Zároveň také ministryně spravedlnosti uvedla, že: „Na žaloby o náhradu škody se podle ní třesou advokáti, kteří doufají v tučné odměny“ a podnikatele poučila, že: „Každý podnikatel musí být na podobnou situaci připravený a měl by mít „vatu”“
Příslušný rozhovor lze shlédnout zde: https://ct24.ceskatelevize.cz/specialy/koronavirus/3091163-stat-opatrenimi-zadnou-skodu-nezpusobil-podnikatele-musi-mit-vatu-na
Dovolil bych si několik poznámek, jelikož argumentaci paní ministryně považuji přinejmenším za neúplnou.
Co se týče prvního argumentu, že: "pražský městský soud pomáhal vylepšit stížnost na vládní protikoronavirová opatření". Takto uvedené tvrzení je zjevným zpochybněním nestrannosti soudu a zákonnosti rozhodnutí. Pokud již k takovému zpochybnění ministryní spravedlnosti veřejně došlo, bylo by minimálně vhodné rozvést alespoň o úroveň detailněji, jak mělo fakticky k oné pomoci ze strany pražského městského soudu při vylepšování stížnosti dojít.
Lze uvažovat o tom, že oním „vylepšením“, které měla ministryně spravedlnosti na mysli, bylo procesní poučení navrhovatele ze strany soudu, které pravděpodobně dostal proto, aby mohl upravit návrh. Je však nutné připomenout, že k procesním poučením navrhovatele je soud ve správním soudnictví nikoliv oprávněn, ale povinen. Existuje k tomu poměrné četná judikatura. Aby bylo možno argumentaci ministryně spravedlnosti považovat za férovou a právní, nikoliv pocitovou a politickou, nechť minimálně před odbornou veřejnost předstoupí s konkrétní právní argumentací, jak se správní soud odchýlil od této judikatury (kterou přímo odcituje) v otázce poučovací povinnosti, případně v jiných otázkách. Při této argumentaci by pak bylo slušné a shodou náhod a okolností také spravedlivé, přihlédnout k tomu, že se jedná o zjevně rozhodnutí a řízení s precedentními rysy a pokud se už někdo určitým návrhem domáhá proti státu svého subjektivního práva, v právním státě by měl být soudem spíš ohledně formálních překážek meritorního posouzení věci poučen, nikoliv soudem „odkopnut“. Ale to je spíše můj subjektivní názor.
Pokud tedy ministryně spravedlnosti svůj názor rozvede, k takovému odbornému názoru ministryně spravedlnosti by nepochybně přihlédla celá odborná veřejnost. Jelikož ohledně odborné argumentace nyní ministryně spravedlnosti mlčí, přihlédne odborná veřejnost k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ať už bude jakékoliv.
Druhé, nutno dodat, že poměrně závažné, zpochybnění procesního postupu soudu spočívalo v tom, že se soudce nevyloučil pro podjatost, tak lze totiž chápat sdělení ministryně: „Já být na místě toho soudce, tak se vyloučím“. Opět se jedná o zpochybnění nestrannosti soudu, proto samotné zákonnosti procesu a proto samotné zákonnosti rozhodnutí. V prvé řadě je vhodné ministryni spravedlnosti připomenout, že v soudním řízení (o návrhu na zrušení opatření obecné povahy, nikoliv o jakési „stížnosti“, jak ministryně opakovaně uváděla v rozhovoru) existuje něco jako námitka podjatosti. Byla tedy v řízení vznesena tato námitka podjatosti? Pokud byla vznesena řádně a byla řádně odůvodněna, pak o ní nepochybně musel rozhodovat Nejvyšší správní soud, ostatně, soudní řád správní přímo stanoví v paragrafu 8 odst. 5, že: Účastník nebo osoba zúčastněná na řízení může namítnout podjatost soudce, soudní osoby, tlumočníka nebo znalce. Námitku musí uplatnit do jednoho týdne ode dne, kdy se o podjatosti dozvěděl; zjistí-li důvod podjatosti při jednání, musí ji uplatnit při tomto jednání. K později uplatněným námitkám se nepřihlíží. Námitka musí být zdůvodněna a musí být uvedeny konkrétní skutečnosti, z nichž je dovozována. O vyloučení soudce rozhodne usnesením po jeho vyjádření Nejvyšší správní soud, a je-li namítána podjatost soudní osoby, tlumočníka nebo znalce, senát po jejich vyjádření.
