K některým aspektům rozsudku SDEU ve věci C-161/17 Land Nordrhein – Westfalen proti Dirku Renckhoffovi: (Bez)meze autorskoprávní ochrany děl zveřejněných prostřednictvím Internetu? Zdroj: Shutterstosk

K některým aspektům rozsudku SDEU ve věci C-161/17 Land Nordrhein – Westfalen proti Dirku Renckhoffovi: (Bez)meze autorskoprávní ochrany děl zveřejněných prostřednictvím Internetu?

Prezentaci žákovských či studentských prací na internetových stránkách školy lze v dnešní době považovat za poměrně běžnou věc.

Mgr. Martina Černá

advokátní koncipientka, Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.

Mgr. Martina Černá

advokátní koncipientka, Kocián Šolc Balaštík, advokátní kancelář, s.r.o.

Jak však postupovat v případech, kdy jsou součástí takové studentské práce jiná díla, resp. jejich rozmnoženiny, jejichž autorem je třetí osoba, a které podléhají autorskoprávní nebo obdobné ochraně? Je v takových případech stále možné uplatňovat výjimky z autorskoprávní ochrany, spočívající v citaci nebo v užití díla pro účely vzdělávání? 

Poněkud kontroverzní odpověď na tyto otázky nabízí rozsudek SDEU ve věci C-161/17 Land Nordrhein – Westfalen proti Dirku Renckhoffovi, který má přispět k přesnějšímu výkladu článku 3 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti.[1] Vzhledem k povaze původního sporu lze však pochybovat o tom, zda je rozhodnutí SDEU přiměřené a  zda fakticky nevylučuje aplikaci výjimky z autorskoprávní ochrany pro účely vzdělávání z aplikace v online prostředí. 

Příčinou původního sporu byla zdánlivá banalita. Žákyně německé Gesamtschule Waltrop vypracovala v rámci výuky španělského jazyka referát, do něhož zahrnula fotografii města Cordóby, kterou si stáhla z internetové stránky digitálního cestovatelského časopisu. Písemné vyhotovení tohoto referátu bylo následně zveřejněno na internetové stránce školy. Proti tomu se ohradil autor fotografie, který tvrdil, že tímto postupem bylo zasaženo do jeho autorských práv, neboť tak byla fotografie sdělována, resp. zpřístupněna novému, jím nezamýšlenému publiku, a podal proti městu Waltrop a proti spolkové zemi Severní Porýní – Vestfálsko, jakožto zřizovatelům školy, žalobu. 

Právě otázka, zda se v tomto případě jedná o sdělování díla nové veřejnosti, se stala hlavním předmětem rozhodování SDEU, který se v tomto případě odchýlil od stanoviska generálního advokáta a na předběžnou otázku německého soudu, zda dané počínání představuje sdělování díla veřejnosti, odpověděl kladně. 

Zatímco generální advokát ve svém stanovisku správně poukazuje na to, že stávající judikaturu k pojmu „sdělování“ je na pojem „zpřístupnění“ třeba aplikovat mutatis mutandis,[2] tedy modifikovaným způsobem se zohledněním specifik digitálního prostředí, SDEU se zjevně drží spíše právního názoru, zažitého v prostředí analogovém[3]. 

O tom svědčí zejména skutečnost, že SDEU se odvolává na právo preventivní povahy, které autorům  přiznává čl. 3 odst. 1 Směrnice 2001/29 a které autorům umožňuje vyžadovat, aby sdělování díla veřejnosti bylo ukončeno, tzn. v tomto případě, aby byla fotografie z internetových stránek odstraněna, a které by dle názoru SDEU pozbylo svého užitečného účinku, pokud by bylo připuštěno, aby dílo se souhlasem autora zpřístupněné veřejnosti na určité webové stránce smělo být již bez souhlasu autora rozmnožováno a vkládáno na jiné internetové stránky. Rozsudek tedy cílí k tomu, aby autor, jehož dílo bylo oprávněně zpřístupněno veřejnosti prostřednictvím určité internetové stránky, měl možnost požadovat ukončení zpřístupňování díla, které by se mělo uskutečnit tím, že dílo bude z dané internetové stránky smazáno, aniž by takovéto dílo mohlo nadále zůstat přístupné na jiných internetových stránkách, kam bylo umístěno později, již bez souhlasu a obvykle i bez vědomí autora.  

