Platforma Rozumné právo: Digitální komunikace s úřady se musí stát standardem

Koronavirová krize a s ní spojená opatření odhalila bezpočet praktických problémů, s nimiž se potýká digitalizace služeb státu. Je potřeba urychlit další kroky tak, aby se komunikace s úřady prostřednictvím dálkového přístupu stala pro občany standardní a nekomplikovanou možností, a dále aby orgány veřejné moci co nejdříve a efektivně zavedly přístup k digitální službě tak, jak to ukládá zákon č. 12/2020 Sb., o právu na digitální služby („ZPDS“).

Doporučení:

  • Je třeba, aby stát dodržel termín (únor 2021) pro sestavení tzv. katalogu služeb, k nimž bude právo na digitální službu zaručeno.
  • Apelujeme na to, aby katalog služeb byl dostatečně ambiciózní a co nejvíce odrážel reálné potřeby občanů a firem. To i s ohledem na výzvy a rizika, které přinesly a do budoucna mohou přinášet situace vyvolané pandemií a nouzové stavy.
  • Je třeba, aby státní správa i samospráva pokročily ve zpřístupnění jimi spravované agendy formou digitální služby anebo digitálních úkonů občanům i firmám, a to všude tam, kde je to možné. Samospráva by měla rozšířit digitální služby i do své samostatné působnosti.
  • Státní správa i samospráva by měly být zároveň podporovány ze strany Vlády anebo ministerstev (zejména Ministerstva vnitra, popř. Ministerstva pro místní rozvoj a Ministerstva financí). Taková podpora by měla spočívat zejména (i) v přípravě příslušné metodiky pro zápis samosprávné agendy a souvisejících digitálních služeb do katalogu služeb, a zároveň (ii) v poskytnutí odpovídajících veřejných prostředků na realizaci digitálních služeb.

Přestože digitalizace je označována za jednu z dlouhodobých priorit vrcholných představitelů České republiky již dlouhá léta, dochází k průtahům v budování digitální infrastruktury.  Upozorňuje na ně odborná veřejnost i Evropská komise[1] a nedobře vyznívají i výsledky indexu digitální ekonomiky a společnosti (tzv. DESI Index), dle něhož ČR tradičně končí až ve druhé polovině zemí EU.[2]

Občané i firmy (tj. uživatelé služeb státu) evidentně mají stále větší zájem o digitální jednání. Během nouzového stavu jen během dubna 2020 došlo k nárůstu žádostí o zřízení datové schránky o více než dvojnásobek oproti dubnu předchozího roku. Přestože nárůst popularity datových schránek souvisí zejména s momentální potřebou podat daňové přiznání či žádost o výpis z rejstříku trestů nebo registru řidičů, nosným prvkem je možnost aktivní komunikace s úřady bez nutnosti osobního kontaktu. Rozšíření doposud značně omezených možností takové komunikace by měl přinést ZPDS. Přínos takového zákona odráží i fakt, že se stal vítězem ankety Zákon roku 2020.

Primárním účelem ZPDS je zajistit postupnou digitalizaci veškerých dílčích úkonů (služeb), které státní správa provádí a které je možné činit digitálně. Významným benefitem pro občany měla být možnost konat prakticky veškerá jednání vůči úřadům digitálně.[3]

Aby bylo jasné, co bude vlastně digitalizováno, Vláda musí sestavit detailní přehled svých povinností a typů jednání s důsledky navenek, tzv. katalog služeb, díky němuž by mělo být zaručeno právo jednat vzdáleně (digitálně) a povinnost státu volbu občana akceptovat. Dle ZPDS má na to čas pouze do 1. února 2021. V dalších čtyřech letech od sestavení katalogu bude Vláda ve spolupráci s dalšími orgány veřejné moci postupně digitalizovat všechny prozatím nedigitální agendy. Od 1. března 2022 ZPDS umožní vytvořit na dálku i úředně ověřený podpis, což definitivně rozváže spojení papírové podoby dokumentů a legalizace podpisu.

