Společenská škodlivost a trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky

Jestliže oba obvinění zcela bezdůvodně napadli jiného, nejprve slovně a poté i fyzicky, a to veřejně a na místě veřejnosti přístupném, čímž porušili zájem společnosti na klidném občanském soužití a ochraně občanů před závažnějšími útoky narušujícími veřejný klid a pořádek a nadto u nich nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, obvinění svého jednání nelitovali a poškozenému se ani neomluvili, tak jednání obviněných již stojí mimo rámec občanskoprávních vztahů ...

Právní věta:
Jestliže oba obvinění zcela bezdůvodně napadli jiného, nejprve slovně a poté i fyzicky, a to veřejně a na místě veřejnosti přístupném, čímž porušili zájem společnosti na klidném občanském soužití a ochraně občanů před závažnějšími útoky narušujícími veřejný klid a pořádek a nadto u nich nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, obvinění svého jednání nelitovali a poškozenému se ani neomluvili, tak jednání obviněných již stojí mimo rámec občanskoprávních vztahů, je třeba na ně nahlížet jako na kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem učiněno. Trestní postih takového jednání je v zájmu celé společnosti a nelze se úspěšně dovolávat principu ultima ratio. 
Celý text rozhodnutí:
U S N E S E N Í



Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 23. července 2014 dovolání obviněnýchJ. R. a J. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 7 To 66/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 4 T 47/2013, t a k t o:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obou obviněných o d m í t a j í . 


O d ů v o d n ě n í :


Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 4 T 47/2013, byli obvinění J. R. a J. R. uznáni vinnými přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že 
dne 26. 7. 2013 v době okolo 15.55 hodin v P., v Č. ulici, před objektem P. B. u zastávky M. Ř., napadli poškozeného Z. M. tak, že poté, co vystoupili z vozidla zn. VW Passat, začal J. R. na poškozeného pokřikovat a vyčítat mu jeho jednání vůči jeho současné manželce I. B., což poškozený ignoroval a pokračoval dál v chůzi, na což oba obvinění zareagovali tak, že poškozeného opakovaně – asi 5 až 6 krát – udeřili otevřenou dlaní do vlasové části hlavy, načež když si jejich jednání chtěl poškozený vyfotit, tak jej znovu opakovaně stejným způsobem udeřili do hlavy, přičemž tohoto jednání se dopustili před nejméně dvěma osobami. 

Za to byli odsouzeni obviněný J. R. podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1, § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře osmdesáti hodin, obviněný J. R. podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 62 odst. 1, § 63 odst. 1 tr. zákoníku k trestu obecně prospěšných prací ve výměře šedesáti hodin. 

Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 4 T 47/2013, podali oba obvinění odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 7 To 66/2014, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná. 

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 7 To 66/2014, podali obvinění J. R. i J. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnili dovolací důvod vymezený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítli, že závěr soudu o naplnění skutkové podstaty předmětného přečinu je v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, neboť výpovědi svědků R. a K. a poškozeného M. si navzájem odporují a není z nich možno vyvodit závěr o jejich vině. Dle jejich přesvědčení svědek, který na místo činu prakticky nevidí, může těžko podávat relevantní svědectví. Jsou však toho názoru, že i z rozporných výpovědí je zřejmé, že poškozený M. dostal pouze několik pohlavků (pokud vůbec), což nemohlo nikoho pohoršit. Dodali, že rozhodující soud se vůbec nezabýval otázkou, zda dané jednání nemělo být posouzeno pouze jako přestupek. 

Z uvedených důvodů obvinění závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhli, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. řádu.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. řádu). 

Obvinění v dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. 

Nejvyššímu soudu tak v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 

Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obvinění uplatnili již v předchozích stádiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly i součástí odvolací argumentace proti rozsudku nalézacího soudu. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck). 

V případě projednávané věci obvinění sice v dovolání uplatnili důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však svými námitkami nenamítají nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění. Za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování je nutno považovat jak výtky obviněných ohledně údajných rozporů ve svědeckých výpovědích, tak i jejich výhrady proti nesprávnému hodnocení v řízení provedených důkazů. 

Je zřejmé, že obvinění se těmito námitkami pouze domáhají, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který jsou stíháni. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění v tomto směru zaměňují dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v § 265b tr. řádu. 

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že oba obvinění jsou z posuzované trestné činnosti usvědčováni především svědeckou výpovědí poškozeného Z. M., která nestojí osamoceně, ale je potvrzována svědeckými výpověďmi svědků M. R. a J. K., tj. osob bez jakéhokoliv bližšího osobního či jiného vztahu k obviněným či poškozenému. Objektivně je napadení poškozeného verifikováno lékařskou zprávou MUDr. P. C. ze dne 26. 7. 2013, z níž je patrno, že poškozený Z. M. utrpěl v inkriminovaný den drobné poranění vlasové části hlavy. Ve výpovědích jmenovaných svědků a poškozeného nebyly shledány žádné podstatné rozpory, naopak v zásadních bodech se naprosto shodovaly. Rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, na která je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, jasně a srozumitelně zdůvodnily, proč výpovědi poškozeného Z. M. a svědků M. R. a J. K. vyhodnotily jako věrohodné, naopak z jakého důvodu považovaly obhajobu obou obviněných za účelovou, učiněnou pouze ve snaze vyhnout se trestní odpovědnosti. 

Jedinou námitkou, jíž bylo možno formálně podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tvrzení obviněných, že jejich jednání mělo být posouzeno nikoli jako zmíněný přečin, ale pouze jako přestupek. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. 

Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 ze dne 30. 1. 2013).

Takto definovanou zásadou „ultima ratio“ jako jednou ze základních zásad trestního práva je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/2003, I. ÚS 558/2001, I. ÚS 69/2006, I. ÚS 541/2010, II. ÚS 1098/2010). 

V případě projednávané věci pak vzhledem k vymezení rozsahu skutku a okolnostem případu rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzované jednání obviněných J. R. a J. R. vykazovalo nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o činy méně závažné, kde kritéria § 39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Opačnému závěru o vysoké míře škodlivosti činů nasvědčují konkrétní okolnosti jejich spáchání. Oba obvinění zcela bezdůvodně napadli jiného, nejprve slovně a poté i fyzicky, a to veřejně a na místě veřejnosti přístupném, čímž porušili zájem společnosti na klidném občanském soužití a ochraně občanů před závažnějšími útoky narušujícími veřejný klid a pořádek. Nadto u nich nebyly shledány žádné polehčující okolnosti, obvinění svého jednání nelitovali a poškozenému se ani neomluvili. 

Nejvyšší soud proto konstatuje, že jednání obviněných již stojí mimo rámec občanskoprávních vztahů, je třeba na ně nahlížet jako na kriminální čin, na nějž je nezbytné použít prostředky trestního práva, včetně trestní represe, jak bylo napadenými rozhodnutími správně a zcela v souladu se zákonem učiněno. Trestní postih takového jednání je v zájmu celé společnosti a nelze se úspěšně dovolávat principu ultima ratio (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 784/2010). 

Nejvyšší soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudů prvního i druhého stupně v tom, že obvinění J. R. a J. R. svým výše popsaným jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Závěr o jejich vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jejich vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněných J. R. a J. R. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu). 


V Brně dne 23. července 2014


Předsedkyně senátu JUDr. Danuše Novotná 

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
Sdílejte článek

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu