Rozdíl mezi zločinem vraždy a přečinem účasti na sebevraždě

Dohodnou-li se obviněný a poškozený na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku.

Rozhodnutí soudu o nekalé soutěži
Foto: Fotolia

K usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014

Skutkový základ předmětné věci spočíval v tom, že obviněná M.S. jako matka poškozené dcery S.S. byla od počátku roku 2012 přemlouvána svojí dcerou ke společné sebevraždě, a to s ohledem na psychické problémy poškozené a v důsledku toho zhoršující se psychický stav. V září roku 2012 na louce ve stanu, přistoupily k realizaci tohoto záměru, a to tak, že poškozená S. S. nejprve užila větší množství léků – hypnotik a antidepresiv, jejichž užití jí přivodilo stav hlubokého spánku, avšak nevedlo k její smrti, poté ji obžalovaná v tomto stavu na základě předchozí domluvy a požadavku poškozené nejprve dvakrát řízla do zápěstí levé ruky v úmyslu usmrtit ji vykrvácením, a když ani to nevedlo ke smrti poškozené, této opět s úmyslem ji usmrtit prořízla krk kobercovým odlamovacím nožem, následně se sama pokusila o sebevraždu požitím stejných léků jako poškozená a opakovaným pořezáním se na krku, což však k její smrti nevedlo, zatímco poškozená S. S. utrpěla hlubokou řeznou ranou vpředu na krku, v důsledku čehož na místě zemřela. Za to byla obviněná podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem.

K odvolání státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněné pouze do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni soud tak, že napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Obviněné uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon ji podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. 8. 2013. Obviněná si poté podala dovolání, o kterém bylo rozhodnutí 19. 3. 2014 a bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto. Obviněná argumentovala v dovolání především tím, že její skutek měl být posouzen jako přečin účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podstata jejího jednání spočívala v tom, že po předchozí dohodě svojí dceři „pouze pomohla dokončit její sebevražedný úmysl.“

Nejvyšší soud však této námitce nepřiznal dovolatelkou přisuzované opodstatnění. Ustálená soudní praxe totiž vychází ze stanoviska, které lze přiměřeně aplikovat i na nyní posuzovaný případ a podle kterého dohodnou-li se obviněný a poškozený na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli znaky přečinu účasti na sebevraždě podle § 144 odst. 1 tr. zákoníku. 

Pojem pomoci k sebevraždě je soudní praxí vykládán obdobně jako pomoc definovaná v ustanovení § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (tj. opatření prostředků, odstranění překážek, rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět při činu). Jednání dovolatelky ovšem meze takové pomoci evidentně přesáhlo. Svou dceru totiž sama zbavila života tím způsobem, že ji - byť s jejím souhlasem a podle všeho i na podkladě její výzvy - nejprve dvakrát řízla do zápěstí levé ruky s úmyslem dosáhnout jejího vykrvácení, a když ani to podle jejího úsudku nevedlo ke smrti poškozené, prořízla jí krk kobercovým odlamovacím nožem s takovou razancí, že jí přeťala vnitřní krkavici a tak jejího usmrcení definitivně dosáhla. Dovolatelka proto svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu vraždy podle § 140 tr. zákoníku, spočívajícího v úmyslném usmrcení jiného. Skutečnost, že se tak stalo se souhlasem a přivolením poškozené, jí trestní odpovědnosti za vraždu nezbavovala. V případě trestných činů proti životu právní nauka i soudní praxe zastávají shodný názor, že zájem společnosti na ochraně lidského života je tak významný, že jednání osoby, která usmrtí jiného byť s jeho svolením, musí být právně postižitelné nikoliv jako pouhá účast na cizí „dobrovolné“ smrti, nýbrž jako čin, který vykazuje všechny formální znaky trestného činu vraždy.

Trest  byl obviněné soudy ukládán za zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, pro který lze uložit trest odnětí svobody na deset až osmnáct let. Jestliže jí odvolací soud uložil tento trest ve výměře 11 let, tedy při spodní hranici zákonné trestní sazby, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru. Nezákonnost jeho rozhodnutí nelze spatřovat ani ve výroku, jímž dovolatelku pro výkon uloženého trestu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články