Z praktického hlediska pak ZPDS umožní on-line přípravu podání, například v aplikaci webového portálu formou interaktivního formuláře vystaveného úřadem (tzv. poskytovatelem digitální služby). Formulář by rovněž mohl být předvyplněn údaji ze základních registrů, což by vedlo ke zvýšené uživatelské přívětivosti, jednoduchosti a značné časové úspoře na straně občana i státu. Občan by tak již nemusel dokládat nejrůznější podklady, které tyto údaje obsahují, protože by je měl automaticky k dispozici díky propojenému datovému fondu. 

Předpokladem pro takové jednání je nicméně prokázání totožnosti občana s využitím elektronické identifikace, přičemž v současnosti jsou tyto možnosti poměrně limitované. Již příští rok lze předpokládat širokou míru přístupnosti elektronické identifikace skrz např. jednotnou bankovní identitu či služby „mojeID“. 

Po praktické stránce nicméně současné iniciativy k digitalizaci (na místní úrovni např. Portál Pražana), naráží na množství potíží. Tvorba adekvátního informačního systému a jeho funkcionalit je velmi nákladnou činností, a dosažení žádoucího výsledku se bez dotačních programů jeví zejména na úrovni místní samosprávy jako nereálné. Kromě toho snahy o digitalizaci naráží i na další překážky netechnické povahy. Aby mohl např. interaktivní formulář čerpat údaje ze základních registrů, je třeba, aby příslušný úřad požádal o zápis příslušné digitální služby do katalogu služeb Ministerstvo vnitra. To však k zápisu přistoupí pouze, pokud lze danou digitální službu jednoznačně provázat s konkrétním ustanovením právního předpisu, který stanovuje právo či povinnost konat úkon za účelem její realizace. V praxi si tak s ohledem na složitost problematiky úřady zatím nevědí rady, jakým způsobem konkrétní agendy registrovat.[4]

Povinnost poskytovat digitální služby nemají územní samosprávné celky při výkonu samostatné působnosti. Je pouze na daném celku, zda danou službu bude poskytovat jako digitální, nebo ne.

Vynaloží-li územní samosprávný celek povinně výdaje na tvorbu informačního systému pro digitální služby v oblasti přenesené působnosti, měl by v zájmu účelnosti vynaložených nákladů umožnit rovněž digitální služby i ve vztahu k samostatné působnosti. Takové rozšíření nemusí znamenat významné navýšení výdajů, avšak může generovat i významné synergie. Plnou digitalizací samosprávných agend odpadne potřeba, aby občan sám složitě zjišťoval, zda konkrétní služba spadá pod samostatnou působnost a zda je poskytována jako digitální, nebo zda jde o službu v přenesené působnosti a může se jí tak po úřadu aktivně domáhat v rámci svého subjektivního práva na digitální službu. Jakékoli jiné řešení je nevhodné z pohledu potřeby předvídatelnosti a právní jistoty. 

Obce a kraje, které by rády dobrovolně poskytovaly digitální služby v oblasti samostatné působnosti, mají a budou mít relativně složitou cestu do katalogu služeb. Musí vytvořit unikátní zápisy do katalogu služeb v souladu s metodikami Ministerstva vnitra, zajistit si právní asistenci při definování digitálních služeb obce a digitálních úkonů občanů a firem, a v neposlední řadě zajistit pro takové činnosti personální kapacity. Hrozí, že většina obcí se s těmito překážkami budou potýkat velmi a dlouze. Proto bude na místě vytvořit kompletní sadu typických služeb a úkonů v rámci samostatné působnosti, kterou by poté mohly další obce a kraje jednoduše využít (v zásadě jen replikovat a vynechat pro ně nepotřebné). Taková spolupráce již byla oznámena mezi Ministerstvem vnitra a Hlavním městem Praha. Bez centralizované koordinace tvorby, zápisu a asistence u dobrovolných digitálních služeb na úrovni obcí a krajů bude vstup těchto celků do plošně fungujícího digitálního prostředí zbytečně oddalován. 

Zkušenosti s pandemií koronaviru ukazují, jak důležitý je rychlejší postup digitalizace v ČR. Možnost komunikovat s úřady prostřednictvím vzdáleného přístupu omezuje nutnost osobní návštěvy úřadu a tím i riziko přenosu nákazy. Osobní forma komunikace může být vyhrazena pro občany, kterým elektronická forma není přístupná. Zároveň umožňuje během krizových opatření pokračovat ve výkonu státní správy i samosprávy co možná efektivně a bez zbytečných prodlev.

Současně je třeba zachovat v potřebném rozsahu možnost „tradiční“ osobní komunikace, a to zejména s ohledem na nižší míru digitální vybavenosti části populace, resp. její připravenosti digitální prostředky využívat. 

Prostřednictvím vzdáleného přístupu by měly být s úřady řešitelné veškeré kontakty, jejichž povaha to nevylučuje. V rámci samostatné působnosti by občané mohli úřady žádat například o prodlužování parkovacích oprávnění nebo registraci a úhradu v systému parkovacích zón, podávat přihlášky dítěte do školky či školy či např. vyřizovat záležitosti stran obecního nájmu. V přenesené působnosti by úřady umožňovaly podat oznámení o provozování živnosti, požádat o vystavení občanského či řidičského průkazu nebo například rybářského lístku nebo by prováděly též zápis do evidence psů.

S ohledem na výše uvedené tak členové platformy Rozumné právo vyzývají Vládu, aby urychlila veškeré potřebné kroky k efektivní a široké implementaci ZPDS a podpořila digitalizaci svých služeb jako svou skutečnou prioritu. Jednání s úřady prostřednictvím dálkového přístupu pro občany se musí stát co nejdříve standardně nabízenou a nekomplikovanou možností vyřešení všech služeb, které mohou být digitální.

Co je názorová platforma Rozumné právo?

Názorová platforma Rozumné právo je nezávislá expertní skupina právníků působících v nejrůznějších oborech práva v praxi i v akademii. Jejím cílem je poskytnout vládě, parlamentu a dalším veřejným institucím odbornou oponenturu návrhů zákonů a dalších regulatorních opatření a zároveň sloužit jako rezervoár podnětů pro jejich racionální implementaci v tuzemských podmínkách. Platforma Rozumné právo není spojena s žádnou politickou stranou nebo hnutím, obchodní společností nebo jinou institucí a všichni její členové vykonávají svou činnost bez nároku na honorář nebo jinou odměnu. Stanoviska publikovaná na platformě Rozumné právo nejsou stanovisky organizací, v nichž členové názorové platformy působí.

Členové názorové platformy Rozumné právo k 27. říjnu 2020

  • Petr Bezouška, občanské právo
  • Václav Bílý, finanční právo
  • Marie Brejchová, prezidentka Unie podnikových právníků
  • Petr Bříza, mezinárodní právo soukromé
  • Hana Gawlasová, pracovní právo a právo elektronických komunikací
  • Tomáš Gřivna, trestní právo
  • Adéla Havlová, právo veřejných zakázek
  • Jan Lasák, obchodní právo
  • Robert Neruda, právo hospodářské soutěže
  • Petra Nováková, daňové právo
  • Tomáš Richter, insolvenční právo
  • Markéta Selucká, soukromé právo a ochrana spotřebitelů
  • Ladislav Smejkal, pracovní právo a compliance
  • Ondřej Trubač, daňové právo
  • Jan Wintr, ústavní právo

[3] V souladu s § 4 ZPDS má uživatel služby právo činit digitální úkon vůči orgánu veřejné moci prostřednictvím: i) své datové schránky; ii) v určených případech prostřednictvím kontaktního místa veřejné správy; iii) sítě elektronických komunikací dokumentem podepsaným uznávaným elektronickým podpisem nebo opatřeným uznávanou elektronickou pečetí; i) informačního systému veřejné správy umožňujícího prokázání totožnosti uživatele služby s využitím elektronické identifikace za stanovených podmínek; a v) i jinak pokud tak stanoví právní předpis.

[4] Tj. jednotlivé digitální služby a digitální úkony.

Hodnocení článku
100%
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři