Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, čj. 3 Tcu 75/2013-27
Nejvyšší soud projednal dne 25. června 2014 v neveřejném zasedání návrh obviněného L. K., na vydání rozhodnutí o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení a rozhodl takto:
Návrh obviněného L. K. na vydání rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř. o jeho vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 72/2005, a ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010, s e zamítá.
O d ů v o d n ě n í :
Obviněný L. K. podal u Nejvyššího soudu návrh podle § 10 odst. 2 tr. ř., jímž se domáhal vydání rozhodnutí, že je vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v trestních věcech Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 6 T 72/2005, a Okresního soudu v České Lípě, sp. zn. 3 PP 283/2010.
Svůj návrh odůvodnil předně tím, že skutek, pro který byl v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 72/2005 stíhán a pravomocně odsouzen a ohledně něhož nyní vede vykonávací řízení Okresní soud v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010, spáchal na půdě Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, a proto se na něho - s ohledem na čl. 27 odst. 2 Ústavy - vztahují závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, ve věci obviněného JUDr. V. B.
Dále považuje za nutné, aby se Nejvyšší soud vyjádřil k tomu, zda se na něho nevztahuje diplomatická imunita podle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích z roku 1961, případně zda by k němu nemělo být přistupováno jako k osobě požívající na našem území výsad a imunit, jejichž součástí je vynětí z trestní jurisdikce, na podkladě tzv. zdvořilostních norem podle mezinárodního práva obyčejového, neboť byl v rozhodné době mimo jiné i držitelem diplomatického pasu Seychelské republiky, když byl tamním ministerstvem jmenován zvláštním zmocněncem pro Českou republiku.
Nejprve je třeba poznamenat, že o návrhu obviněného na vydání rozhodnutí podle § 10 odst. 2 tr. ř. o jeho vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve shora označených identických trestních věcech Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 11 Tcu 41/2013. V pořadí již druhý návrh pak obviněný podal dne 16. 6. 2013, kdy se trestní řízení nacházelove stejné fázi jako v době podání předcházejícího návrhu ve věci.
Nejvyšší soud v tomto návrhovém řízení na základě vyžádaného spisového materiálu zjistil, že trestní věc obviněného vedená u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 6 T 72/2005 je věcí již meritorněpravomocně skončenou (7. 4. 2006) a neprobíhalo v ní žádné jiné řízení, ohledně něhož by přicházelo v úvahu rozhodování o vynětí obviněného z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Vzhledem k této zásadní skutečnosti návrh obviněného výrokem ad I/ zamítl. Výrokem ad II/ dále rozhodl tak, že obviněný není vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 3 PP 283/2010, protože stíhané trestné činnosti se nedopustil jako poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a tuto funkci nevykonával ani v době rozhodování o návrhu podle § 10 odst. 2 tr. ř. Navrhovatelem zmiňované závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 11 Tcu 135/2012, se tak na daný případ nevztahovaly. Současně Nejvyšší soud nepřisvědčil obviněnému v požadavku na aplikaci Vídeňské úmluvy, když konstatoval, že se trestné činnosti dopustil na území České republiky (srov. čl. 31 bod 4 Vídeňské úmluvy) a přitom ji nespáchal v postavení diplomatického zástupce cizího státu projíždějícího územím České republiky ve smyslu čl. 40 bod 1 Vídeňské úmluvy.
Přestože se Nejvyšší soud ve svém předcházejícím rozhodnutí ve věci vyjadřoval i k postavení obviněného v době páchání trestné činnosti, tj. otázkou zda byl nebo nebyl některou z osob uvedených v § 10 odst. 1 tr. ř., podstatné je, že pokud byl obviněný v trestním řízení pravomocně odsouzen, tj. jeho trestní stíhání bylo pravomocně skončeno, je jakékoli další rozhodování o jeho vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 odst. 2 tr. ř. v takovém řízení, či případně v navazujícím vykonávacím řízení, již zcela bezpředmětné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 3 Tcu 135/2012). Postrádalo by logiku, pokud by konkrétní osoba mohla být pro určitou část řízení z pravomoci orgánů v něm činných vyňata, zatímco pro jinou část řízení v téže věci nikoliv.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Diskuze k článku ()