Obvodní soud neshledal v případě poplatku za vedení úvěrového účtu příkrý nepoměr mezi právy a povinnostmi jednotlivých stran. Dle soudu šlo o běžný paušální poplatek hrazený vedle sjednaných úroků v rámci komplexního právního vztahu. Argument, že za poplatek nejsou klientovi poskytovány žádné služby, soud odmítnul s tím, že není možné požadovat, aby ke každé jednotlivé povinnosti byla synallagmaticky navázána povinnost druhé smluvní strany. Na druhou stranu, postup stěžovateky, která až po několika letech začala namítat nesrozumitelnost úvěrové smlouvy, soud posoudil jako účelový.
Na těchto závěrech Ústavní soud neshledal nic protiústavního. Nad to uvedl, že princip autonomie vůle v soukromoprávních vztazích nemůže být nahrazován jednostranně usměrňujícími (paternalistickými) zásahy ze strany státu. Skutečnost, že jedna strana má postavení silnější strany, nelze považovat z povahy věci samé za něco protiprávního či dokonce protiústavního.
Na toto rozhodnutí již reagoval Nejvyšší soud, který z pozice sjednocovatele judikatury vydal stanovisko, podle kterého ujednání o poplatku za správu úvěru ve smlouvě o úvěru není neurčité jen proto, že neobsahuje úplný výčet činností, za něž je poplatek sjednán, a že se na toto ujednání nevztahuje zákaz těch ujednání ve spotřebitelských smlouvách, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Celý text judikátu si můžete přečíst zde.
Diskuze k článku ()