1) V zemích Evropské unie rozhodují o porušení soutěžního práva nejčastěji specializované soutěžní úřady. Jaké jiné možnosti právní řády v jiných členských státech, respektive v České republice, nabízejí poškozeným?
Vymáhání soutěžního práva stojí v zásadě na třech pilířích. V Evropě, na rozdíl např. od Spojených států, ten hlavní pilíř představuje zmíněné vymáhání soutěžního práva soutěžními úřady, tedy cesta správního trestání. Poškozený tedy může podat podnět na soutěžní úřad a doufat, že se jím bude tento úřad zabývat
Kromě toho může poškozený podat i trestní oznámení. Využití trestněprávní cesty je však na kontinentu i s ohledem na charakter trestního řízení jako ultima ratio spíše omezené. U nás se vztahuje trestní právo pouze na kartelové dohody, a to pouze na ty nejzávažnější. V Německu se zase vztahuje pouze na kartelové dohody mezi uchazeči v zadávacích řízeních. Využití tohoto pilíře na kontinentu je tak na rozdíl od USA minimální. Avšak např. ve Velké Británii již proběhlo několik trestněprávních řízení skončených odsouzením.
Konečně třetím pilířem je tzv. soukromoprávní vymáhání soutěžního práva. Poškozený má možnost podat žalobu na náhradu škody, případně nemajetkové újmy, na vydání bezdůvodného obohacení a konečně se může bránit pomocí negatorních nároků (povinnosti zdržet se určitého jednání a odstranit závadný stav).
Možnost uplatnit nárok na náhradu škody by měl poškozený mít nejpozději od vydání rozsudku Soudního dvora ve věci Courage v roce 2001 ve všech členských státech. Pokud jde o ostatní soukromoprávní nároky, liší se možnosti poškozených stát od státu. V České republice byly zmíněné soukromoprávní nároky k dispozici poškozeným již od zákona z roku 1991.
2) Soukromé vymáhání soutěžního práva se prozatím u nás, ani v ostatních členských státech příliš neprosazuje. Čím to je?
V celé řadě členských států je soukromoprávní vymáhání opravdu zcela zanedbatelné. V jiných členských státech je však počet soukromoprávních žalob z důvodu porušení soutěžního práva vyšší. Nelze jej samozřejmě srovnávat s počtem žalob ve Spojených státech. Důvodem, proč je v některých členských státech větší počet žalob a v některých menší, je převážně právní úprava. Některé právní řády jsou prostě pro poškozené výhodnější – ať již z důvodu úpravy řízení (přístup k důkazům, příslušnost specializovaných soudů, kolektivní vymáhání) nebo z důvodu hmotněprávní úpravy (vyšší náhrada škody, delší promlčecí lhůty). Z tohoto důvodu v Evropě může docházet a také dochází k tzv. forum shopping.
Dalším důvodem pak může být právní kultura. V některých zemích jsou lidé zvyklí spíše bránit svá práva sami, zatímco jinde jsou spíše zvyklí, že je to povinností státu, a proto přenechávají vymáhání soutěžním úřadům.
V České republice je důvodem asi obojí. Právní řád neobsahuje žádná zvláštní ulehčení. Např. přístup k důkazům nacházejícím se u protistrany je velmi složitý. Soutěžní případy zpravidla představují bitvu znaleckých posudků, které si mohou dovolit pouze větší společnosti. Vymáhání soutěžního práva u civilních soudů je obecně dosti nákladné, vyplatí se pouze v omezeném množství případů a neexistuje zde žádný systém financování nebo úlev pro spotřebitele nebo menší poškozené podniky. Žalovat si mohou dovolit pouze velké podniky, které to také dělají. Avšak takových případů, které mají pouze národní rozměr, a není tedy výhodnější je žalovat v zahraničí, není mnoho. Nicméně alespoň u těchto počet případů soukromoprávního vymáhání stoupá. Co by pomohlo, by byl i alespoň jeden úspěšně dokončený případ. Na ten však zatím čekáme.
Poškozeným, jejichž újma je menší, tedy typicky spotřebitelům, kteří si nemohou dovolit financovat řízení, by pak mohla pomoci i úprava kolektivního vymáhání, např. ve formě zástupčích (reprezentativních) žalob, kdy by žalobcem nebyli samotní poškození, nýbrž spotřebitelské organizace nebo sdružení oprávněná chránit zájmy soutěžitelů. Tyto organizace a sdružení by však musely skutečně fungovat, tj. musely by mít pro tyto žaloby dostatečné finanční a personální zdroje.