Existují tedy dvě možnosti. Buďto účastník řízení – Ministerstvo zdravotnictví – námitku podjatosti procesně správně, včas a odůvodněně vzneslo a rozhodoval o ní senát Nejvyššího správního soudu, který této námitce nevyhověl, logicky proto, protože rozsudek vydal nakonec tentýž soudce, kterému věc napadla, nebo námitka podjatosti vznesena nebyla.
Nedovedu si představit, že by Ministerstvo zdravotnictví a Ministerstvo spravedlnosti spolu nedokázaly komunikovat, například při zasedání Vlády ČR, tak, aby ministryně spravedlnosti nesdělila ministru zdravotnictví, ať uloží zastupující advokátní kanceláři pokyn, ať tuto námitku vznese. Vylučuji tedy první variantu, a sice, že námitka podjatosti nebyla v řízení vznesena, za stavu, kdy měl člen Vlády ČR o podjatosti zjevné pochybnosti.
Druhou variantou je, že námitka podjatosti byla vznesena, ale Nejvyšší správní soud, jakožto soud věcně příslušný o námitce rozhodovat, se s námitkou podjatosti soudce Městského soudu v Praze neztotožnil. V takovém případě lze však uzavřít, že rozhodující soudce podjatý nebyl a pokud by postupoval tak, jak uvádí ministryně spravedlnosti, tj. pro domnělou, avšak neexistující, podjatost se sám vyloučil, byl by jeho postup nezákonný, protože by účastníkům řízení „odňal“ zákonného soudce (sám sebe). Řízení by se jednak prodloužilo, zároveň by bylo zatíženo vadou. Opět ale uvidíme, jak rozhodne nakonec Nejvyšší správní soud v konečném rozhodnutí, byť mám za to, že téma možné podjatosti je v tomto řízení uzavřeno, a to zcela.
Tak či tak lze shrnout, že bez dalšího odůvodnění ze strany ministryně spravedlnosti zůstávají pouze dvě možnosti – buďto Ministerstvo zdravotnictví tuto námitku v řízení nevzneslo, nebo platí druhá možnost – vzneslo ji, ale nebylo jí vyhověno. V tom případě však ministryně spravedlnosti v podstatě sdělením „Já být na místě toho soudce, tak se vyloučím“ říká, že by postupovala nezákonně – protože by se vyloučila přesto, že pro to neexistoval zákonný důvod.
Terminologicky je pak vhodné ministryni spravedlnosti připomenout, že v diskutovaném řízení sp. zn. 14 A 41/2020 před Městským soudem v Praze se neprojednávala jakási stížnost, ale šlo o návrh na zrušení opatření obecné povahy.
Na závěr je vhodné doplnit, že v témže rozhovoru měla Marie Benešová uvést, že: „Na žaloby o náhradu škody se podle ní třesou advokáti, kteří doufají v tučné odměny“ a podnikatele poučila, že: „Každý podnikatel podle ní musí být na podobnou situaci připravený a měl by mít „vatu”“
V tomto směru je ale pozoruhodné, že kdo s objednávkou právní pomoci u advokáta v souvislosti s aktuální situací nezaváhal, bylo právě v tomto sporu, ke kterému se Marie Benešová vyjadřuje, Ministerstvo zdravotnictví. Může si to ověřit každý, rozsudek ve věci 14 A 41/2020 je veřejně dostupný a zástupcem Ministerstva zdravotnictví není pracovník jeho odborného právního odboru, případně přímo ministr, ale tímto zástupcem je externí advokátní kancelář, mimochodem poskytující pravděpodobně právní služby pro bono.
K poslednímu poučení Marie Benešové, že: „každý podnikatel by na podobnou situaci měl být připravený a měl by mít vatu“ lze zejména za podnikatele z nejvíce zasažených odvětví, kteří nyní často na hraně svých psychických a fyzických možností bojují a nejméně další měsíce budou bojovat o zachování svého podnikání (a často při tom využívají řadu rozsáhlých iniciativ advokátů pro bono – ostatně, stejně jako tyto poněkud obskurně využívá stát) alespoň opáčit stejně: „každý politik by měl řídit stát tak, aby byl stát na podobnou situaci připraven a měl by mít vatu“. Nebo alespoň včas roušky.
Diskuze k článku ()