba zaplatit ještě 350.000,-- Kč, jinak projekt shodí ze stolu“, při následných telefonických hovorech P. M. sděloval, že „za něj zaplatil peníze, které musí vrátit“, v letním období roku 2009 v M. došlo ke schůzce v restauraci B., M. G., které se účastnili obvinění M., P., H., Š. a K., který po M. M. požadoval peníze, aniž však řekl přesnou částku, obvinění P., Š. a H. několikrát navštívili v průběhu roku 2009 M. M. v jeho bydlišti, kde mu H. sdělil, že „toto je poslední šance, kdy má peníze zaplatit, jinak by se mu mohlo přinejmenším stát, že začne někde hořet“, kdy do doby zahájení trestního stíhání k naplnění výhrůžek ze strany H. nedošlo, následně P. požadoval po M. M., aby jim zaplatil alespoň částku 150.000,-- Kč, dne 27. 7. 2010 při fyzické kontrole projektu za účasti Ing. Bc. K. tento sdělil M. „že si na peníze dlouho počká, na stavbě nenechá kámen na kameni..“ a následně počátkem října 2010 pozastavil i plnění pokynu k plnění veřejného výdaje k projektu M. s úmyslem zastrašit M. M. a zajistit si tak požadované plnění,

2) ve vztahu k projektu „Penzion V. M.“, registrační č. projektu … a rozsahu dotace až do výše 14.999.310,01 Kč, obviněná M. P., jako osoba předkládající a vyřizující projekt, od přesně nezjištěného dne roku 2009 do 22. 3. 2011, poskytla obviněnému Ing. Bc. P. K. prostřednictvím obviněných V. P., R. Š. a V. I. H. postupně dosud přesně neustanovené finanční částky v celkové výši nejméně 625.000,-- Kč, a to v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu – poskytnutí dotace na projekt „Penzion V. M.“, resp. se zajištěním úspěchu při poskytnutí dotace a s jejím následným čerpáním z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, kdy předala nejméně dne 1. 10. 2010 v Ch. před prodejnou L. obviněným R. Š. a V. P. částku 50.000,-- Kč a dne 8. 10. 2010 obviněnému R. Š. částku 25.000,-- Kč za to, aby prostřednictvím R. Š. a V. P. Ing. Bc. P. K. ovlivnil zamítavé stanovisko Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad na přijetí jejího projektu s tím, že z pozice ředitele úřadu poté, co byl projekt dne 30. 9. 2010 po kontrole formálních náležitostí vyřazen z dalšího hodnocení, v rozporu se závazným postupem a se záměrem zasahovat do procesu hodnocení projektu projektovými manažery, ačkoliv si byl vědom návaznosti na Programový dokument ROP NUTS II Severozápad a prováděcí dokument ROP NUTS II Severozápad, že je nutno postupovat v souladu s účinnou verzí operačního manuálu, konkrétně verzí 02.07.10 ke dni 07.05.2010, upravující v kapitole 7 „Administrativní postupy“, v článku 7-1-4 „Administrativní kontrola přijatých žádostí“, dojednal vytvoření antedatovaného protokolu s datem 26. 8. 2010 z Oboru životního prostředí Krajského Úřadu Ú. n. L., bez č. j. a času jednání, a následně omezil nezávislost projektových manažerů – hodnotitelů při provádění hodnocení projektu, když zorganizoval činnost svých podřízených tak, že v následujících čtrnácti dnech byla M. P. vyrozuměna Ing. Bc. K., prostřednictvím V.P. a R. Š., že zamítavé stanovisko bylo přehodnoceno auditem a její projekt postupuje do dalšího kola, přičemž peníze ve výši nejméně 625.000,-- Kč, které poskytla M. P., si mezi sebou rozdělili obvinění R. Š. 162.500,-- Kč, V. P. 162.500,-- Kč, V. I. H. 150.000,-- Kč a Ing. Bc. P. K. 150.000,-- Kč, a následně poté, když bylo M. P. doručeno písemné vyrozumění ze dne 18. 11. 2010 – Oznámení o nesplnění minimálního bodového ohodnocení projektu a vyřazení z dalšího procesu administrace a informace o vyřazení projektu M. P. se objevily v souhrnné hodnotící zprávě pro Výbor Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad dne 24. 11. 2010, se M. P. zmínila R. Š. a V. P., že bude požadovat po Ing. Bc. P. K. již zaplacenou částku v celkové výši 625.000,-- Kč z důvodu neúspěšného vyřízení podaného projektu,

přičemž obviněný Ing. Bc. P. K. tak pod bodem I. 1), 2) nedodržel právní a ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, nejméně Nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti, zák. č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, operační manuál, s nímž byl řádně seznámen, a tím porušil základní povinnosti úředníka, jak je ukládá § 16 odst. 1 písm. b), h), j) zák. č. 312/2002 Sb., o úředních územních samosprávných celků, který se ve smyslu § 17 odst. 6 zák. č. 248/2000 Sb. o podpoře regionálního rozvoje, vztahuje na zaměstnance Regionální rady,

3) ve vztahu k projektu na fotbalové hřiště J. – E. obviněný L. Š., jako osoba předkládající a vyřizující projekt měl od přesně nezjištěné doby, nejméně však od měsíce října 2010 do 22. 3. 2011, poskytnout obviněnému Ing. Bc. P. K. prostřednictvím obviněných V. P., R. Š. a V. I. H. dosud přesně nezjištěné finanční částky v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu - poskytnutí dotace na projekt rekonstrukce fotbalového hřiště J. – E., resp. na zajištění úspěchu při plánovaném požádání o dotaci a jejím následném čerpání z Regionálního operačního programu NUTS II Severozápad, kdy za tímto účelem L. Š. jednal a komunikoval s V. P., který mu přislíbil pomoc s fakturami za fotbalový klub a pomoc při získání dotace z fondů EU, a to prostřednictvím ředitele Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad Ing. Bc. P. K., přičemž se spolu L. Š. a V. P. domlouvali ohledně projektu jeho nové vizi a účelovém navýšení cenové výše projektu a rozpočtu tak, aby v této částce byla již zahrnuta částka ve výši 1.000.000,-- Kč za „provize“, které mají sloužit k hladkému prosazení a schválení projektu, přičemž V. P. o tomto jednání a domluvě s L. Š. následně vyrozuměl a informoval Ing. Bc. P. K., následně si společně Ing. Bc. P. K. a V. P. domlouvali další vhodný postup v předmětné věci a za tím účelem si sjednali i osobní schůzky dne 6. 12. 2010 za účasti L. Š. v Ú. n. L. na Úřadu regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, M. a dne 31. 1. 2011 v Ú. n. L. v café-baru P., M., poté dne 18. 2. 2011 na schůzce v Ch.v baru F., ul. B., předal L. Š. úplatek ve výši nejméně 10.000,-- Kč V. P. za to, aby si zajistil úspěch při plánovaném požádání o poskytnutí dotace, kdy si částku 10.000,-- Kč posléze mezi sebou rozdělil 5.000,-- Kč Ing. Bc. P. K., 1.700,-- Kč V. P., 1.700,-- Kč R. Š. a 1.600,-- Kč V. I. H.

