OČIMA ODBORNÍKA - Za jakých podmínek lze odvolat státního zástupce

V pořadu Otázky Václava Moravce, který tuto neděli (16. března) odvysílala tuzemská veřejnoprávní televize, prohlásil nejvyšší státní zástupce JUDr. Pavel Zeman, že nebude ministryni spravedlnosti podávat návrh na odvolání městské státní zástupkyně JUDr. Jany Hercegové.

advokátní koncipient v AK doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., doktorand

Svůj postoj odůvodnil tím, že neshledal dostatečné zákonné důvody pro její odvolání a svůj návrh nebude podávat tehdy, pokud by nebyl úspěšný ani u ministerstva spravedlnosti ani v případném následujícím řízení ve správním soudnictví.[1]

Svým vystoupením nejvyšší státní zástupce vyvolal několik otázek: Za jakých podmínek lze odvolat státního zástupce? Lze ho odvolat i bez uvedení důvodu? Kdy má nejvyšší státní zástupce využít svého návrhového oprávnění k odvolání nižších státních zástupců, a kdy se jej má naopak zdržet?

Pravidla pro odvolání vedoucích státních zástupců jednak normuje zákon o státním zastupitelství (v § 10), a jednak jsou dotvářena rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu. Na jeho rozhodnutí ve věci někdejšího pražského vrchního státního zástupce JUDr. Vlastimila Rampuly[2] se ostatně Pavel Zeman odvolával i ve svém televizním vystoupení.

S ohledem na zásadu hospodárnosti výkonu veřejné moci lze jen stěží Pavlu Zemanovi vyčítat, že se zdráhá podat návrh, který nemá v souladu s ustálenou soudní praxí praktickou naději na úspěch. Zákonná úprava však může vyvolávat pochybnosti, zda je zmíněný judikát ne případ eventuálního odvolání městské státní zástupkyně vůbec přiléhavý. Citované ust. § 10 totiž upravuje odvolání státních zástupců nadvakrát.

(1)    Ve čtvrtém odstavci dává ustanovení ministrovi spravedlnosti pravomoc odvolat (a) vrchního, (b) krajského či (b) okresního státního zástupce na návrh (ad a) nejvyššího, (ad b) vrchního či (ad c) krajského státního zástupce, a to v případě, že odvolávaný zástupce závažným způsobem poruší povinnosti vyplývající z jeho funkce.[3]

(2)    Dle ust. pátého odstavce  může ministr spravedlnosti odvolat krajského nebo okresního státního zástupce odvolat též na návrh nejvyššího státního zástupce.

Ze zákona samotného není vztah mezi oběma ustanoveními zcela zřejmý. Není zřejmé, zda ministr může v druhém případě odvolat krajského/okresního státního zástupce na návrh nejvyššího státního zástupce i bez toho, že by odvolávaný státní zástupce závažným způsobem porušil své povinnosti, nebo pouze tehdy, je-li splněna i tato podmínka. Jinými slovy zákon dává prostor k dvojímu výkladu: Za prvé odvolání krajského a okresního státního zástupce na návrh nejvyššího státního zástupce představuje samostatnou alternativu, kdy není třeba závažného porušení povinností státního zástupce). Druhý možný výklad je takový, že pátý odstavec pouze doplňuje ten čtvrtý tím, že rozšiřuje okruh osob oprávněných navrhnout odvolání krajského/okresního státního zástupce o nejvyššího státního zástupce (avšak za zachování pravidel stanovených ve čtvrtém odstavci).

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v případě odvolání Vlastimila Rampuly může být vodítkem pouze v případě preference druhého z možných výkladů. Vlastimil Rampula byl sice odvolán na návrh nejvyššího státního zástupce, ale z pozice vrchního státního zástupce, kdy nepřichází v úvahu aplikace pátého odstavce. Naproti tomu Jana Hercegová je vedoucí státní zástupkyní na krajské úrovni a návrh na její odvolání nejvyšší státní zástupce podává právě dle pátého odstavce.

Pokud bychom vyšli z prvního výkladu a předpokládali,[4] že ministr spravedlnosti může v případě návrhu nejvyššího státního zástupce odvolat krajského nebo okresního státního zástupce bez dalších podmínek, patrně bychom narazili na hranice svévole a nahodilého rozhodování. Výkon pravomoci státního zástupce je spojen s nezávislostí při zastupování veřejného zájmu (zejm. veřejné žaloby v trestním řízení). Nezávislost je spojená i s přiměřenou funkční stabilitou, o té lze stěží mluvit, pokud by bylo možno státní zástupce odvolávat z jakéhokoli důvodu (nebo dokonce bezdůvodně) a zákon pouze rámcově upravoval proceduru. Z komparativního hlediska by se navíc jednalo o úpravu poměrně unikátní, odvolávání státních zástupců z jejich funkcí je pravidelně podmiňováno vymezenými důvody (zejm. porušováním povinností nebo zneužíváním návykových látek). Z těchto důvodů je třeba dát přednost druhému výkladu, který více respektuje ústavou založené postavení státního zastupitelství. Je tedy na místě spíše taková interpretace § 10 odst. 5 zákona o státním zastupitelství, podle níž lze vedoucího krajského či okresního státního zástupce odvolat i na návrh nejvyššího státního zástupce pouze tehdy, kdy je odvolacím důvodem zásadní porušování povinností vyplývajících z výkonu funkce státního zástupce.

*Autor příspěvku je advokátním koncipientem v advokátní kanceláři doc. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D., a interním doktorandem na Katedře trestního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.



1] Pavel Zeman ve svém projevu doslova řekl „v následném správním řízení“ [sic!], není však pochyb, že tím měl na mysli řízení před správním soudem, nikoli před správním orgánem.

[2] Rozsudek Nejvyššího správního soudu z 12. června 2012 pod čj. 1 As 51/2012-243.

[3] Spočívá-li porušení povinností spojených se správou státního zastupitelství, může ministr státního zástupce odvolat i bez návrhu.

[4] První výklad například plyne z jiného rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci okresního státního zástupce Pavla Kačírka (čj. 9 As 94/2008-77).

Hodnocení článku
0%
Pro hodnocení článku musíte být přihlášen/a

Diskuze k článku ()

Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a

Další články

Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu