Finanční arbitr jako efektivní cesta pro mimosoudní řešení vybraných sporů

Finanční arbitr je specializovaný státní orgán, příslušný k mimosoudnímu řešení zejména spotřebitelských sporů z vybraných sektorů finančního trhu, který byl zřízen zákonem č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen „zákon o finančním arbitrovi“ nebo „ZFA“) k 1. 1. 2003 k řešení sporů v úzce vymezeném rozsahu v oblasti platebního styku. Zákon o finančním arbitrovi byl v průběhu let devětkrát novelizován, když jedna z nejzásadnějších změn byla provedena zákonem č. 180/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen „zákon č. 180/2011 Sb.“). Touto novelou došlo od 1. 7. 2011 nejen k podstatnému rozšíření působnosti finančního arbitra i na řešení sporů ze spotřebitelských úvěrů a sporů v oblasti kolektivního investování, jak autoři rozvedou v dalších příspěvcích, ale také k zásadní organizační změně – zákonodárce zřídil Kancelář finančního arbitra jako samostatnou organizační složku státu pověřenou plněním úkolů spojených s odborným, organizačním a technickým zabezpečením činnosti finančního arbitra.

V čele Kanceláře finančního arbitra stojí finanční arbitr. Rozhodovat spory je oprávněn výhradně finanční arbitr, jeho zástupce pouze v době nepřítomnosti finančního arbitra, nebo pokud jej finanční arbitr rozhodováním pověří. Kancelář finančního arbitra zaměstnává vedle finančního arbitra a jeho zástupce dalších přibližně čtyřicet zaměstnanců, především právníků. Organizačně je Kancelář finančního arbitra rozdělena do čtyř oddělení, tří odborných a jednoho provozního, v organizační struktuře je také pozice interního auditora a tajemníka finančního arbitra.

Pokud se jedná o principy organizace veřejné správy, finanční arbitr je postaven na principu centralizace – vykonává státní moci přímo, nejde o výkon moci jinou osobou od státu oddělenou. Protože zákon o finančním arbitrovi svěřuje rozhodovací pravomoc výlučně osobě finančního arbitra a rozhodovací pravomoc je tak koncentrována na jedno místo a jeden subjekt (neexistuje tedy více kanceláří finančního arbitra, jak je tomu v případě soudů), hovoříme také o uplatnění principu koncentrace. Finanční arbitr je monokratický orgán, rozhodovací pravomoc svěřuje zákon výlučně jedné osobě, a to právě osobě finančního arbitra. K plnění svých úkolů má však k dispozici výše zmíněné odborné zaměstnance, kteří pro něj jako osoby pověřené šetřením ve věci zejména shromažďují podklady, provádějí právní posouzení skutkového stavu a navrhují řešení sporu. Nedojde-li v průběhu zahájeného řízení k jeho zastavení, vydává finanční arbitr rozhodnutí ve věci, a to ve formě nálezu.

Do 30. 6. 2011 bylo ustanovování do funkce finančního arbitra a jeho zástupce založeno na principu volebním, když oba volila Poslanecká sněmovna na funkční období pěti let. Od 1. 7. 2011, tedy od účinnosti novely provedené zákonem č. 180/2011 Sb., se uplatňuje princip jmenovací. Dnes je finanční arbitr a zástupce finančního arbitra jmenován do funkce (a případně odvoláván) Vládou České republiky na funkční období pěti let, při výkonu své funkce je nezávislý a nestranný. Změna formy ustanovení finančního arbitra a jeho zástupce do funkce ukotvila postavení finančního arbitra v systému orgánů veřejné moci jako orgánu moci výkonné. I když se pak jedná o orgán výkonné moci, zákonodárce mu svěřil rozhodování o soukromých právech a povinnostech, ke kterým je jinak příslušný český soud, jako orgán moci soudní. Finanční arbitr je nadán rozhodovací pravomocí, zároveň však podle § 1 odst. 3 ZFA usiluje o smírné řešení sporu – to je maxima jeho činnosti.

Finanční arbitr je orgánem, který působí v českém právním řádu poněkud netradičně a v průběhu jeho činnosti se na jeho adresu snesla řada kritik poukazujících zejména na nastavení procesních pravidel řízení před finančním arbitrem, nevyváženost práv a povinností procesních stran (tj. spotřebitele a finanční instituce) a vůbec brojících proti smyslu jeho existence. Zde je však nutné zdůraznit, že finanční arbitr má původ v evropském právu, jeho vznik a růst je průvodním jevem široké tendence k vytváření mimosoudních mechanismů řešení spotřebitelských sporů v Evropské unii, kterou lze v evropském právu pozorovat již od druhé poloviny devadesátých let (nejdříve prostřednictvím nezávazných doporučení, později již ve formě závazných směrnic a nařízení). Finanční arbitr tak určitě není produktem horlivé aktivity českého zákonodárce, ale důsledkem provedení povinností České republiky pramenících ze všeobecné závaznosti (a aplikační přednosti) evropského práva.

Závěrem je vhodné doplnit, že úloha finančního arbitra v českém právním řádu je nezpochybnitelná. Nastavení procesních pravidel (neformálnost, nízká nákladovost, efektivnost a další) bezpochyby rozšiřuje možnosti přístupu k právu a spravedlnosti v oblasti poskytování finančních služeb, speciální odbornost finančního arbitra a uplatnění vyšetřovací zásady pak napomáhají k dosažení materiální pravdy (dominuje procesní aktivita finančního arbitra ke zjištění skutkového stavu). Z dlouhodobého hlediska tak rozhodovací činnost finančního arbitra přispívá ke kultivaci poskytování finančních služeb v České republice a odstranění některých dlouhodobých nešvarů, s kterými je fungování českého finančního trhu spojeno.