EU zakázala rozhodčí doložky v investičních sporech z intraunijních dohod o podpoře a ochraně investic Zdroj: Fotolia

EU zakázala rozhodčí doložky v investičních sporech z intraunijních dohod o podpoře a ochraně investic

Není to tak dávno, co svět investičních arbitráží zažil šokující zprávu ze světa mezinárodních arbitráží, generujících z dvoustranných mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic (tzv. Bilateral Investment Treaties ve zkratce „BIT“ dle kontextu).

JUDr. Luděk Lisse Ph.D.  LL.M. MPA.

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M. MPA.

advokát Lisse Legal

JUDr. Luděk Lisse, Ph.D., LL.M. MPA.

advokát Lisse Legal

I. Případ Achmea vs. Slovenská republika 

Není to tak dávno, co svět investičních arbitráží zažil šokující zprávu ze světa mezinárodních arbitráží, generujících z dvoustranných mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic (tzv. Bilateral Investment Treaties ve zkratce „BIT“ dle kontextu), kterou přinesl Rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „EU“) ze dne 6. března 2018 ve věci C‑284/16, jehož předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná prostřednictvím rozhodnutí Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 3. března 2016, doručeného Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) dne 23. května 2016, v řízení vedeném nizozemskou obchodní společnosti Achmea BV proti Slowakische Republik (Slovenské republice). SDEU v tomto rozhodnutí zakázal rozhodčí doložky v mezinárodních dvoustranných dohodách o podpoře a ochraně investic, uzavřené mezi jejich – do tohoto rozsudku v oblasti mezinárodního investičního práva suverénními – signatáři, kterým jsou kromě jiných i členské státy EU. [1] 

SDEU se v uvedeném rozhodnutí odklonil od své dosavadní rozhodovací praxe vztahující se k oblasti obchodní nebo investiční arbitráže, podle které platilo, že mezinárodní dohoda, která mimo institucionální a soudní rámec EU počítá s vytvořením zvláštního soudu pověřeného výkladem a uplatňováním ustanovení určité konkrétní BIT, je slučitelná s unijním právem, pokud neohrožuje autonomii unijního právního řádu. SDEU také nikdy předtím nevyjádřil žádné výhrady k vytvoření soudního systému, jehož cílem by bylo řešení sporů týkajících se výkladu nebo uplatňování samotných ustanovení příslušné mezinárodní dohody a který by nezasahoval do pravomocí soudů členských států EU týkajících se výkladu a uplatňování unijního práva.

II. Deklarace EU ze dne 15. 1. 2019 o právních důsledcích rozhodnutí SDEU ve věci Achmea vs. Slovenská republika

Investorská veřejnost čekala, co se bude dít dále a s nejistotou, jak se k výše uvedenému rozhodnutí postaví Evropská komise jako exekutivní a současně i legislativní orgán EU, tedy zda vůbec nějak, nebo nijak, a pokud nějak, tak zda se od rozhodnutí SDEU distancuje a bude následně generovat přijetí příslušné legislativy, která otázku mezinárodních investičních arbitráží v rámci EU upraví, nebo zda se za rozhodnutí SDEU politicky postaví a potvrdí tak argument právních euroskeptiků, kteří anticipovali, že celá záležitost řešení intraunijních BIT byla již před vydáním rozhodnutí SDEU ve věci Achmea politicky dohodnuta na úrovni exekutivy EU a rozhodnutí SDEU dalo pozdějšímu rozhodnutí Evropské komise (dále jen „EK“) pouze potřebné právní odůvodnění a účelově mu časově předešlo. Jak se nyní ukázalo, euroskeptický hlas zněl správným tónem, a byla to pravda, neboť aktuální odpověď na uvedenou otázku poskytla mezinárodní i evropské investiční komunitě EK letos v lednu a je to odpověď přesně v duchu předem připraveného plánu na likvidaci intraunijní arbitráže, dokonce i s politickou aspirací na její místy retroaktivní účinky.

Představitelé členských států EU podepsali dne 15. ledna 2019 společnou deklaraci o právních důsledcích rozhodnutí SDEU ve věci Achmea (dále jen „Deklarace“) a o blížícím se ukončení ochrany zahraničních investic v EU na základě dvoustranných mezinárodních dohod o podpoře a ochraně investic uzavřených mezi členskými státy EU (tzv. „intra-unijní BIT“). Výchozím před-obrazem uvedené Deklarace je právě shora uvedený případ Achmea (C‑284/16), ve kterém SDEU rozhodl, že rozhodčí doložka obsažená v československo-nizozemské intra-unijní BIT z roku 1991 [2] ohrožuje autonomii unijního práva, a musí tak být považována za zakázanou ve smyslu článků 267344 Smlouvy o fungování EU a že všechny rozhodčí doložky obsažené v intra-unijních BIT jsou neslučitelné s unijním právem. Základem odůvodnění byla argumentace, že rozhodčí tribunál ustavený k řešení investičního sporu na základě intra-unijní BIT může vykládat nebo dokonce uplatňovat unijní právo, a to zejména jeho ustanovení týkající se volného pohybu, avšak protože takový rozhodčí tribunál není oprávněn požádat SDEU o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se unijního práva, nelze prostřednictvím rozhodovací praxe rozhodčích tribunálů rozhodujících na základě BIT zaručit „plnou efektivitu unijního práva.“

