Jeho předmětem byla žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) ze dne 3. března 2016, doručeným Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“ nebo „Soudní dvůr“) dne 23. května 2016, v řízení vedeném Slowakische Republik (Slovenskou republikou) proti nizozemské obchodní společnosti Achmea BV.
Ač je to k nevíře, SDEU definitivně zakázal rozhodčí doložky v mezinárodních dvoustranných dohodách o podpoře a ochraně investic, uzavřené mezi jejich – do tohoto rozsudku suverénními – signatáři, kterým jsou kromě jiných i členské státy EU. Předmětem následujícího příspěvku nebude detailní rozbor předmětného rozhodnutí, jehož podstatné části jsou uvedeny v textu příspěvku, ale pouze první seznámení českého čtenáře s jeho obsahem a závěry.
Předmětem přezkumu souladu s právem EU ze strany SDEU byla BIT, která byla uzavřena v roce 1991 a vstoupila v platnost dne 1. ledna 1992, a to Dohoda o podpoře a ochraně investic mezi ČSFR a Nizozemským královstvím (ve zkratce „BIT“ dle kontextu rozlišovat od BIT jakožto obecného označení dvoustranné mezinárodní dohody o podpoře a ochraně investic).
Podle čl. 3 odst. 1 BIT se každá smluvní strana zavázala, že zabezpečí investicím investorů druhé smluvní strany nestranné a spravedlivé zacházení a nebude nepřiměřenými nebo diskriminačními opatřeními poškozovat správu, řízení, udržování, používání, využití nebo dispozici s investicemi těchto investorů. Podle článku 4 BIT každá smluvní strana zajistí, aby platby související s investicemi mohly být volně převáděny, zejména v případě zisků, úroků a dividend, ve volně směnitelné měně bez nežádoucích omezování nebo prodlení.
Rozhodčí doložka obsažená v BIT mezi Nizozemím a ČSFR
Článek 8 uvedené dohody stanoví:
„1) Všechny spory mezi jednou smluvní stranou a investorem druhé smluvní strany týkající se jeho investice budou pokud možno, vyřešeny přátelsky.
2) Každá smluvní strana tímto souhlasí, že podřídí spor uvedený v odstavci 1 tohoto článku rozhodčímu soudu, jestliže se spor nepodařilo vyřešit přátelsky ve lhůtě šesti měsíců od doby, kdy jedna strana ve sporu o takové řešení sporu požádala.
3) Rozhodčí soud uvedený v odstavci 2 tohoto článku bude pro každý jednotlivý případ ustaven takto: každá strana ve sporu určí jednoho rozhodce a tito dva rozhodci určení tímto způsobem vyberou předsedu, který bude občanem třetího státu. Každá strana ve sporu určí svého rozhodce ve lhůtě dvou měsíců a předseda bude jmenován ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy investor oznámil smluvní straně své rozhodnutí předat spor rozhodčímu soudu.
4) Nebylo-li uskutečněno jmenování ve shora uvedené době, každá strana ve sporu může požádat předsedu rozhodčího soudu obchodní komory ve Stockholmu, aby provedl potřebná jmenování. Je-li předseda občanem jedné smluvní strany nebo brání-li mu nějaká překážka ve splnění tohoto úkolu, bude požádán místopředseda, aby provedl potřebná jmenování. Je-li i místopředseda občanem jedné smluvní strany nebo brání-li také jemu nějaká překážka ve splnění tohoto úkolu, bude požádán o provedení potřebného jmenování služebně nejstarší člen rozhodčího soudu, který není občanem žádné smluvní strany.
5) Rozhodčí soud stanoví svá procesní pravidla za použití rozhodčích pravidel Komise OSN pro mezinárodní právo obchodní (UNCITRAL).
6) Rozhodčí soud bude rozhodovat na základě zákona a přihlédne zejména, nikoliv však výlučně:
a) k platnému právu smluvní strany, o kterou se jedná;
b) k ustanovením této Dohody a jiných příslušných dohod uzavřených mezi smluvními stranami;
c) k ustanovením zvláštních dohod, které se týkají investic;
d) k obecným zásadám mezinárodního práva.
