Již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, byla problematika formy plné moci předmětem častých diskuzí. Tyto ani po rekodifikaci soukromého práva neustaly, ba naopak získaly na intenzitě, a to především s ohledem na dikci § 441 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), jež zapříčinila v praxi, zejména v korporátní oblasti, nemalé problémy.

Prekluzivní povaha přestupkového řízení láká k vytváření průtahů. Jedním ze způsobů, jak dosahovat průtahů je předkládání pochybných plných mocí. Judikatura Nejvyššího správního soudu o tom, jaká plná moc je akceptovatelná a jaká již není, se tak rychle rozrůstá...

Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 29 Cdo 2133/2013 potvrdil právní názor, podle kterého je možné, aby osoba zastupující obec na valné hromadě obchodní společnosti, v níž má obec majetkovou účast, udělila substituční plnou moc další osobě.

Správnímu úřadu by měla stačit elektronicky zaslaná prostá kopie plné moci.

Plná moc je v rámci života obchodních společností, ale nejen jich, vcelku běžnou záležitostí, pokud jedna osoba často nemůže být na dvou místech zároveň, a tak určitým jednáním pověří osobu jinou. I přesto, že plné moci jsou vnímány jako bezproblémová a standardní součást vyřizování každodenních záležitostí, staly se s přijetím nového občanského zákoníku jedním z nejčastěji a nejvášnivěji diskutovaných témat. Jak se problém plných mocí podařilo za rok a půl od účinnosti NOZ stabilizovat?