Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

Účelové opakované prodeje zboží, resp. předstírání neexistující skutečnosti, že daňový subjekt provedl určité obchody, ačkoli to neodpovídalo realitě, může za daných skutkových okolností svědčit o zkrácení daně z přidané hodnoty...

Právní věta:

Účelové opakované prodeje zboží, resp. předstírání neexistující skutečnosti, že daňový subjekt provedl určité obchody, ačkoli to neodpovídalo realitě, může za daných skutkových okolností svědčit o zkrácení daně z přidané hodnoty. O zkrácení této daně se mohlo jednat tehdy, jestliže pachatel manipuloval s daní na vstupu nebo na výstupu např. tím způsobem, že předstíral zdanitelné plnění, jak se stalo i v této trestní věci obviněných, s cílem nezákonně snížit vlastní daňovou povinnost. Přitom výše daně z přidané hodnoty se vypočítává ze základu daně, kterým je podle § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění. Dále mimo jiné platí, že zdanitelným plněním je plnění, které je předmětem daně z přidané hodnoty, a předmětem této daně je též dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku.

Celý text rozhodnutí:

U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 5. 2014 o dovoláních, která podali obvinění P. F. B . , P. M . , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 To 50/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 11/2012, t a k t o :


I. Dovolání obviněného P. F. B. se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu o d m í t á .

II. Dovolání obviněného P. M. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :



Obvinění P. F. B. P. M. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. 9. 2012, sp. zn. 61 T 11/2012, uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustili skutkem konkretizovaným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem soud prvního stupně uznal vinnými i další obviněné.

Za tento zločin byly obviněným uloženy následující tresty. Obviněný P. F. B. byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 let. Obviněnému P. M. byl uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 let. Soud prvního stupně pak rozhodl o trestech u dalších obviněných.

K odvoláním obviněných P. F. B. P. M. (a obviněných R. Š. a J. Š.) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 To 50/2012, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl o vině těchto obviněných a dalších odvolatelů způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině pod body 1. a 2. tohoto rozsudku. Za spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný P. F. B. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 let. Obviněnému P. M. uložil odvolací soud za týž trestný čin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání 5 let. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech i dalších obviněných.

Proti zmíněnému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali obvinění P. F. B. a P. M.prostřednictvím svých obhájkyň dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Pokud jde o dovolání obviněného P. F. B., podle jeho přesvědčení se soudy nižších stupňů nevypořádaly dostatečně se subjektivní stránkou zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Jak v této souvislosti obviněný zdůraznil, byl přesvědčen o tom, že postupuje v souladu s daňovými předpisy, přičemž nemohl ani nijak ovlivnit splnění daňové povinnosti jinými osobami. Podle jeho názoru byl oprávněn v rámci volného pohybu zboží a služeb na území Evropské unie provádět jednotlivé obchody za situace, kdy si sám splnil daňové povinnosti ve vztahu k dani z přidané hodnoty a dani z příjmů. Obviněný popírá, že by jednal s cílem zastřít skutečný původ zboží, protože prováděl obchody s jednou obchodní společností na vstupu a s druhou na výstupu a dále nezjišťoval, kdo jiný je ještě zapojen do obchodování. V doplnění dovolání ze dne 20. 11. 2013 obviněný zejména namítl, že uložený trest nepovažuje za přiměřený a že při stanovení jeho výše odvolací soud nepřihlédl k některým polehčujícím okolnostem. Jak přitom obviněný připomenul, je osobou neznalou českého jazyka, takže právě z tohoto důvodu pověřil vedením účetnictví osobu dostatečně orientovanou v českých daňových předpisech. Podle jeho názoru se citovaného zločinu dopustil v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat ve smyslu § 41 písm. h) tr. zákoníku. Obviněný je rovněž přesvědčen, že odvolací soud dostatečně nezohlednil ani jeho osobní a sociální poměry. K podnikání v České republice se totiž rozhodl z důvodu svých tíživých osobních, rodinných a sociálních poměrů, které byly dány nedostatkem pracovních příležitostí v Maďarsku, špatným zdravotním stavem obviněného a jeho vyživovací povinností ke třem nezletilým dětem. Před spácháním trestného činu vedl řádný život. Obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby ho dovolací soud po zrušení napadených rozhodnutí sám zprostil obžaloby podle § 226 písm. a) nebo písm. b) tr. řádu. Pro případ, kdyby Nejvyšší soud nezrušil výrok o vině, obviněný navrhl, aby byl zrušen výrok o trestu a aby mu byl uložen trest odnětí svobody v takové výměře, v níž ještě může být podmíněně odložen na zkušební dobu, tj. aby mu uložil trest odnětí svobody v trvání 3 roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let a trest zákazu činnosti. Obviněný pak podle § 265o tr. řádu požádal Nejvyšší soud o odklad výkonu trestu odnětí svobody, přičemž uvedl, že výzva k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody mu nebyla přeložena do mateřského jazyka. V uvedeném postupu soudu prvního stupně obviněný spatřuje porušení čl. 6 a 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Obviněný P. M. zaměřil své dovolání zejména proti výroku o trestu. Nesprávné právní posouzení spatřuje v nezohlednění všech skutečností, které mají význam při hodnocení míry jeho zavinění a přiměřenosti a vhodnosti uloženého trestu podle zásad zakotvených v ustanoveních § 37 až § 39 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu polehčující okolnosti uvedené v § 41 písm. f), n) a o) tr. zákoníku. Jak dále obviněný v této souvislosti zdůraznil, na společné trestné činnosti se podílel nevýrazným způsobem a způsobil škodu představující toliko 1,5násobek škody velkého rozsahu. Obviněný je přesvědčen, že odvolací soud nevzal v úvahu ani časový odstup 5 let od spáchání posuzované trestné činnosti, jeho dosavadní vedení řádného života ani skutečnost, že se dopustil trestné činnosti ve věku 19 let pod vlivem starších důvěryhodných osob. Podle názoru obviněného v jeho případě je dostatečně odůvodněn postup ve smyslu § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, který však odvolací soud nevyužil. Proto obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok o trestu „napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka Zlín, sp. zn. 61 T 11/2012“ (ačkoli trest mu byl uložen napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 1 To 50/2012) a aby přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovoláním obviněných prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolání obviněného P. F. B. neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pokud jde o jeho námitky proti rozsahu provedeného dokazování. Státní zástupce nesouhlasí ani s tvrzením obviněného, kterým zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu, jímž byl uznán vinným, protože mechanismus obchodování a jeho povaha svědčí o úmyslném zavinění obviněného. Jestliže obviněný vytkl nepřiměřenou výši uloženého trestu, učinil tak podle státního zástupce rovněž mimo uplatněný dovolací důvod.

