Úprava tzv. bezvýsledných exekucí obsažená v § 55 odst. 7 až 13 ex. řádu patřila do přijetí zákona č. 255/2023 Sb. k těm, které byly svým obsahem v některých částech považovány za protiústavní (srov. Pl. ÚS-st. 23/06 ze dne 12. září 2006, II. ÚS 65/20 ze dne 11. prosince 2020).
V návaznosti na výše uvedenou judikaturu lze jednoduše shrnout, že justiční profese exekutora má unikátní postavení, protože na jedné straně se jedná o osobu, které byl propůjčen výkon státní moci, při kterém musí postupovat nestranným a nezávislým způsobem. Na straně druhé je podnikatelem, který nese podnikatelské riziko. Přesto je velmi výrazně omezen při provádění další ekonomické činnosti. Má nést podnikatelské riziko, ovšem nemá možnost jakéhokoliv jeho eliminování zejména v podobě odmítnutí provedení úkonu (např. je mu z předchozí úřední činnosti známo, že výtěžek z exekuce nepokryje ani náklady exekuce).
V tomto směru se za protiústavní považuje takové zákonné ustanovení, které exekutorovi výslovně odpírá nárok na jeho náklady exekuce v exekučním řízení, ve kterém je povinný nemajetný. Zejména tak § 55 odst. 13 ex. řádu ve znění zákona č. 286/2021 Sb., byl do účinnosti zákona č. 255/2023 Sb. považován za rozporný nejenom s judikaturou, ale také s ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky.
Zejména proto je ústředním motivem zákona č. 255/2023 Sb. úprava výše paušální náhrady nákladů exekuce, na které má exekutor právo za úkony spojené se zastavením exekuce za podmínek § 55 odst. 7 až 13 ex. řádu.
Vedle toho je dále v zákoně č. 255/2023 Sb. upraven procesní postup při zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 až 13 ex. řádu. Za hlavní atributy tohoto speciálního zákona tak lze považovat:
- stanovení paušální náhrady nákladů ve výši 750 Kč za úkony spojené se zastavením exekuce,
- určení prekluzivní lhůty práva exekutora na tyto náklady (12 měsíců), rozhodným okamžikem pro počátek jejího běhu je den účinnosti zákona č. 255/2023 Sb. (tj. 26. srpna 2023),
- strukturovaný obsah usnesení o zastavení exekuce, zejména je stanoveno, že exekutor uloží exekučnímu soudu, aby mu vyplatil paušální náhradu ve lhůtě, která však nesmí být kratší než čtyři měsíce od právní moci usnesení,
- právo exekučního soudu podat odvolání proti usnesení o zastavení exekuce, a to ve lhůtě tří měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení (může však dokonce dojít k jejímu prodloužení),
- definování přezkumných instrumentů exekučního soudu při využití v pochybnostech, zda ve věci podat odvolání: zpřístupnění elektronické kopie exekučních spisu, výzva k doplnění údajů a žádost o vysvětlení otázky související se zastavením exekuce.
Je tak patrné, že cílem sledovaného zákona bylo odstranění protiústavnosti se zaměřením na odepření nároku exekutora na náklady exekuce. Zákon však mohl legislativně vyjasnit i další části úpravy tzv. bezvýsledných exekucí, které jsou z hlediska ústavnosti považovány minimálně za vysoce problematické nebo ne zcela jasné.
Nejvýznamnější je zejména věta čtvrtá § 55 odst. 11, podle které „celková doba po vyznačení doložky provedení exekuce, po kterou nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti, nesmí v nepřerušeném trvání překročit po sobě následujících 12 let od vyznačení doložky provedení exekuce nebo posledního vymoženého plnění, nastalo-li později“.
Nesoulad této části ustanovení s ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústavou České republiky spatřuji v tom, že oprávněnému v exekuci, která ke dni účinnosti zákona č. 286/2021 Sb. trvala více jak 12 let, již zákon nepřiznává možnost dvojího prodloužení doby vedení exekuce vždy o tři roky. Trvání exekuce v délce 12 a více let je totiž důvodem pro zastavení exekuce bez dalšího.
Diskuze k článku ()