Rozhodování o vydání věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu v pochybnostech o tom, komu k ní náleží právo

Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu č. TZ 56/2019

Ústavní soud

Ústavní soud

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) vyhověl ústavní stížnosti společnosti BORI s.r.o. a zrušil usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze a usnesení příslušného policejního orgánu o vydání zajištěného vozidla, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Policejní orgán zahájil úkony trestního řízení pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 trestního zákoníku. Okolnosti nasvědčující jeho spáchání spočívaly zjednodušeně řečeno v uzavření několika desítek smluv, na jejichž základě poskytla společnost ŠkoFin, s.r.o. společnosti Cihelková Group a.s., která byla prodejcem motorových vozidel, úvěry za účelem financování jejich pořízení. Úvěry byly zajištěny převodem vlastnického práva k vozidlům na společnost ŠkoFin, s.r.o. Poté, co tato společnost odstoupila od předmětných smluv z důvodu porušování smluvních podmínek ze strany společnosti Cihelková Group a.s., jí ale vozidla nebyla předána a místo toho zůstala zadržována neoprávněnými osobami.

Jedním z těchto vozidel bylo i vozidlo značky Lexus, které stěžovatelka, respektive její právní předchůdkyně, koupila od společnosti Cihelková Group a.s. a postupně zaplatila sjednanou kupní cenu. S ohledem na zajišťovací převod vlastnického práva se ale za jeho vlastnici považovala i společnost ŠkoFin, s.r.o. Toto vozidlo bylo v souvislosti s trestním řízením vedeno jako odcizené a na základě výzvy došlo k jeho vydání policejnímu orgánu. Protože však později již zajištěného vozidla nebylo třeba k dalšímu řízení, policejní orgán rozhodl napadeným usnesením podle § 80 odst. 1 trestního řádu o jeho vydání společnosti ŠkoFin, s.r.o., o jejímž vlastnickém právu k němu neměl pochybnosti. Stížnost stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí byla napadeným usnesením státní zástupkyně zamítnuta.

Ústavní stížností navrhla stěžovatelka zrušení obou usnesení. Je přesvědčena, že tato usnesení nedávají odpověď na otázku, z jakého důvodu bylo rozhodnuto o vydání předmětného vozidla v situaci, kdy jsou zde minimálně dva subjekty, které k němu uplatňují vlastnické právo. Stěžovatelka přitom řádně doložila veškerou dokumentaci k nabytí vlastnického práva. Pakliže existovaly pochybnosti ohledně vlastnického práva k předmětnému vozidlu, policejní orgán je měl podle § 80 odst. 1 trestního řádu uložit do úschovy a zamezit tak případným nezvratným škodám. V tomto ohledu stěžovatelka odkázala na několik nálezů Ústavního soudu, které se otázkou vydání věci zabývaly.

Podle Ústavního soudu vrácení nebo vydání zajištěné věci podle § 80 odst. 1 trestního řádu osobě, která není jejím vlastníkem, ani k ní nemá jiné právo, znamená na straně jejího vlastníka či jiné oprávněné osoby, že stát svým postupem založil přinejmenším dočasnou překážku výkonu jejich práv. Tím, že věc nebyla uložena do úschovy, se navíc neuplatní související zákonná úprava omezující nakládání s ní. Místo toho bude mít věc v dispozici jiná osoba. Nelze přitom vyloučit, že v mezidobí dojde ze strany této osoby k zcizení věci nebo jinému jednání, které její vrácení nenávratně znemožní. Za účelem zamezení tomuto neodčinitelnému následku stanoví § 80 odst. 1 trestního řádu povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat, zda v případě, kdy právo k věci uplatňuje i jiná osoba než ta, která věc vydala nebo které byla odňata, lze zjistit vlastníka věci či osoby mající k ní právo bez rozumných pochybností. Pokud by tyto pochybnosti existovaly, věc musí být předána do úschovy a osoby uplatňující k ní své právo by měly toto právo uplatnit v občanském soudním řízení. Relevantní pochybnosti jsou dány vždy, jestliže k věci uplatňuje právo i jiná osoba, případně osoby, než ta, která ji vydala nebo které byla odňata, a skutečnosti, od nichž jednotlivé osoby odvíjí své právo, nejsou zjevně nezpůsobilé takovéto právo založit. Vrácení nebo vydání věci navzdory takovéto pochybnosti by mělo za následek nejen nezákonnost takovéhoto rozhodnutí, ale v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny také odepření právní ochrany vlastnického práva dotčené osoby, kterou předpokládá čl. 11 odst. 1 Listiny.

Z napadených rozhodnutí vyplývá, že státní zástupkyně ani policejní orgán vůbec nehodnotily skutečnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala své vlastnické právo, a to přestože tyto skutečnosti jsou v napadených usneseních shrnuty. Za relevantní považovaly pouze to, že v rámci smlouvy o úvěru byl sjednán zajišťovací převod vlastnického práva k předmětnému vozidlu ve prospěch společnosti ŠkoFin, s.r.o. a že společnost Cihelková Group a.s. tento úvěr doposud nesplatila. Přehlédly však tvrzení stěžovatelky, že byla v dobré víře ohledně vlastnického práva společnosti Cihelková Group a.s. k předmětnému vozidlu, pročež se na základě s ní uzavřené kupní smlouvy sama mohla stát jeho vlastníkem. Úlohou policejního orgánu ani státní zástupkyně nebylo postavit najisto, kdo z těchto subjektů má právo k věci. Jejich závěr, že o právu společnosti ŠkoFin, s.r.o. není pochyb, nicméně neobstojí, neboť je v extrémním rozporu se zjištěními, že společnost Cihelková Group a.s. uzavřela se stěžovatelkou, respektive jejím právním předchůdcem, kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla, že v době jejího uzavření byla tato společnost jako jeho vlastník v registru silničních vozidel a že stěžovatelka zaplatila sjednanou kupní cenu. Tyto skutečnosti činí závěr o tom, že je vlastníkem předmětného vozidla, možným, byť nikoli jistým či zjevným, a zakládají tak relevantní pochybnost o tom, komu svědčí právo k tomuto vozidlu.

Státní zástupkyně a policejní orgán rozhodly o vydání věci navzdory tomu, že k ní uplatňovala vlastnické právo také stěžovatelka, čímž se s ohledem na výše uvedené dopustily nejen porušení § 80 odst. 1 trestního řádu, ale současně tím odepřely její právo, aby se podle čl. 36 odst. 1 Listiny zákonným způsobem domáhala soudní či jiné právní ochrany jí tvrzeného vlastnického práva. Tím není řečeno, že stěžovatelka je vlastníkem předmětného vozidla. Konečnou odpověď na otázku, kdo je jeho vlastníkem, mohou dát až soudy v občanském soudním řízení o žalobě stěžovatelky o určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Líbil se vám náš článek? Ohodnoťte ho, prosím.

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejoblíbenější články