Menu

Články

Rozhodnutí finančního arbitra a jejich soudní přezkum

ČlánkyFinanční právoJUDr. Martin HoutMgr. David Merenda28.04.2016
JUDr. Martin HoutMgr. David Merenda28.04.2016

Ačkoliv se občas někteří účastníci řízení před finančním arbitrem domnívají, že rozhodnutí finančního arbitra s definitivní platností určuje jejich práva a povinnosti, není tomu tak. Finanční arbitr je správní orgán s pravomocí rozhodovat spotřebitelské spory z vybraných sektorů finančního trhu, případně ukládat sankce a pokuty, a proto se i na něj vztahuje mj. čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle něhož „kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí…“.

Na samém počátku je třeba připomenout, že finanční arbitr může účastníka řízení svým rozhodnutím zkrátit jak na subjektivních právech soukromých, tak i na těch veřejných.[1] To je skutečnost významná pro určení režimu, v jakém budou soudy jeho rozhodnutí přezkoumávat.

Pokud se jedná o hlavní činnost finančního arbitra, totiž rozhodování sporů vymezených v § 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZFA“), kdy řízení v meritu věci končí vydáním individuálního správního aktu závazně rozhodujícího o subjektivních soukromých právech navrhovatele a instituce, ta podléhá přezkumu v režimu § 244 odst. 1 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský soudní řád“ či „OSŘ“). V režimu občanského soudního řádu však soudy budou přezkoumávat i sankci ve smyslu § 17a ZFA, která je úzce spjata se samotným rozhodnutím ve věci, neboť ji finanční arbitr ukládá již při částečném vyhovění návrhu spotřebitele, a dále i různá rozhodnutí finančního arbitra procesní povahy[2].

Finanční arbitr však může využít i své pravomoci ve smyslu § 23 ZFA a instituci uložit pořádkovou pokutu za to, že v řízení neposkytuje potřebnou součinnost. V takovém případě se pochopitelně nejedná o rozhodnutí v soukromé věci, ale o mocenský zásah do veřejných subjektivních práv instituce, který bude podléhat přezkumu podle § 65 odst. 1 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ či „SŘS“). Podle soudního řádu správního potom bude probíhat i přezkum případné nicotnosti rozhodnutí finančního arbitra[3], která může být dána například tehdy, pokud by finanční arbitr rozhodl o věci, která nespadá do jeho působnosti ve smyslu § 1 odst. 1 ZFA, například o nároku z úrazového nebo cestovního pojištění (finanční arbitr řeší spory pouze ze životního pojištění). Jak ovšem z usnesení zvláštního senátu rovněž vyplývá, i soud rozhodující podle občanského soudního řádu si může nicotnost rozhodnutí finančního arbitra posoudit alespoň jako předběžnou otázku a pokud by k ní skutečně dospěl, řízení o žalobě zastaví „pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci pravomocného správního rozhodnutí, které by soud mohl svým rozsudkem nahradit“.

Co se týče srovnání výše zmíněných přezkumných režimů podle občanského soudního řádu a soudního řádu správního, pochopitelně mají jak spoustu shodných, tak rozdílných prvků. Přesto autoři poukáží jen na některé z nich, neboť kompletní výčet by dalece přesáhl možnosti tohoto příspěvku.

Ponechají-li autoři stranou rozdíly v určení věcné a místní příslušnosti, kdy přezkum podle občanského soudního řádu bude provádět okresní soud – obecný soud spotřebitele nebo instituce (srov. § 250 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ) a podle soudního řádu správního krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, tj. u finančního arbitra Městský soud v Praze (srov. § 7 odst. 1 a odst. 2 SŘS), je třeba zastavit se přinejmenším ještě u věcné legitimace a postupu při zrušování rozhodnutí finančního arbitra.

U věcné legitimace spočívá zásadní rozdíl v tom, že zatímco podle občanského soudního řádu mohou být pasivně a aktivně legitimováni jak navrhovatel, tak instituce (v závislosti na výsledku sporu před finančním arbitrem), přičemž finanční arbitr účastníkem soudního řízení nikdy nebude, u přezkumu uložené pokuty podle soudního řádu správního bude žalovaným vždy finanční arbitr a žalobcem instituce, neboť pouze jí může být ve smyslu § 23 odst. 1 ZFA uložena.[4]

Zásadně se však obě právní úpravy liší i v postupu při zrušování rozhodnutí finančního arbitra. Z § 250j OSŘ vyplývá, že dospěje-li soud k odlišnému řešení sporu nebo jiné právní věci, než k jakému došel finanční arbitr, sám ve věci rozhodne rozsudkem. Tento rozsudek nahrazuje rozhodnutí finančního arbitra v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno, přičemž tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku. Oproti tomu v intencích § 78 SŘS platí, že pokud soud rozhodnutí finančního arbitra zruší, až na výjimky[5] mu věc vrátí zpět a finanční arbitr bude při novém projednání věci vázán nejen právním názorem soudu, ale případně i soudem prováděnými důkazy. Zatímco tedy jeden soud rozhodnutí finančního arbitra nahradí svým rozhodnutím, druhý mu věc vrátí k opětovnému posouzení.

Pokud se jedná o shodné prvky mezi oběma režimy, je možné za všechny uvést například to, že obě žaloby je nutné podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí finančního arbitra (srov. § 72 odst. 1 SŘS§ 247 odst. 1 OSŘ), že základní podmínkou jejich případného úspěchu je vyčerpání řádných opravných prostředků v řízení před finančním arbitrem (srov. § 68 písm. a) SŘS§ 247 odst. 2 OSŘ) a že podání žalob nemá automaticky odkladný účinek; ten jim však může být přiznán (srov. § 73 SŘS§ 248 OSŘ).


[1] Srov. například rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 6 Aps 11/2012.

[2] Srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006 a ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 As 36/2005.

[3] K tomuto srov. například usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „usnesení Zvláštního senátu“) ze dne 5. 3. 2012, Konf 53/2011.  

[4] Srov. § 246 odst. 1§ 250a odst. 1 OSا 65 odst. 1§ 69 SŘS.

[5] Viz zakotvení revizního principu v § 78 odst. 2 SŘS a možnost soudu zrušit či moderovat uloženou pokutu.

JUDr. Martin Houtprávník, Kancelář finančního arbitra
Mgr. David Merendaprávník, Kancelář finančního arbitra
0%
Hodnocení článku
Pro hodnocení článku musíte býtpřihlášen/a
Přidat komentář
Pro přidání komentáře musíte být přihlášen/a
Tento web využívá cookies pro zajištění funkčnosti webu a získání statistik návštěvnosti webu

Partneři projektu

Všichni partneři