Ústavní soud se v plénu zabýval vztahem tzv. komunální ústavní stížnosti a „obecné“ ústavní stížnosti v případě, kdy územně samosprávní celky namítají porušení práva na samosprávu. Dospěl k závěru, že k ochraně práva na samosprávu slouží řízení o komunální ústavní stížnosti. Právo na samosprávu není základním právem nebo svobodou ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Aktivní legitimaci k podání komunální stížnosti má pouze zastupitelstvo obce či kraje. Aby se Ústavní soud komunální ústavní stížností mohl zabývat, musí zastupitelstvo doložit, že v zákonem stanovené lhůtě usnesením projevilo vůli komunální stížnost podat.
Plénum Ústavního soudu rozhodovalo stanoviskem. Jde o specifickou formu rozhodnutí pléna, tedy sboru všech soudkyň a soudců Ústavního soudu. Jestliže tříčlenný senát při svém rozhodování dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl vysloven dříve v nálezu Ústavního soudu, předloží otázku k posouzení plénu. Svými stanovisky plénum předchází možným odchylkám v rozhodování senátů a sjednocuje judikaturu Ústavního soudu. V tomto případě se stanovisko sjednotilo dosavadní rozhodovací praxi ohledně vztahu mezi komunální ústavní stížností a obecnou ústavní stížnosti.
Návrh v tomto případě vzešel z prvního senátu Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Wintr), který posuzuje ústavní stížnost města Zlín. Krajský soud na návrh jednotlivců rozhodl o zrušení části změny územního plánu města. Přisvědčil jejich námitkám, že napadená část změny územního plánu je nezákonná, protože město Zlín změnou územního plánu velmi intenzivně zasáhlo vlastnického práva jednotlivců, aniž by pro to předložilo a prokázalo důvody opřené o zákonné cíle. Následnou kasační stížnost města Nejvyšší správní soud zamítl.
Město Zlín se posléze obrátilo na Ústavní soud tzv. komunální ústavní stížností s tím, aby soud podání případně posoudil jako „obecnou“ ústavní stížnost. Před Ústavním soudem město konkrétně namítá, že správní soudy nezákonně zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na samosprávu. Soudce zpravodaj město vyzval, aby předložilo usnesení zastupitelstva, z něhož by byla patrná vůle zastupitelstva komunální stížnost podat. Město uvedlo, že takové usnesení zastupitelstva nemá a požádalo Ústavní soud, aby ústavní stížnost posoudil jako obecnou ústavní stížnost s tím, že podle judikatury Ústavního soudu může obec porušení práva na samosprávu namítat i v obecné ústavní stížnosti.
Stanovisko pléna shrnuje dosavadní rozhodovací praxi vztahující se ke komunální a obecné ústavní stížnosti. Odchyluje se od názoru vysloveného v nálezu tříčlenného senátu I. ÚS 178/15 (ústavní stížnost obce Nové Heřminovy, jež brojila proti stavbě vodní nádrže, tisková zpráva zde). Z nálezu I. ÚS 178/15 plynulo, že porušení práva na samosprávu je možné namítat jak v komunální stížnosti, tak v obecné ústavní stížnosti. Stanovisko tento závěr vyvrací a vyslovuje se k dalším významným aspektům vztahu obou typů stížností.
Plénum dospělo k závěru, že k ochraně práva na samosprávu slouží řízení o komunální ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Právo na samosprávu přitom není základním právem nebo svobodou ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Obecnou ústavní stížnost je oprávněn podat pouze takový subjekt, který je způsobilý být nositelem základních práv a svobod. Takovým subjektem územní samosprávný celek vystupující skrze své orgány ve vrchnostenské pozici není.
Vystupuje-li naproti tomu obec či kraj v nevrchnostenském postavení (např. v majetkové sféře či v oblasti zabezpečování některých služeb), může být nositelem některých základních práv, jejichž povaha to připouští. K jejich ochraně jim může sloužit také obecná ústavní stížnost. V řízení o ústavní stížnosti může Ústavní soud shledat porušení také ústavní garance samosprávy jako ústavně chráněného principu, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. S ohledem na znění Ústavy i zákona o Ústavním soudu je však třeba aktivní legitimaci takovýchto veřejnoprávních korporací vykládat zužujícím způsobem.
Pokud obec vykonává veřejnou moc (např. vydává obecně závazné vyhlášky nebo opatření povahy jako v tomto případě město Zlín), není oprávněna podat obecnou ústavní stížnost, ale může prostřednictvím svého zastupitelstva podat komunální ústavní stížnost.
Aktivní legitimaci k podání komunální stížnosti má tedy pouze zastupitelstvo obce či kraje. Zastupitelstvo je kolektivní orgán, který svou vůli projevuje usnesením. Nezbytnou podmínkou pro posouzení komunální ústavní stížnosti je tak doklad o tom, že zastupitelstvo v zákonem stanovené lhůtě usnesením projevilo vůli komunální stížnost podat. Takovým dokladem bude typicky výpis z usnesení zastupitelstva. Jestliže stěžovatel ani na výzvu Ústavního soudu nedoloží vůli zastupitelstva komunální stížnost v zákonem stanovené lhůtě podat, je to důvod pro odmítnutí návrhu pro neodstraněné vady.
Zatímco obecná ústavní stížnost slouží k ochraně základních práv a svobod osob, kompetence Ústavního soudu při posuzování komunální ústavní stížnosti cílí na ochranu jiného ústavně chráněného práva (tj. nikoliv základního). Ústavní soud v řízení o komunální ústavní stížnosti chrání právo územních samosprávných celků na samosprávu. Ústava ve svém čl. 101 odst. 4 zapovídá zásah do činnosti obcí a krajů, který není v souladu se zákonem. Každé posouzení ústavnosti zásahu do práva na samosprávu tak současně vyžaduje posouzení jeho zákonnosti.
Stanoviskem pléna řízení před Ústavním soudem nekončí. V souladu s ním nyní příslušný senát případ posoudí a rozhodne o něm. Ústavní stížnost města Zlín tak nyní posuzuje první senát Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1259/25.
Převzato z tiskové zprávy Ústavního soudu
Stanovisko Pl. ÚS-st. 62/25
Diskuze k článku ()