Pro úplnost je třeba dodat, že pod body II., III. a IV. soud ve skutkových větách odsuzujícího rozsudku popsal jednání, jehož se dopustili další obvinění M. M., M. P. a L. Š. Vzhledem k tomu, že tito obvinění (jakož i obviněný V. P.) dovolání nepodali, není zapotřebí jejich jednání blíže rozvádět.

Výše popsané jednání obviněných, kteří podali dovolání, soud právně kvalifikoval u obviněného Ing. Bc. P. K. (dále případně jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I. 1), 2), 3) rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a v bodě I. 1). 2) jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, u obviněného R. Š. (dále případně také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I. 1), 2), 3) rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, a u obviněného V. I. H. (dále případně také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) v bodě I. 1), 2), 3) rozsudku jako zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě I. 1) jako přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku. Za to jim uložil: obviněnému Ing. Bc. P. K. podle § 331 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 500 denních sazeb ve výši 1.500,-- Kč, tj. celkem ve výši 750.000,-- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na jeden rok, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce, ve které je předmětem činnosti rozhodování o nakládání s finančními prostředky z fondů EU na dobu pěti a půl roku; obviněnému R. Š. podle§ 331 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.500,-- Kč, tj. celkem ve výši 300.000,-- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na osm měsíců; obviněnému V. I. H. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 200 denních sazeb ve výši 1.500,-- Kč, tj. celkem ve výši 300.000,-- Kč, přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody na osm měsíců.

Z důvodů již výše vyložených není nutné na tomto místě rozvádět ani právní kvalifikaci jednání dalších spoluobviněných ani tresty jim uložené.

Obvinění Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š.V. I. H., M. P. a L. Š. podali proti citovanému rozsudku odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 8 To 124/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody u obviněných Ing. Bc. P. K., V. P., R. Š. a V. I. H. a ve výroku o peněžitém trestu u obviněných M. P. a L. Š., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uložil: obviněnému Ing. Bc. P. K. podle § 331 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou; obviněnému R. Š. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků; obviněnému V. I. H. podle § 331 odst. 3 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků.

Zase jen pro úplnost lze dodat, že odvolací soud rozhodl nově i o trestu uloženém obviněnému V. P., zatímco ve vztahu ke zbývajícím dvěma odvolatelům (M. P. a L. Š.) pouze zrušil jim uložené peněžité tresty (a zřejmě i navazující náhradní tresty odnětí svobody, byť ve výroku rozsudku ani v jeho odůvodnění to explicitně uvedeno není).

Obviněný Ing. Bc. P. K. se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu postupně dvě dovolání. 

První z těchto dovolání učinil prostřednictvím obhájkyně JUDr. Heleny Tukinské a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. 

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný nejprve zrekapituloval celý proces vznášení námitky podjatosti zprvu vůči předsedkyni senátu soudu prvého stupně JUDr. Kamile Elsnicové a posléze i celému senátu. O těchto jeho námitkách sice bylo rozhodnuto tak, že ani předsedkyně senátu ani přísedící podjati nejsou, s tím však nesouhlasil, neboť se domníval, že jmenovaná předsedkyně senátu byla ve věci vyloučena s ohledem na její poměr k věci. Tento její poměr dovozoval ze skutečnosti, že její bratr byl politicky činný v ODS a publikoval články poukazující na některé korupční praktiky, ve kterých jmenovitě figuroval i sám obviněný. Vyslovil přesvědčení, že bratr předsedkyně senátu měl na ni takový vliv, že ovlivnil její přístup k jeho kauze a jeho osobě (jak detailním probíráním jeho dřívějšího odsouzení, tak ověřováním skutkové verze předložené jí bratrem, k nimž shromažďovala důkazy, které však v rozsudku již nerozvedla). 

V rámci dalšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný především namítl, že soudy použily nesprávnou právní kvalifikaci. Mezi právní větou rozsudku a použitou právní kvalifikací shledal rozpor, neboť právní věta je formulována podle § 331 odst. 1 tr. zákoníku, ale jeho jednání bylo posouzeno podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku. Ve vztahu ke znakům kvalifikované skutkové podstaty pak namítl, že ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by měl žádat či přijmout úplatek ve výši větší než 250.000,-- Kč. Navíc z popisu skutku není zřejmé, že by o úplatek měl žádat zrovna on, není tam uveden popis subjektivní stránky ani žádná spojitost s jeho osobou, příp. něco o tom, že všichni obvinění postupovali na základě předchozí dohody. Odnikud nevyplývá, že by byl srozuměn s tím, že ostatní žádali úplatky. Konkrétně u skutku pod bodem I. 2/ rozsudku není uvedeno, že by věděl o celkové výši úplatku, který obviněná M. P. dalším obviněným poskytla, navíc v odůvodnění rozsudku je uvedeno, že finanční částku tato spoluobviněná poskytla R. Š. a V. P. do společné kasy na provozování penzionu. 

