Podnik z pohledu soutěžního práva

Pojem podnik

Pojem podnik užívaný v unijním soutěžním právu není legislativně definován. Je tomu tak i přes skutečnost, že je hojně užíván ve Smlouvě o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“).[2] Vymezení podniku přináší až judikatura Soudního dvora Evropské unie, přičemž podle rozsudku Soudního dvora ve věci č. C-41/90, Höfner & Elser v. Macrotron Gmb se za podnik považuje „každá jednotka vykonávající hospodářskou činnost bez ohledu na její právní formu či způsob financování“ (dále jen „Rozsudek Höfner“).[3] 

Z Rozsudku Höfner vyplývá, že definičními znaky podniku jsou:

a) jednotka, respektive entita bez ohledu na její právní formu či způsob financování; a

b) výkon hospodářské činnosti. [4]

Definiční znaky musí být naplněny kumulativně. Níže jsou definiční znaky blíže specifikovány. 

a) Jednotka

Jak již výše uvedená definice podniku v Rozsudku Höfner naznačuje, je pojetí podniku v rámci unijního soutěžního práva velmi široké. Je zcela nerozhodná právní forma jednotky a může se přitom jednat jak o fyzickou osobu, tak o právnickou osobu, a to za předpokladu, že dotyčné osoby vykonávají hospodářskou činnost.[5] Definici jednotky blíže specifikují a upřesňují následující rozsudky:

a) rozsudek Soudního dvora ve věci č. 170/83, Hydrotherm Gerätebau GmbH v. Compact (dále jen „Rozsudek Hydrotherm“);

b) rozsudek Soudu prvního stupně[6] ve věci č. T-11/89, Shell v. Komise (dále jen „Rozsudek Shell“).

Z Rozsudku Hydrotherm vyplývá, že jednotku je třeba chápat jako „hospodářskou jednotku (...), i když se po právní stránce příslušná hospodářská jednotka sestává z několika osob, ať již fyzických či právnických“.

V Rozsudku Shell poté soud uvedl, že pojem jednotka směřuje na hospodářské jednotky, které se skládají z „jednotné organizace osobních, hmotných i nehmotných složek, a které dlouhodobě sledují určitý ekonomický cíl“.

Výše uvedené si můžeme demonstrovat na praktickém příkladu v rámci holdingových struktur, které představují skupinu obchodních korporací v čele s mateřskou společností vlastnící podíly svých dceřiných společností. Mateřská společnost a její dceřiné společnosti právě společně představují jednu hospodářskou jednotku z pohledu soutěžního práva, což představuje důležitou roli při přičítání odpovědnosti mateřské společnosti za protisoutěžní jednání své dceřiné společnosti a následném ukládání pokuty za protisoutěžní jednání.

b) Výkon hospodářské činnosti

Hospodářská činnost je chápána jako „nabízení zboží nebo služeb na trhu“[7], přičemž je nerozhodné, zda dotčená jednotka vykonává uvedené činnosti za účelem dosažení zisku.[8] S ohledem na Rozsudek Shell je třeba podotknout, že vykonávaná činnost by měla být dlouhodobého charakteru. Judikaturu Soudního dvora Evropské unie dále rozvádí a „precizuje“ Odudu[9], který uvádí, že jednotka provozuje hospodářskou činnost, pokud kumulativně splňuje následující znaky:

a) činnost musí spočívat v nabízení zboží nebo služeb na trhu;

b) s danou činností musí být spojeno hospodářské či finanční riziko; a

c) příslušná činnost musí mít potenciál ke generování zisku.[10]

Odudu dále ve své publikaci uvádí, že pod bod a) nespadá závislá práce, spotřeba a regulatorní činnost. Dále pod bod a) nespadají činnosti sociální povahy (obstaravatelská či pečovatelská činnost státu).

Jelikož každá činnost podniku není hospodářskou činností, uplatňuje se funkční pojetí podniku. Funkční pojetí podniku je postaveno na tezi, že jednotka může být podnikem jen ve vztahu k některým svým aktivitám, zatímco u jiných takové postavení mít nebude.[11] Funkční přístup k vymezení podniku je patrný z toho, že rozhodující je sama posuzovaná aktivita, nikoli organizační struktura; za podniky tak mohou být, v závislosti na své činnosti, označeny osoby soukromého i veřejného práva i orgány veřejné správy. [12]^, [13]

Pojem soutěžitel

Soutěžitel je definován v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „ZOHS“) jakožto „fyzické a právnické osoby, jejich sdružení, sdružení těchto sdružení a jiné formy seskupování, a to i v případě, že tato sdružení a seskupení nejsou právnickými osobami, pokud se účastní hospodářské soutěže nebo ji mohou svou činností ovlivňovat, i když nejsou podnikateli.“  

Na první pohled se definice soutěžitele zdá být odlišná od vymezení podniku vyplývajícího z judikatury Soudního dvora Evropské unie. Široká a „pružná“ definice soutěžitele umožňuje případné rozdíly interpretačně překlenout a v důsledku mají pojmy podnik a soutěžitel shodný význam.[14] K překlenutí potenciálních rozdílů dále přispívá i bohatá judikatura Soudního dvora Evropské unie, která specifikuje významy pojmů hospodářské jednotky a výkonu hospodářské činnosti.

Závěr

Vzhledem k vývoji judikatury Soudního dvora Evropské unie lze dojít k závěru, že je nutné na podnik nahlížet z funkčního hlediska, a to jak ve světle definičního znaku výkonu hospodářské činnosti, tak i jednotky. Ve vztahu k výkonu hospodářské činnosti je nutné, aby byly naplněny výše stanovené znaky, tedy (i) nabízení zboží nebo služeb na trhu, (ii) podstupování hospodářského či finančního rizika a (iii) potenciál ke generování zisku. Na jednotku je nutné nahlížet jako na hospodářskou jednotku, která se skládá z jednotné organizace osobních, hmotných i nehmotných složek a dlouhodobě musí sledovat určitý ekonomický cíl.

Lze tvrdit, že pojmy podnik a soutěžitel mají shodný význam, a to i přes rozdílnou definici. Potenciální rozdíly mezi těmito pojmy lze překleknout za použití bohaté judikatury Soudního dvora Evropské unie a použití interpretačních metod.

 

---

[1] Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 717/2002.