Právo, vyplývající autorovi díla z čl. 3 odst. 1 Směrnice 2001/29, však nelze v digitálním prostředí uplatňovat zcela stejně, jako v prostředí analogovém, neboť možnost, zcela ukončit online zpřístupňování díla, tedy nevratně smazat rozmnoženinu díla z internetové stránky tak, aby již uživatelům Internetu nebyla dostupná, je již ze samé podstaty Internetu značně omezená. Obecná dostupnost určitého obsahu v prostředí Internetu totiž nutně nekončí smazáním tohoto obsahu z internetové stránky, na kterou byl tento obsah aktivně umístěn. V online prostředí existuje řada archivů, uchovávající obsah internetových stránek v podobě, v jaké se nacházel k určitému datu v minulosti, které bývají přístupné nejširší veřejnosti a vyhledávání v nichž není pro průměrného uživatele Internetu nikterak obtížné.[4] Pokud by tedy autor fotografie chtěl požadovat, aby zpřístupňování jeho díla bylo ukončeno, nemohl by se spoléhat, že se tak stane pouhým smazáním fotografie z té internetové stránky, na které byla fotografie zpřístupněna s jeho svolením, ani v případě, že by tatáž fotografie nebyla zpřístupněna na žádné další „živé“ internetové stránce. Namísto toho by pro efektivní uplatnění práva dle čl. 3 odst. 1 Směrnice 2001/29 musel nahlédnout rovněž do všech existujících internetových archivů a přesvědčit se, zda v nich není uložena kopie internetové stránky z doby, kdy na ní byla daná fotografie zpřístupněna, případně vyžadovat její odstranění i z těchto archivovaných stránek. Takový postup je však v praxi jen těžko představitelný, a to především s ohledem na praktickou nemožnost, aby si každý autor děl, zpřístupněných online, zachovával aktivní povědomost o každém jednom z těchto archivů. Těmto aspektům SDEU nevěnuje nicméně žádnou pozornost. 

Dalším sporným aspektem rozsudku je pohled SDEU na samotný pojem „nové veřejnosti“, který, jsa stále ještě relativní novotou, která vznikla především jako důsledek přirozené snahy SDEU o posílení ochrany autorských práv v digitálním prostředí,[5] se nezdá být ještě zcela ustálen a čas od času bývá podroben i dosti zásadním změnám. O tom ostatně svědčí i zkoumané rozhodnutí. SDEU nejprve úspěšně vyvrací argumentaci spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko a italské vlády, vyslovenými v rozsudku ve věci C–466/12 (Svensson)[6], dle které by měl být výše popsaný způsob zpřístupnění díla na internetové stránce posuzován stejně jako případy, kdy je na dané internetové stránce uveden toliko hypertextový odkaz na jinou internetovou stránku, na které je dílo zpřístupněno.  

Na tom by ostatně nebylo co vytknout, neboť odlišnost umístění nezávislé elektronické kopie fotografie od pouhého umístění odkazu je patrná na první pohled. Co však již SDEU opomíjí, je především skutečnost, že již původní fotografie byla veřejnosti zpřístupněna se svolením autora v elektronické podobě prostřednictvím sítě Internet, a to takovým způsobem, že byla uveřejněna na internetové stránce dostupné nejširší veřejnosti [7] a nebyla opatřena žádnými ochrannými prostředky, které by bránily vytváření rozmnoženin, resp. důsledky takového zveřejnění, totiž, že autor si již v okamžiku, kdy udělil svolení ke zveřejnění fotografie popsaným způsobem na cestovatelském serveru, mohl a měl být vědom toho, že tato fotografie bude alespoň potenciálně přístupná všem uživatelům sítě Internet. Namísto toho SDEU shledává jako oprávněné očekávání autora, že ve vztahu ke zpřístupnění fotografie veřejnosti prostřednictvím konkrétní webové stránky budou cílové publikum tvořit právě jen ty osoby, které tuto webovou stránku zpravidla či vědomě navštěvují, a které s velkou měrou pravděpodobnosti budou osobami odlišnými od návštěvníků internetových stránek cestovatelského časopisu.[8] 

Vcelku logicky tedy následuje argumentace pomocí závěrů vyslovených v rozsudku SDEU ve věcech C-403/08C-429/08,[9] kde SDEU výslovně zdůrazňuje potřebu zajistit vlastníkům práv možnost požadovat přiměřenou ochranu při každém užití díla. 