Dovolatel dále zpochybnil naplnění znaku „úřední osoba“, resp. naplnění skutkové podstaty zneužití pravomoci úřední osobou. Jako hodnotitel náhradník nebyl členem žádného orgánu státní správy ani veřejné moci, jako ředitel Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad (dále jen „Regionální rada“) byl v pracovním poměru k Regionální radě jako zaměstnanec a vztahovala se na něho ustanovení zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 312/2002 Sb.“). Jako ředitel Regionální rady plnil funkci statutárního orgánu zaměstnavatele, byl nadřízeným všech zaměstnanců a kontroloval jejich činnost, což ale neznamená, že by rozhodoval o výběru projektů nebo o proplácení dotací. Podle § 127 odst. 1 písm. d) zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 248/2000 Sb.“) totiž o realizace Regionálního operačního programu rozhoduje výbor Regionální rady. 

Z hlediska hmotně právního obviněný dále zpochybnil, že by šlo o pokračování mezi jednotlivými dílčími útoky, jimiž byl uznán vinným. Zatímco v případě útoku uvedeného pod bodem I. 1) měl úplatek žádat, v případě dalších dílčích útoků tomu tak nebylo; jednalo se tak o odlišné skutkové podstaty, jež vztah pokračování vylučují. 

V další části dovolání obviněný dovodil tzv. extrémní nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a soudy učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž poukazoval i na nesprávnost provedení důkazů odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Uvedl, že policejní orgán z odposlechů vybral zájmové hovory a tak přefiltroval realitu na skutečnosti, které odůvodňují závěr o jeho vině. Soudy však měly provést jako důkaz odposlechy v celé nezkrácené verzi a teprve pak si udělat úsudek (odkázal přitom na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 258/99). Obdobné námitky vznesl i proti použití policejních analýz jako důkazu před soudem, neboť by to měl být samotný soud, kdo provede šetření a následně z něho vyvodí příslušné závěry. 

Dovolatel dále namítl porušení zásad důkazního řízení a rozporoval věrohodnost výpovědi obviněného M. M. a relevanci písemného prohlášení obviněného V. P. Následně jejich výpovědi podrobně rozebral a zpochybnil, když tvrdil, že neměl motiv přistoupit na přijetí úplatku, protože v té době měl příjem kolem 100.000,-- Kč (měsíčně). Poměrně obsáhle pak rozebíral jednotlivé skutky a předestíral vlastní verze skutkového děje. Ve vztahu k bodu I. 3) rozsudku zpochybnil svou roli, protože poskytovatelem dotace mělo být Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, nikoli regionální operační program. 

S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s příkazem, aby podle § 265l odst. 3 tr. ř. soud v dalším řízení jednal v jiném složení senátu.

Druhé písemné podání označené jako dovolání učinil tento obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Hulíka, Ph.D., a uplatnil v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V jeho úvodu konstatoval, že se plně ztotožňuje s námitkami uvedenými v předchozím podání, zejména s výhradami uvedenými k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. i s dalšími hmotně právními námitkami vztahujícími se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Svou další argumentaci pak doplnil o rozbor chybného posouzení důkazů, zejména výpovědí svědků, nedostatečnost posouzení důkazů soudy a porušení principů dokazování. V návaznosti na to předestřel velké množství skutkových námitek, v nichž zpochybnil především výpovědi spoluobviněných. Odvolacímu soudu pak vytknul, že se nevyrovnal s jeho argumenty vznesenými v rámci odvolacího řízení. 

V závěru tohoto podání obviněný navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud „zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu s příslušnými pokyny vrátil zpět“. 

Obviněný R. Š. podal dovolání rovněž prostřednictvím obhájce JUDr. Milana Hulíka, Ph.D., a uplatnil v něm dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř. Velmi stručně uvedl, že ve věci rozhodovala soudkyně Mgr. Kamila Elsnicová, která však měla být z jejího projednávání vyloučena pro svůj poměr k ní, a že soudy z provedeného dokazování vyvodily nesprávné právní závěry, když považovaly za věrohodné výpovědi zcela nevěrohodných svědků, aniž tuto svoji „víru“ zdůvodnily.

Ačkoliv dovolatel uvedl, že své podání doplní a své argumenty blíže rozvede, neučinil tak ani během dovolací lhůty, ani ke dni rozhodování Nejvyššího soudu. Jeho podání dokonce neobsahovalo ani návrh, jak by Nejvyšší soud měl k jeho dovolání rozhodnout.

Obviněný V. I. H. podal dovolání prostřednictvím téhož obhájce JUDr. Milana Hulíka, Ph.D., a uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jehož naplnění spatřoval v tom, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně právně posouzen v důsledku chybně hodnoceného dokazování a rozhodování, které se nacházelo mimo zásady demokratického právního řádu, zejména mimo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 

Dovolatel pak v podrobnostech zpochybnil provedené dokazování, zejména nepovažoval za věrohodnou výpověď spoluobviněného M. M. Odvolací soud prý zcela rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, neboť vycházel z výpovědí tohoto spoluobviněného i přes to, že se v nich nacházely značné rozpory. Jeho výpověď měla být hodnocena jako nevěrohodná, jelikož jde o velmi zadluženého podnikatele, který se dopouští lží, jak ostatně uvedl i jeho otec. Celé důkazní řízení prý ztrácí smysl, protože soud označil za „procesně použitelné“ také výpovědi tohoto obviněného z přípravného řízení (č. l. 737 až 748 spisu), ačkoliv jde o souhrn nepravdivých a neuvěřitelných tvrzení.

Obviněný dále namítl, že odvolací soud se nevyrovnal s jeho argumentací a že rozsudek trpí takovými vadami, které jej činí nepřezkoumatelným a nesprávným. Skutková věta výroku o vině není řádně vyjádřena, když v popisu skutku je uveden pouze výpis toho, co on či svědek řekl, skutková věta je nepřehledná, nejasná, obsahuje zbytečné a zavádějící údaje a je v rozporu s větou právní. Argumentace odvolacího soudu je místy až absurdní, zvlášť když vychází z výpovědi spoluobviněného V. P., který byl „odměnou“ za změnu výpovědi propuštěn z vazby. 

Dovolatel následně citoval ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dovodil, že v situaci, kdy odvolací soud se uvedenými zákonnými principy neřídil, pak jde jen o právní frázi, kterou je nutné vyvracet kontraargumenty a fundovaným vysvětlením. Napadený rozsudek svou přesvědčivou hodnotu nemá, a proto ani nemůže vést k cíli trestního řízení, kterým je náprava obviněného. Mimo to je nevinen, což ostatně vyplývá z provedeného dokazování, zejména z výpovědí padesáti svědků i z odposlechů. Z žádného důkazu naopak neplyne, že by měl vyvíjet tlak na spoluobviněného M. M.