7) Rozhodčí soud rozhoduje většinou hlasů; takové rozhodnutí bude pro strany ve sporu konečné a závazné.“
Německé právo
Protože sídlem rozhodčího soudu byl Frankfurt nad Mohanem, rozhodným právem bylo německé právo. Podle § 1059 odst. 2 Zivilprozessordnung (občanský soudní řád) může být rozhodčí nález zrušen, jen pokud se prokáže některý z důvodů pro zrušení, které jsou uvedeny v tomto ustanovení, mezi které patří neplatnost rozhodčí smlouvy podle práva, kterému ji smluvní strany podřídily, a rozpor uznání nebo výkonu rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
Slovenská republika jako právní nástupce České a Slovenské Federativní republiky nastoupila dne 1. ledna 1993 do práv a povinností posledně uvedené vyplývajících z BIT a 1. května 2004 přistoupila k Evropské unii.
V rámci reformy svého systému zdravotnictví Slovenská republika otevřela v roce 2004 slovenský trh vnitrostátním a zahraničním hospodářským subjektům poskytujícím soukromé zdravotní pojištění. Společnost Achmea, která je podnikem patřícím do nizozemské pojišťovací skupiny, poté, co získala povolení působit jako zdravotní pojišťovna, založila na Slovensku dceřinou společnost, do níž vložila kapitál a prostřednictvím které na slovenském trhu poskytovala soukromé zdravotní pojištění.
V průběhu roku 2006 Slovenská republika částečně opustila liberalizaci trhu v oblasti soukromého zdravotního pojištění. Zákonem ze dne 25. října 2007 zejména zakázala rozdělování zisků plynoucích z činností v oblasti soukromého zdravotního pojištění. Následně Ústavný súd Slovenskej republiky nálezem ze dne 26. ledna 2011 rozhodl, že tento zákaz je v rozporu se slovenskou ústavou a Slovenská republika zákonem, který nabyl účinnosti dne 1. srpna 2011, rozdělování zisků opět povolila.
Vzhledem k tomu, že společnost Achmea zastávala názor, že jí Slovenská republika způsobila škodu, zahájila v říjnu 2008 proti tomuto členskému státu rozhodčí řízení na základě článku 8 BIT.
V rámci tohoto rozhodčího řízení vznesla Slovenská republika námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu. V této souvislosti tvrdila, že vzhledem k jejímu přistoupení k EU je využití rozhodčího soudu, které je stanoveno v čl. 8 odst. 2 BIT, neslučitelné s unijním právem. Mezitímním rozhodčím nálezem ze dne 26. října 2010 rozhodčí soud tuto námitku zamítl. Návrhy na zrušení tohoto nálezu, které Slovenská republika podala u německých soudů, nebyly v prvním a odvolacím stupni úspěšné.
Rozhodčím nálezem ze dne 7. prosince 2012 rozhodčí soud uložil Slovenské republice povinnost zaplatit společnosti Achmea náhradu škody a úroky ze základní částky ve výši 22,1 milionu eur. Slovenská republika podala žalobu na zrušení tohoto rozhodčího nálezu k Oberlandesgericht Frankfurt am Main (Vrchní zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo). Vzhledem k tomu, že tento soud žalobu zamítl, Slovenská republika podala proti tomuto rozhodnutí kasační opravný prostředek k Bundesgerichthof (Spolkový soudní dvůr, Německo).
Předložení věci SDEU ze strany Bundesgerichthofu
Bundesgerichthof jako předkládající soud připomněl, že od přistoupení Slovenské republiky k EU dne 1. května 2004 představuje BIT dohodu mezi členskými státy, takže v případě rozporu mají ustanovení unijního práva přednost v oblastech, které upravují, před ustanoveními BIT.
V této souvislosti vyjádřila Slovenská republika pochybnosti o slučitelnosti rozhodčí doložky, která je uvedena v článku 8 BIT, s články 18, 267 a 344 SFEU. I když předkládající soud tyto pochybnosti nesdílí, měl přesto za to, že vzhledem k tomu, že Soudní dvůr o takovýchto otázkách ještě nerozhodl, a že tyto otázky mají velký význam vzhledem k množství dvojstranných investičních smluv, které jsou stále platné mezi členskými státy a které obsahují srovnatelnou rozhodčí doložku, je nezbytné předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce za účelem rozhodnutí sporu, který projednává.
