Aktuálně je problematika opožděných plateb upravena směrnicí EP a Rady 2011/7/EU, ze dne 16. února 2011, o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích [2], součástí iniciativy „Small Business Act“, která měla usnadnit fungování malým a středním podnikům. Nové nařízení má však ambici směrnici nahradit a přinést jednotnou a přímo závaznou úpravu napříč EU.
O co v novém nařízení jde a jaké výjimky návrh připouští?
Podle současného návrhu Evropské komise by maximální lhůta splatnosti faktur měla být pevně stanovena na 30 dní [1]. Evropský parlament přijal kompromisní návrh, který umožňuje prodloužení této lhůty až na 60 dní při výslovné dohodě stran a na 120 dní pro specifické sektory jako maloobchod, sezónní zboží či pomalu obrátkové produkty[3]. Nařízení se explicitně nevztahuje na transakce typu B2C, které podléhají vlastní spotřebitelské regulaci. Naopak pro vztahy B2G je stanovena striktní 30denní lhůta bez možnosti prodloužení, s cílem zabránit opožďování plateb ze strany veřejných institucí[1].
Úroky z prodlení a sankční režim
Nařízení stanoví automatické nároky na úrok z prodlení bez možnosti smluvního vyloučení a zavádí paušální náhradu nákladů 50 EUR za každou opožděnou platbu, přičemž u částek nad 15 000 EUR se tato náhrada zvýší až na 150 EUR[1].
Relevantní judikatura Soudního dvora EU
Výklad směrnice 2011/7/EU byl již i předmětem rozhodnutí SDEU. Významným judikátem je například rozsudek ve věci C-555/14 IOS Finance EFC SA[4], který zdůraznil, že cílem směrnice je zajistit efektivní ochranu věřitelů před nepřiměřeně dlouhými lhůtami splatnosti faktur, a poukázal na nedostatečnou účinnost dosavadní úpravy.
Podrobnější právní analýza návrhu a jeho mechanismu
Jedním z klíčových prvků návrhu je zavedení automatického nároku na úrok z prodlení, který nelze smluvně vyloučit. Praktické vynucování tohoto pravidla bude probíhat prostřednictvím soudních řízení v členských státech, přičemž věřitel, kterému dlužník včas nezaplatil, bude moci bez nutnosti výslovné výzvy nebo doložení újmy požadovat zákonný úrok z prodlení.
Automatický nárok znamená, že soudy budou povinny tento úrok přiznat ex offo, jakmile je prokázáno, že došlo k opožděné platbě. Tento mechanismus posiluje ochranu věřitele, ale zároveň zvyšuje zátěž soudního systému. V praxi to bude vyžadovat novelizaci vnitrostátních procesních předpisů, zejména v oblasti procesního práva, aby se zajistila kompatibilita s požadavky nařízení. Otázkou zůstává, jak se budou soudy stavět k důkaznímu břemenu v případech, kdy dlužník napadne vznik závazku nebo jeho splnění.
Dopady na factoringové společnosti
Factoringové služby jsou přímo závislé na variabilitě splatností pohledávek. Nová pravidla by mohla tento segment výrazně ovlivnit, protože zkrácení splatností na maximálně 30–60 dní by fakticky omezilo trh factoringových služeb a přinutilo podnikatele hledat alternativní zdroje financování. Zvýšený tlak na provozní kapitál by mohl přinést nárůst poptávky po krátkodobých bankovních úvěrech. Pozitivem však může být navrhované prolomení smluvních zákazů postoupení pohledávek[2], což by mohlo usnadnit přístup firem k financování.
Rizika pro banky a finanční instituce
Banky mohou nové nařízení teoreticky vítat, protože v případě negativního dopadu na factoringový trh lze očekávat zvýšení poptávky po provozních úvěrech. Na druhé straně však hrozí riziko vyšší platební neschopnosti dlužníků, jelikož přísnější platební podmínky mohou zhoršit cash flow podniků. Komplikace by mohly vzniknout rovněž v oblasti strukturovaných finančních produktů nebo v rámci exportního financování nebo forfaitingu.
Dopady v praxi: příklady z konkrétních odvětví
Stavebnictví: Firmy v tomto odvětví často využívají lhůty splatnosti kolem 90–120 dní. Nová regulace by mohla způsobit potřebu výrazně zvýšit objem provozních úvěrů. Menší subdodavatelé by však mohli získat lepší likviditu.
Retail: V sektoru maloobchodu jsou dlouhé splatnosti běžné kvůli financování zásob. Omezení splatností by mohlo ovlivnit cenovou politiku a vztahy mezi řetězci a jejich dodavateli.
Automobilový průmysl: Tento sektor je charakterizován složitými dodavatelskými řetězci. Kratší splatnosti by vyžadovaly nové formy financování, pravděpodobně zvýšením poptávky po factoringu či úvěrech.
Kritický pohled: EU zasahuje příliš hluboko?
Z pohledu právní praxe je třeba položit si otázku, zda Evropská unie tímto nařízením nezasahuje příliš výrazně do smluvní autonomie podnikatelů. Detailní regulace obchodních vztahů by mohla paradoxně vést ke snížení konkurenceschopnosti podniků a omezení podnikatelské flexibility. Závažným nedostatkem celého procesu je relativně malá pozornost odborné veřejnosti, možná právě kvůli množství jiných regulací.
Nelze přehlížet, že přehnaná tvrdost pravidel může vést k nechtěným důsledkům, jako jsou fiktivní plnění, formální převzetí faktur bez reálného dodání zboží či služeb nebo obcházení pravidel pomocí netransparentních smluvních mechanismů. Přísně nastavený režim může paradoxně motivovat k hledání mezer v systému místo skutečného zlepšení platební morálky.
Aktuální stav legislativního procesu a výhled
V současnosti se návrh nachází ve fázi projednávání Radou EU. Finální přijetí se očekává v průběhu roku 2026. Teprve aplikační praxe ukáže, zda nové předpisy přinesou očekávané pozitivní změny, nebo se naopak stanou další administrativní zátěží pro podniky.
Použité zdroje:
[1] Návrh nařízení o opožděných platbách COM(2023) 533 final.
[2] Směrnice 2011/7/EU o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích.
[3] Postoj Evropského parlamentu přijatý v prvním čtení dne 23. dubna 2024 k přijetí nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/... o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích
[4] Rozsudek Soudního dvora EU C-555/14, IOS Finance EFC SA proti Commercial Iberica de Servicios SA.
Diskuze k článku ()