Z těchto důvodů tento obviněný v závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a „věc mu s příslušnými pokyny vrátil zpět“. 

K podaným dovoláním se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

K dovolání obviněného Ing. Bc. P. K. a prvnímu jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uvedl, že je třeba zabývat se tím, zda není naplněna omezující podmínka pro uplatnění tohoto dovolacího důvodu, neboť dovolatelem nyní tvrzené okolnosti podjatosti předsedkyně senátu ohledně aktivit jejího bratra mu byly známy, ale nijak je nenamítal; naopak je patrné, že tyto okolnosti za důvod jejího vyloučení nepovažoval. V tomto rozsahu proto státní zástupce považoval dovolání obviněného za nepřípustné. Z hlediska věcného pak odkázal na odůvodnění zrušovacího usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 1 To 105/2011, z něhož jednoznačně vyplývá, že na straně předsedkyně senátu žádné konkrétní skutečnosti odůvodňující její vyloučení dány nejsou. 

K druhému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který tento obviněný uplatnil, státní zástupce uvedl, že z rozsudku soudu prvého stupně skutečně vyplývá určitý nesoulad mezi užitou právní kvalifikací a tzv. právní větou rozsudku. Podle této právní věty měl totiž obviněný Ing. Bc. P. K. sám a prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe a pro jiného přijmout a dát si slíbit úplatek a spáchat takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému značný prospěch, což ovšem použité právní kvalifikaci jako zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku neodpovídá, neboť zákonný znak „úplatek žádá“ obsažený v odstavci 2 tohoto ustanovení v právní větě uveden není [tento znak přitom lze dovodit ze skutkových zjištění pouze ve vztahu k jednání obviněného uvedenému pod bodem I. 1) rozsudku]. Tato skutečnost by sice mohla mít vliv na právní posouzení pokračování v trestném činu, jak na to obviněný poukazuje, avšak ve svém důsledku by obviněnému neprospívala.

Podle státního zástupce totiž již samotné jednání obviněného pod bodem I. 1) rozsudku svým popisem naplňuje znaky zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) tr. zákoníku, neboť měl žádat úplatek ve výši 1.700.000,-- Kč, tj. ve výši jednoznačně přesahující hranici značného prospěchu ve smyslu § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přičemž tento čin spáchal jako úřední osoba. Za těchto okolností by sice nebylo možno dovodit pokračující jednání společně s útoky uvedenými pod body I. 2) a I. 3) rozsudku, avšak tyto dva útoky by ve svém souhrnu naplňovaly znaky pokračujícího zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť i uvedené útoky obviněný spáchal v jednom případě jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu (tj. prospěch přesahující hranici 500.000,-- Kč). V takovém případě by však měl být obviněný správně uznán vinným větším počtem trestných činů, než se stalo rozsudkem soudu prvého stupně, což je závěr jednoznačně vyznívající v jeho neprospěch. Za situace, kdy dovolání (stejně jako již předtím odvolání) v neprospěch obviněného státní zástupce nepodal, nelze se touto nesrovnalostí v hmotně právním posouzení zabývat.

Státní zástupce se neztotožnil ani s dovolatelovou námitkou nesprávného právního posouzení ve vztahu k naplnění znaku „úřední osoba“. Pokud obviněný na základě vlastního výkladu zák. č. 312/2002 Sb., dovozoval, že nebyl ve vrchnostenském postavení a nebyl úředníkem územního samosprávného celku ve smyslu § 2 odst. 4 tohoto zákona, jde o námitku, jež se do jisté míry míjí s právním posouzením soudů, neboť úředníkem územního samosprávného celku byl ve smyslu § 17 odst. 6 zák. č. 248/2000 Sb., jenž je vůči § 2 odst. 4 zák. č. 312/2002 zjevně normou speciální. To, že nevykonával vrchnostenskou správu v užším slova smyslu, není rozhodné, protože jinak vykonával pravomoc vyplývající z jeho postavení ředitele Úřadu Regionální rady soudržnosti, do jehož kompetence mj. náleží i kontrola jemu podřízených zaměstnanců úřadu. Ve vazbě na zák. č. 312/2002 Sb. tak byl obviněný vedoucím úředníkem a v rámci služebního (nikoli zaměstnaneckého) vztahu vykonával pravomoci vůči podřízeným zaměstnancům. Tuto pravomoc pak vykonával v rozporu s konkrétními v rozsudku uvedenými normami (státní zástupce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 396/2013).

Navíc státní zástupce konstatoval, že z celkového kontextu jednání tohoto obviněného je zřejmé, že si počínal jednak v rozporu s povinnostmi úředníka územního samosprávného celku ve smyslu § 16 odst. 1 písm. b), h) a j) zák. č. 312/2002 Sb., když nedodržoval předpisy upravující nakládání s prostředky příslušného operačního programu, zneužil informace získané v souvislosti s výkonem funkce ředitele úřadu a zároveň s nepovolanými osobami projednával záležitosti vyřizované úřadem, čímž porušil povinnost mlčenlivosti. S ohledem na povahu jeho jednání lze tak hovořit i o porušení povinnosti ve smyslu § 16 odst. 1 písm. i) citovaného zákona, které úředníkům zapovídá přijímání darů a výhod v souvislosti s jejich postavením. 

Státní zástupce odmítl také další námitky tohoto dovolatele, že svým jednáním nemohl naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty přisouzeného zločinu tím, že by žádal či přijal úplatek vyšší než 250.000,-- Kč. Podstatou kvalifikačního znaku podle § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který byl v případě obviněného shledán, je spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Není proto rozhodné, zda tento značný prospěch směřoval pouze do dispozice samotného obviněného, nebo si pachatelé tento prospěch mezi sebe rozdělili. Vzhledem k tomu, že obvinění se dopouštěli uvedeného jednání společně, je třeba v tomto smyslu nahlížet společně i na jimi zamýšlený prospěch. Stejně tak není podstatné, že zamýšleného prospěchu obvinění ve skutečnosti nedosáhli, protože znakem uvedené skutkové podstaty je úmysl jej dosáhnout, nikoli jeho reálné dosažení. 