Státní zástupce se pak neztotožnil ani s dovoláním obviněného P. M., který ho zaměřil jen proti výši uloženého trestu odnětí svobody. Jak v této souvislosti státní zástupce zdůraznil, v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nelze vznášet námitky toliko proti přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu s poukazem na nedostatečné zohlednění polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku. Podle názoru státního zástupce citovanému dovolacímu důvodu či jinému dovolacímu důvodu neodpovídá ani argumentace obviněného, že v jeho případě mělo být použito ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Proto závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného P. M., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, a aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného P. F. B., protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvody, oba jmenovaní obvinění opírají své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. 

K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy může být založen a opodstatněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Jestliže ovšem oba obvinění ve svých dovoláních pouze v obecné rovině zpochybnili použitou právní kvalifikaci a zjištěné skutkové okolnosti, resp. vytkli nesprávnost provedeného dokazování či vady při hodnocení důkazů, zejména ve vztahu ke svému úmyslnému zavinění, jde o námitky, jež nemohou založit existenci citovaného hmotně právního dovolacího důvodu ani zpochybnit správnost právní kvalifikace posuzovaného skutku jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož spácháním byli uznáni vinnými. Obvinění totiž zmíněnými obecnými tvrzeními nikterak nekonkretizovali, v čem je vadné toto hmotně právní posouzení, případně podle jakého jiného ustanovení hmotného práva měl být posouzen spáchaný skutek či které znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu nebyly naplněny.

Stejně tak námitky obviněných P. F. B. a P. M., jimiž s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytkli nepřiměřenou výši jim uložených trestů, neodpovídají podstatě a ustálenému výkladu tohoto dovolacího důvodu. Jak totiž vyplývá z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.), námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu – s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí (§ 265b odst. 2 tr. řádu) – lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

