Důkazní standard pro vyslovení neplatnosti právního úkonu pro duševní poruchu jednající osoby

Ústavní soud se nálezem, sp. zn. I. ÚS 173/13, pokusil najít spravedlivou rovnováhu mezi ochranou osob jednajících v duševní poruše a osob, které v dobré víře vstupují do právních vztahů s těmito osobami, aniž by o duševní poruše věděly. Reagoval mj. na změnu právního postavení duševně postižených, jejichž ochranu již není možné řešit zbavováním ani omezováním svéprávnosti.

právník-analytik oddělení právních systémů ATLAS consulting spol. s r.o.
Foto: Shutterstock

Judikatura Nejvyššího soudu, sahající až do roku 1971, vyžadovala, aby skutečnost, že účastník právního úkonu pro duševní poruchu nedokáže posoudit následky svého jednání nebo své jednání ovládnout, byla prokázána "zcela jednoznačně" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti". Jelikož však skutkové okolnosti, které již odezněly, nelze následně prokázat s absolutní jistotou, je tento standard stanovený v judikatuře Nejvyššího soudu nadměrně vysoký. Absolutní, stoprocentní jistoty totiž nelze dosáhnout a není vyžadována ani v trestním právu. Takový standard narušuje spravedlivou rovnováhu mezi ochranou osob duševně postižených a osob v dobré víře.

Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že spravedlivá rovnováha mezi soupeřícími oprávněnými zájmy bude dosažena již stanovením vysoké míry pravděpodobnosti prokázání, že plně svéprávná osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat. Pro učinění závěru o dosažení této vysoké míry pravděpodobnosti soudy, rozhodující o aplikaci § 581 věty druhé nového občanského zákoníku, musí pečlivě posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy.

Celý text judikátu si můžete přečíst zde

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články