Další výhrady obviněného považoval státní zástupce za námitky skutkového charakteru, k nimž nelze přihlížet. Soudy obou stupňů řádně zjistily skutkový stav věci a provedly řádné dokazování. Pro věc podstatné odposlechy byly v hlavním líčení provedeny jejich poslechem (dne 22. a 23. 2. 2012 a další dny). Pokud byly některé odposlechy provedeny jejich čtením, dělo se tak se souhlasem stran (státní zástupce tu odkázal např. na protokol o hlavním líčení ze dnů 28. až 31. 5. 2012). 

Vzhledem k uvedeným skutečnostech státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Pokud jde o dovolání obviněného V. I. H., státní zástupce uvedl, že jeho námitky zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají a hmotně právní argumentace v jeho podání zcela absentuje. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

K dovolání obviněného R. Š. státní zástupce uvedl, že tento obviněný podal pouze blanketní dovolání, které v podstatě neobsahovalo žádnou věcnou argumentaci. Odpovědnost za formulace dovolacích námitek přitom leží na dovolateli a nekonkretizované námitky za něj nelze domýšlet (odkázal přitom na rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 452/07 a na rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 435/2013). Proto státní zástupce také u tohoto obviněného dospěl k závěru, že by mělo být odmítnuto podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. 

Ohledně všech tří podaných dovolání pak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud o nich rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiná než navrhovaná rozhodnutí. 

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci jsou dovolání všech tří obviněných přípustná § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. a v zásadě (s dílčími výhradami zmíněnými již výše) splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř. 

Pokud jde o posouzení otázky včasnosti podaných dovolání, pak Nejvyšší soud shledal, že tato podmínka byla zcela najisto splněna pouze u mimořádného opravného prostředku obviněného Ing. Bc. P. K., neboť obě jeho podání byla učiněna v zákonné lhůtě a na příslušném místě (srov. § 265e odst. 1, 2 tr. ř.). 

V případobviněného V. I. H. Nejvyšší soud zjistil, že tento obviněný podal prostřednictvím obhájce dne 24. 4. 2013 tzv. blanketní dovolání, které však doplnil až dne 24. 5. 2013 (aniž byl k tomu vyzván soudem prvého stupně), tedy skoro jeden měsíc po uplynutí lhůty k podání dovolání. V takovém případě však Nejvyšší soud respektoval vlastní judikaturu (srov. rozhodnutí č. 21/2009 Sb.rozh. trest.), podle níž pokud bylo včas podáno dovolání, v němž nejsou uvedeny žádné zákonem vyžadované náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a jde o tzv. „bianco dovolání“, je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. Nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s tímto ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř., učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, pak je nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání obě takto učiněná podání (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný ve svazku 40, pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V intencích tohoto rozhodnutí pak Nejvyšší soud považoval dovolání tohoto obviněného za podané včas.

Pokud jde o dovolání obviněného R. Š. dovolací soud shledal, že toto dovolání nesplňuje podmínky zakotvené v ustanovení § 265e tr. ř.

Podle § 265e odst. 1 tr. ř. se dovolání podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje. Podle odst. 2 tohoto ustanovení jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Podle odst. 3 citovaného ustanovení je lhůta k podání dovolání zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

Podle § 60 odst. 2 věty první tr. ř. pak platí, že lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Podle odst. 3 tohoto ustanovení připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo na den pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den. 

Jak vyplývá z potvrzení o přijetí faxu zařazeného na č. l. 4003 trestního spisu, opis rozhodnutí odvolacího soudu byl doručen obviněnému dne 15. 2. 2013 a jeho tehdejšímu obhájci JUDr. Vojtěchu Krejčířovi dne 13. 2. 2013. S odkazem na výše citovaná zákonná ustanovení je tak zřejmé, že lhůta k podání dovolání počala obviněnému běžet dnem 15. 2. 2013 a konec lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku připadl na pondělí dne 15. 4. 2013. 

Z potvrzení o přijetí faxu obsahující písemně vyhotovené dovolání tohoto obviněného je však evidentní, že tato písemnost byla soudu doručena až v úterý dne 16. 4. 2013, tedy jeden den po marném uplynutí lhůty k podání dovolání. 

S ohledem na shora uvedené není pochyb o tom, že dovolání obviněného R. Š. nebylo podáno ve lhůtě dvou měsíců stanovené § 265e odst. 1, 2 tr. ř., ale až po jejím marném uplynutí. Přitom nenastala žádná z okolností uvedených v § 265e odst. 3 tr. ř. Proto Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. jako podané opožděně.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolací důvody uplatněné zbývajícími dvěma obviněnými lze považovat za důvody dovolání uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí. 

Jak již bylo uvedeno, obviněný Ing. Bc. P. K. uplatnil dva dovolací důvody, z nichž je zapotřebí nejprve zmínit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jenž je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán.

Formálním předpokladem pro použití tohoto dovolacího důvodu je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Z obsahu spisu je zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 2 T 10/2011, rozhodl podle § 30 odst. 1 tr. ř. tak, že předsedkyně senátu tohoto soudu Mgr. Kamila Elsnicová je vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v uvedené trestní věci, což odůvodnil tím, že bratr této předsedkyně senátu Mgr. R. H. je aktivní osoba bojující proti korupci v Ú.n. L. a podal již trestní oznámení v souvislosti s rekonstrukcí městských sadů, příp. napsal novinové články týkající se korupčních kauz, a i v budoucnu se těmito aktivitami hodlá zabývat. Tato objektivně vzniklá situace by tak mohla vyvolat nedůvěru v nestrannost rozhodování jmenované předsedkyně senátu a mohla by vzbudit pochybnosti o nestrannosti jejího rozhodování i v budoucnosti. 

Proti tomuto usnesení však podal sám obviněný stížnost, o níž Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 1 To 105/2011, rozhodl tak, že podle § 149 odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že tvrzení o možném podání trestních oznámení bratrem předsedkyně senátu postrádá odkaz na jakékoliv konkrétní skutečnosti a že okolnosti odůvodňující závěr o podjatosti soudkyně zjištěny nebyly (v podrobnostech srov. č. l. 3028 až 3030 trestního spisu). 

Už z toho je tedy evidentní, že skutečnosti namítané obviněným v dovolání mu byly známé již před vyhlášením meritorního rozhodnutí soudem prvního stupně. Navíc je zřejmé, že v té době mu nikterak nevadily, neboť proti usnesení o vyloučení předsedkyně senátu sám podal stížnost. Uplatnil-li proto nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., lze usuzovat, že tak učinil zcela účelově. Především však z hlediska zákona použil naprosto stejné výhrady, které mu byly již dříve známé a nebyly jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuty (ba právě naopak).

Jelikož formálním předpokladem pro použití tohoto dovolacího důvodu je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, je mimo jakoukoliv pochybnost, že Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů nemohl obviněným uplatněné námitky považovat za relevantní, a proto se jimi dále nezabýval. 

Obvinění Ing. Bc. P. K. a V. I. H. uplatnili také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

V tomto kontextu námitky obviněného V. I. H., které ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, nemohly obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když tvrdil, že je nevinen, že závěr soudů o jeho vině nevyplývá z žádného důkazu, z žádné výpovědi jediného svědka ani z provedených odposlechů, nebo když zpochybnil provedené dokazování a jeho zákonnost s poukazem na nedodržení zásad spravedlivého procesu, výpověď spoluobviněného M. M. považoval za nevěrohodnou a nesouhlasil s tím, že jeho výpověď z přípravného řízení byla použita jako důkaz v hlavním líčení). Tím totiž primárně napadal správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.

Lze tak shrnout, že tímto obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). 

Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve vztahu k tomuto dovolateli vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. 

S ohledem na uvedené Nejvyšší soud považoval námitky tohoto obviněného za nezpůsobilé naplnit jakýkoliv dovolací důvod, a proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. 

Pokud jde o dovolací výhrady obviněného Ing. Bc. P. K., je třeba uvést, že také on uplatnil celou řadu námitek, které zvolenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Bylo tomu tak především tehdy, když napadal v podstatě jen rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (pokud jen v obecné rovině tvrdil, že soudy chybně posoudily důkazy a porušily principy dokazování, že se nevypořádaly s jeho obhajobou a nezohlednily, že neměl motiv přistoupit na přijetí úplatku, nebo když se snažil zpochybnit výpovědi spoluobviněného M. M. a relevanci písemného prohlášení dalšího spoluobviněného V. P., apod.). Tím také on primárně napadal správnost soudy učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch a až z takto tvrzených nedostatků (tedy sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. 

Stejně tak Nejvyšší soud odmítl námitky tohoto dovolatele, jimiž brojil proti údajně nesprávně provedenému důkazu odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu (konkrétně když tvrdil, že policejní orgán vybral jen zájmové hovory, čímž podstatným způsobem zkreslil realitu a předestřel tak soudu skutečnosti, které vedly k jeho mylnému rozhodnutí o vině). Takto uplatněné námitky se totiž ve skutečnosti týkaly procesní stránky věci a ve své podstatě směřovaly ke snaze o revizi skutkových zjištění (ve prospěch obviněného), z nichž odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. Jinými slovy řečeno obviněný výše uvedený dovolací důvod zčásti nezaložil na hmotně právních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (srov. § 2 odst. 5, 6 tr. ř.), čímž se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. Ani tuto část jeho námitek proto pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze.

I v případě tohoto dovolatele je třeba uvést, že zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen v případě, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V posuzované věci se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů rovněž ve vztahu k tomuto dovolateli vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. 

Proto pokud by tento dovolatel ve svém podání uplatnil pouze shora uvedené námitky, Nejvyšší soud by je musel považovat za nezpůsobilé naplnit jakýkoliv dovolací důvod, a v důsledku toho jeho dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. 

Obviněný Ing. Bc. P. K. však zároveň uplatnil dovolací námitky, které již bylo možno považovat za relevantní. Šlo konkrétně o výhrady vztahující se k nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání, k nenaplnění znaku spáchání činu „jako úřední osoba“ „v úmyslu“ opatřit sobě nebo jinému „značný prospěch“, a závěru o pokračování mezi jednotlivými skutky. 

Nejvyšší soud však současně shledal, že takové relevantně uplatněné výhrady jsou zjevně neopodstatněné.

Se zřetelem k uvedené problematice je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí, kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe nebo pro jiného přijme nebo si dá slíbit úplatek, nebo kdo sám nebo prostřednictvím jiného v souvislosti s podnikáním svým nebo jiného pro sebe nebo pro jiného úplatek žádá, spáchá-li takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. 

Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu, tedy na ochraně čistoty veřejného života a zájem na ochraně podnikatelských vztahů před korupcí.

Obstarávání věcí obecného zájmu je činnost, která souvisí s plněním úkolů týkajících se věcí obecného zájmu, tedy nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb (srov. rozhodnutí č. 16/1988 Sb. rozh. trest.). Jde tedy o plnění všech úkolů, na jejichž řádném a nestranném plnění má zájem celá společnost nebo určitá sociální skupina. 

Znak úplatek žádá je naplněn tehdy, jestliže pachatel dal sám podnět k poskytnutí úplatku nebo ke slibu úplatku. Nemusí jít o výslovnou žádost o úplatek, postačuje projev, z něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci, aby mu byl úplatek nabídnut, a poté co mu je taková nabídka učiněna, úplatek neodmítne a výslovně nebo alespoň konkludentně s ní souhlasí (srov. rozhodnutí č. 17/1978 Sb. rozh. trest.). Trestný čin přijetí úplatku podle § 331 odst. 2 tr. zákoníku je přitom dokonán již tím, že pachatel úplatek žádá. Je nerozhodné, zda mu byl z tohoto podnětu úplatek poskytnut nebo slíben.

Zvlášť přitěžující okolnost podle odst. 4 písm. b) § 331 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel, který se dopustí jednání uvedeného v odstavci 1 nebo 2 tohoto ustanovení, je úřední osobou, ale na rozdíl od jeho odstavce 3 písm. b) zde ještě jedná v úmyslu (srov. § 15 tr. zákoníku) opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Jde vlastně o spojení obou zvlášť přitěžujících okolností pod písmeny a) i b) v odstavci 3, které se v takovém případě nepoužijí, a použije se přímo odstavec 4 písm. b) citovaného ustanovení.