Připomeňme, že čl. 267 SFEU[1] zakládá pravomoc SDEU v otázkách (i) výkladu Smluv a v otázkách (ii) platnosti a výkladu aktů přijatých orgány, institucemi a jinými subjekty Unie, a dává možnost soudům členských států obrátit se na SDEU s předběžnou otázkou, a povinnost soudu členského státu obrátit se na SDEU s předběžnou otázkou vždy, pokud jde o soud poslední instance, proti jehož rozhodnutí již neexistuje žádný opravný prostředek podle vnitrostátního práva[2].
Čl. 344 SFEU, který byl rovněž předmětem zde traktovaného rozhodnutí, pak stanoví, že „Členské státy se zavazují, že spory o výklad nebo provádění Smluv nebudou řešit jinak, než jak stanoví Smlouvy.“
Zaprvé Bundesgerichthof jako předkládající soud vyjádřil pochybnosti o použitelnosti čl. 344 SFEU, a uvedl, že z předmětu a účelu tohoto ustanovení vyplývá, že se nevztahuje na spory mezi jednotlivcem a členským státem, i když to z jeho znění jasně nevyplývá.
Zadruhé Bundesgerichthof jako předkládající soud vznesl otázku, zda čl. 267 SFEU brání takové rozhodčí doložce, jako je rozhodčí doložka dotčená ve věci v původním řízení.
V této souvislosti nejprve Bundesgerichthof zdůraznil, že rozhodčí řízení samo o sobě nezajišťuje jednotné použití unijního práva, které má zajistit čl. 267 SFEU. Ačkoli podle čl. 8 odst. 6 BIT musí rozhodčí soud přihlédnout k unijnímu právu a v případě rozporu ho musí přednostně použít, nemá možnost předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vzhledem k tomu, že nemůže být považován za „soud“ ve smyslu článku 267 SFEU.
Bundesgerichthof má dále za to, že jednotný výklad unijního práva je přesto možné v projednávaném případě považovat za zajištěný, protože před výkonem rozhodčího nálezu může být požádán státní soud, aby přezkoumal slučitelnost rozhodčího nálezu s unijním právem, a v případě potřeby může Soudnímu dvoru předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Kromě toho podle § 1059 odst. 2 bodu 2 písm. b) občanského soudního řádu je rozpor uznání nebo výkonu rozhodčího nálezu s veřejným pořádkem důvodem pro zrušení takovéhoto nálezu.
Jak Soudní dvůr rozhodl v souvislosti s rozhodčími nálezy vydanými ve sporech mezi jednotlivci, kontrolní pravomoc vnitrostátních soudů ve věci rozhodčích nálezů, které se týkají sporů mezi jednotlivcem a členským státem, může být platně omezena jen na porušení základních ustanovení unijního práva. Tato okolnost nemusí způsobovat, že taková rozhodčí doložka, jako je ta, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, je v rozporu s článkem 267 SFEU.
A konečně, Bundesgerichthof dodal, že SDEU již rozhodl, že mezinárodní dohoda, která mimo institucionální a soudní rámec Unie počítá s vytvořením zvláštního soudu pověřeného výkladem a uplatňováním ustanovení BIT, je slučitelná s unijním právem, pokud neohrožuje autonomii unijního právního řádu. Soudní dvůr nevyjádřil žádné výhrady k vytvoření soudního systému, jehož cílem by v podstatě bylo řešení sporů týkajících se výkladu nebo uplatňování samotných ustanovení příslušné mezinárodní dohody a který by nezasahoval do pravomocí soudů dotyčných členských států týkajících se výkladu a uplatňování unijního práva ani do jejich možnosti, případně povinnosti požádat Soudní dvůr o rozhodnutí o předběžné otázce. Rozhodčí soud, o který se jedná ve věci v původním řízení, musí přitom rozhodnout právě o porušení ustanovení BIT, která musí vykládat ve světle unijního práva a zejména ustanovení upravujících volný pohyb kapitálu.
Ač je to k nevíře, SDEU definitivně zakázal rozhodčí doložky v mezinárodních dvoustranných dohodách o podpoře a ochraně investic, uzavřené mezi jejich – do tohoto rozsudku suverénními – signatáři, kterým jsou kromě jiných i členské státy EU. Předmětem následujícího příspěvku nebude detailní rozbor předmětného rozhodnutí, jehož podstatné části jsou uvedeny v textu příspěvku, ale pouze první seznámení českého čtenáře s jeho obsahem a závěry.
Předmětem přezkumu souladu s právem EU ze strany SDEU byla BIT, která byla uzavřena v roce 1991 a vstoupila v platnost dne 1. ledna 1992, a to Dohoda o podpoře a ochraně investic mezi ČSFR a Nizozemským královstvím (ve zkratce „BIT“ dle kontextu rozlišovat od BIT jakožto obecného označení dvoustranné mezinárodní dohody o podpoře a ochraně investic).
Podle čl. 3 odst. 1 BIT se každá smluvní strana zavázala, že zabezpečí investicím investorů druhé smluvní strany nestranné a spravedlivé zacházení a nebude nepřiměřenými nebo diskriminačními opatřeními poškozovat správu, řízení, udržování, používání, využití nebo dispozici s investicemi těchto investorů. Podle článku 4 BIT každá smluvní strana zajistí, aby platby související s investicemi mohly být volně převáděny, zejména v případě zisků, úroků a dividend, ve volně směnitelné měně bez nežádoucích omezování nebo prodlení.
[1]Hlavním cílem řízení je zajištění jednotného výkladu a provádění unijního práva. Řízení o předběžné otázce se zahajuje na návrh soudu členského státu. Soudní dvůr nerozhoduje o meritu věci, ale pouze o výkladu dotčeného ustanovení unijního předpisu. Pro Nejvyšší soud jako soud rozhodující v posledním stupni je stěžejní třetí odstavec článku 267 SFEU, který mu stanoví povinnost obrátit se na Soudní dvůr v případě nejasného výkladu unijního práva, výjma situace, kdy
a) byl výklad poskytnut v předchozí judikatuře Soudního dvora EU (tzv. doktrina acte éclairé),
b) je výklad sporného ustanovení jednoznačný na základě srovnání terminologie a jazykových verzí textu v jednotlivých členských státech (doktrina acte clair),
c) otázka unijního práva není významná pro řešení sporu.
(Srov. rozsudek C-283/81 CILFIT).
Soudy nižších stupňů mají bezvýhradní povinnost obrátit se na Soudní dvůr EU s předběžnou otázkou v případech, kdy zpochybňují platnost aktu EU, nebo při odchýlení se od ustálené judikatury SDEU. Doporučení pro vnitrostátní soudy k řízením o předběžné otázce s praktickými informacemi je dostupný na webových stránkách Soudního dvora EU.
[2]Stejně dovozuje i tuzemský ústavní soud, naposledy v nálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 4255/16, označeném jako „ÚS: Povinnost soudu podat předběžnou otázku k SDEU“, kde vyslovil právní názor, že
„I. Pokud postup soudu, proti jehož rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle vnitrostátního práva, v řízení o potvrzení rozsudku jako evropského exekučního titulu pro nesporné nároky podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 závisí na výkladu pojmu „nesporný nárok“, který je autonomním pojmem unijního práva, musí tento soud při pochybnostech o jeho výkladu položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie podle čl. 267 SFEU.
II. Vyslovil-li Soudní dvůr názor, že nárok může být považován za „nesporný“, pokud dlužník nečiní nic pro to, aby se nároku bránil, tím, že na výzvu soudu neoznámí, že se hodlá obhajovat nebo se nezúčastní nařízeného jednání (rozsudek ve věci C-511/14 Pebros Servizi), nelze souhlasit s tím, že výklad unijního práva byl v daných souvislostech soudu, který nárok jako „nesporný“ nepotvrdil, zcela zřejmý a neměl důvod o něm pochybovat. Jestliže žalovaná svůj dluh před zahájeném řízení uznala, jednání se sama ani jí ustanovený opatrovník nezúčastnili ani nevznesli v jeho průběhu žádní námitky, porušil soud, který svůj závěr o povaze nároku řádně nevysvětlil ani neodůvodnil, proč nepoložil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce.“
Diskuze k článku ()