Ochranná známka EU - jednotný nástroj pro právní ochranu označení výrobků a služeb v celé EU

Cílem tohoto článku je pojednat o jejím tzv. unitárním charakteru. Podnikatelům, kteří by se svým kýženým názvem či logem chtěli proniknout na vybrané trhy EU, se totiž může stát, že jejich označení může být zamítnuto z důvodu nedostatečné rozlišovací způsobilosti nebo kolize s jiným označením v některých zemích EU.

Jedna ochranná známka = ochrana v celé EU

Evropská integrace se v různých oblastech dlouhodobě projevuje různým tempem a v různé míře, přičemž jednou ze sfér, která je na úrovni EU poměrně dalece unifikována, jsou ochranné známky. EU disponuje specializovaným orgánem, kterým je Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO), který mj. administruje agendu ochranných známek EU. Ochranné známky EU se vyznačují svým tzv. unitárním charakterem, tzn. jakožto označení výrobků a služeb platí jednotně pro celé území EU. Tento institut je upraven sekundárním právem EU, především pak Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie. Pro subjekty působící paralelně v několika členských zemích EU to skýtá možnost registrace ochranné známky bez nutnosti absolvovat řízení před jednotlivými národními úřady. V praxi toto řešení představuje časovou i administrativní úsporu a obvykle i úsporu finanční, neboť náklady na přihlášku ochranné známky EU jsou často nižší než součet nákladů, které by si vyžádaly přihlášky národních ochranných známek byť jen v několika málo členských zemích.

Unitární charakter ochranné známky EU a jeho význam pro zápisnou způsobilost

Stejně jako u národní ochranné známky, je klíčovou vlastností ochranné známky EU její rozlišovací způsobilost, tedy schopnost odlišit dané výrobky či služby od ostatních podobných výrobků a služeb na trhu. Označení, která tuto schopnost nemají, nemohou být coby ochranné známky zapsána. Příkladem označení bez rozlišovací způsobilosti by byl výraz „mango“ coby označení pro prodej exotického ovoce. Hovoří se pak o označení popisném. Ve vztahu k výrobkům z oblasti návrhářství a módy však má výraz „mango“ vysokou rozlišovací způsobilost a může tak být (úspěšnou) ochrannou známkou.

Při posuzování této způsobilosti na úrovni EU se přitom uplatní jeden ze základních principů předmětné unijní úpravy - tzv. unitární charakter ochranné známky EU. Jeho role a nutnost plyne mj. z mnohosti úředních jazyků EU. Na rozdíl od posouzení rozlišovací způsobilosti v národních podmínkách může v EU nastat situace, kdy se určité označení bude subjektivně jevit jako popisné spotřebitelům v určitých zemích, zatímco v jiných nikoli – typicky v závislosti na jazycích těchto zemí. Pokud by tedy např. český výrobce zmrzliny podal přihlášku slovní ochranné známky EU ve znění „Jahodová zmrzlina“, takovéto označení by sice v EU nebylo většinou spotřebitelů vnímáno jako popisné (vzhledem k mizivé úrovni znalosti češtiny mimo ČR), nicméně samotná skutečnost, že daný výraz je naprosto popisný v jednom z úředních jazyků EU, vede k závěru o jeho nedostatečné rozlišovací způsobilosti.

Uvedenou problematikou se např. zabýval Soudní dvůr EU ve svém rozhodnutí sp. zn. C-514/06 P, v němž se jednalo o odlišné vnímání označení “Armafoam” a “Nomafoam” spotřebiteli znalými a neznalými anglického jazyka. Soud přitom zdůraznil pravidlo obsažené již v evropské legislativě, tedy že ochranná známka EU musí mít stejné účinky v celém Společenství.

Význam unitárního charakteru pro střety mezi označeními

Obdobný praktický dopad mívá jednotná koncepce ochranných známek EU i v oblasti sporů o zaměnitelnost a z nich vyplývajících námitkových řízení proti nově podaným přihláškám. Přihlašovatelé, kteří mají se svými označeními v úmyslu reálně působit pouze v několika pro sebe relevantních členských zemích EU, se v praxi často táží, zda pro ně mohou být překážkou starší označení přihlášená v jiných členských zemích. Z jednotné koncepce plyne, že tomu tak je. Jinými slovy - přestože by např. český podnikatel hodlal se svojí budoucí ochrannou známkou EU reálně působit toliko v příhraničních oblastech Německa a Rakouska, může překážku úspěšné registrace jeho známky představovat zaměnitelná ochranná známka, zapsaná a reálně používaná např. pouze ve Finsku.

Vlastníci ať již národních nebo unijních známek přihlášených dříve kdekoli v EU mohou proti jeho přihlášce podávat námitky bez ohledu na míru reálného střetu na trhu. Míra reálné konkurence ovšem přesto určitý praktický význam má, protože nízké riziko reálné konkurence na daném trhu může vlastníka starší známky vést k rozhodnutí, že takovou přihlášku bude ignorovat a námitky proti ní nepodá. Takový závěr vychází primárně z definice výrobků a služeb, pro které jsou obě srovnávaná označení (tedy starší známka a nově přihlašovaná známka) zapsána, popř. z dalších informací, které se podaří o jejich reálném dosahu získat.

Závěr

Výše diskutované posouzení rozlišovací způsobilosti zvoleného označení a rovněž i míry jeho zaměnitelnosti se staršími označeními je otázkou poměrně rozsáhlých a sofistikovaných pravidel včetně bohaté rozhodovací praxe EUIPO i Soudního dvora EU a stěží může být předmětem pouze laického hodnocení. Předpokladem pro úspěšnou registraci a eliminaci rizik je proto komplexní rešerše, zabývající se jak rozlišovací způsobilostí, tak i zaměnitelností. Zájemcům o ochrannou známku EU tak lze v zájmu budoucí úspory času i prostředků doporučit, aby rešerši i celý proces registrace svěřili poskytovateli právních služeb s dostatečnou specializací na tuto oblast.