Při aplikaci těchto zákonných východisek na posuzovaný případ je třeba připomenout, že podle tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný Ing. Bc. P. K. v bodech I. 1), 2), 3) sám a prostřednictvím jiného v souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu pro sebe a pro jiného přijal a dal si slíbit úplatek a spáchal takový čin jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému značný prospěch; v bodech I. 1), 2) pak zároveň jako úřední osoba v úmyslu opatřit sobě a jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu.

Z tohoto pohledu lze přisvědčit námitkám dovolatele, že takto formulované právní věty navazují na tzv. skutkové věty výrokové části odsuzujícího rozsudku jen částečně, a to jen na skutky popsané pod body I. 2), 3), přičemž naopak jednání popsané pod bodem I. 1) naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně se zde dopustil určité nepřesnosti, neboť z popisu skutku pod body I. 2), 3) rozsudku ani z jeho odůvodnění nevyplývá, že by obviněný sám žádal o úplatek ve smyslu odst. 2 § 331 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, takže popis jeho jednání více odpovídá zákonným znakům skutkové podstaty zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (přičemž tato skutečnost má nepochybně vliv rovněž na úvahy o pokračování v trestném činu). Zároveň je však třeba mít na zřeteli (jak přiléhavě uvedl již státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání), že v situaci, kdy by bylo dovolatelovo jednání popsané pod bodem I. rozsudku rozděleno na dva samostatné skutky kvalifikované jednak podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku a jednak jako pokračování v trestném činu podle § 331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, došlo by ke zpřísnění právní kvalifikace a tím i ke zhoršení postavení obviněného. To ovšem vzhledem k tomu, že dovolání podal pouze obviněný, je ze zákona nepřípustné [srov. zákazreformationis in peius formulovaný v § 265m odst. 1 písm. b) tr. ř.]. 

S ohledem na dovolací námitky tohoto obviněného je dále vhodné připomenout, že podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku úřední osobou je člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používají přitom pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 tohoto ustanovení k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

Podle zjištění obou soudů nižších stupňů obviněný v rozhodné době působil jako ekonomický náměstek ministra zemědělství a člen hodnotící komise Výboru Regionální rady, od 11. 12. 2009 jako ředitel Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad. Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že postavení obviněného jakožto úřední osoby vyplývá ze zákona č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, vzhledem k tomu, že na vztah státu a Regionální rady se vztahují ustanovení o přenesené působnosti krajů obdobně. Právní status Regionální rady, výboru a ředitele však upravuje zejména zák. č. 248/2000 Sb., podle jehož § 16e výbor jedná a rozhoduje o věcech spojených s realizací Regionálního operačního programu, zejména pak schvaluje a) programový dokument a prováděcí dokument Regionálního operačního programu, včetně změn těchto dokumentů, b) výzvy k předkládání projektů, včetně dokumentace a případných změn výzev nebo dokumentace k jednotlivým výzvám, c) výběr projektů, kterým Regionální rada poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, d) výroční a závěrečnou zprávu o realizaci, případně i další zprávy a podklady spojené s realizací Regionálního operačního programu, e) další záležitosti, pokud tak stanoví jednací řád výboru. 

Podle § 17 odst. 1 zák. č. 248/2000 Sb. je to však Úřad, kdo je výkonným orgánem Regionální rady a zabezpečuje veškeré úkoly spojené s funkcí řídícího orgánu Regionálního operačního programu s výjimkou těch záležitostí, které jsou svěřeny výboru podle § 16e. Podle odst. 2 citovaného ustanovení Úřad dále plní úkoly spojené s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti Regionální rady. Podle jeho odst. 3 v čele úřadu stojí ředitel úřadu (dále jen „ředitel“). Ředitele jmenuje a odvolává výbor na návrh předsedy; jmenování zakládá pracovní poměr k Regionální radě. Ředitel je podřízen předsedovi. Ředitel je nadřízeným všech zaměstnanců Regionální rady a kontroluje jejich činnost [odst. 4 písm. c) citovaného ustanovení]. A podle jeho odst. 6 se na postavení, práva a povinnosti zaměstnanců Regionální rady vztahují ustanovení zákona o úřednících územních samosprávných celků obdobně.

Ačkoliv je to Výbor Regionální rady, kdo jedná, rozhoduje a schvaluje např. výzvy k předkládání projektů a výběr projektů, kterým Regionální rada nakonec poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, odborné, organizační a technické zázemí pro rozhodování Výboru poskytuje Úřad. Členové Výboru jsou veřejní funkcionáři voleni krajským zastupitelstvem (§ 16d zák. č. 248/2000 Sb.), z povahy věci plyne, že se nijak nepodílejí na přípravě materiálů, dokumentů a různých podkladů potřebných pro rozhodovací činnost Výboru. Veškeré toto organizačně – technické zázemí poskytuje prostřednictvím svých úředníků Úřad Regionální rady a prakticky (v materiálním slova smyslu) se tak výrazným způsobem podílí na rozhodovací činnosti Výboru. 

Podstatné ve věci je rovněž postavení obviněného jakožto ředitele Úřadu, který vykonával řídící pravomoci nad všemi zaměstnanci a kontroloval jejich činnost. Soud prvého stupně v této souvislosti přiléhavě poukázal též na Směrnici – Organizační řád Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad, podle něhož veškeré úkoly a činnosti spojené s funkcí řídícího orgánu s výjimkou záležitostí svěřených Výboru zabezpečuje Úřad Regionální rady. Ředitel Úřadu mimo jiné odpovídá za fungování kontrolního systému, za řízení nesrovnalostí na všech úrovních Úřadu, schvaluje oznámení o rozhodnutí Výboru, jež stanoví seznam projektů vybraných pro poskytnutí dotace, schvaluje souhrnnou zprávu z procesu hodnocení, apod. 

