Přístup k souboru provozních nebo lokalizačních údajů o elektronické komunikaci, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě, lze v souvislosti s trestním řízením povolit pouze za účelem boje proti závažné trestné činnosti nebo předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti
Unijní právo kromě toho brání vnitrostátní právní úpravě, která přiznává státnímu zastupitelství pravomoc povolit orgánu veřejné moci přístup k těmto údajům pro účely přípravného řízení
Proti H. K. bylo v Estonsku zahájeno trestní řízení v souvislosti s trestnými činy krádeže, použití bankovní karty třetí osoby a násilí vůči účastníkům soudního řízení. Soud prvního stupně odsoudil H. K. za tyto trestné činy k trestu odnětí svobody v délce dvou let. V odvolacím řízení bylo toto rozhodnutí potvrzeno.
Protokoly, ze kterých vychází závěr o spáchání těchto trestných činů, byly vyhotoveny zejména na základě osobních údajů získaných v souvislosti s poskytováním služeb elektronických komunikací. Riigikohus (Nejvyšší soud, Estonsko), u kterého H. K. podala kasační opravný prostředek, vyjádřil pochybnosti o slučitelnosti podmínek, za kterých měly vyšetřovací orgány k těmto údajům přístup, s unijním právem[1].
Tyto pochybnosti se zaprvé týkají otázky, zda délka období, ve vztahu k němuž měly vyšetřovací orgány k údajům přístup, představuje kritérium umožňující posoudit závažnost zásahu do základních práv dotčených osob, který tento přístup představuje. Pokud je tato doba značně krátká nebo je nashromážděno jen omezené množství údajů, předkládající soud si položil otázku, zda lze takový zásah odůvodnit cílem boje proti trestné činnosti obecně, a nikoli pouze boje proti závažné trestné činnosti. Zadruhé má předkládající soud pochybnosti o tom, zda lze estonské státní zastupitelství považovat s ohledem na různé úkoly, které mu svěřuje estonská právní úprava, za „nezávislý“ správní orgán ve smyslu rozsudku Tele2 Sverige a Watson a další[2], který může vyšetřovacímu orgánu povolit přístup k dotčeným údajům.
Velký senát Soudního dvora ve svém rozsudku rozhodl, že směrnice o soukromí a elektronických komunikacích ve spojení s Listinou brání vnitrostátní právní úpravě, která pro účely prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů umožňuje orgánům veřejné moci přístup k provozním nebo lokalizačním údajům, z nichž mohou vyplynout informace o komunikaci uživatele prostředku elektronické komunikace nebo o umístění koncových zařízení, která používá, a z nichž lze vyvodit přesné závěry o jeho soukromém životě, přičemž tento přístup není vyhrazen pouze pro řízení, jejichž cílem je boj proti závažné trestné činnosti nebo předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti. Délka období, ve vztahu k němuž je přístup k těmto údajům požadován, a množství či povaha údajů dostupných v souvislosti s takovým obdobím jsou podle Soudního dvora v tomto ohledu irelevantní. Soudní dvůr kromě toho konstatoval, že tato směrnice ve spojení s Listinou brání vnitrostátní právní úpravě, která přiznává státnímu zastupitelství pravomoc povolit orgánu veřejné moci přístup k provozním a lokalizačním údajům pro účely přípravného řízení.
Závěry Soudního dvora
Pokud jde o podmínky, za kterých lze orgánům veřejné moci umožnit pro účely prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů přístup k provozním a lokalizačním údajům, které uchovávají poskytovatelé služeb elektronických komunikací, na základě opatření přijatého podle směrnice o soukromí a elektronických komunikacích[3], Soudní dvůr připomněl to, co uvedl v rozsudku La Quadrature du Net a další[4]. Tato směrnice umožňuje členským státům přijmout – mj. pro tyto účely – legislativní opatření, kterými omezí rozsah práv a povinností uvedených v této směrnici, zejména povinnost zajistit důvěrný charakter sdělení a provozních údajů[5], jen tehdy, jsou-li tato opatření v souladu s obecnými zásadami unijního práva, k nimž patří zásada proporcionality, a se základními právy zaručenými Listinou[6]. Uvedená směrnice v tomto rámci brání legislativním opatřením, kterými se poskytovatelům služeb elektronických komunikací ukládá povinnost preventivního plošného a nerozlišujícího uchovávání provozních a lokalizačních údajů.
Pokud jde o cíl spočívající v prevenci, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů, který sleduje dotčená právní úprava, Soudní dvůr v souladu se zásadou proporcionality konstatoval, že přístup orgánů veřejné moci k souboru provozních nebo lokalizačních údajů, z nichž lze vyvodit přesné závěry o soukromém životě subjektů údajů, mohou odůvodnit pouze cíle spočívající v boji proti závažné trestné činnosti nebo předcházení závažnému ohrožení veřejné bezpečnosti, přičemž další faktory související s přiměřeností žádosti o přístup, jako je délka období, ve vztahu k němuž je přístup k takovým údajům požadován, nemohou zapříčinit, aby bylo možné takový přístup odůvodnit cílem prevence, vyšetřování, odhalování a stíhání trestných činů obecně.
Co se týče pravomoci státního zastupitelství povolit orgánu veřejné moci přístup k provozním a lokalizačním údajům pro účely přípravného řízení, Soudní dvůr připomněl, že je na vnitrostátním právu, aby stanovilo podmínky, za nichž poskytovatelé služeb elektronických komunikací musí poskytnout příslušným vnitrostátním orgánům přístup k údajům, které mají k dispozici. Za účelem splnění požadavku proporcionality nicméně musí taková právní úprava stanovit jasná a přesná pravidla pro rozsah a použití předmětného opatření a vymezit minimální požadavky, tak aby osoby, o jejichž osobní údaje jde, měly dostatečné záruky umožňující účinně chránit tyto údaje před rizikem zneužití. Tato právní úprava musí být ve vnitrostátním právu právně závazná a musí vymezit okolnosti a hmotněprávní a procesní podmínky, za nichž může být přijato opatření týkající se zpracovávání takových údajů, čímž zaručí, že se zásah omezí na to, co je nezbytně nutné.
K tomu, aby byly v praxi tyto podmínky plně dodržovány, je podle Soudního dvora zásadní, aby přístup příslušných vnitrostátních orgánů k uchovávaným údajům podléhal předchozímu přezkumu ze strany soudu nebo nezávislého správního orgánu a aby tento soud nebo orgán rozhodoval na základě odůvodněné žádosti těchto orgánů, zejména v rámci postupů pro prevenci, odhalování nebo stíhání trestných činů. V řádně odůvodněných naléhavých případech musí být přezkum proveden v co nejkratší době.
Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že předchozí přezkum mimo jiné vyžaduje, aby soud nebo orgán, který má tento přezkum provádět, měl všechny pravomoci a vykazoval všechny záruky nezbytné pro sladění jednotlivých dotčených zájmů a práv. Pokud jde konkrétně o vyšetřování, takový přezkum vyžaduje, aby tento soud nebo orgán byly schopny zajistit spravedlivou rovnováhu mezi zájmy souvisejícími s potřebami vyšetřování v rámci boje proti trestné činnosti na jedné straně a základními právy na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů osob, jichž se přístup dotýká, na straně druhé. Neprovádí-li tento přezkum soud, nýbrž nezávislý správní orgán, tento orgán musí mít postavení, které mu umožňuje jednat při plnění svých povinností objektivně a nestranně, a za tímto účelem musí být zcela mimo dosah jakýchkoli vnějších vlivů.
Podle Soudního dvora z toho vyplývá, že z požadavku nezávislosti, který musí naplňovat orgán pověřený výkonem předchozího přezkumu, plyne, že tento orgán musí být ve vztahu k orgánu, který žádá o přístup k údajům, třetím subjektem, aby byl prvně uvedený schopen tento přezkum vykonat objektivně a nestranně zcela mimo dosah jakýchkoliv vnějších vlivů. V oblasti trestního práva požadavek nezávislosti konkrétně znamená, že orgán pověřený tímto předchozím přezkumem nesmí být zapojen do předmětného vyšetřování a musí mít vůči účastníkům trestního řízení neutrální postavení. V případě státního zastupitelství, které stejně jako estonské státní zastupitelství vede vyšetřování a případně vykonává úlohu veřejného žalobce, tomu tak ovšem není. Z toho vyplývá, že státní zastupitelství nemůže provádět výše uvedený předchozí přezkum.
Převzato z tiskové zprávy Soudního dvora Evropské unie k rozsudku ve věci C-746/18
[1] Konkrétně s čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací (směrnice o soukromí a elektronických komunikacích) (Úř. věst. 2002, L 201, s. 37; Zvl. vyd. 13/29, s. 514; oprava Úř. věst. 2014, L 290, s. 11), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/136/ES ze dne 25. listopadu 2009 (Úř. věst. 2009, L 337, s. 11) (dále jen „směrnice o soukromí a elektronických komunikacích“), ve spojení s články 7, 8 a 11, jakož i s čl. 52 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).
[2] Rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Tele2 Sverige a Watson a další, C-203/15 a C-698/15, bod 120; viz rovněž tiskovou zprávu č. 145/16.
[3] Článek 15 odst. 1 směrnice 2002/58.
[4] Rozsudek ze dne 6. října 2020, La Quadrature du Net a další, C-511/18, C-512/18 a C-520/18, body 166 až 169; viz rovněž tiskovou zprávu č. 123/20.
[5] Článek 5 odst. 1 směrnice 2002/58.
[6] Konkrétně články 7, 8 a 11, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny.
Diskuze k článku ()