EK se v Deklaraci s těmito závěry SDEU ztotožnila a přijala závěr, že „Rozhodčí tribunál ustavený na základě rozhodčí smlouvy mezi investorem a státem nemá pravomoc [spor] rozhodovat, a to kvůli neplatnosti nabídky arbitráže ze strany státu, který je signatářem příslušné bilaterální dohody o ochraně investic.“ V návaznosti na výše uvedené se členské státy EU následně zavázaly informovat investiční rozhodčí tribunály o právních důsledcích vyplývajících z rozsudku Achmea a v Deklaraci požádat státní (obecné) soudy členských států EU, aby zrušily či nevykonávaly rozhodčí nálezy vydané na základě intra-unijních BIT, tedy v podstatě se zavázaly intervenovat, aby členské státy EU neaplikovaly Newyorskou úmluvu.[3] 

Deklarace odůvodňuje svoje shora uvedené závěry tím, že investoři z jednoho členského státu EU uplatňující jednu ze základních svobod volného pohybu (tj. zboží, osob, služeb či kapitálu), jednají v působnosti unijního práva a požívají ochrany poskytované danými svobodami a garantovanými soudy členských států EU, aplikujícími unijní právo a majícími právo předkládat SDEU žádosti o rozhodnutí o tzv. předběžné otázce,[4] mají svá práva zaručena a nepotřebují tak dodatečnou ochranu na základě intra-unijních BIT.

III. Právní důsledky Deklarace  

Po rozhodnutí Achmea a po přijetí Deklarace se tak definitivně rozpadá celý systém mezinárodní ochrany investic zajišťovaný prostřednictvím BIT a rozhodování sporů mezi investorem z jednoho členského státu EU a jiným členským státem EU se vrací před národní soudy hostitelského státu. Nic horšího se podle mého názoru nemohlo investorům stát, neboť ochrana jejich investic se vrátila o několik desítek let dozadu do doby, která vedla právě k přijetí systému BIT, neboť národní soudy rozhodovaly investiční spory téměř výlučně ve prospěch svých národních států.

Deklarace navíc není jen proklamativní, ale stanoví také závazek členských států EU ukončit nejpozději do 6. prosince 2019 (!) všechny mezi nimi navzájem uzavřené intra-unijní BIT. Právní důsledky Deklarace tak naplňují a předbíhají katastrofický scénář, podle kterého se EU vydala cestou zákazu rozhodčích doložek v investičních sporech, který by nejraději vydala plošně i vůči extraunijním BIT, a jen z důvodu omezení její jurisdikce na členské státy EU tak učinila pouze v těch intraunijních. Takové snížení právní ochrany zahraničních investic mezi investory z jednotlivých členských států EU je jistě v historii právního řádu EU naprosto bezprecedentní a zahraniční investory podle mého názoru argumentace EK o tom, že jim ochranu zajišťují národní soudy na nejvyšší úrovni, sotva ohromí nebo uklidní. Lze tak očekávat, že zahraniční investoři budou spíše tendovat k formálnímu přesunu svých podnikatelských aktivit realizovaných nyní přes obchodní společnosti s domicilem v EU do zemí mimo EU, neboť na extraunijní BIT je EU „krátká“ a musí je respektovat jako mezinárodní dohody, sjednané mezi jejím členským státem a třetím státem, který členem EU není. Uvidíme, co EU vymyslí ve vztahu k těmto extraunijním BIT v budoucnu, nic dobrého ve vztahu k nim to ale s přihlédnutím k vývoji intraunijní arbitráže pravděpodobně nebude.
 


[1] Srov. LISSE, L.: Precedentní rozhodnutí SDEU a mezinárodní investiční arbitráž, příspěvek publikovaný na e-právo dne 11. 6. 2018. SDEU argumentoval zejména tím, že je nutné vzhledem ke všem charakteristickým rysům rozhodčího soudu uvedeného v článku 8 BIT vycházet z toho, že uzavřením BIT členské státy, které jsou jejími smluvními stranami, založily mechanismus řešení sporů mezi investorem a členským státem, který může vyloučit, že tyto spory, přestože by se mohly týkat výkladu nebo uplatňování unijního práva, budou řešeny způsobem zaručujícím plnou efektivitu tohoto práva.

[2] V archivu mezinárodních smluv MZV ČR je uloženo pod sig. L 8.739: a) Dohoda mezi Českou a Slovenskou Federativni republikou a Nizozemským královstvím opodpoře a vzájemné ochraně investic (Praha, 29. 4. 1991), b) Nizozemská plná moc z 12. 4. 1991, c) Čs. ratifikační listina z 8. 6. 1992 – kopie, d) Kopie nóty MZV Nizozemí č. 2814 o schválení Dohody z 12. 6. 1992 a e) Kopie nóty MZV ČR č. j. 96.149/92 o schválení Dohody z 13. 8. 1992.

[3] Viz VYHLÁŠKA č. 74/1959 Sb. ze dne 6. listopadu 1959 o Úmluvě o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů (NEWYORSKÁ ÚMLUVA), přijatá na Na konferenci Organizace spojených národů o mezinárodní obchodní arbitráži byla dne 10. Června 1958 v New Yorku podepsána Úmluva o uznání a výkonu cizích rozhodčích nálezů.

[4] Srov. např. EGGER, A., Fungování a praxe řízení o předběžné otázce Evropského soudního dvora ve světle posledního vývoje. Příspěvek publikovaný 2. 3. 2004 na portálu e-právo, k dispozici ZDE, mj. uvádí, že řízení o předběžné otázce má především za cíl zajištění jednotného výkladu a stejné aplikace komunitárního práva a napomáhá vnitrostátním orgánům správně komunitární právo uplatňovat. Řízení v zásadě spočívá v dialogu mezi soudci vnitrostátních soudů a SDEU a představuje tudíž základ spolupráce soudních orgánů členských zemí a SDEU.

judikatura SDEU rozhodčí doložka EU

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze