Předvánoční zamyšlení

Jednoho dne židovský vězeň, který vystudoval v roce 1932 architekturu na Vysokém učení technickém v Praze, podle rozkazu vynášel smetí v nemocnici, v níž byl nasazen, když ho zavolala německá ošetřovatelka a váhavě ho odvedla do podzemí budovy, kde v malé zatuchlé místnosti ležel zafačovaný voják.

soudce Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře

Bílé obvazy zakrývaly celý obličej, jen pro ústa, nos a uši byly ponechány otvory. Zraněný byl důstojníkem SS a nechal si tohoto vězně zavolat, aby se mu před smrtí vyzpovídal. 

Jmenoval se Karl a začal mu s lítostí vyprávět o své dětské katolické víře, kterou ztratil, když se dal naverbovat do Hitlerjugend. Vyprávěl o tom, jak vstoupil do SS a odešel na ruskou frontu. V Dněpropetrovsku padl se svojí jednotkou do léčky, která stála život třicet jeho vojáků. V záchvatu zlosti a pomstychtivosti nechal nahnat tři stovky Židů do jednoho domu, všude dal rozlít benzín a do domu naházel granáty. Vypukl oheň a z domu se začal ozývat příšerný křik. Ale na každého, kdo by se pokusil uprchnout, dal Karl rozkaz bez milosti střílet. „Viděl jsem muže s malým dítětem v náručí,“ úpěl Karl, „kterému hořely šaty a který vyskočil na ulici. Chviličku za ním skočila matka. Pak z dalších oken začala padat hořící těla. Stříleli jsme… můj Bože.“

Ten vězeň chtěl několikrát odejít, ale Karl ho vždy bezkrevnou rukou zadržel. „Vím, že to, co jsem vyznal, je příšerné. Zůstal jsem se svou vinou a mnoho dlouhých nocí jsem čekal na smrt. Stále znovu jsem toužil hovořit o tom s nějakým Židem a vyprosit si na něm odpuštění. Jen jsem nevěděl, jestli ještě nějací Židé zůstali. Vím, že od vás žádám nemožné, ale bez vašeho odpuštění nemohu v pokoji zemřít.“ Nastalo ticho. Ten vězeň zíral mlčky z okna na sluncem osvětlené nádvoří, sledoval mouchy přilákané zápachem těla umírajícího muže a pak se rozhodl. Bez jediného slova odešel z místnosti.

Vězeň válku přežil, a byť zažil spoustu příšerných událostí, rozhovor s umírajícím důstojníkem SS se mu neustále vracel na mysl. Přemýšlel, zda jeho žádosti měl a mohl vyhovět. Po válce vyhledal Karlovu matku, která mu s něhou vyprávěla o důstojníkově zbožném mládí, takže neměl to srdce, aby jí pověděl, jak její syn skončil a co udělal. Místo toho, aby se zbavil vzpomínky na tento den v suterénní páchnoucí místnosti s umírajícím válečným zločincem, vracela se mu myšlenka, zda měl právo odpustit, ačkoli nebyl (přímou) obětí. U spousty lidí různých vyznání i povolání se dotazoval, co měl tehdy dělat. Nakonec se s tímto dotazem obrátil na 32 nejskvělejších etických myslitelů, které znal, a 27 z nich mu sdělilo, že tenkrát jednal správně(*). Příběh pak zpracoval v novele Sunflower (Slunečnice), která u nás vyšla v roce 2005 v nakladatelství H+H. Ten architekt a budoucí „lovec nacistů“ se jmenoval Simon Wiesenthal. Za sebe dodávám, že pro něj zcela jistě nehrálo roli, že pouhých pět myslitelů jeho jednání neschválilo. Jeho vtíravý pocit, že Karlovi asi přece jen odpustit měl, by totiž nerozptýlilo ani to, kdyby jeho tehdejší jednání nepotvrdil byť i jen jeden jediný z nich.

Proč vám, ctěný čtenáři, tento příběh v předvánočním čase předkládám? Inu proto, že si myslím, že otázka odpuštění k Vánocům tak nějak patří. Odpuštění neznamená zapomenutí křivd, kterých se na nás či našich bližních dopustili druzí, ale smíření se s druhým na základě pochopení, že jsme si v tomto podobní. Jak říká ten, jehož příchod na svět si o Vánocích připomínáme: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám v oku svém nepozoruješ?“(**) Předpokládá to tedy uvědomění si toho, že mnohdy ani my nejednáme vůči druhým správně a spravedlivě, že i my se na druhých dopouštíme křivd. A to je sakra těžká disciplína. Dotýkáme se při tom vlastní osobnosti, kterou často narcisticky považujeme za lepší než osobnost druhých. Když už se do toho pustíme, velmi nápomocné v odpouštění druhým je vyjádření skutečně upřímné lítosti toho, jenž nám ukřivdil, že se něčeho takového dopustil. Je to totiž nejen důkaz toho, že si je svého nesprávného chování vědom a zároveň potvrzení našeho dojmu, že nám bylo ukřivděno, je to také vyjádření jeho přání, aby se náš vzájemný vztah narovnal, stal se opět rovnoprávným. Je to podaná ruka ke smíru. A ten život ulehčuje a v důsledku i osvobozuje. Simon Wiesenthal o tom jistě takhle nějak uvažoval. Kdyby se mě ale zeptal, jak se měl tenkrát zachovat, nebyl bych mu schopen odpovědět. Lidsky pochopitelné je, že když mu nacisté dílem i před jeho očima zavraždili 89 členů rodiny, zničili svět, který znal a on zůstal prakticky sám, neodpustí a stane se jejich lovcem. Ale jsem si skoro jist, že valná většina z těch, které se snažil pohnat před spravedlnost, svých činů nikdy nelitovala. V tom byl onen zafačovaný, umírající důstojník Karl výjimkou… .

Tak vám přeji nejen o letošních Vánocích, abyste si svoje křivdy na druhých uvědomili a uvědomovali a vždy požádali druhé o odpuštění. Když to udělají i ti, kteří ukřivdili vám a váš vztah se takto narovná, budou Vánoce skutečně šťastné (a nemusí být ani v této divné době bůhvíjak veselé).   

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Související články

Další články