Přínosem by zřejmě bylo i specializované soutěžněprávní soudnictví, tj. k rozhodování ve věcech soutěžněprávních žalob by byl příslušný pouze určitý počet soudců/senátů u jednoho soudu pro celou ČR. Tito soudci by se pak pravidelně vzdělávali v oblasti soutěžního práva a sledovali jeho vývoj. Soutěžní právo je velmi komplexním oborem, který se neustále vyvíjí a stojí primárně na judikatuře. Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že soudci, kteří s ohledem na celkový počet případů nemají motivaci tento obor sledovat, nerozhodují dobře. To může způsobovat i menší ochotu poškozených podat žalobu, protože i když si jsou jisti svým případem, nemohou si být jisti jeho výsledkem u soudu.
3) Myslíte si, že má nová směrnice[1] o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů o hospodářské soutěži schopnost tento stav (ad otázka 2) změnit?
Určitě má ambici situaci poškozených zlepšit. Do jaké míry to však povede v ČR k nárůstu počtu případů, nyní odhadnout nelze.
Směrnice má zejména zjednodušit přístup k důkazům nacházejícím se u protistrany nebo u třetích osob. Po její implementaci do českého práva již nebude nutno přesně označit dokument, jehož vydání soudu žádám, nýbrž postačí označení kategorie dokumentů samozřejmě za dostatečného odůvodnění, proč dokumenty žádám.
Směrnice dále ulehčuje postavení poškozených jako žalobců tím, že zavádí domněnku vzniku škody v případě kartelů nebo možnost soudu výši škody odhadnout. Tato možnost je tedy již v českém právním řádu obsažena, avšak není, podle našich zkušeností, příliš využívána.
Směrnice prodlužuje promlčecí lhůtu a zavádí stavení promlčecí lhůty v případě probíhajícího správního řízení u soutěžního úřadu. Umožňuje tedy poškozenému vyčkat konce správního řízení, kdy pak bude ve svém soukromoprávním řízení moci využít rozhodnutí soutěžního úřadu, případně jím získané důkazy.
Směrnice dále požaduje, aby požadavky na dokazování a důkazní břemeno prakticky neznemožňovaly či nepřiměřeně neztěžovaly uplatnění nároku na náhradu škody. To může v praxi znamenat určité snížení požadavku na přesvědčení soudce nebo jiná důkazní ulehčení. To vše by mělo zlepšit pozici poškozeného jako žalobce.
Směrnice naopak neřeší otázku financování soukromoprávních žalob těch, kteří je sami financovat nemohou. Neřeší ani otázku kolektivního vymáhání soutěžního práva. Směrnice dále neřeší problém odbornosti soudců. To je zajímavá okolnost, neboť např. směrnice týkající se vymáhání práv z duševního vlastnictví zavedla povinnost členských států zřídit specializované senáty.
4) Jaké výhody soukromoprávní vymáhání soutěžního práva přináší, respektive v čem může být v konkrétním případě pro jednotlivce lepší, než rozhodování Úřadu na ochranu hospodářské soutěže?
Výhodou soukromoprávního vymáhání je samozřejmě zejména získání náhrady škody, která poškozenému vznikla v důsledku protisoutěžního jednání. Vedle náhrady škody to však může znamenat i např. obnovení smluvního vztahu mezi poškozeným a škůdcem, tj. obnovení dodávek, nebo umožnění přístupu k infrastruktuře patřící škůdci na základě úspěšného uplatnění negatorního nároku.
Výhodou soukromoprávního vymáhání dále je, že může být rychlejší než vymáhání veřejnými orgány. Od okamžiku podání podnětu soutěžnímu úřadu může uběhnout delší doba, než učiní vůbec nějaké kroky, resp. než zahájí řízení. Následně trvá řízení několik let. Naopak soukromoprávní žalobu lze podat ihned po analýze dané situace. I soudům samozřejmě trvá rozhodování delší dobu a i proti rozhodnutím soudů lze podat odvolání, které řízení dále prodlouží. Soud však může nařídit předběžné opatření, které vztahy mezi poškozeným a škůdcem dočasně upraví, škůdci tak může být nařízeno zdržet se určitého protisoutěžního jednání, obnovit dodávky nebo umožnit poškozenému přístup k jeho infrastruktuře. ÚOHS sice má také možnost nařídit předběžné opatření i na návrh, ale nevyužívá toho. Nařízení takového předběžného opatření soudem však samozřejmě předpokládá, že soudce bude dané matérii rozumět.
5) Spotřebitelé a soutěžitelé, kterým byla porušením soutěžního práva způsobena škoda, mají nárok na její náhradu. Vzhledem k relativně nízkým částkám tak však činí výjimečně. Celková škoda, kterou takové osoby v souhrnu utrpěly, však může být výrazná. Vyřešila by tento problém kolektivní žaloba?
Roztroušené škody, tedy škody, které u jednotlivých poškozených činí pouze velmi malou částku, avšak ve své sumě činí škodu velmi vysokou, skutečně představují velký problém. To, že jsou takto malé a poškození tudíž nemají motivaci podat žalobu, může vést k tomu, že protisoutěžní jednání se soutěžiteli vyplatí, i když mu je uložena pokuta ve správním řízení. Proto je vhodné hledat řešení, které by tento problém odstranilo anebo alespoň zmírnilo.
Možnost podat kolektivní žalobu by tento problém určitě vyřešila a věřím, že v dohledné době bude i v českém právním řádu taková možnost. Otázkou však je jak tuto kolektivní žalobu koncipovat. Možností je několik. Opt-out systém, který je uplatňován ve Spojených státech či některých členských státech (Bulharsko, Itálie, Nizozemí a další), nebo opt-in systém, jaký lze nalézt např. v Dánsku nebo ve Velké Británii.
Rozdíl mezi těmito dvěma typy spočívá v tom, zda poškozený se musí pro účast v kolektivní žalobě přihlásit či zda je naopak automaticky členem skupiny a, pokud se nechce kolektivní žaloby zúčastnit, musí se naopak odhlásit. Opt-out systémy jsou spojovány s celou řadou negativ, např. s tím, že omezují možnost poškozených se rozhodnout, představují nebezpečí, že v případě velké masy sdružených poškozených se advokát skupiny a advokát protistrany dohodnou tak, aby to bylo výhodné pro advokáty, velká masa poškozených ve skupině může navíc vést k tomu, že žalovaný bude ochotný k mimosoudnímu vyrovnání, i když by spor jinak mohl vyhrát.
Avšak i opt-in systémy jsou spojeny s určitými negativy, jedním z nich je určitá apatie poškozených, která může vést k tomu, že se do skupiny přihlásí minimum poškozených.
Od typické skupinové žaloby (class action), kdy zástupcem skupiny je jeden z poškozených, je nutno odlišovat reprezentativní (zástupčí) žalobu, kdy zástupcem skupiny je spotřebitelská organizace nebo sdružení chránící zájmy soutěžitelů, která sama není poškozenou. Toto řešení, které zvolila Komise i ve svém doporučení, se zdá být vhodnější, neboť lze předpokládat, že tato sdružení budou spíše hájit zájmy všech poškozených a ne pouze individuální zájmy zástupce.
Další možnost jak problém roztroušených škod řešit je tzv. odčerpání zisku. Určitým subjektům (zpravidla spotřebitelským organizacím a sdružením oprávněným chránit zájmy soutěžitelů), resp. i soutěžním úřadům, je dána možnost podat žalobu, jejímž cílem je odebrat škůdci zisk, který získal svým protisoutěžním jednáním. Z členských států je tato možnost v soutěžním právu dána např. v Německu nebo v Rakousku. Odčerpaný zisk pak buď může připadnout státu nebo by mohl být použit na další rozvoj spotřebitelské organizace a její náklady na ochranu spotřebitelů. Tím by pak „kompenzace“ přišla k dobru i poškozeným, kteří se náhrady škody nedomáhali.
[1] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/104/EU ze dne 26. listopadu 2014 o určitých pravidlech upravujících žaloby o náhradu škody podle vnitrostátního práva v případě porušení právních předpisů členských států a Evropské unie o hospodářské soutěži.
Diskuze k článku ()