Skutečnost, že obviněný z pozice ředitele Úřadu ovlivňoval činnost svých podřízených a nepřímo tak zasahoval do přípravy materiálů určených pro jednání Výboru a do samotného rozhodovacího procesu jednoznačně vyplynula z provedeného dokazování. Ve vztahu k bodu I. 1) rozsudku bylo z výpovědí spoluobviněného M. M. (ale i z výpovědí mnoha dalších svědků a jiných důkazů, včetně odposlechů) zjištěno, že obviněný byl z uvedené pozice do projektu zainteresován, osobně se účastnil supervize projektu, ale především dal neformální pokyn svému podřízenému Ing. M. K., aby bylo pozastaveno proplácení dotace (v podrobnostech viz strany 18 a 19 odůvodnění rozsudku). Jestliže obviněný byl ještě v době před svým jmenováním ředitelem Úřadu členem hodnotící komise, pak mohl rozhodně ovlivnit výběr projektu ve fázi administrativní kontroly a bodování projektu (srov. výpověď svědkyně Ing. M. M. na str. 19 a 20 odůvodnění rozsudku). Zřejmé působení na své podřízené i na úředníky Krajského úřadu Ú. n. L. s cílem zasáhnout do procesu hodnocení projektu byl prokázán i u skutku popsaného pod bodem I. 2) rozsudku. Obviněný po dohodě s úředníky Krajského úřadu v Ú. n. L. a Regionální rady dojednal vytvoření antedatovaného Protokolu o ústním jednání Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 26. 8. 2010 z Odboru životního prostředí Krajského úřadu. Ačkoliv byl projekt „Penzion V.M.“ nakonec vyřazen z dalšího projednání, přesto zde došlo k nezákonné manipulaci s cílem umožnit žadateli o dotaci postoupení do dalšího kola hodnocení (v podrobnostech viz strany 40 až 53 odůvodnění). Pokud jde o dílčí útok popsaný pod bodem I. 3) rozsudku, pak celá věc byla teprve v počátcích, započala jednání mezi obviněnými Ing. Bc. P. K. a L. Š. a došlo k předání menších finančních obnosů. Jestliže by trestná činnost pokračovala dále, lze opodstatněně předpokládat, že by všechno probíhalo obdobným způsobem jako v předchozích případech. 

Nejvyšší soud proto uzavírá, že tento dovolatel naplnil zákonné znaky zločinu přijetí úplatku i v kvalifikované skutkové podstatě ve smyslu § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť jednal jako úřední osoba, plnil úkoly státu a společnosti a používal přitom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Tohoto zločinu se přitom dopustil v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 

Jmenovaný přečin spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. 

U naposledy uvedeného zákonného pojmu vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu jde o porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Pachatel jedná úmyslně aktivně v rozporu s takovou právní normou anebo úmyslně konkrétní právní normu obchází.

K úmyslnému jednání v rozporu s právními normami stejně jako k obcházení zákonných norem v případě obviněného Ing. Bc. P. K. rozhodně došlo. Mimo to, že porušil Nařízení rady č. 1083/2006 o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu a Fondu soudržnosti, zák. č. 248/2000 Sb. a operační manuál, jednal zejména v rozporu se základními povinnostmi úředníka ve smyslu zák. č. 312/2002 Sb.

Podle ustanovení § 16 naposledy citovaného zákona je totiž povinností úředníka zejména dodržovat ústavní pořádek České republiky, dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, pokud s nimi byl řádně seznámen, hájit při výkonu správních činností veřejný zájem, plnit pokyny vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy; jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování, zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho jiného, v souvislosti s výkonem zaměstnání nepřijímat dary nebo jiné výhody, s výjimkou darů nebo výhod poskytovaných územním samosprávným celkem, u něhož je zaměstnán, nebo na základě právních předpisů a kolektivních smluv, v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu zaměstnání a v souvislosti s ním; to neplatí, pokud byl povinnosti mlčenlivosti zproštěn; povinnosti zachovávat mlčenlivost může úředníka zprostit vedoucí úřadu, jím pověřený vedoucí úředník nebo příslušný správní úřad podle zvláštních právních předpisů, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak, atd. 

Jestliže obviněný Ing. Bc. P. K. opakovaně žádal o úplatek od uchazečů o dotace, resp. úplatek přijal nebo si jej dal slíbit, a zneužíval přitom nejen svého postavení ředitele Úřadu Regionální rady, ale i svých kontaktů na úředníky Krajského Úřadu Ústeckého kraje, pak takové chování (mimo to, že je v rozporu s právními normami) vzbuzuje zásadní pochybnost o tom, že při výkonu správních činností jednal ve veřejném zájmu. Z pohledu nejen orgánů činných v trestním řízení, ale zejména občanů ohrozil důvěru v nestrannost rozhodování a vůbec důvěryhodnost Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad. Proto je třeba považovat za správný a zákonný závěr obou soudů nižších instancí, že obviněný vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu a naplnil tak skutkovou podstatu přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. 

Pochybnosti nevznikají ani o tom, že tento dovolatel ve všech třech případech jednal zcela zjevně s úmyslem obohatit se na úkor žadatelů o dotaci [a to v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Tato skutečnost vyplynula z rozsáhlého dokazování, kromě výpovědí spoluobviněných a řady svědků je možné odkázat rovněž na ve věci pořízené odposlechy. 

Stejně tak Nejvyšší soud odmítl dovolatelovu námitku, že svým jednáním nemohl naplnit znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť z provedeného dokazování prý nevyplývá, že by žádal či přijal úplatek vyšší než 250.000,-- Kč (vyšší částky měli dostat či žádat ostatní obvinění). 

Podstatou kvalifikačního znaku podle § 331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, který byl v případě obviněného shledán, je spáchání činu úřední osobou v úmyslu opatřit sobě nebo jinému značný prospěch. Není proto rozhodné, že značný prospěch nesměřoval pouze do dispozice samotného obviněného a že si pachatelé tento prospěch mezi sebe rozdělili. Vzhledem k tomu, že obvinění se dopouštěli uvedeného jednání společně, je třeba v tomto smyslu nahlížet společně i na jimi zamýšlený prospěch. Stejně tak není podstatné, že obvinění nakonec celé požadované částky nedosáhli, protože znakem uvedené skutkové podstaty je pouze úmysl jej dosáhnout, nikoli jeho reálné dosažení. 

Ze všech těchto důvodů (srov. § 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. Bc. P. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. 

Rozhodnutí o všech podaných dovoláních Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 16. dubna 2014

Předseda senátu:

JUDr. Jan B l á h a

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu