Zlepšuje se situace na trhu s úvěry? Zdroj: Fotolia

Zlepšuje se situace na trhu s úvěry?

V ČR můžeme spatřit množství skupin, snažících se nemravně podnikat na ohrožených členech naší společnosti. Jednou z nich je skupina podnikatelů působící na trhu s finančními produkty, a to ať už se jedná o velké bankovní instituce nebo různé nebankovní poskytovatele úvěrů.

Jiří Tvarůžek

Jiří Tvarůžek

Právnická fakulta MU v Brně

Jiří Tvarůžek

Právnická fakulta MU v Brně

ČR je součástí EU, i díky které jsou už určité standardy ochrany slabší strany uzákoněny, a dochází tak k homogenizaci úpravy ochrany spotřebitelů. Vnitrostátně můžeme také vnímat značné společenské pnutí, chcete-li materiální prameny, které zákonodárce tlačí k tomu, aby nedávali prostor těmto nekalým způsobům podnikání. Velmi důležitým aspektem je také postoj soudů a jejich rozhodovací praxe, která učinila značný pokrok ve výkladu, kdy dochází ke stále častější aplikaci výkladu teleologického neboli e ratione legis, kdy tímto výkladem značně „obrušuje mnohdy ostré hrany“ práva.

Ochranu spotřebitele můžeme rozdělit dle fází, v nichž se spotřebitel při právních jednáních s podnikatelem nachází. Pohlédněme prvně ještě před samotnou kontraktaci, a to zejména k možnosti finanční produkty nabízet. Regulace komerčních bank je dle mého soudu adekvátní a pravidla jsou nastavena dostatečně přísně[1], aby bankovní služby, mezi něž poskytování úvěrů patří[2], zprostředkovávaly fundované instituce. Situace je však zcela odlišná u nebankovních poskytovatelů, kdy můžeme sledovat nedostatečnou regulaci, která umožnila vzniknout obrovskému počtu těchto institucí, poskytujících mnohdy velmi pochybné služby. Za tento stav mohou konkrétně zejména následující skutečnosti – k poskytování nebankovních půjček stačí živnostenský list (není třeba odborná kvalifikace), nebankovní poskytovatelé nemusí skládat žádný kapitál a nedostatečná kontrola.

Tuto prekontraktační fázi by měl vyřešit zákon o úvěru pro spotřebitele[3]. Prvně zmíněnou příčinu nekontrolovatelného rozšíření poskytovatelů by mělo vyřešit ust. § 14 (1) ZÚS, který ukládá povinnost složit kapitál ve výši 20 mil. Kč při započetí s podnikáním v této oblasti, druhým problémem se zabývá ust. § 59 a. n. ZÚS, kde jsou stanoveny odborné předpoklady pro činnost v tomto odvětví služeb a způsob konání zkoušek. Tyto podmínky by měly značně pročistit trh poskytovatelů úvěrů a tím i umožnit větší kontrolu nad nimi a vyřešit tedy posledně zmíněný problém. Návrh zákona jde však ještě dále – v budoucnu má kontrolu provádět místo ČOI ČNB a to dle ust. § 139 ZÚS.

První fází, kde spotřebitel vystupuje, je kontraktace. Spotřebitel se může setkat s různými typy smluv a dokumentů dle poskytovatelů nebo místa uzavření smlouvy. Pro průměrného spotřebitele je, jakožto pro osobu neovládající názvosloví z oblasti práva nebo finančnictví, obtížné z jednotlivých vět dokumentů vyčíst pro něj podstatné skutečnosti. Tento problém efektivně eliminuje formulář ve 2. příloze ZÚS. Největším zdrojem peněz pro nepoctivé poskytovatele byly smluvní pokuty, kdy za nynějšího stavu se za právně platnou dle judikatury, která ke svým závěrům došla skrze dobré mravy, považuje smluvní pokuta ve výši okolo 0,5 % z dlužné částky denně,[4] avšak i to je nutné vždy vztáhnout na jedinečnost každého případu. Nová úprava jasně stanoví výši pokut, a to maximálně na 0,1 % denně, a zároveň stanovuje strop pro celkovou výši smluvní pokuty, která „…nesmí přesáhnout součin čísla 0,7 a výše jistiny spotřebitelského úvěru, nejvýše však 200 000 Kč.“[5] Je téměř jisté, že v praxi budou chtít poskytovatelé úvěrů v případě nedodržení smlouvy své finanční zajištění co nejvíce zvýšit a bude zajímavé, jak se soudy vypořádají například s poplatky za poskytnutí úvěru, které budou z reálně poskytnuté jistiny ubírat.[6]

Druhou fází je ochrana při nalézacím řízení. Rozhodovací praxe soudů se za spotřebitele staví už konstantně, což lze doložit množstvím judikatury, kdy za nejdůležitější považuji zamezení porušování práv spotřebitelů v rozhodčím řízení.

V případě účinnosti ZÚS dojde k pomyslnému „tahu na branku lichvářů“ a narovnání prostředí mezi poskytovateli úvěrů. Nepochybuji o tom, že účinnost takového zákona by byla velkým přínosem pro společenské vztahy a značně by potlačila obchod s chudobou. Zcela zásadní je však osvěta, ve které ČR značně propadá. Metaforicky bych situaci na trhu s úvěry přirovnal ke klukovi se zápalkami v zamknuté stodole plné sena – umíme hasit, odemknout, seno ze stodoly se chystáme vyvézt a konečně nám chybí poslední krok, tedy vysvětlit klukovi, že pokud chce oheň, tak ať jej zapálí v kamnech.


[1] Zde mám na mysli zejména podmínky nutné pro udělení licence od ČNB upraveny v ust. §§ 4 a. n. zák. č. 21/1992 Sb., zákon o bankách.

[2] § 1 (1) písm. b) zák. č. 21/1992 Sb., zákon o bankách.

[3] Dostupný například zde http://1url.cz/DtzJl, dále jen ZÚS.

[4] Zejména rozhodnutí soudu ze dne 30.5.2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005

[5] Ust. § 122 (3) ZÚS

[6] Za zmínku stojí příběh německých poplatků za poskytnutí úvěru, kdy soud rozhodnul, že poplatek za poskytnutí úvěru je nepřípustný. Rozhodnutí BGH XI ZR 170/13  a XI ZR 405/12 oba ze dne 13. 5. 2014.

ochrana spotřebitele úvěr Ukaž svou kreativitu

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze