Původní případ předložil Soudnímu dvoru EU vídeňský Správní soudní dvůr, když kazašskému státnímu příslušníkovi, tj. státnímu příslušníkovi třetí země, s pobytovým titulem „trvalý pobyt v EU“ předseda vídeňské zemské vlády odmítl prodloužit povolení k pobytu. Důvodem zamítavého rozhodnutí bylo nesplnění podmínky nepřetržitého pobytu na území členského státu po dobu dvanácti po sobě jdoucích měsíců. V době podání žádosti byl stěžovatel držitelem jak rakouského pobytového titulu „trvalý pobyt v EU“, tak britského pobytového titulu, ale chtěl opět být se svou rodinou v Rakousku (čtyři nezletilé děti). Podle vyjádření stěžovatele během ústního jednání se nikdy nezdržoval mimo Rakousko déle než dvanáct po sobě jdoucích měsíců, ve skutečnosti v Rakousku strávil pouze několik dní v roce. Zásadní otázky, které musel soud řešit, tedy spočívaly ve správném výkladu směrnice 2003/109/ES, zejména čl. 9 odst. 1 písm. c), který tuto otázku blíže neupravuje. Postačuje k přerušení běhu lhůty jakýkoli fyzický pobyt v Rakousku v průběhu jednoho roku? Pokud je odpověď na první otázku záporná, jaké kvalitativní a kvantitativní požadavky musí pobyt splňovat? Je pro posouzení pobytu nezbytný obvyklý pobyt, tj. středisko životních zájmů? Jsou právní řády členských států, které podmiňují prodloužení doby platnosti existencí střediska životních zájmů a obvyklého bydliště, v rozporu s právem Unie?
Soudní dvůr EU vydal rozsudek ve prospěch stěžovatele a potvrdil jej s následujícími odůvodněním: zaprvé, znění čl. 9 odst. 1 písm. c) směrnice 2003/109/ES je třeba vykládat úzce, jakákoli fyzická přítomnost na území Unie by tedy měla zabránit ztrátě statusu a přerušit dobu příslušné dvanáctiměsíční nepřítomnosti. Zadruhé soudní dvůr porovnává článek 4 a článek 9 směrnice 2003/109/ES a zdůrazňuje, že v případě první žádosti o přiznání postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta podle článku 4 směrnice 2003/109/ES je rozhodující legální a nepřerušené pětileté období. Článek 9 směrnice 2003/109/ES však stanoví, že ke ztrátě by mělo dojít pouze v případě skutečné nepřítomnosti po dobu 12 měsíců. Poslední bod odůvodnění Soudní dvůr EU založil na bodech odůvodnění směrnice 2003/109/ES, jejímž cílem je určitá integrace státních příslušníků třetích zemí. Jakmile osoba splní podmínky pro přiznání právního postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, měla by mít v souladu se zásadami právní jistoty možnost stěhovat se a pobývat i v jiných členských státech Unie, aniž by se obávala negativních důsledků ztráty svého postavení.
Tento rozsudek má rovněž dopad na ostatní členské státy a jejich praxi, neboť rozsudky Soudního dvora EU jsou závazné pro všechny vnitrostátní soudy a orgány; ustanovení vnitrostátních právních systémů by navíc měla být vykládána v souladu s právem Unie.
Zdroj: Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. ledna 2022 ve věci C-432/20.
Diskuze k článku ()