Tento závěr je sám o sobě nepochybně správný, nicméně při jeho aplikaci v konkrétních případech je třeba vycházet z toho, co se rozumí nebo má rozumět jedním užitím díla, tedy, zda lze počínání, ve kterém je v daném případě spatřován zásah do autorských práv, považovat za samostatné užití díla. I v závěru, že za cílovou veřejnost musí být považována pouze ta skupina osob, kterou nositel autorských práv jako adresáty díla bezprostředně zamýšlel ve chvíli, kdy dal svolení ke zpřístupnění díla, zatímco veškeré další osoby, bez ohledu na to, zda mají či mohou mít k dílu přístup, je třeba považovat za veřejnost novou, je patrná určitá paralela k rozsudku ve věcech C-403/08 a C-429/08. 

Že však výše popsané srovnání především po faktické stránce poněkud kulhá, je patrné již ze samé podstaty porovnávaných předmětů ochrany duševního vlastnictví. Zatímco ve věcech C-403/08 a C-429/08 se jednalo o komentované přenosy sportovních zápasů, přenášené prostřednictvím televizního signálu, tedy o takové předměty ochrany, u kterých lze cílové publikum alespoň rámcově definovat jako množinu osob, které zaprvé se nacházejí v dosahu vysílání televizních stanic, jejichž prostřednictvím jsou tyto přenosy sdělovány veřejnosti, zadruhé jsou znalé jazyka, ve kterém je veden komentář. V posuzovaném případě je však předmětem ochrany fotografie, umístěná na volně přístupné internetové stránce, tedy dílo, u kterého mohl autor vzhledem k jeho povaze, vylučující omezení cílového publika prostřednictvím jazykové bariéry, tak technologii zpřístupnění, která umožňuje přístup k dílu i vytváření rozmnoženin z něj kterémukoliv uživateli sítě Internet, rozumně předpokládat, že jeho další zpřístupnění „nové veřejnost“ bude po jeho prvotním zpřístupnění na citované internetové stránce již jen velmi obtížně představitelné. 

Výše uvedený názor ostatně podporuje generální advokát, který, podstatně logičtěji než SDEU, argumentuje závěry, vyslovenými SDEU v rozsudku ve věci C–160/15 (GS Media)[10], podle kterých k dílu, zveřejněnému na volně přístupné internetové stránce (tzn. např. bez nutnosti přihlášení uživatelským účtem), mohli mít bez dalšího přístup všichni uživatelé Internetu, a to i kdyby k tvrzenému zásahu do autorských práv (v našem případě zpřístupnění fotografie na internetové stránce školy, kterou autorka referátu navštěvovala) nedošlo. 

V úvahu je přitom vhodné brát i další aspekty díla i jeho dalšího zpřístupnění. Zaprvé je třeba poukázat na skutečnost, že se jedná o relativně běžnou ilustrační fotografii, zachycující známé pamětihodnosti města Cordóba, a obvykle používanou za účelem přiblížení jmenovaného města nejširší veřejnosti.[11] Tato okolnost sice sama o sobě neznamená žádné omezení autorskoprávní ochrany dané fotografie,[12] je však vhodné brát ji v úvahu při posuzování, nakolik je představitelné, aby veřejnost, jíž je tato fotografie běžně přístupná, byla reálně omezena pouze na návštěvníky právě té webové stránky, na které byla zveřejněna.[13] Zadruhé je vhodné si povšimnou podobnosti v účelu i způsobu užití fotografie. Přestože se zde lišily jak internetová stránka, na které byla fotografie zpřístupněna, tak i cílové publikum, bezprostředně uvažované autorem fotografie a autorkou referátu, cílem užití fotografie bylo v obou případech přiblížení města Cordóba zamýšlenému publiku. Právě od těchto faktorů se odvíjí praktická nemožnost ohraničit cílové publikum jako množinu osob, které záměrně navštíví tu či onu internetovou stránku, na níž je fotografie umístěna, neboť by takto byla opomenuta bezpochyby velmi početná skupina vcelku náhodných návštěvníků, kteří budou po zadání hesla „Cordóba“ na některou z dotčených internetových stránek (přičemž nelze předem jednoznačně určit, o kterou stránku půjde) odkázáni internetovým vyhledávačem. 

Hlavním argumentem pro rozhodnutí SDEU ve prospěch autora fotografie byla zjevně obava, že v opačném případě by právo vyplývající z čl. 3 odst. 1 Směrnice 2001/29 pozbylo užitečného účinku [14] a rozhodnutí by mohlo vést až k zakotvení zásady vyčerpání práva na sdělování.[15] SDEU však již zjevně nezvážil, že takto širokým výkladem pojmu „nová veřejnost“ může v konečném důsledku užitečného účinku pozbýt řada výjimek z autorskoprávní ochrany.[16] Nezbývá tedy než dát zapravdu generálnímu advokátovi[17] a doufat, že rozhodnutí SDEU ve věci C–161/17 představuje ojedinělý lapsus a že právní závěry v něm vyslovené spíše nežli ke svému všeobecnému použití povedou k diskusi o specificích digitálního prostření a o reálných (nikoli jen teoreticko-právních) limitech aplikace autorskoprávní ochrany v něm. 

Prozatím se lze jen stěží ubránit dojmu, že zkoumané rozhodnutí je příkladem otrocké aplikace existující právní úpravy bez dostatečného zvážení konkrétních okolností daného případu, která, jakkoliv může být v teoretické rovině správná, dává vyvstat řadě otázek, týkajících se dopadů takovéto aplikace práva do každodenní praxe. 

Právě s ohledem na možné negativní dopady, které by takto extenzivní výklad pojmu „nová veřejnost“ v budoucnu mohl přinést do každodenní praxe, je vhodné se nad rámec samotného rozsudku [18] zamyslet i nad dalšími otázkami, zejména nad konkrétní podobou možných důsledků zkoumaného rozhodnutí a nad možnostmi, jak těmto důsledkům [19] čelit pomocí aplikace vhodných výjimek a zákonných licencí.    

Zejména se nabízí obava, že takto širokým výkladem pojmu „nová veřejnost“ bude drasticky omezen okruh případů, kdy díla, zpřístupněná veřejnosti online a požívající autorskoprávní ochrany, je dovoleno bez souhlasu nositele autorských práv dále prezentovat na jiných internetových stránkách, než na kterých byla původně zveřejněna. Lze však dovozovat, že tomu tak nemusí být zcela nevyhnutelně a ve všech případech.  

Navzdory tomu, že SDEU v daném případě shledal užití předmětné fotografie jejím sdělováním nové veřejnosti, mohou v jednotlivých národních právních řádech zůstat otevřeny určité cesty k oprávněnému užití děl v obdobných případech, jakým je ten, o kterém SDEU rozhodoval.[20] V českém právním prostředí lze uvažovat zejména o výjimce pro účely vzdělávání, na kterou ostatně naráží i generální advokát ve svém stanovisku, zákonné licenci pro citaci[21] a zákonné licenci pro nepodstatné vedlejší užití díla.[22] V obecné rovině je však přesto namístě opatrnost. Pokud by totiž v konkrétním případě nebylo možné uplatnit žádnou z výjimek nebo zákonných licencí, bylo by třeba dle okolností posoudit, zda nejde o zpřístupnění díla nové veřejnost, a tedy zda není k dalšímu užití díla, byť již bylo zveřejněno prostřednictvím Internetu, zapotřebí souhlasu autora. 


[1] Dále jen Směrnice 2001/29. 

[2] Stanovisko generálního advokáta M. Campos Sánchez-Bordony, přednesené dne 25. dubna 2018 ve věci C-161/17 Land Nordrhein-Westfalen proti  Dirku Renckhoffovi (dále jen „Stanovisko“), bod 4. 

[3] Analogovým prostředím se pro účely tohoto článku rozumí prostředí, kde jsou autorská díla ve svých jednotlivých rozmnoženinách relativně pevně spojena se svým hmotným substrátem (za takové rozmnoženiny považujeme např. knihu, fotografii zhotovenou tradičním způsobem, sochu nebo hudební dílo zachycené na dlouhohrající desce). 

[4] Za všechny připomeňme alespoň Wayback Machine, dostupný na adrese https://archive.org/. 

[5] Digitálním prostředím se pro účely tohoto článku rozumí prostředí elektronických médií, kde je spojení autorských děl s hmotným substrátem jejich rozmnoženin relativně volné a vytváření a distribuce rozmnoženin snazší, nežli v prostředí analogovém – zejména jde o prostředí Internetu. 

[6] Rozsudek SDEU ze dne 13. února 2014 ve věci C–466/12 Nils Svensson a další v. Retriever Sverige AB. 

[7] Tzn. nepodléhající omezení přístupu uživatelů např. prostřednictvím uživatelského účtu. 

[8] Bod 35 zkoumaného rozsudku. 

[9] Rozsudek SDEU ze dne 4. října 2011 ve spojených věcech C-403/08 a C-429/08 Football Association Premier League Ltd a další proti QC Leisure a další (C-403/08) a Karen Murphy proti Media Protection Services Ltd (C-429/08). 

[10] Rozsudek SDEU ze dne 8. září 2016 ve věci C–160/15 GS Media BV v. Sanoma Media Netherlands BV a další, bod 48. 

[11] Důkazem může být množství odkazů právě na fotografii, která je předmětem sporu, nebo na fotografie jí velmi podobné, po zadání hesla „Cordóba“ do internetového vyhledávače. 

[12] Rozsudek SDEU ze dne 1. prosince 2011 ve věci C-145/10 Eva-Maria Painer proti Standard VerlagsGmbH a další, zejm. bod 97. 

[13] V našem případě může být fotografie mimo osob, které záměrně navštíví právě danou internetovou stránku, běžně přístupná prostřednictvím internetového vyhledávače prakticky kterémukoliv uživateli Internetu, který vyhledává informace o městě Cordóba, případně o Španělsku jako takovém, a který z množství odkazů, nabízející tuto nebo podobnou (stejně koncipovanou) fotografii, zvolí právě tento jeden hypertextový odkaz. Oproti tomu v případě, že by šlo o fotografii, která by byla zcela originální, bylo by spíše možné uvažovat o omezení cílového publika právě jen na návštěvníky dané internetové stránky, neboť by nebylo snadné takovou fotografii vyhledat prostřednictvím zadání vcelku obecného hesla do internetového vyhledávače, což znamená, že by k takové fotografii museli členové zamýšleného publika ve valné většině přistupovat zcela vědomě a cíleně, zatímco pravděpodobnost jejího objevení náhodným návštěvníkem by byla podstatně nižší. 

[14] Bod 30 zkoumaného rozsudku. 

[15] Bod 33 zkoumaného rozsudku. 

[16] Namátkou uveďme výjimku pro účely vzdělávání, diskutovanou v rozsudku samém, nebo možnost citace děl vyjádřených obrazovou formou. V širším kontextu hrozí například to, že by v důsledku aplikace citovaných závěrů bylo nevyhnutelně nutné prohlásit za nelegální rovněž existenci internetových archivů a přistupovat k ukládání obsahu, který má povahu autorského díla, v těchto archivech stejně, jako k jakémukoliv jinému neoprávněnému zpřístupňování autorských děl veřejnosti. 

[17] Bod 129 Stanoviska. 

[18] Na tomto místě je třeba připomenout, že rozsudek jako takový měl směřovat toliko k zodpovězení otázky, zda popsaný způsob užití díla představuje zpřístupnění díla nové veřejnost, či nikoliv, aniž by předmětem posouzení byly širší okolnosti a možné důsledky té či oné odpovědi. 

[19] Alespoň v podmínkách českého práva. 

[20] Tyto cesty vycházejí z přípustných omezení autorského práva, která předpokládají normy mezinárodního práva autorského a jejich konkrétní podoba ve vztahu k právnímu prostředí EU se vždy bude odvíjet od konkrétní implementace výjimek stanovených v článku 5 odst. 2 a 3 Směrnice 2001/29 v právních řádech jednotlivých členských států EU a může tedy být v jednotlivých členských státech odlišná. 

[21] V daném případě půjde o tzv. výukovou citaci. 

[22] Posledně uvedené je však třeba aplikovat s určitou opatrností, neboť předpokládá, že užití díla, ke kterému se vztahuje (ve zkoumaném případě fotografie), je ve vztahu k hlavnímu (zamýšlenému) užití jiného díla (ve zkoumaném případě referátu studentky) víceméně náhodné, nezamýšlené. Ve zkoumaném případě tedy obstojí, v ostatních obdobných případech je však možné jej aplikovat jen po zvážení všech konkrétních okolností případu a posouzení, zda je podmínka náhodnosti užití díla, ve vztahu k němuž se má toto omezení uplatnit, opravdu splněna. 

autorské právo judikatura SDEU internet

Líbil se vám náš článek, prosím, ohodnoťte ho

Diskuze k článku 0 komentářů

Všechny komentáře se zobrazí po vstupu do diskuze

Vstoupit do diskuze

Nejčtenější články