Oběma obviněným byly ovšem uloženy přípustné druhy trestů (trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti) a ve výměře, jež nijak nepřesahuje hranice příslušné trestní sazby. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií obsažených v ustanoveních § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, pak nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně citovaného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je možno považovat – pokud jde o výrok o trestu – jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu; tento dovolací důvod může být naplněn např. pochybením soudu v právním závěru o otázce, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky ovšem obvinění neuplatnili a ani u nich nepřicházely v úvahu, proto se Nejvyšší soud nemohl zabývat jejich výhradami zaměřenými proti výměře uložených trestů.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [či podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu] však nepřichází v úvahu ani v případě, jestliže soud nepoužil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jak se toho obviněný P. M. domáhá v podaném dovolání. Jak totiž bylo už v minulosti judikováno (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č. T 416. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), námitka, že obviněnému měl být uložen trest odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. řádu, protože dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. řádu neobsahují takovou skutečnost. Nejedná se ani o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Namítané nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku totiž zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o „jiné hmotně právní posouzení“, které nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu za stavu, kdy jsou zde výslovně stanoveny výše zmíněné zvláštní dovolací důvody, jež se týkají trestu. Navíc, nad rámec uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zákonodárce v posledně citovaném ustanovení ponechal prostor jednak pro konkrétní zjištění soudu, zda existují nějaké okolnosti odůvodňující uložení mírnějšího trestu, a jednak pro úvahu soudu, jestli i v případě, kdyby zde byly, jde o okolnosti takového charakteru, významu a závažnosti, že vyžadují mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby, protože i uložení trestu odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby by bylo pro pachatele (obviněného) nepřiměřeně přísné a neodpovídalo by všem hlediskům podle § 39 tr. zákoníku. U obviněného P. M. ovšem nejenže nebylo v tomto směru zjištěno nic výjimečného, ale zároveň všechny skutečnosti svědčící v jeho prospěch, na něž poukázal v dovolání, byly zohledněny v tom, že mu odvolací soud vyměřil uložený trest odnětí svobody na dolní hranici příslušné trestní sazby trestu odnětí svobody, která u něj činila 5 let (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku). 

V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud pokládá dovolání obviněného P. M. za podané z jiného než zákonného důvodu. Tento obviněný totiž i přes svůj formální poukaz na citovaný dovolací důvod podal dovolání s poukazem na argumenty, které mu neodpovídají a nejsou podřaditelné ani pod žádný jiný dovolací důvod. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

Pokud jde o dovolání obviněného P. F. B., Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jeho dovolání částečně odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to v části, v níž zpochybnil naplnění subjektivní stránky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Tyto námitky však Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněné.

Nejvyšší soud zde v obecné rovině připomíná, že citovaný trestný čin spáchá ten, kdo úmyslně ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou platbu, přičemž čin spáchá nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu. Z hlediska zavinění si pachatel musí být vědom porušení své zákonné povinnosti přiznat a odvést daň nebo jinou podobnou povinnou platbu a současně je alespoň srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] i s tím, že zkracuje příslušnou platbu ve větším rozsahu (tedy alespoň ve výši odpovídající částce 50 000 Kč).

Jak je v posuzované věci zřejmé z popisu rozhodných skutkových okolností uvedených pod bodem 1. ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obvinění P. F. B. a P. M. se dopustili skutku spočívajícího ve zkrácení daně z přidané hodnoty. Jeho podstatu zde odvolací soud spatřoval v tom, že obvinění i v součinnosti s dalšími spoluobviněnými předstírali obchodování s kovovým odpadem bez daně z přidané hodnoty, přičemž zmíněný odpad dováželi z Maďarska do České republiky, a za tímto účelem vytvořili řetězec obchodních společností, které mezi sebou přijímaly a prováděly platby za fiktivní nákupy a prodeje. Přitom obvinění opatřovali smyšlené doklady o těchto „obchodech“, které následně další osoby zahrnuly do účetnictví obchodní společnosti STEEL KRAFT, s. r. o., a v konečné fázi je tyto osoby i uplatnily v daňových přiznáních k dani z přidané hodnoty za období let 2007 a 2008 jako nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Popsaným způsobem pak obvinění zkrátili tuto daň ve výši 33 061 150 Kč, když konkrétní výše zkrácené daně je ve vztahu k nim vyjádřena ve skutkové větě obsažené v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu.

Odvolací soud pak v popisu skutku ve svém rozsudku konkretizoval rovněž podíl jednotlivých obviněných na spáchání posuzované trestné činnosti, a jak výslovně konstatoval, obvinění si takto počínali v úmyslu zkrátit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty. Subjektivní stránka zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby zde v podstatě spočívala v tom, že všichni obvinění věděli o účelovosti obchodování s kovovým odpadem a o zaměření těchto fiktivních obchodů na zkrácení daně z přidané hodnoty. Odvolací soud dospěl k závěru, podle něhož ve věci nešlo o standardní obchodování se zbožím mezi více subjekty, ale o promyšlenou a organizovanou trestnou činnost, jejímž důsledkem byl velký rozsah daňového úniku. Právní závěry soudů nižších stupňů, které vyvodily z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku, pak Nejvyšší soud považuje za správné a odpovídající zákonu.

Nejsou zde žádné pochybnosti ani o tom, jakým mechanizmem došlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty. Účelové opakované prodeje zboží, resp. předstírání neexistující skutečnosti, že daňový subjekt provedl určité obchody, ačkoli to neodpovídalo realitě, může za daných skutkových okolností svědčit o zkrácení daně z přidané hodnoty. O zkrácení této daně se pak v popsaném případě mohlo jednat tehdy, jestliže pachatel manipuloval s daní na vstupu nebo na výstupu např. tím způsobem, že předstíral zdanitelné plnění, jak se stalo i v této trestní věci obviněných, s cílem nezákonně snížit vlastní daňovou povinnost. Přitom výše daně z přidané hodnoty se vypočítává ze základu daně, kterým je podle § 36 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, vše, co jako úplatu obdržel nebo má obdržet plátce za uskutečněné zdanitelné plnění, včetně částky na úhradu spotřební daně od osoby, pro kterou je zdanitelné plnění uskutečněno, nebo od třetí osoby, bez daně za toto zdanitelné plnění. Dále mimo jiné platí, že zdanitelným plněním je plnění, které je předmětem daně z přidané hodnoty, a předmětem této daně je též dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku [§ 2 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů].

Z hlediska naplnění zákonných znaků posuzovaného zločinu, včetně jeho subjektivní stránky, má význam i tzv. schéma fungování řetězce obchodních společností popsané v rámci skutkových zjištění ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Z něj je dostatečně zřejmé, v jaké výši došlo k uvedeným manipulacím s daní z přidané hodnoty a jakým mechanizmem dotčená obchodní společnost dosáhla nelegálního snížení uvedené daňové povinnosti. Z tohoto schématu také nepochybně vyplývá, že ke zcizení předmětného zboží docházelo na území České republiky jen fiktivně. Proto jednal-li obviněný P. F. B. popsaným způsobem, nevznikají zde žádné pochybnosti nejen o úmyslu tohoto obviněného zkrátit daň z přidané hodnoty, ale ani o naplnění ostatních zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku.

Závěr o existenci subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného P. F. B. popsaného v příslušné skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě majetkové újmy státu na dani, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.

Ostatně obviněný ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě jím zpochybněného úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Stejně tak obviněný neuvádí, proč ve vztahu ke způsobení velkého rozsahu zkrácení daně (§ 240 odst. 3 tr. zákoníku) není dáno jeho zavinění ani ve formě nedbalosti, které zde zásadně postačuje [§ 17 písm. a) tr. zákoníku].

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného P. F. B., jejichž prostřednictvím popřel naplnění subjektivní stránky trestného činu, pro který byl stíhán a odsouzen, za neopodstatněné.

Úmyslné zavinění obviněného v případě zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku nemůže být zpochybněno ani jeho tvrzením, podle něhož pověřil vedením účetnictví obchodní společnosti Monstas Consulting, s. r. o., jinou osobu dostatečně orientovanou v českých daňových předpisech a znalou českého jazyka. Pro posouzení subjektivní stránky tohoto zločinu má totiž význam postavení obviněného ve jmenované obchodní společnosti, od kterého se odvíjí i závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný zde vystupoval ve funkci statutárního orgánu (jednatele), a v této funkci byl tedy povinen v rámci obchodního vedení zmíněné obchodní společností znát stav jejího hospodaření (viz zejména ustanovení § 134 a § 135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, který platil do 31. 12. 2013), včetně stavu účetnictví. Obviněný proto musel mít alespoň základní představu o tom, jaké má obchodní společnost Monstas Consulting, s. r. o., daňové povinnosti, neboť šlo o právnickou osobu založenou podle českého právního řádu a podnikající na území České republiky. I kdyby tedy obviněný jako cizinec neovládal český jazyk, samo o sobě to nevylučovalo nutnost plnit jeho zákonné povinnosti uložené mu jako statutárnímu orgánu, a to včetně dodržování českých daňových předpisů. Ty jsou navíc v rámci Evropské unie srovnatelné ve všech jejích členských státech (tj. též v České republice i v Maďarsku), protože vycházejí ze směrnice Rady Evropské unie ze dne 28. 11. 2006 č. 2006/112/ES, o společném systému daně z přidané hodnoty, a z dalších navazujících směrnic téhož orgánu Evropské unie (viz jejich výčet v poznámce č. 1 k ustanovení § 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů). Takže podstatné zde bylo, že obviněný znal všechny rozhodné skutkové okolnosti posuzovaných obchodních transakcí a byl srozuměn s jejich daňovými důsledky, které nebyly jiné, než jaké by mohl předpokládat i v Maďarské republice.

Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že tento obviněný podal proti napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které sice částečně vychází z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. 

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o podaných dovoláních v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Pokud jde o podnět obviněného P. F. B., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení (resp. přerušení) výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaných dovoláních ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. 5. 2014

Předseda senátu: 
JUDr. František P ú r y

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a
Sdílejte článek

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu